Diorissimmo
komentáře u knih
Dům se slepou verandou
Herbjørg Wassmo
Smutné a melancholické. Takový bezvýchodně tíživý příběh, kde se vlastně zas tak nic moc neděje, ale smutek je přímo hmatatelný. To je tak nějak celé, co mě po přečtení knihy napadá. Kdyby na konci byla alespon nějaká naděje na lepší osud Tory a lidí na ostrově...tohle je tak beznadějné. Ale špatná kniha to není, jen nedoporučuji číst, pokud se chcete odragovat a přijít na jiné myšlenky, toto není oddechovka před spaním.
Zázemí
Jana Šrámková
Váhám, jestli dát 3 nebo 4 hvězdy do hodnocení. Kniha je psaná poetickým jazykem, většina událostí je jen náznakem, lehce se dotkne vzpomínek, nicméně něco mi tam chybí. Pokud to autorka myslela jako vzpomínkovou knihu na babičku, mělo tam být více událostí z babiččina života. Uvádí, že se babičky ptá na historii jejího života, na všech devět sourozenců, jak se jmenují, kdy se kdo narodil, co se kdy stalo, nahrává si vzpomínky na diktafon, protože i naše vlastní pamět nás může klamat. Čekala jsem tedy děj více do hloubky,ale ...Děj se skládá spíš z fragmentů ze života autorky, občas se mihne nějaká asociace, která vyplaví dávno zasuté vzpomínky, jako návrat do rodného města, dům, kde žila babička...chybí mi tam nějaká forma, toto je moc snové a neuspořádané. Souhlasím, je to takové archetypální, něco jak předobraz všech babiček a vzpomínek na ně, než o skutečně vystavěný příběh, který začíná a končí..tohle se prolíná časem a prostorem, současností a vzpomínkou. Poetické a snové, pro ty, kdo to tak mají rádi.
Ještě jsem to já
Lisa Genova
Opravdu velmi obdivuji autorku, jak se dokázala vypořádat s tak náročným tématem, jakým je popis vývoje Alzheimerovy choroby z pozice pacienta, člověka, kterého se to reálně týká. Protože je těžké se vžít do situace a pocitů člověka, který tím prochází.
Krásně, poutavě a s citem napsáno. Kniha je o tom, jak se cítí postižený člověk, co prožívá a cítí jeho blízcí a rodina, jak se s tím vším vypořádali a k celé situaci se postavili. Už dlouho jsem nečetla knihu, která by mě tak zaujala. Určitě pomůže lidem, kteří se nachází v podobné situaci a touto nemocí trpí někdo v rodině. Pomůže jim třeba některé věci pochopit.
Je to napsané tak sugestivně, že má člověk pocit, jako kdyby knihu psala osoba, která to reálně prožívá, ne někdo, kdo má náhled z pozice pozorovatele. Souhlasím, že člověk alespon na chvíli přehodnotí, co je a není v životě důležité, a že se nemá nic odkládat na POTOM, protože POTOM, už může být na některé věci pozdě.
Stíny v srdci
Katherine Webb
Kniha se mi líbila. Na to, že jsem podle názvu od toho nic moc nečekala, mě příběh zaujal. Zpočátku jsem se nemohla začíst, rušilo mě prolínání přítomnosti s minulostí, ale pak jsem se začetla a chtěla jsem vědět, jak to celé dopadne. Oba příběhy, ten z minulosti i současnoti mají svojí třináctnou komnatu, svoje stíny minulosti, Pandořinu skřínku, kterou se bojí otevřít. Příběh je o vině a trestu, který se jako červená nit táhle po celé generace dvou rodin. Závěr nebyl předvídatelný, tajemství se rozplétá postupně a udržuje čtenáře v touze číst dál a zjistit, jak to celé vlastně bylo. Těším se na další knihu autorky.
Zády k sobě
Julia Franck
Zajímavá, i když hodně depresivní a beznadějná kniha. Ale rozhodně nemůžu říct, že by byla špatná. Dva sourozenci a jejich poněkud zvláštní, psychopatická matka, zapálená pro ideály komunismu. Příběh se odehrává v poválečném Německu. Souhlasím s tím, že psychologie postav je napsaná výborně, ale děj mohl mít větší spád. Nicméně, tuto knihu jsem přečetla celkem s chutí, ale Polednici, od stejné autorky jsem se pokoušela přečíst dvakrát, ale nějak jsem se nedostala přes první čtvrtinu. Takže Polednici jako lepší dílo hodnotit nemůžu.
Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti
Ransom Riggs
Začátek vypadal slibně, ale postupně jsem měla čím dál menší chut číst. Děj stagnoval a přišel mi nezajímavý a nepravděpodobný. Dalo se z toho vytěžit určitě mnohem víc. Podle názvu a bizarních fotografií jsem čekala něco jiného, možná na způsob starého gotického románu, tohle byla spíš taková pohádka pro teenagery. Trochu historie, trochu tajemna, trochu o ničem.
Prokletá
Anna Maria Scarfó
Přesně tak, také mám pocit, že příběh je sice velmi smutný, ale kniha je psaná takovým stylem, že jen klouže po povrchu. Člověk se nemůže s Annou Marií nijak ztotožnit, a ani to v něm nevyvolá ty správné emoce. Ta pasivita a odosobnění hlavní hrdinky z toho dělá jen nějakou krátkou reportážní zprávu z novin, jak někde někoho roky týrali a znásilńovali a co se mu dělo. Nicméně chybí tomu nějaká hloubka, osobní prožitek. Na to, že to vypráví sama Anna Maria, je to strohé a troufnu si říct, že místy až skoro nudné čtení. Dalo se z toho vytěžit mnohem víc, ten styl psaní neodpovídá tomu, co nám Anna chtěla sdělit. Také jsem od toho čekala mnohem víc. To podání celého příběhu knihu totálně pohřbilo.
Mami, vrať se!: Ponížená až na samé dno
Oxana Kalemi
Smutná kniha o smutných věcech. O to horší, že se jedná o autobiografický příběh. Kniha je napsaná jednoduchým stylem, jako kdyby to psala sama Oxana, nicméně to nesnižuje její výpovědní hodnotu. Čte se dobře, styl odpovídá tomu, co se v knize děje a o čem se vypráví. Knihu jsem přečetla za pár dní. Nicméně je to smutný a beznadějný příběh, někdo má tak těžký osud, že by to vystačilo na několik životů. Určitě stojí za přečtení.
Ani Eva, ani Adam
Amélie Nothomb
Opět další pěkná kniha od Amelie Nothombové. Díky ní jsem se dozvěděla zase něco nového o Japonsku. Líbí se mi ta ironie a svěží styl, jakým Amelie píše, určitě se přečtu i další knihy.
Astrid a Veronika
Linda Olsson
Přidávám se ke kladnému hodnocení. Krásný příběh o přátelství mezi dvěma ženami, věkově rozdílnými jako babička s vnučkou. Je tam spousta momentů, které mě dojaly a musela jsem nad nimi dlouho přemýšlet. Ke knize se budu určitě vracet. Smutné, nostalgické, dojemné a krásné. Mám ráda severskou literaturu pro její zvlášní kouzlo a melancholii a toto je jedna z těch úžasných knih, která mě naprosto dostala. Ráda bych si od autorky přečetla další podobnou knihu.
Děti z Bullerbynu
Astrid Lindgren
Já tuhle knihu prostě miluju. Je to moje oblíbená dětská knížka, ke které se i ted v dospělosti občas z nostalgie vracím. Krásné a milé příběhy, úžasné ilustrace od Heleny Zmatlíkové knihu dokreslují a bez nich by to nebylo ono. Jako malá holka jsem chtěla žít v Bullerbynu a mít za kamarády Lisu a Annu, Brittu, Bosseho, Lasseho a Olleo ..a prožívat s nimi jejich dobrodružství. Z té knihy vyzařuje taková laskavost, soulad lidí s přírodou a mezi sebou navzájem, že za ty krásné chvíle mého dětství strávené čtením této knížky Astrid velmi děkuji. A nejen za tuto knihu.
Malá ručka
Susan Hill
Neříkám, že to bylo špatné, ale dalo se z toho vytěžit víc. I když pro tyhle duchařské horory mám slabost, mohlo to být mnohem propracovanější a napínavější. Líbilo se mi filmové zpracování Ženy v černém od Susan Hill, hlavně bravurně vykreslená strašidelné atmosféra opuštěného domu na ostrově.
Román pro muže
Michal Viewegh
Velmi slabá kniha, děj v podstatě o ničem, spousta sprostých slov. Nijak mě to nenadchlo a nezaujalo, film je stokrát lepší než kniha. Takže kdo viděl film, kde to víceméně zachrańuje pan Donutil, knihu už číst snad ani nemusí, o nic nepřijde.
Biomanželka
Michal Viewegh
Biomanželka je typické oddechové čtení na víkend, nebo na dovolenou. Přečetla jsem ji za dva dny. Není to žádné veledílo, nad kterým by člověk musel dlouho přemýšlet, nepřináší žádné hluboké myšlenky. Nicméně dobře se čte, je tam trochu té ironie a sarkasmu, občas jsem se pobavila. Prostě taková celkem milá oddychovka, když nemáte chut a náladu na nic náročného.
Pohádkář
Barbara Nesvadbová
Nebavilo mě to, přišlo mi to jako vaření z vody, plácání o ničem. V příběhu jsem se ztrácela a špatně se mi kniha četla. Některé dialogy a slovní obraty mi přímo lezly na nervy. Musela jsem se nutit, abych knihu vůbec dočetla.
Borůvky – Muži jsou skvělý doplněk
Barbara Nesvadbová
Kniha je mnohem horší, než předchozí kniha fejetonů Brusinky. Přišlo mi to takové nijaké a bez nápadu. Asi už autorce došly nápady. Už bych ji znovu nečetla.
Sex v Praze
Jana Collins
Tak mě by to taky zajímalo, co tím chtěla autorka říct. Knihu jsem ani nedočetla. Autorka Jana Collins si zřejmě hraje na českou Jackie Collins. Pokud to tedy není PARODIE na Jackie Collins a její knihy, nebo vůbec podobný žánr.
Nicméně tato erotická novela, jestli to tak můžeme nazvat, by se lépe vyjímala vytištěná v brožované podobě na recyklovaný papír a mohla by se prodávát za pár korun v trafice jako podobný brak z edice Harlekýn. Nebo na pokračování v nějakém erotickém časopise. Troufnu si tvrdit, že je to beztak opsané z nějakého podobného plátku. Myslím, že toto vydat v knižní podobě je škoda papíru.
Za mě naprosto zbytečná záležitost. Odpad.
Kabinet
Rikki Ducornet
Kniha mě nezaujala. Osciluje na pomezí banálního erotického příběhu z pornočasopisu a zároveń svým básnickým jazykem a archetypálními vizemi nesklouzává do úplného literárního šváru. Příběh doktora, jeho klientek a manželky je na okraji, obsah knihy je véceméně jen o sexu s pacientkami a sexuálních myšlenkách a představách psychoanalytika. V podstatě není kam uhnout, na každé stránce je smršt pornografických představ a činů zahalená v intelektuálním kabátě. Obojí dohromady výsledný efekt spíš pohřbilo.
Strach a chvění
Amélie Nothomb
Amelie Nothombová by bývala mohla udělat celkem slušnou kariéru u velké japonské společnosti kdyby...
Kdyby bývala chtěla a byla ochotna se bezvýhradně podřídit a ponížit s tím, že by byla nucena se vypracovat od těch neprimitivnějších úkolů, přes celodenní kopírování jedné složky pořád dokola až do zblbnutí, přičemž nikdy by to nebylo podle jejího nadřízeného dokonalé, přes několik měsíců trvající opisování sloupců čísel a tak dále a tak dále. Kdyby byla dost vytrvalá a ochotná se podvolit, možná by se někdy za nezměrného úsilí dopracovala k tomu, aby měla také svoje podřízené a stala se nadřízenou někomu, přičemž ona sama by byla podřízena zas někomu jinému. Taková je japonská firemní kultura, kde musíte začít vždy on nuly, at je vaše vzdělání, inteligence a praxe jakkoli na výši, nemůžete v hierarchii společnosti poskočit ani o jeden stupeń, protože to se prostě v japonské společnosti neodpouští, zvláště, je-li vaší nadřízenou žena. Když hned zpočátku ukážete svůj potenciál a schopnosti, pravděpodobně se kariérního postupu jen tak nedočkáte, spíš vás to zazdí hned na startu.
Amélie tomu všemu statečně a ironickým humorem odolává a spolehlivě zastává i "pracovní pozici" na firemních záchodcích až do konce roku, kdy jí vyprší pracovní smlouva. Ano, většina lidí by to dávno vzdala, ale Amélie to bere jako další zkušenost potřebnou k tomu, aby napsala další super autobiografickou knihu. Co tě nezabije, to tě posílí.
"Mluvit bylo pro mě při mé práci velkou vzácností. Nebylo to zakázané, přesto mi v tom bránil jakýsi nepsaný zákon. Když vykonáváte tak málo brilatní zaměstnání, je zvláštní, že jediný způsob, jak si zachovat důstojnost, je mlčet. Když je totiž uklízečka záchodů řečná, máme tendenci se domnívat, že se ve své práci cítí dobře, že je tam na svém místě a že ji její zaměstnání tak uspokojuje, že má chut švitořit. Když naopak mlčí, je to proto, že svou práci prožívá jako jakési umrtvování. Stažena do svého mlčení vykonává svou kajícnou misi za odpuštění hříchů lidstva. Bernanos mluví o tíživé banalitě Zla, uklízečka hajzlíků, ta zná tíživou banalitu vyprazdńování, přes odpornou různost vždy stejnou.
Mlčení svědčí o jejím zděšení. Je karmelitánkou záchodů.
Kromě mě měla i jiné podřízení. Nebyla jsem jediná osoba, kterou nenáviděla a jíž pohrdala. Byla by si k mučení mohla vybrat někoho jiného. Ale ona si svou krutost vybíjela na mně. Zřejmě to byla jakási výsada. Usoudila jsem, že jsem vyvolená."
Navzdory tomu, že obsah knihy nevyznívá zrovna moc nadějně, nepůsobí kniha depresivně, dobře se čte a mně ironický humor Amélie a její rukopis vážně moc baví. :-)
Axolotl Roadkill
Helene Hegemann
Ani jsem to nedočetla. Divný, nesrozumitelný styl, podivné fráze. Nebavilo mě to. Slang a podivné fráze je to, co mě od dočtení této knihy úplně odradilo.