ddkk komentáře u knih
Dlouhatánský příběh, v němž hraje určitou roli odpudivá podivuhodná panenka. A taky nedospělá osiřelá Rosa a poloviční sirotek Tristan se svou matkou, závislou na drogách.
Je to trochu jiné vyprávění, než by člověk od Yrsy očekával. Chybí napětí, spád, chybí víc Huldara i Freye. Mně osobně se tento díl série moc dobře nečetl, místy jsem měla chuť knihu dokonce odložit. Nicméně, ke konci se příběh přece jen trochu rozjel a rozluštění bylo odvyprávěno mezi čtyřma očima Huldara a Freyi.
A pak ještě jedno překvapení, ale ani to Yrsinu knihu tak úplně nezachránilo.
U mne tentokrát jen za tři.
Moc hezký příběh o lvovi, který se zatoulal do knihovny a nechtěně tam nějak porušil knihovní řád. Jenže to napravil a stal se jejím oblíbeným a užitečným inventářem. Navíc měl moc rád pohádky a děti...Krásné obrázky, srozumitelný text a laskavý příběh. Moc se nám to s malým vnoučkem líbilo, zvláště pak to, jak lev po sobě nechal dětičky lézt. Prostě trefa!
Doporučuji.
Na několik dlouhých dnů jsem se zase ocitla v Kingsbridgi. Jiná doba, jiní lidé, i když někteří z nich jsou potomky hrdinů předchozího dílu, jiné historické kulisy. A více cestování. A také tragičtější osudy, které sebou přinesla doba, i více intrik a zlých úmyslů. Také více úsilí a snahy ze strany těch dobrých. Samozřejmě opět katedrála a její další změny. A taky zmínka o chrabrém českém králi Janovi a osudné bitvě u Kresčaku.
Líbilo se mi, jak Follet dokázal popsat vývoj stavitelství i rodící se nové architektury. S úžasem jsem si uvědomila, jak nadaní a talentovaní museli být tehdejší stavitelé, jak silný musel být jejich duch, jejich představivost i přesvědčení o správnosti jejich počínání, aby byli schopni nejen prosadit, ale i realizovat monumentální stavby bez jakýchkoli předchozích zkušeností a znalostí.
Na věky věků je úžasná kniha. Doporučuji.
"Greta" je jedna z mála knih o těch, kdož byli považováni za spoluviníky 2SV, o Němcích, kteří podlehli hitlerovské ideologii a uvěřili svému nadřazenému postavení, o těch, kteří se nakonec stali dalšími válečnými a poválečnými oběťmi nacistické hrůzovlády...
Příběh Grety, stále více podléhající demenci, a jejího úspěšného syna Toma, který o minulosti své matky vůbec nic netuší, je výborně napsaný. Současná, německá linka se prolíná s linkou historickou, která začíná v rodném Gretině městě, tehdy východopruském Eylau (dnes je to Bagrationovsk, také Ylava, město v jižní části Kaliningradské oblasti, hraniční přechod do Polska) a pokračuje strastiplným útěkem Grety a její rodiny před vítězící Rudou armádou.
Vše, co se odehraje nejen před koncem války a těsně po ní, ale především pak v Německu v 50. letech, je jedním slovem strašné a těžko dnes uvěřitelné...
Musela jsem myslet na to, jak ponižující musely být důsledky kolektivního trestu za válečné hrůzy hitlerovského Německa, a na to, jak je dnes těžké se rozhodnout, co a vůči komu bylo nebo nebylo spravedlivé, i na to, jak naopak snadné je černobíle odsoudit kohokoli za cokoli...
Myslela jsem i na to, jak jednoduchá je manipulace s lidmi, kteří ve skutečnosti nechtějí nic jiného, než žít v klidu a bezpečí. A jak dodnes platí "stokrát opakovaná lež se stává pravdou"...
"Greta" je dobře napsaný příběh, který mi trochu připomněl podobnou znamenitou knihu Zimní muži od dánského autora Jespera B. Kolda. A přesto "Gretě" dávám o jednu hvězdičku méně. Chvíli jsem si totiž myslela, že jde o podobenství migrační vlny do Evropy z roku 2015 (a obhajobu Angely Merkel) s nuceným útěkem Němců z Východního Pruska na konci 2SV. Autorka naštěstí novodobé migraci do Německa věnovala jen drobnou část, která však v příběhu působí uměle a nefunkčně. Trochu mi vadil i přespříliš sladký, jako z telenovely vystřižený závěr...
Knihu však v každém případě doporučuji.
Je to taková příjemná oddechová knížka. Na Betty to samozřejmě nemá, ale zato se přesídlení do "venkovské divočiny" odehrává ve známém prostředí.
Je to docela vtipné a pro dlouhé skorozimní večery se určitě hodí...
Staré klasické hororové povídky, kterým ani čas neubral na kvalitě. Pravda, některé jsou jednodušší, s naivní pointou, jiné jsou skutečné trvalky, které je radost číst a trochu se u nich bát...
Pro mne nejlepší: Ptáci, Specialita šéfkuchaře, Malý vrah a Vyzvánění.
Jsem moc zvědavá, jestli bude Boříkova parta bavit naše vnuky stejně, jako bavila nás a naše děti. Boříkovy lapálie jsou pro mne pořád skvělá zábava a příběhy doprovázené Bornovými ilustracemi prostě nemají chybu. Jsem moc ráda, že jsem je po letech zapomnění zase vykutala na světlo boží.
Doporučuji, je to milé, zábavné a osvěžující čtení.
Moc hezký příběh o klukovi Kubovi a jeho nerozlučném příteli plyšovém prasátku Pašíkovi. A o tom, co se stane, když se Pašík najednou ztratí. Je to o dobrodružném putování do Země Ztracených a o všech příkořích a překážkách, které se Kubovi a Vánočnímu prasátku stavějí do cesty...A jak to dopadne? No, co myslíte?
Knížka se moc líbí našemu sedmiletému prvňáčkovi a nám také, doporučuji.
Výborně jsem si početla, po delší době mě zase bavil psychothriller zalidněný pochybnými individuí, o kterých dlouho nemáte jistotu, jestli právě oni nejsou náhodou ti nejhorší...
Bylo to napínavé a zajímavé, konec byl překvapivý a děj celkově promyšlený. Líbilo se mi to, pokud se kniha o vraždách může líbit...
Doporučuji.
Další nádherná kniha Pavla Čecha. I když on své dědečky ve skutečnosti nepoznal, já měla naštěstí oba (zato babičku ani jednu :-(...) A kupodivu, podobali se dvěma dědečkům z titulní stany - dědeček Ondřej, od celoživotní kovařiny nahluchlý a do konce svého života neustále cosi kutící a vyrábějící, byl bezvousý. Zato dědeček Josef honosící se druhým jménem Hieronymus, nosil hrdě bílý knír, kouřil viržinka a každé ráno nazouval kožené kamaše proti vlhku...
Dědečkovské příběhy nepotřebují vůbec žádná slova. Jsou srozumitelné, trochu smutné, vtipné (třeba boj lékařů na operačním sále se smrťákem), nápadité a plné citu a pochopení. Moc se mi líbí drobné rafinované detaily v kresbách i nečekaná vyústění (třeba v příběhu Přání).
Že jsou kresby úžasné, ba nádherné, ani netřeba připomínat.
Doporučuji.
Odcituji alespoň část jedné z nejkontroverznějších Baudelairových básní. Za Zdechlinu (originální název Une Charogne, v překladu Ivana Slavíka Zdechlina, jinak též Mršina nebo Mrcha), byl autor souzen a když jsem si ji přečetla celou, moc jsem se nedivila. V té době to musela být opravdová smrdutá bomba:
Má duše, zdali vzpomínáš si, moje štěstí:
Po ránu v sladkém podletí
Zdechlinu strašnou spatřili jsme na rozcestí
Uprostřed šutru ležeti.
S nohama ve vzduchu tak jako vilná žena,
Skvaříc a potíc samý jed,
Smrdutým břichem beze studu rozevřena
Se nabízela pro pohled.
Slunce pralo plnou silou do hniloby,
Jak by v ní chtěla vznítit var
A v zlomcích velké přírodě jak zkoušelo by
Vrátit, co spjala v jeden tvar.
Nebe se na tu pyšnou prašivinu smálo
A rozvila se jako květ.
Na trávu hnedle - tak to strašně zapáchalo -
Mohla ses mi tam poroučet.
Roj much, jenž bzučel v pupku této shnilotiny,
A červi pruhy černými
Když valili se z ní jak z husté tekutiny,
Hýbali cáry živými....
Samozřejmě, že Květy zla obsahují i jiné, méně kontroverzní verše, ale Zdechlina je pro sbírku z pohledu jejího soudobého zatracení docela signifikantní. Prokletý básník s (občas) prokletou i geniální duší. Proč si ho nepřečíst. Nebo alespoň něco...
Žiju v Brně od roku 1976 a až do porevolučních let jsem neměla o skutečné historii města ani ponětí...až se můj tehdejší kolega Luděk Navara začal zajímat právě o brněnský pochod smrti, jak se mu také říká...Příběh, který Kateřina Tučková popsala, všechny související okolnosti i následující osudy, jsou dodnes pro mnohé neuvěřitelné a nepochopitelné. A tragické. Je to skvělá kniha a přidávám se k těm, kteří doporučují, aby se stala povinnou školní četbou. Ta minulost, o které se v příběhu Gerty Schnirch píše, není zas tak vzdálená a naše děti o ní většinou nevědí vůbec nic.
Dávám plný počet a doporučuji.
P.S. Jen ten konec, ten mě vzal jako matku u srdce. Asi bych se bez něj obešla.
Tak tohle je kuchařka podle mého gusta. Žádná vypulírovaná a naleštěná fotografická publikace, klasická kuchařská kniha, jednoduše a přehledně členěná, se spoustou receptů na úžasná italská jídla. Už při pročítání se mi sbíhaly sliny a jen jsem plánovala, co všechno si zkusím uvařit, udusit, upéct...
Doporučuji.
Joža Vochala byl zapáleným slezským regionálním badatelem a redaktorem Novin Těšínských a Slezského venkova. Velkou část svého života věnoval pátrání nejprve po totožnosti Petra Bezruče (protože hodně dlouho vůbec nebylo jasné, kdo se z více než desítky "podezřelých" za pseudonymem skutečně skrývá) a poté po jeho životě, láskách a inspiracích...
Monografie je zajímavá hlavně svou podrobností. Vladimíra Vaška, tedy Petra Bezruče, dokázal Vochala doslova proklepnout ze všech možných stran. Našel pamětníky, mluvil se spoustou lidí, nastudoval velké množství dokumentů. Sbíral nejen doložitelné informace, ale občas i klípky, domněnky a legendy. Spekuloval o tom, kým a jak byl Bezruč ovlivněn a zcela nepokrytě se stavěl na stranu kontroverzní osoby Ondřeje Boleslava Petra, který byl též považován za možného, ne-li přímo skutečného tvůrce Slezských písní. Poměrně podrobně se zabývá Bezručovými i Petrovými láskami, sestřenicemi Ježíškovými z Žermanic a hledá viníky jejich tragického osudu (jedna se provdala za neúspěšného podnikatele, druhá zemřela jako alkoholička)...
Spisek je třeba brát s rezervou, nekritické nadšení pro Bezruče a zejména Petra čiší z každé stránky. Dnes už leccos z napsaného bylo překonáno a vysvětleno. Pro mne byly nejzajímavější pasáže, které se týkají zmíněných Žermanic, neboť se mne osobně dotýkají...
Další z překvapivě dobrých prvotin. Téma manipulace, navíc pomocí psychofarmak, bylo hodně zajímavé, celkově byl příběh hodně napínavý, protože ne vše je úplně jasné. Kdo je vlastně oním odporným vrahem? A proč je Julia tak pasívní?
Trochu nemile mě překvapil konec, ale asi to tak mělo být, naděje přece umírá poslední...
Listovala jsem doma posledním vydáním Babičky a pak hledala i další knihy Boženy Němcové. Našla jsem - mimo jiné - i Divou Báru vydanou jako samostatnou povídku v roce 1951. Jazyk knihy je samozřejmě poplatný době svého vzniku, ale sám příběh je dojemný dodnes. Navíc jsem si Báru asi už provždy spojila s překrásnou Vlastou Fialovou ve filmu Vladimíra Čecha z roku 1949 (!).
Nesmrtelný příběh chudé, ale krásné a nespoutané, odvážné dívky, odmítnutého nápadníka a také předsudků a pověr, které mohou vést až k oběti nejvyšší...V Bářině povaze je určitě mnoho z Boženy Němcové.
Skvělé! Do úplně nejposlednější chvíle není nic jisté. Několikrát během čtení si říkáte "aha, tak takhle!" a ono je to stejně všechno jinak. A konec? Nejlepší ze všeho.
Jérôme Loubry se tak u mne zařadil hned za mého oblíbeného Bussiho (shodou okolností žijícího v normandském Rouenu, tedy v té části Francie, odkud pochází i Loubry a kam Loubry umístil děj své knihy...)
Bylo to napínavé, spletité i plné emocí. Doporučuji.
Tentokrát se Monsieur et Madame Gamache odebrali na dovolenou k nepříliš vzdálenému jezeru do romantického (a opět fiktivního) penzionu. A co čert nechtěl, někdo tam vraždil. A ještě k tomu nepochopitelným způsobem. Podezřelá je celá rodina, do níž mrtvá patřila. Jak se postupně ukáže, každý má nějaký nenávistný motiv...
Je to příběh nekomunikace, falešných očekávání, sourozenecké konkurence, nedorozumění a mlčení. Opět, jako dosud vždy, klasická detektivka, s mnoha popisy prostředí i myšlenek a pocitů. Trochu mě otravoval až patetický příběh Gamachova otce, ale jinak to bylo zase příjemné čtení, které ráda doporučuji. Ovšem žádný krvavý thriller neočekávejte.
P.S. Stejně by mě zajímalo, jestli popsaná "technologie" vraždy skutečně funguje. I když - Louise si to určitě ověřila.
Jsem spíše milovnicí psů než koček, ale Kočkování se odolat nedá :-)
Strýček Jean
Usměvavý strýček Jean,
to je pravý Pařížan.
S růží v klopě, plný žáru
prochází se po bulváru,
smeká klobouk a má knír
Jako chrabrý mušketýr.
Elegantní strýček Jean,
to je velký bonviván.
Každý večer zpívá světu
v nejslavnějším kabaretu.
Pod pařížskou oblohou
svět mu leží u nohou.
Strýček Jean je idol dam,
chtějí od něj autogram.
Každé z nich se podepíše
na kolínko – občas výše.
Ať má pořád v očích žár –
Paříži, au revoir!
Doporučuji, dobrá nálada je dobré zboží!
Přiznávám, že první díl série Lucia se mi moc nelíbil a trochu jsem váhala, jestli si mám vůbec pořizovat její pokračování. Jsem fanouškem knih Bernarda Miniera, takže nakonec zvítězila zvědavost a další díl série mám. A nelituji...
Tentokrát se prolínají dvě vyšetřování, jichž se Lucia účastní. Lépe řečeno, účastní se do té doby, než je z případu únosů a vražd v Galicii odvolána do Madridu. O nic však nepřicházíme, protože galicijská linka se průběžně také vyvíjí a Luciin tým na něm usilovně pracuje...
Měla jsem pocit, že i když případy brutálních vražd mezi madridskou smetánkou byly dostatečně hutné a nosné, Minier potřeboval zachovat spojnici s galicijskou partou a možná dokonce ještě více ukázat široký záběr své ústřední hrdinky Lucie. A možná proto má Nenávist nakonec případy dva. Ve své podstatě název lépe vystihuje motivaci právě galicijského příběhu...
Konec nás ale nenechává na pochybách, nenávisti bude v pokračování série určitě ještě spousta. Incel, o jehož identitě se dá leccos tušit už předem, se definitivně odkopal a už se na Luciu chystá...
Moc se mi to líbilo. Je to zase Minier v perfektní kondici. Doporučuji.