Dax
komentáře u knih

Trochu slabší nálož, ale hluboko v noci, se sklenkou vína funguje dobře.


Zajímavý pohled na historii Jacka Rozparovače, se skvělým pozadím v podobě tajné historie Londýna, zednářské lóže, symbolistické architektury a opiových doupat. Pro milovníky komiksů povinnost.


Příběhem a temnou náladou tu Miller předběhl vývoj komiksu o celou dekádu. Jemná a detailní kresba k tomu skvěle sedí. Pecka.


Pivo, šnaps, cynismus, ženský a poeticky špinavý vidění světa. Faaajn!


V překladu Vítězslava Nezvala dost slabé. Dekadentní zlo se někam zakutálelo, a květy ne a ne zvadnout.


Velmi znepokojující esej. Je podstatou člověka dobro? Stačí vštěpená morálka, aby člověk rozeznal zlo? Nezačíná nelidskost pohrdáním druhými..? Na příkladech z koncentračních táborů, ale i z Velké francouzské revoluce ukazuje mechanismy vzniku nelidského v člověku.


Jošikawa je rozvláčný. Ale tuto "daň" velmi vyvažuje detailní historické i faktografické zpracování, to vše v dobře napsaném příběhu. Cesta meče, cesta odříkání, cesta kázně. Musashi.


Palahniuka moc nemusím, jeho styl psaní mi nesedí. Přestože vymýšlí originální příběhy o různých magorech, po nějaké době je to vždycky nuda. Film mě bavil podstatně víc.


Nevím, jestli je to tím, že jsem ze Středosvěta odešel už před nějakým týdnem, ale přišlo mi to slabé. Nedokázalo mě to vtáhnou (ačkoliv Rolandovo mládí v Čaroděj a sklo mě z Temné věže bavilo asi nejvíc) a měl jsem z toho pocit, že King se chtěl bavit návratem do světa Temné věže, a čtenář ho moc netankuje. Atmosféra vyčpěla....


Jsem sám, kdo má pocit, že spousta nových autorů stvoří příběh, a pak se v něm buď topí, nebo ho nerozpracují k dokonalosti, a ten se pak rozplizne v nudu? To je přesně Pátá vlna; hrdinům všechno celkem snadno a nepřekvapivě vyjde. Nápad dobrý, zpracování dost nuda.


Rozbor čchanové básně. Fajn je, že rozbor je od američana, tedy evropské mysli, který dokáže mnohdy hodně vtipně a trefně rozebrat jednotlivé verše. Ani nevím, kolikrát jsem tuhle knihu už četl, ale pokaždé v ní najdu nějakou maličkou inspiraci.


Marně se snažím vybavit si knihu, která by mě štvala víc než tato. Jestli se autor snažil nenadalým přecházením z první do třetí osoby vytvořit originální styl, pro mě vytvořil jen pitomý zmatek ze kterého se pomalu nořil k uzoufání plochý příběh... A maniakova pseudoveršovaná zpověď? Pche! No...už název psychothriller mě měl varovat!


Spasitele Duny vnímám jako rozšíření obzorů světa páně Herberta. MuadDibova filozofie, politika, trocha ekologie...a trocha děje. Není to jednoduché čtení, občas není ani moc zábavné, ale atmosféru to má. Nutnost k pochopení celé ságy.


Mám pocit, že druhý díl Století mírně ztrácí dech. Je potěšující, že postavy taky umírají, protože to mi v prvním díle chybělo a nepůsobilo to věrohodně, ale ta neuvěřitelná setkávání hlavních protagonistů na nejrůznějších místech světa, už mě začínají nudit. Mezi druhým a třetím dílem si dám pauzu, protože začínám tušit sestupnou tendenci díla.


Faberova agitka na téma zabíjení zvířat kvůli potravě se mi líbila, protože myšlenku nezabíjení tvorů kvůli jídlu plně sdílím, a tichá, studená a tísnivá atmosféřa mi zůstala pod kůží ještě dlouho.


Pěkný výlet do estébáckých archivů, Bílých Karpat a "pohanské" minulosti.


Jazykově ořezané na kost...až to chřestí. Strohé vyprávění o pustém světě, kde "poslední dobro" je v malém chlapci ("Jestli on není slovo boží, tak Bůh nikdy nepromluvil...") a jeho otci, který se ho snaží ochránit i za cenu toho, že by se v očích svého syna měl stát tím špatným.


Gaiman je jako Velký Kojot, Šejdíř indiánských příběhů. Zamotává kolem mně nitky mytologií až jde hlava kolem. Občas ovšem moje hlava ty kombinace až tak nebaští...Ale stejně; atmosféra na jedničku a spousta parádně napsaných postav ve členitém příběhu...Co víc chtít?


Nadčasová kniha poezie a filozofie, oslava svobody těla i ducha.
