Diorissimmo komentáře u knih
Sarkastické vyprávění o staré paní, která si každý den pročítá v novinách úmrtní oznámení a s pořádnou dávkou černého humoru rekapituluje svůj život, mezitím co čeká až si pro ni přijde chlap s kosou, který vidí i po tmě.
" I když úmrtní oznámení v novinách může být docela hezká věc, takový důkaz, že jsem existovala, a tak přemýšlím, jestli je možné zaslat do novin vlastní oznámení předem a požádat, aby ho otiskli, až nadejde čas. Dneska jsem si oddechla, že tam není moje jméno."
Mathea je tak trochu bláznivá paní,která si kromě čtení novin, sledování televize a šmírování sousedů krátí čas sbíráním telefonních seznamů, čelenek a cizích zubů a mezitím kompletuje schránku se vzkazem pro budoucnost, kterou zakope před domem na sídlišti, aby se na ni nezapomnělo. Tak trochu humorná a hodně smutná kniha o osamělosti na konci cesty a strachu, že po nás nic nezůstane.
Životopisy čtu ráda, předchozí knihy autorky: Spisovatelky a Eros a Utajené životy slavných Čechů se mi líbily, ale tato je hodně průměrná. Možná je to výběrem osobností. Nejzajímavější byl životní příběh Theodory, dcery Boženy Němcové. Ostatní příběhy mě tolik nezaujaly.
Úžasný příběh! Zpočátku jsem si sice říkala, co je tam za tajemství....Příběh sice zajímavý, psychologie hrdinů knihy perfektní, ale měla jsem pořád pocit, že jsem od toho možná čekala něco víc a nemohla jsem nějak pochopit ty nadšené recenze. Ale pak to přišlo, čím víc se blížíte konci příběhu, tím víc graduje, střípky se spojují a krajina za zrcadlem nabývá pevných kontur. Kate Morton nechává čtenáře v napětí až do poslední strany. Opravdu brilantní zápletka i rozuzlení záhady. Ano, lidé se v životě mění, ale málokdy k lepšímu.
Kniha reflektuje autentické pocity člověka, který se psychicky zhroutil, dostal do těžké deprese a došlo u něj k syndromu vyhoření. Autorka si tím zřejmě sama prošla, popisuje co depresi předcházelo a jak se cítila. Myslím, že hodně lidí s podobnou diagnozou bude vědět, o čem je řeč. Kniha se dobře čte, je to taková reportáž z psychiatrické kliniky, nebo spíš psychosomatické kliniky.
Neuvěřitelné, neskutečné, otřesné a beznadějné..tak nějak lze ve zkratce vyjádřit pocit z této knihy, z tohoto životního příběhu. Život Liesabeth Otto je plný tak naprosto šílených životních zvratů a zlých zážitků, že by to stačilo na několik životů. Skoro to vypadá, jako by paní Otto vzala na sebe všechny hrůzy světa. Zdá se mi nemožné, že tohle všechno dokáže jeden člověk vydržet a nezbláznit se z toho. Příběh jednoho života- spíš než život je to putování Dantovým peklem. Kniha je tak nabitá krutými událostmi, od první do poslední strany nedá člověku vydechnout.
Liesabeth se jako dítě ztratila při odsunu Němců z Běloruska a Litvy a zůstane zcela opuštěná v cizí zemi. Toulá se po Litvě a snaží se přežít, jak se dá. Spí v lese, v přírodě a ve stodolách, živí se žebráním, krádežemi, příležitostnou prací u sedláků. Několikrát je na pokraji smrti - přežije otravu hnojivem, pak ji děti pomalují jako Hitlera a chtějí ji oběsit, je opakovaně znásilněna. Po několika letech přežívání na Litvě následuje nápravný dětský tábor, vězení a pracovní tábor na Sibiři. Postupně jí zemřou dvě děti a celý život je naplněn těžkou fyzickou prací, stěhováním z místa na místo, neustálým bojem o přežití, nešťastným manželstvím. Po třiceti letech se sice setkává s otcem a bratrem v Německu, ale ani tam nenachází klid, má pocit, že tam nepatří, že je příbuzným na obtíž. Nedokáže se v nové zemi adaptovat a vrací se zpět do Ruska, kde je kvůli své národnosti terčem útoků. Má dvojí občanství, ovšem ani v jedné zemi se necítí doma. Čekala jsem, že se její situace časem nějak zlepší, ale žádný šťastný konec nepřišel. Celkově tento životní příběh působí strašně bezvýchodně. V životě této ženy snad není jediné období, kdy byla opravdu šťastná.
Příjemné oddychové čtení, milá a pohodová kniha. Z kraje žítkovských bohyní, psána místním nářečím, což dáva knize větší autentičnost. Příběhy obyčejných lidí na pozadí dramatických událostí 20.století, které se hrdinů dotknou jen tak mimochodem. Žádné velké drama ani zvraty se nekonají, životy lidí se řídí přírodními zákony a snahou o přežití v drsném prostředí hor a běh událostí je psán formou kroniky ze života jedné rodiny. Také se mi nejvíc líbil první příběh.
Zvláštní. Co k tomu říct. V knize byly zajímavé a občas i vtipné momenty, ale celkově působí beznadějně a depresivně. Tohle se autorce moc nepovedlo, kniha neměla spád, občas jsem se ztrácela v ději, musela jsem se nutit, abych ji dočetla. Po vtipných knihách o Adrianovi už asi Sue Townsendové dochází dech.
Hlavní hrdince Evě Bobrové došel dech evidentně také, jednoho dne odpoledne ulehne do postele a rok z ní nevstane. Ukrývá se před světem a životní krizi se pokusí překonat v posteli. Bohužel když po roce vstane, zjistí, že tím vlastně nic nevyřešila. Také souhlasím s tím, že překlad všech příjmení do češtiny mi vadilo. Zdravotní sestra Pichlavá, strážník Krahujec, Brian Bobr, Titánie Polesná apod...v celkovém kontextu knihy mi to přišlo poněkud zvláštní.
Váhám mezi 3-4 hvězdičky. Není to špatná kniha, ani příběh, ale trvalo mi, než jsem se začetla, a pochopila dějovou linku. Je tam spousta zajímavých myšlenek a kniha je ve znamení takové zvláštní snové atmosféry. Hlavní hrdinka, lékařka pracující ve spánkové laboratoři zabývající se poruchami spánku, má sama problémy s usínáním. Za nocí, kdy nemůže spát si přehrává epizody ze svého života a snaží se dobrat toho, kam kdysi zmizel její přítel Lutz, se kterým má dceru.. Ovšem, jak už tu zaznělo, kniha je trochu chaotická a když se člověk nesoustředí, má problém se zachycením děje. Prolínání snu a skutečnosti, přítomnosti s minulostí, trochu moc překombinované, celkem mi unikal smysl. Snová atmosféra a zajímavé myšlenky jsou fajn, ale děj nějak váznul.
Také se divím, že má kniha tak slabé hodnocení. Mně se líbila moc a souhlasím s komentážem Venezie. Autorka si dala záležet a místa spjatá s historii a literaturou sester Bronteových, Daphne du Maurier a Jane Austenové procestovala, zdokumentovala, v knize je spousta fotografií, které týkají bud života spisovatelek, nebo jejich románů, nechybí ani filmové zpracování. Dozvěděla jsem se spoustu nových informací o tom, jak a kde spisovatelky žily a za jakých okolností vznikala jejich díla, z nichž většina nese autobiografické prvky. Je to pěkná životopisná kniha o nejoblíbenějších dílech anglické literatury. Je určená pro fanoušky uvedených románů, ti budou z knihy nadšení.
Další výborná kniha od Aleny Wagnerové. Životopis Franze Kafky, jeho rodičů, tří sester a ostatních příbuzných na pozadí historických událostí přelomu 19. a 20.století, je zároveń i historií židovské komunity v Čechách. Autorka rekonstruuje život, především Kafkův duševní život, který byl impulzem pro jeho dílo, zejména z deníkových zápisů, dopisů a z vyprávění Kafkovy neteře a lidí, kteří ho znali. Sám Kafka formou deníkových záznamů reflektoval a vtipně glosoval každodenní události v rodině. Autorka se též zamýšlí nad velice komplikovaným vztahem mezi Franzem a jeho otcem Hermannem Kafkou, kdy každý od toho druhého očekávali něco zcela jiného, než dotyčný mohl splnit a ve výsledku to mělo zcela jistě vliv na Kafkovo dílo.
Velice poutavě napsáno, dozvěděla jsem se spoustu nového a dalo mi to podnět k dalšímu studiu. Osud rodiny je nicméně velmi tragický, pro svůj židovský původ jsou všichni členové rozvětvené rodiny postupně povoláni do transportu, tři mladší Kafkovy sestry umírají v koncentračních táborech, po válce se téměř nikdo z nich nevrátí a sám Franz tomuto osudu unikne jen "díky tomu", že zemře už v roce 1924 na tuberkulozu.
Děkuji autorce, že mi přiblížila život a osud Franze Kafky a já mám chut si přečíst něco z jeho díla. Třeba Proměnu. Nebo Dopis otci.
Krásně napsaná kniha. Životopis hraběnky Sidonie Nádherné není procházka růžovou zahradou. Toužila po svobodě, volném vztahu a dětech, ale nakonec se jí nesplnilo ani jedno z jejích přání. Osamělost a jistá beznaděj se táhne jejím životem jako červená nit. Velmi záhy umírají rodiče, oba bratři, životní partner, přátelé a Sidonie nachází útěchu a smysl života v údržbě zámku a parku ve Vrchových Janovicích, které představuje pouto s dětstvím v době před první světovou válkou, kdy svět měl ještě svůj řád a jistoty. Za druhé světové války se snažila zámek uchránit před zabavením nacisty, což se jí nepodařilo a musela Janovice opustit, po válce jí byl zámek znárodněn, majetek rozkraden a Sidonie byla nucena emigrovat. Osamělá, zbavená majetku a ve své vlasti perzekuovaná, hledá nový smysl života v Anglii, ovšem za pár měsíců umírá na rakovinu. Je jí 65 let.
Alena Wagnerová s citem a velmi čtivě popsala životní peripetie Sidonie, její rodiny a celkovou atmosféru doby konce 19. a začátku 20.století, kdy zámek Vrchotovy Janovice byl centrem kulturního dění, kde se scházela společenská elita té doby. Doporučuji k přečtení i knihu o bratrovi Sidonie, Johanu Nádherném- Bol lásky prodejné.
Výpověd ženy, která se stala obětí mašinerie stalinského systému a skončila na několik let v gulagu na Sibiři. Popisuje každodenní život v nelidských podmínkách pracovního tábora, vazební věznice a cestu zpět na svobodu. Ursula Rumin měla štěstí, že v době, kdy byla odsouzena a převezena do gulagu, zemřel Stalin, takže došlo k tomu, že byla nakonec po dvou letech propuštěna a mohla se vrátit zpět do Německa. Kniha s podobnou tématikou jako např. Krvavé jahody, méně drastická, ale o nic méně autentická. Určitě stojí za přečtení.
Šíleně smutné povídky jsou "překvapivě" smutné. Přečetla jsem je jednou a stačilo.Pěkně napsáno, ale dýchla z toho všeho na mě taková beznaděj.
Super kniha. Přiznám se, že jsem kolem ní několik let chodila, než jsem se rozhodla jí dát šanci. Odrazoval mě název, myslela jsem, že kniha bude o něčem úplně jiném. Ovšem jaké překvapení, přečetla jsem ji za jeden večer. Kniha je psaná vtipným reportážním stylem, několikrát mě rozesmála a dost jsem se u čtení knihy bavila.
I když je většinou o neveselých věcech, způsob, jakým je to podáno je prostě fascinující. Dozvěděla jsem se informace, o kterých jsem neměla tušení-například o stavbě Stalinova pomníku. Zajímavá byla i reportáž o Batovi a likvidační komisi brakové literatury. Komu se stýská po komunismu, měl by si ji povinně přečíst. Souhlasím s tím, že obsahuje spoustu historických informací, o kterých se všeobecně neví a člověk může objevovat a pátrat dál.
Knihy M.Szcygiela mám ráda, pobaví, rozesmějí a člověk se dozví i spoustu nového. Libůstka je trochu o něčem jiném než předchozí knihy.
Jsou to příběhy žen, které mají svoje zvláštní speciální rituály, možná až úchylky.. paní, která si celý život vedla denní záznamy o tom, co jedla, pila, koho potkala na ulici, co dávali večer v televizi, kolik přečetla novin a knih, kdo za ní přišel na návštěvu, s téměř až pedantskou přesností agenta STB. Po její smrti zůstalo tolik sešitů, že zabírají celou místnost. Dále lékařka, která se nechává každý rok fotit v ateliéru v bizarních kostýmech, které si sama vyrábí. Ovšem nejvíc mě zaujal příběh žen, kamarádek ze školy, které se více jak padesát let dopisovaly, aniž by se kdy navštívily, i když bydlely kousek od sebe. Zajímavé, zváštní a milé veskrze ženské příběhy.
Kniha se mi moc líbila, přečetla jsem ji téměř na jeden zátah. Po dlouhé době zase něco, od čeho jsem se nemohla odtrhnout a byla jsem zvědavá, jak vše dopadne. Na prvotinu je to výborný, mnohovrstevný příběh zabydlený mnoha postavami a děj má spád.
Příběh tří žen z jednoho rodu, které se snaží přežít jak nejlépe umí na pozadí historických událostí bezmála celého 20.století, mě naprosto vtáhl do děje a nutil mě o některých tématech více přemýšlet.
Pěkné, nesentimentální a dobře napsané. Budu se těšit na další knihy od autorky.
Námět knihy bezesporu zajímavý, ale nečetla se mi zrovna lehce. Musela jsem se prokousat spoustou únavných pasáží a film s V. Dlouhým a Lucií Vondráčkovou byl v tomto případě mnohem lepší než kniha. Téma vynikající, film skvělý, jen v knižní podobě se to hůře četlo, nemělo to takovou jiskru jako film.
Ve filmu hrála Štepu Iva Janžurová, ne Bára Hrzánová. Ale kniha i film jsou pěkné. Dobře vykreslená morálka lidí 19.a poč. 20.století a výborná psychologie postav.
Další depresivní kniha od Nesvadbové, po Pohádkáři jsem čekala něco veselejšího, ale Nesvadbová z toho feminismu a popisu zlých a podivných mužů, které má v každé knize už asi nevybředne. Vypadalo to, že knihu přečtu za jeden dva večery, ale musela jsem se do čtení nutit. Nějak mě to neoslovilo.