Delicius komentáře u knih

Přečteno třikrát za můj život, před maturitou, dva roky po ní, a dnes- o šest let později v časech toho našeho Moru.
Po každé, silný příběh, po každé něco pro mě.
Dříve- fascinace odcizenými hrdiny, těmi kteří jednají a nemohou cítit, protože ta tíha je příliš velká. Tarrou, Rieux.
Dnes vdechuji spíše ty doušky života. A to, že se jde plavat do moře. Večer ve tmě, Rieux a Tarrou se probouzí, do nového začátku. Nová vize života. Nový smysl.

Je fascinující sledovat co se stalo tam, co se děje teď. Je fascinující sledovat tu vizi, co se námi asi stane.
Zavření v karanténě lapáme po dechu, a snažíme se žít Moru navzdory.
Krása.

Tak poprvé přečtena na jeden zátah. Po druhé po pár stranách new yorku zavřena. A pak zase přečtena. Ty newyorkské pasáže, které mi poprvé přišly nudné, byly naráz osvětleny, chápu je jako pozvolný začátek ataky, pomalé přízvisko hrůzy.
Sylviu bych asi nechtěl ve skutečném životě znát, literárně mi na sebe práskla spoustu nelítostných věcí, svou šílenou sebestřednost a obrovskou zranitelnost.
Přesto dokázala můj život obrovsky obohatit- nemohu se podívat na rudé máky rozkvetlé po cestě ranního autobusu, aniž bych si na ni vzpomněl.

7 18.06.2017

Po Hroznech hněvu jsem měl chuť popadnout brokovnici a vstoupit do strany. Po bitvě s rozvahou přemýšlím, jak to bylo strašné.
Hrozny hněvu jsou pro mě plné emocí, boje proti nespravedlnosti, a nádherného poetického jazyka a silných obrazů.
Bitva je pro mě racionálně reportážně podaný popis jedné stávky. Steinbeck se nám zde nesnaží předat co si máme myslet, dává nám prostor pro vlastní uvažování, a možnost říct si, zda účel světí prostředky, nebo ne.
Není to tak dobře čtivá kniha, ale je to fascinující reportáž.

5 25.08.2019

Je možné, že to co napíšu je v knížce uvedené- v tom případě je můj příspěvek naprosto zbytečný, pokud tam neí, tak to může být zajímavé.
Ivan Hrbek (náš přední arabista, překladatel Koránu), kdesi psal, že ještě před vydáním fatwy proti Rushdiemu, asi půl roku před, vyšla v Iránu recenze na tuto knihu, ve smyslu, že je to hrozná kniha. Ale nikdo to tehdy neřešil. Kniha se stala známá až po pů roce, když byl Irán zabředlý ve vnitřích konfliktech a potřebovali obětního beránka- jak tu píše Thanyss.

Ke knize
Knihu jsem četl asi před dvěma lety, a ohromně jsem si ji užil, obrazy libozvučnost jazyka, prostě nádhera. Četl jsem v prvním českém, údajně "nekvalitním" překladu. Ten "kvalitní" český překlad jsem nečetl, ale přišlo mi to jako urážlivé vůči původnímu překladateli to použít jako reklamní tah.

Pro komplexnější pochopení knihy, bych doporučil přečíst předmluvu k Koránu od Ivana Hrbka, je to asi 80stránek, ve kterých popisuje historii vzniku Koránu, soudobou arabskou společnost...nebo první kapitoly z Tauerova (pro změnu překladatel Tisíce a jedné noci) Světu Islámu.

Kniha, kterou jsem měl tehdy půjčenou z knihovny byla v hrozném stavu, měl na sobě skvrny, které vypadaly jako šlápoty od bot, vždy se mi líbila (a děsila mě) představa, co za člověka to mohl udělat.

5 03.07.2016

Jedna z mých nejmilejších. Četl jsem ji už dvakrát, nebo snad třikrát?- vždy v ročních pauzách.
Tento rok si ji chci taky přečíst, vidm to tak na duben- už ted si čas od času postesknu ve vzpomínkách na tuto knihu, ale zatím čekám...
Mám rád Melvillův styl, jeho potřeba vše vysvětlovat- po chvíli sice začne lést na nervy- ale některé kapitoly jsou takové skvosty, že jen pro ně lze knihu číst.
Vzpomínám si i na "malé filosofické úváhy"- třeba tu první v pokoji hostince, kde přemýšlí nad tím, jaká je to slast, když je v pokoji zima- jemu kouká jen čumák z přikrývek a jak cítí kontrast mezi teplotou venku a pod dekou...

5 20.02.2015

Krásná a naléhavá kniha o konci civilizací, jak nepoučeni klesáme do bahna odpadů.
Cítím z ní naléhavost, naléhavost konce věků, časů, lidstva.
Moc děkuji za doslov, který je opravdu napsán pro lidi, co už četli jeho starší básně, co se s Lawrencem už setkali.

4 13.05.2019

Knížka po které jsem měl chuť běžet a stát se členem komunistické strany. Žel bohu, u nás žádná komunistická strana není.

4 05.07.2017

Když si vzpomenu na Kerouaca, toho Duluoze v prošlapaných teniskách, které hlupák právě v tomto díle vyměnil za nové botky, a sedral si paty když stopoval u silnice ze samoty Big Sur do světel San Francisca
Když si vzpomenu na Kerouaca a jeho tričko, které s vykřičníkem našel na smeťáku a jak bylo pohodlné
Na sráz u cesty, kotlinu pod mostem a vrak auta, auta, které spadlo ze silnice v obrovské rychlosti se řítilo vpřed a vpřed, navždy ztvárněné v Jeffersově poémě Mara
Na chřestýše u cesty,který se skrývá před světlem baterky v křoví
Na apokalyptického osla Na moře Na Finnigena Na báseň moře, kterou jsem nikdy nebyl schopen přečíst Na kopání hrobu pro malé dítě Na bolest Na bolest Na bolest
Ta bolest v Kerouacovi, to jak není schopen hlavní hrdina opětovat, dát to co je třeba a všechna láska a sex se vytrácí v drogách a osamělosti
Kerouac píše sračky píše básně píše obrazy píše hudbu
Knihy jsou nudné a o ničem a taky jsou o bohatství jeho světa Pasáže kde si nudou koušete nehty a odkládáte je na noční stolky Věčnosti (jak by napsal ňáký beatnik)
Big Sur, ta magická divoká oblast plná magických myšlenek se změnila v letovisko a svět se změnil. Kerouac je známkouo posledního odporu. Po něm následuje už jen smrt.

4 24.01.2016

Ty antiutopie. To je aspoň látka. Řadí se tam tradiční 1984, Konec civilizace, Mechanický pomeranč, 453 Fahrenhaintů, Platonovy teorie dokonalého státu, ... A pořád se srovnávají, která je která, která je horší lepší realnější abstraktnější...
Vidím v tom trochu Hegelovskou dialektiku postavenou na hlavu samotným Marxem.
1)Prvobytně pospolná společnost- absence jedince, jsme jen MY, ale žijem v té hovadské přírodě.
2)Odporná feudálně-průmyslová Individualizovaná společnost, a zavíráme se do měst
3)Jednotný stát, příroda je za hradbami, a my a my a my a my jsme dokonalá masa.

Kniha se mi četla skvěle cca do poloviny, ale občas jsem se v oceánu jazyka ztrácel.
Hrozně zvláštní mi přijde, že zrovna v tomto roce, u nás vyšel tento román ve třech nakladatelstvích, já četl překlad Tafelových od nakladatelství Leda. A graficky se mi líbí moc.

4 24.01.2016

Ještě pořád v procesu čtení. Už asi rok a dočtu ji někdy?
Je to jako malování v písku, nikdy nevíte, kdy narazíte na larvu mravkolva.

4 12.12.2015

tu poesii bez hudby, bez Louova zpěvu recitace, snad jen pro to, že je sepsaná v hromádce v jedný kopě, a že tam máš překlad, abys to líp pochopil, proto má cenu tu knihu mít.
A obsahuje rozhovor s Vaškem Havlů, kde Lou mluví o jeho dojetí, že Plastici umí komplet banánové album a že to s nima hrál v praze v 90., o tom to je.

A Jirous říká:
"Ptali se svaté Cecilie
na nebi andílci:
Opravdu se Ti líbí
jak hrajou Plastici?

Za to jak krásně hrajou
za jejich Pašije
Pán Bůh je zvláštní branou
do nebe vpašuje"

4 04.12.2015

Moc jsem si užil - ale v paměti mi utkvěly hlavně dvě, kterých se jen tak nezbavím - Pytlák a Duben v Paříži....

3 21.03.2021

Asi po páté přečteno. Pořád tuto hru miluju stejně. Nicméně mám pořád raději filmovou verzi, která nám dává o kousek větší prostor litovat Stanleyho. Pořád sice dost malý, ale aspoň tak.
Dost jsem přemýšlel, nad tezí, že člověk je plně odpovědný za svůj život (při uznání reinkarnace, za své životy). V podstatě Blanche se chovala tak, aby jí bylo ublíženo. Uměla se Blanche chovat jinak? Uměla milovat někoho jiného než sebe?
A jaké pro ni bylo, žít skrytá pod stínítkem lampy, ve stínech svého dávného mladí, a touhy. Touhy po lásce a pochopení.

3 08.07.2017

Moc příjemná kniha, která udělala z jindy nudné, dvouhodivé cesty vlakem, cestu zábavnou a zajímavou.... Když jsem vystoupil z vlaku, byl jsem ještě nucen (i přes 10minutové zpoždění) si na pět minut sednout na lavičku a dočíst posledních pět stránek...

3 25.04.2017

... že jazyk je ve své podstatě divokým tvorem, který se vyvýjí, rozmnožuje, bojuje a umírá
...že vrcholem rovnosti je rada všech živých bytostí, a indiáni toto měli
...že lze žít a neubližovat
...že je podstatnější poetika místa než státu
...že by se územněprávní celky měly rozdělit dle životního prostředí
prostě nádherné myšlenky, a ano spousta z nich není Snyderova, spoustu z nich cituje, a já jsem liný je připisovat všem těm, mně neznámým autorům.

3 13.02.2017

Zábrana ve svých denících píše, že ho nikdy v životě žádná žena neutahala tak, jako Sylvia. Jak dlouho ji překládal? Deset patnáct let? Narazil jsem na ni prvně ve výboru Horoskop orloje a musel sehnat celou sbírku. Do teď si pamatuju tu podivuhodnou depresi, která mě chytla z básně Táto, ten nekonečný vztek co mi vykrystalizoval na duši... Mou básní se stala Kurýři. Byl jsem obrovským způsobem překvapen, když jsem zjistil že ji zhudebnili Psí vojáci a četl dál a dál...

A jo, myslím že Sylvia byla hodně trhlá, stačí si přečíst její deníky...

Knížka je pro mě taková nevyrovnaná. Na jedné straně spousta omáčky (minimálně 50 stran by se mohla kniha zmenšit za pomoci proškrkání některých zbytečných popisů), na druhé straně spousta nedodělaných témat. Závěr knihy je hodně stručný, nejenom že kniha končí před Freudovou smrtí,ale celé období (víceméněod roku 1913) je jen tak rychle zběžně proběhlé.

Na gymplu jsme se učili, že Freud používal pojem podvědomí, tady se používá slovo nevědomí.

Na druhou stranu se mi moc líbilo, jak Stone vykreslil Freuda, byl to v podstatě moc milý člověk, dřív jsem ho měl rozhodně za většího úchyla než ted...

3 14.10.2016

Muka pro narcistickou stránku mého (Bytostného) Já .

3 16.08.2016

I v tak drobných aktovkách zanechal něco, co zůstane v člověku. Krutost 27 vagónů bavlny, strach Mluv ke mně jako déšť, a v neposlední řadě pro mě nejlepší touha po štěstí Dům na zbourání.
A Podivný příběh jedné lásky napsal i jako povídku. Jako aktovka je ale lepší.

3 27.08.2015

Po skvělém úvodu, dostatečném napínání a a naznačování blížící se tragédie se opravdu dostáváme do domu, kde se hraje na schovku a....
...v tento okamžik začne nadšení nahrazovat pocit zklamání, které zůstalo i po dočtení celé knihy.

2 29.08.2020