Dom95 komentáře u knih
Co jsem to právě přečetl?!
Dílo mi hodně připomínalo 1984 - hlavně tím, že jde spíše o popis "jiného světa" a o příběh tolik nejde, respektive je upozaděn.
Také mi to hodně připomínalo Den Trifidů, kdy se stane něco, s čímž všichni nějak souhlasí (přijdou Trifidi/vir zabije zvířata) a my jsme již pouze postupně seznamováni s tím, jak se to stalo a co se změnilo. Trifidi měli pro mě přidanou hodnotu, kdy spousta lidí oslepne. Zde přidaná hodnota nebyla. Hlavní zápletka byla patrná již od první kapitoly, kdy byla k hrdinovi domů přivezena "samice".
Bohužel musím hvězdičku ubrat, protože poznáváme hlavního hrdinu nějakých 250 stránek a víme, jak přemýšlí a známe jeho hodnoty. Na poslední stránce knihy je z něj někdo úplně jiný... Není to tak, že bych konec nevzal. Určitě bych ho vzal, ale kdyby byl hlavní hrdina vykreslen v knize jinak. Takhle mě to nepříjemně překvapilo.
Možná si přečtu ještě někdy, abych pochytil další věci, které mi unikly, ale v nejbližších dnech na to vůbec nemám chuť. Musím se nejprve vzpamatovat :-D
Tak jsem velice rád, že jsem nejprve viděl seriál. Z toho přehršle jmen bych asi jinak nevěděl, která bije. Jsem rád, že jsem si ale knihu přečetl. Určitě je fajn vidět, co zamýšlel Martin dle svého a co mu změnili scénáristé v seriálu.
Povedené. Rozumím, proč se Lars Kepler stal hned po své vydané prvotině nejprodávanějším autorem. Jsem zvědavý na další knihy. Doufám, že si udrží laťku (kterou však posadil velice vysoko).
Četlo se samo. Po autorově prvnotině "ten, kdo stojí v koutě" opět velice povedená kniha.
To bylo boží! Líbí se mi, že se děj prolíná "nyní" a "kdysi". Díky tomu by šly napsat 2 knihy a lidi by hodnotili: "Jo, dvojka je dobrá, ale jednička byla lepší!" No a pan King všechny očůral a napsal jedno mistrovské dílo, o délce kamionu jedoucí skrz australské pouště. Sice jsem postrádal takové to mrazení, když se člověk bojí. Nebo nepříjemný pocit, když se jde uprostřed noci na záchod (takové nepříjemné pocity jsem měl během první poloviny knihy Imaginární přítel), ale i tak maximální spokojenost.
"V lékárně byl příjemný chládek. Tady se prodávalo zdraví."
"A tak odjedeš a cítíš nutkání ohlédnout se, ještě jednou se ohlédnout do zapadajícího slunce, ještě jednou a naposledy se podívat na to nehostinné nebe Nové Anglie. Ale možná to ani není ten nejlepší nápad, ohlížet se. Nejlepší je neohlížet se. Nejlepší je věřit, že všechno nakonec dopadne dobře."
Téma, které bude neustále aktuální a je jedno, jestli jsme ve 13., 18. nebo 21.století. Pohled na chlapce, který se nedokázal smířit se zlomeným srdcem. A takové případy jsou i teď. Krásné, že můžeme vše číst ve formě dopisů a není to klasický deník nebo pohled z ER formy. Popisy jsou opravdu úžasné, barvité. Stejně mi tam ale něco chybělo...
Každá kniha z této série je kurz rychločtení. Opravdu příjemné napsané, krátké kapitoly. Zápletky jsou sice jasné od prvních kapitol, ale tím si přeci nebudeme kazit zážitek ze čtení :-) Těším se na další díl :-)
Jako myšlení kluka v pubertálním věku dobré, ale osudy jsou až moc. Je to prostě neuvěřitelné. Při čtení jsem se ale dobře bavil.
"Jakmile jednou člověk dospěje do puberty, rodiče se stanou jen dvěma groteskníma vředama na jeho životě."
Extrém střídá extrém. Payne nemá ve zvyku nám své nápady dávkovat postupně. Občas nějaký do této knihy, jiný zas do této. Ne. Co ho napadne, to musí všechno vysypat hned. Proto je Nick někdy geniální a jindy má naopak myšlenkové pochody dítěte na prvním stupni ZŠ.
Zachránil to ale posledními 50 stranami, kdy má kniha neskutečný spád, že jsem musel číst a číst, dokud nebyl konec. Stejně mě ale "štve", že jsou všechny události vtlačeny do tak krátkého časového období. Když se v období jednoho víkendu z chuďase stane boháč a poté opět chuďas, z panice skoro nepanic a poté opět panic, z nemocného zdravý a opět nemocný, z nejlepšího kamaráda ten nejhorší a za chvilku se vše urovná...osobně bych tomu dal delší časový prostor na vývin. Určitě by tím kniha získala více na uvěřitelnosti.
Jakože....jo, ale rozhodně to nedosahuje Jonassových kvalit. Analfabetka, Stařík, Prorokyně - tyto knihy jsou dotaženy k dokonalosti. Jak RoadTripy, tak zvraty. To mi v této knize chybělo. Road trip byl pouze po Švédsku a zvraty nedomyšlené, nedotažené, mnohdy zbytečné.
Posledních několik kapitol o Vánočním skřítkovi mi přišlo naprosto nadbytečných. Dobře, vidíme v nich vývin hlavních postav, kdy nechtějí již pouze brát, ale i dávat, ale i tak si myslím, že kniha by se bez toho obešla a na ničem by jí to neubralo.
Knihu dle mne nejlépe vystihuje tato citace:
"(Peníze mají díky tomu, že...společnými silami) znásilnili bibli..."
Hosana!
Celá kniha napsána opravdu výborně. Barvité popisy, detaily, které vás vtáhnou do špinavých ulic revoluční Paříže tak, že si po dočtení kapitoly musíte dát sprchu, abyste ze sebe smyli bordel.
Těšil jsem se, až zjistím motiv vražd....a bohužel - motiv nikde. Parádní příprava pro další knihu, avšak si myslím, že by kniha měla být uzavřena (respektive hlavní děj). Takto mi přijde, že by měla být kniha pouze první částí. Přitom stačilo změnit kapitolu či dvě a domyslet konec. Musím tedy 2 hvězdy ubrat. Bohužel. Popisy a celkově i děj jsou výborné.
Simon Clark dává trifidům úplně nový rozměr. A to doslova. Všichni víme, že v USA jsou burgery a Coly větší, auta silnější a podobně. A v NYC dosahují trifidi dokonce 20 metrů, ačkoliv všude jinde ve světě jsou největší jedinci 2,5metru vysocí.
Kniha měla na mě spoustu hluchých míst, kdy jsem se musel nutit číst. Celkově je ale vidět, že příběh je o dost více obsáhlejší, než první díl. Ještě aby ne, když druhý díl má již historii trifidů vymyšlenou. Celkově se mi ale kniha líbila a myslím, že pan Wyndham by se zlobit nemusel.
"Je rozumné, abychom letěli v takovém počasí?"
"Nedělejte si starosti. Včera jsem spadl s jedním letadlem, a tak si nemyslím, že bych mohl mít takovou smůlu, aby se to dnes stalo znovu."
V jednu chvíli jsem se opravdu musel smát nahlas. A to když Adrian píše knihu, kde hlavní hrdina začne psát knihu. Adrian ale svou knihu nemůže dokončit, dokud nebude dokončený příběh knihy v knize. A tento příběh knihy v knize končí tak, že hrdina knihy v knize začne psát knihu :-D Inception jak vyšitej :-D
Mám velice smíšené pocity. Na jednu stranu geniálně provedený zločin, který by mohl spáchat pouze člověk, který má vše promyšlené, má dost fyzické síly, znalosti v technologiích, je velice inteligentní a tak dále - proto nemohu přijmout konec knihy, kdy se ukáže, kdo je skutečným vrahem. Zároveň mi přijde jako velice jednoduché řešení (odfláknuté/levné), že vrah se jednoduše zbláznil, přeskočilo mu a začal vraždit. Ještě k tomu, když měl vše do puntíku promyšlené. A nakonec o všem začne povídat, ačkoliv se ho nikdo na nic neptá. Za konec bych opravdu dal nejradši 0 hvězdiček. Zkazilo mi to dojem z celé knihy. Do poslední kapitoly jsem však knihu hltal všemi doušky, a proto nechci negativně ovlivnit objektivní náhled na knihu. Věřím, že si přečtu více knih od autorky, protože píše chytlavě.
Perfektní. Jen se několikrát dost přeskočilo v ději. Přitom by se dalo krásně rozepsat. Jinak mě překvapil rychlý konec, kdy je spousta děje nahuštěna na posledních 100 stran. Těším se na film.
Moje první seznámení s Kingem v knižní formě. Čekal jsem, že bude kniha více hororová - kvůli nálepce "nejznámějšího hororového spisovatele". Byl jsem mile překvapen a můžu doporučit.
Pohodovka, pro zkrácení chvilky volného času. Jedním dechem.
Úžasně a hlavně uvěřitelně rozepsané myšlení holčičky ztracené v lese. King v sobě musí nosit opravdu hodně osob, jinak není možné, aby to tak výstižně napsal.
Věřím, že ve své době to byl pan spisovatel, ale dnes je většina povídek již zcela mimo mísu. Jediné 2, které mě nějak oslovily byly Černý kocour a Jáma a kyvadlo. U druhé zmíněné si však myslím, že by byla ideální jako část celého románu. Přijde mi to, jako by někdo vytrhl pár stránek z knihy a tím vznikla povídka Jáma a kyvadlo. My nevíme, proč je hlavní hrdina zavřen do jámy, pouze víme, že byl odsouzen soudci. A to by se přeci dalo nakrásně rozvést.
V Poeovi se nezapře básník. Jeho barvité a několika odstavcové (i stránkové) popisy nenechávají čtenářovi již mnoho k domyšlení. Zároveň jsem se u těchto popisů zatoulával myšlenkami jinam a často pro mě bylo obtížné udržet pozornost. Zánik domu Usherů mě teda vůbec nebavil a Démon zvrácenosti mi přišel spíše jako úvaha, než povídka.
"Nepřeme se o tom. Sám přesvědčen nehodlám přesvědčovat."
"Nikdy není vše ztraceno. Jinak by přece člověk nedoufal v nesmrtelnost."
"Nezištná a obětavá oddanost zvířete musí dojímat zejména toho, kdo měl často příležitost zakusit bídnost přátelství a nestálou věrnost ze strany člověka."
Tak tahle kniha mě opravdu bavila. Je vidět, že spisovatelka vše konzultovala s lidmi, kteří jsou ve svých oborech a ve svých věcech zběhlí.