Dobraadresa komentáře u knih
Kniha není tak nabitá a brilantní, jak slibují reklamní materiály, a v kapitolce hodnotící marxismus je dokonce vyloženě povrchní. Příklady, které uvádí na potvrzení svých obav z vývoje západního woke diskurzu, jsou ale přesvědčivé. A směrem ke konci začínají dávat smysl i otázky, které Murray klade, a jeho kritika nekonzistence jednotlivých pokrokářských hnutí. Rozhodně je to knížka, která stojí za čtení, ať už stojíte na kterékoliv straně politického spektra. Škoda mimořádně zmršeného překladu, který má na svědomí A. Tomský. Kdo můžete, přečtěte si to radši anglicky.
Měl jsem to štěstí zažít Petra Borkovce na autorském čtení a jeho schopnost očarovat publikum i poměrně složitě vystavěným textem je skvělá. Některé z črt a sloupků v tomto souboru by si zasloužily namluvit do audioknihy. Ne každý kus ze skládačky je tu dokonalý, ale většina nabízí zajímavý, s citlivým vtipem podaný výsek zvláštní básnické zkušenosti se světem. No a místy (nikoliv řídkými) je to paráda, u které se vznášíte.
Na historkách o pouštních otcích je nejlepší, že přes zdánlivou neuvěřitelnost jednotlivých vyprávění ukazují, že staří mystikové byli svrchovaně praktičtí lidé. Jejich recepty na to, jak se zbavovat žádostí a docházet klidu jsou reálné a dokonale funkční - jen prostě pro člověka našeho věku v jeho pohodlnosti těžko dostupné. Všechny tři díly Apofthegmat jsou nicméně povzbuzující pro vlastní hledání a oprošťování se od všeho zbytečného.
Velmi dobrá a obsáhlá práce o klíčovém období života Jaroslava Foglara a o podmínkách práce s dětmi a mládeží za protektorátu. Autoři pravděpodobně nejsou profesionální historici, což se mírně odráží v jisté naivitě přístupu k archivním materiálům, ale každopádně je to bohatě vynahrazeno množstvím provedené práce, pramenů a celkovým vhledem do Foglarova života a díla. Pro každého fanouška jde o mimořádně zajímavou četbu. Trochu zarážející je neuvedení autora / autorů nebo alespoň editora knihy, v tiráži a copyrightu je napsán Zdeněk Bauer jako "vedoucí projektu, rešerše a autorská spolupráce". Bylo by zajímavé vědět, co k této opatrnosti autora / autory vedlo. Možná v knize naznačený spor s dědici autorských práv. Nevím.
Mám za sebou tři Majlingy a ani jeden nezklamal. Zóna má zase depresivní outsiderské hrdiny jako Rudo, ale je ještě trochu temnější, což neznamená, že se párkrát nezboříte smíchy. Skvost.
Cestopisy a úvahy Miroslava Černého (vedle téhle knížky například i Mizející hlasy, Němá planeta nebo Slovem svět) dokládají hluboký osobní zájem autora o ohrožené jazyky a jejich budoucí osud. Texty by bohužel potřebovaly pořádnou editorskou práci, aby byly fakticky i myšlenkově hutnější a zbavily se mnoha v podstatě zbytných úvah a informací o méně zajímavých okolnostech a zážitcích z autorových cest. Černého zaujetí a znalosti dělají z knih čitelnou a užitečnou záležitost, jen stylistika a podceněná možnost škrtat občas text shazují do internetového blogísku. Přesto knihy doporučuji – pokud by chtěl čtenář vyzkoušet nejlepší ze zmíněných čtyř, asi to je Slovem svět.
Hradeckého poezie jako obvykle jde do jádra jazyka a s oblibou ho odírá, hladí, hraje si s ním a posílá ho na nečekané cesty. Je okouzlující už jenom ty hry pozorovat. Drásavý obsah textů k nim dostanete jako bonus.
Bruno Schulz: Skořicové krámy. Překlad Petr Motýl
Na zadní straně obálky se o Bruno Schulzovi píše jako o polském Kafkovi. Nejspíš proto, že v jedné z povídek se otec vypravěče postupně promění ve švába a zmizí. Motiv proměny člověka ve hmyz je sám o sobě zajímavý a jistě bychom ho našli i v jiných dobových textech, ale nedělá ještě ze Schulze Kafku. Stejně tak bychom o něm mohli mluvit jako o polském Thomasi Mannovi, protože v kapitolách o figurínách (které jsou ještě zajímavější než kapitola o švábech) používá stejný motiv lidského demiurga, kterým začíná Doktor Faustus. Schulz ale není ani Kafka, ani Mann, je to Schulz. Zvláštní spisovatel se zajímavými a brilantními momenty, obecně ale už pro dnešek trošku upovídaný. (Pozn.: četl jsem nový překlad Petra Motýla).
Zweigovy životopisy jsou z jiné doby - nebojí se patosu, velkých myšlenek a pohledu napříč dějinami lidstva. Přitom jsou živé a ke svým postavám laskavé, i když někdy kritické. Dodnes se parádně čtou, nenudí a jejich protagonisty si zapamatujete navždycky.
Přehlídka lidské hlouposti, která svými důsledky obvykle způsobila nadlidské problémy. Nejde o seznam kompletní, vlastně je dost řídký a autorovy úvahy místy zbytečně zabírají místo. Ale i tak jde o působivou mozaiku soukromé i kolektivní debility našeho živočišného druhu.
Památník národního písemnictví udělal parádní věc, když vydal reedici téhle klasické knížky. Postupy v ní obsažené můžou dneska už působit mírně antikvárně a málokterý text vás dostane do kolen, ale svoboda a kreativita, které z výboru a překladů Hiršala a Grögerové vanou, v člověku vyvolávají chuť něco stejně potřeštěného zkoušet i dneska.
Nejdřív mě trochu zklamalo, že v knize není kromě krátkého úvodu žádný text Pavla Hoška, ale kvalita vložených studií mi to pak vynahradila. Rozbory toho, jak Foglar vyvolával ve čtenářích pocity posvátna, jak používal konkrétní náboženské prostředky a jak sám víru odmítal řešit, jsou pro zájemce o jeho dílo rozhodně podnětné. A kdo stojí o foglarovský text samotného Pavla Hoška, ať si přečte jeho Evangelium podle Jaroslava Foglara.
Půvabný přehled starých dřevorytů a dalších tisků od 16. do 20. století. Pestrá přehlídka letáků, novin, kramářských písní a příležitostných tiskovin mě jako člověka se zájmem o dějiny médií potěšila. A dokázala, že v touze po senzaci, humoru, novinkách, sexu a krvi jsme my lidé pořád stejní.
Upřímný pohled na holocaust od těch, kdo ho prováděli. Rozhovory s velitelem vyhlazovacího tábora musely být pro autorku náročné, množství její výzkumné práce kolem je obrovské. Knížka potvrzuje názor, že pro to, aby se z vás stala věcně zrůda, nemusíte být psychopat. Stačí trocha ambicí a společenské podmínky. Člověk si sám v sobě omluví skoro všechno.
Vlastně je to jen popis 25 starých maleb a jejich historie, ale naučil mě dívat se na obrazy mnohem pozorněji a hledat v nich to, co jsem dřív neviděl. Nejde o nějaké hluboce mystické významy a tajné kódy. Prostá pozornost věnovaná obrazu, jeho stavbě a detailům, které mohly být namalované i jinak, mi dala možnost dostat z výtvarných děl víc informací, než jsem si dovedl představit.
Nemám moc rád dělení poezie na mužskou a ženskou. Tahle poezie nicméně jemně, krásně a přesvědčivě popisuje to, co by se dalo nazvat ženskou zkušeností světa a partnerství. Jde pro mě o jednu z nejsilnějších českých sbírek za poslední roky.
Tenhle půvabný obrázek z Rakovnicka už si dneska přečte jen málo lidí - hlavně kvůli tomu, že Winterova snaha připomenout dobový jazyk zbavila knížku pro člověka 21. století čitelnosti. Ani děj není bůhvíjak napínavý, nejde vlastně ani o příběh s jakoukoli pointou. Máme před sebou opravdu jen obrázek života v Rakovníku 16. století. Ale pro nás, kdo máme pro historickou prózu slabost, je to pořád milé čtení.
Knížka je čistou oslavou kardinála Vlka. Šlo jistě o velkou, činorodou, odvážnou a zajímavou osobnost, ale přeci jen na mě bylo toho chválení trochu příliš. Nicméně jako základní seznámení s Vlkovým životaběhem je to prima.
Knížka je zmateně strukturovaná, fakta v ní nejsou extra objevná, není jich moc, a nejhorší ze všeho je mizerný překlad. V druhé půlce se zničehonic začnou objevovat celkem nezajímavé rozhovory s pamětníky. Celkový dojem mám víc než rozpačitý.
Milé počtení a prima inspirace třeba pro fantasy povídky. K magické hodnotě knížky se jako neznalec nechci moc vyjadřovat, i když pokud se nadsvětské a mimosvětské síly vyvolávají takhle, přijde mi to možná trošku legrační. Nejlepší využití pro Necronomicon je dost možná vystavit ho na viditelném místě v knihovně a využít jako prima startovač váznoucí konverzace pro návštěvy.