dominika8192 komentáře u knih

Lepší než první díl. Obě postavy byly uvěřitelnější a děj tím pádem nebyl tak naivní. Také mnohem méně názvů přirození ve stylu "péro" a "pták", což oceňuju.

1 03.04.2021

Tohle bylo naprosto perfektní počtení o práci krále příběhu. King je prostě king.

5 30.03.2021

Jak to, že mi tahle kráska tak dlouho unikala? Jasně, viděla jsem seriál a jasně, milovala jsem v něm Chamberlaina, kdo taky ne? Ale nějak mě nevzrušovalo, že existuje knižní předloha. A ejhle - ono je to taková nádhera!! Krásný styl psaní, perfektně vyobrazené postavy, děj tak akorát popisný (bez toho, aby dvacet let příběhu bylo popsáno na padesáti stranách, klidně stačí dvě věty). Nádech melancholie a tak zoufale hluboké lásky mě dojímal, Meggie byla moje favoritka a ambiciózní de Bricassart, který svou bezohlednou ctižádost a touhu být "BŮH" zaměňoval za "věrnou službu Pánovi", mě děsně štval a to rozčarování na konci jsem mu beze zbytku přála. Je to jedna z knih, kterou si klidně přečtu několikrát. Sto procent.

9 27.03.2021

Nebylo to špatné, ale ke špičce Kingovy tvorby se to nezařadí, alespoň dle mého názoru. Bylo to celé takové rozvleklé, plus jakoby se King bál přitlačit na pilu. Incident s útěkem z Ústavu byl, odpusťte mi ten výraz, přímo směšný. Já vím, že se autor snažil informovat, že úroveň zabezpečení a kontroly je tam na prd, ale... to se opravdu v noci netoulá vůbec nikdo z dozorců po chodbách a kamery jsou v tak sračkovém stavu, že se může malej kluk prohrabat ven zpod zrezlého plotu naběračkou?! Omlouvám se Mr. King, jste můj hrdina a dle mého názoru jeden z nejskvělejších spisovatelů, co kdy žil, ale tohle vám nesežeru.

3 16.03.2021

Nádhera. Klasika. Pocta číst. Tečka.

7 05.03.2021

(SPOILER) Je to příjemné čtení, ale těch nadpozemských kvalit Kinga prostě nedosahuje. Mělo to výborný potenciál, dobře vystavěné postavy, ale... není to ani katastrofická novela, ani horor. Je to jen taková rádoby akční záležitost, kde se partička "přeživších" pokouší přežít ve světě, kde je tři čtvrtě lidstva vygumováno telefonním signálem. Ale o přežití vlastně ani tak nejde, protože všude je dost zásob, je kde spát, a určitě by bylo i kde se vykoupat, aby hlavní hrdinové nesmrděli na dálku. Konec už mě spíš nudil a dost by mě uspokojilo, kdyby se Clay nakonec vrátil ke svým přátelům (rozuměj skoro rodině), protože to byli oni, kdo mu pomáhali, a on jim. Jedna ze slabších Kingovek.

7 23.02.2021

(SPOILER) Revoltující Jo, jemnocitná Beth, zhýčkaná Amy a něžně půvabná Meg - to jsou čtyři sestry Marchovy, které snad nemohou být rozdílnější a které na každičké stránce předvádějí, jak má vypadat sesterská láska. Přiznám se, jsem už cynik, takže mi některé pasáže, které už byly až příliš okatě citlivé, připadaly lehce trapné ("Ode dneška už budu jenom hodná, pracovitá a nikdy, nikdy nebudu chtít nic nového. Všechno si poctivě vydělám a dám mamince!"). Ale chápu, že to má být i mravokárná četba, určená spíše pro odrostlejší děti než pro dospělé. Narazila jsem na vydání, které končilo návratem pana Marche domů a zasnoubením Meg s panem Brookem, takže o dospěláckých peripetiích si budu muset přečíst až v pokračování.

5 13.02.2021

Čirá a ničím nezkalená nádhera. Skutečná pocta toto číst. Neskonalé blaho na sedmi stech stranách (cirka). Je potřeba pokračovat? Možná trochu - zpočátku jsem se lekla, protože příběhy obsahující desítky let života hlavního hrdiny mi vždy připadají podezřelé, poněvadž jednoduše čekám autorovu postupnou vyčpělost, ztrátu nápadů a skluz do nudy. U Gordonova Ranhojiče jsem zhruba u strany 60 věděla, že toto rozhodně nebude jeho případ. Mohla bych se uchýlit ke spoilerům, ale nechce se mi. Budoucím čtenářům pouze slíbím, že opravdu, ale opravdu nebudou zklamáni a po přečtení tohoto skvostu stanou zas o stupínek výš k literárnímu blahu.

16 30.01.2021

Přečetla jsem to celé, ale nemůžu říct, že by mě to extra bavilo. Je to rozhodně lepší než Zamjatinovo My, které jsem přečetla předtím, ale oboje mi přišlo takové plytké a ne příliš zajímavé.
Mullerdóm je nudné místo - vůbec ne děsivé, Muller má být hrůzný diktátor, ale není.
Čtyři hvězdičky dávám za fakt dobře krátké kapitoly, které šly přečíst rychle.
S postavami nelze soucítit, natož sympatizovat. Už nikdy více, děkuji mnohokrát.

5 10.01.2021

(SPOILER) Nádhera. Přečteno jedním dechem, nicméně mi celkem vadí, jak se celým dějem táhne odpudivě lepkavá a mazlavá stopa beznaděje a zmaru. Jasně, okolnosti, které Alici a Mattia nadobro změnily, byly vážné ... ale že by byly natolik otřesné, že se celý život chovají takhle odtažitě? Upřímně, zhruba kolem strany 200, kde se "lámal chleba" mezi Alicí a Fabiem, mnou projela zničující vlna nasraností k "tý vychrtlý krávě, co se jen rochňá ve vlastních bolístkách a není schopná alespoň vyklopit, proč se chová tak, jak se chová"! U Mattia to samé, ale ten je zřejmě autista nebo Asperger, uzavírá se dobrovolně do nicoty a nikoho v ní neotravuje, budiž mu tedy přáno. Ale tak kravka Alice na jednu stranu strašně chce, aby jí okolí přijalo, ale vzápětí se uzavře, urazí, odtáhne, poplive ty, co jí nabízejí pomoc ... no, zkrátka ztracené případy, které, světe div se, neumí otevřít svá srdce ani jeden před druhým, přitom jsou to zrovna oni dva, kteří by si báječně porozuměli.

4 20.12.2020

(SPOILER) Ano, hezky a poeticky napsaná kniha, která umně vykresluje osudy dvou mladých lidí - Francouzky Marie-Laure a Němce Wernera. Dívka se mi zdála od počátku tak nějak "připravenější" na události války. Chudák sirotek byl naopak celou dobu jen jako mrzký papírek vláčen vichřicí tragických záležitostí, z níž nevyšel jako vítěz.
Zato slepá Laura byla natolik dobře instruovaná a poučená, že se zkrátka a dobře "protloukla". Za notné pomoci nebohého Wernera, samozřejmě.
Kniha se četla dobře, je ale vcelku dlouhá a některé pasáže mi přišly i zbytečné, ale nepřeskočila jsem ani jednu stránku. Líbil se mi i konec, kde autor informuje, co se s hrdiny stalo a jak žili své života dál - POTOM.

11 20.12.2020

(SPOILER) Tak tohle bylo něco božího!! Dle hodnocení zdejších čtenářů jsem čekala něco nesnesitelně drsného, ale zřejmě už jsem cynik, protože mně to tak brutální nepřišlo. Sympatizovala jsem s Davidem, Stevem a Cynthií ... na konci i s Johnnym, ačkoli mě předtím docela štval. Obří policajt mi naháněl husí kůži, jakmile jsem se dozvěděla, že za to vlastně nemohl, přišlo mi ho líto. Odporná démonická síla uvolněná ze stržené šachty byla velice originální ... hodí se k tomu pojmenování "TO" - ani člověk, ani zvíře ... prostě TO. Beznaděj si své jméno vysloužila víc než zaslouženě ... nikdy jsem "nenavštívila" městečko tak zubožené, ztracené a ... jakoby přestálo apokalypsu. TEK!

2 03.12.2020

Ne, nestěžuji si - čekala jsem více, zejména s ohledem na úderný a mystično vzbuzující název knihy, ale skutečně zklamaná nejsem. Nejedná se o horor v pravém smyslu slova, on i ten thriller trochu pokulhává. V reálu je to taková trošku zmatená detektivka, kdy hlavní hrdina neustále nahání padlého anděla (nebo démona), který ho připravil o nejmilovanější bytost. Dějová linie s O´Brianovou se mi líbila, dodávala svěžest marastu melancholie, deprese a nezakořeněnosti. Úryvky Tessiných deníků mě bavily, ale nemohla jsem se zbavit dojmu, že na jedenáctiletou holku píše až moc rozumně. Konec byl odfláknutý, ale neměla jsem problém to dočíst. Ne proto, že by mě nějak extra zajímalo, jak to dopadne, ale z toho důvodu, že to tak nějak příjemně plynulo a nebyly tam záseky, kvůli kterým bych to zaklapla a odložila. Příjemné čtení, které neurazí/nenadchne.

12.11.2020

Nemohu objektivně hodnotit, protože jsem knihu přečetla jen se sebezapřením. Nudila mě a vyobrazený dystopický svět mi připadal nedotažený. Prostě a jednoduše nejsem fanouškem extremistických přístupů typu "Koukej předstírat, že jsi šťastný, ačkoli tomu tak není, protože když nebudeš, zneuctíš tím Dobroditele, a to se rovná smrti, příteli!" Nikdy jsem nebyla fanouškem podobných typů románů, kde "ti vyvolení" mají univerzální recept na kolektivní blaho a štěstí a pokouší se ho "těm zatracencům" vnutit, klidně pod pohrůžkou násilí. Takže za mě ne, děkuji pěkně.

02.11.2020

(SPOILER) Naprosto působivá kniha, která v mých očích vyšvihla autorku Mornštajnovou mezi elitu spisovatelů nové generace. Ano, jistě - podobných srdceryvných příběhů o osudech Židů za Druhé války je třináct do tuctu, poněvadž my, jakože lidstvo, jsme přirozeně přitahováni hrůzostrašností holocaustu a z tragických osudů nebohých příslušníků jednoho náboženství se pomalu ale jistě stává reklamní tahák, z čehož je mi na zvracení. Dnešní ignorantní děcka pomalu nevědí, kdy Velká válka probíhala, ale o tom, že v té době naháněli Němčouři na kost vyhublé Židy do plynových komor a zplynované mrtvoly pak hrnuli bagrem do jam, o tom ví dokonale, a ještě jim při tom zlověstně svítí očička. Hnus. Nicméně, zpět k věci - Mornštajnová tedy zvolila otřelé a všemi omílané téma, ale na rozdíl od senzacechtivých autorů, kteří si chtějí slávu pojistit tím, že samu "podstatu" příběhu vecpou do názvu knihy (ano, mluvím o všech těch Osvětimských ukolébavkách a Tatérech z Osvětimi) jej uchopila tak něžně, že z toho zůstává rozum stát. O výjimečnosti příběhu svědčí i neuvěřitelně vysoké průměrné hodnocení, tj. 95 % z celkových 2663 komentářů!! To je něco neskutečného, ale není se čemu divit. Velice se mi zamlouvala anotace na přebalu knihy, která vzletně předestřela otázku minimálně k zamyšlení - Co když celý život způsobujete utrpení jiným, ale přesto jste nevinen? Hlavní protagonistka Hana je zcela jistě naprosto nevinná, naopak je ona oběť, ale stejně - nechtěně způsobí trápení takřka všem okolo sebe. Není divu, že se z ní stane jen přežívající hromádka neštěstí, skořápka té veselé a moudré dívky, která kvůli poblouznění a důvěře v lásku (toho debila) Horáčka způsobí, že celá její rodina nestihne odcestovat do Anglie před Hitlerem, následkem čehož se ona, matka i prarodiče ocitají v Terezíně, pak v Osvětimi. Jsem naprosto přesvědčená, že se Hana nechtěla vrátit, že nechtěla přežít. Leč, stalo se. Vrátila se jako zlomená troska, která se upnula k poslední žijící člence rodiny, sestře Rose a jejím dětem. Na důkaz náklonnosti, kterou po hrůzách války neuměla dát najevo chováním, koupila v dobré míře věnečky na oslavu sestřiných narozenin ... a všechny kromě nejmladší neteře vlastně zabila, protože v krému byly zárodky tyfu. Fakt - tahle holka si to vyžrala až do dna, chudák. Po tom, co Hana všechno způsobila, přestože nikdy nechtěla, bych také nechtěla žít. Působivý příběh.

19 27.10.2020

Plný počet tomu nedám, protože úplně stoprocentní to nebylo. Nicméně jde o opravdu výjimečně krásné čtení, plné poetiky a jemnosti. Příběh byl takový hořko-sladký, ale mnohem příjemnější než ty dnešní krváky a horory. Od Mornštajnové si určitě přečtu něco dalšího, jen co budu mít příležitost.

7 27.09.2020

Stejně kvalitní jako Dej mi své jméno. Jedinou výtku mám k absenci dalších scén mezi Eliem a Oliverem. Takhle to sfoukl na pár posledních stránkách, ačkoli ty mě velice uspokojily. Přála jsem těm dvěma happy-end a něco jako šťastný konec to nakonec byl. Nikdy jsem si nemyslela, že mě uchvátí příběh, kde se de facto mluví jen o vy.ukání chlapských zadků (homosexuálové prominou), ale Acimanův poetický styl vyprávění jsem spolkla i s navijákem. Oceňuji, že si autor tentokrát odpustil scény s ojetým ovocem, čichání k chlapským trenkám a zírání do toalety, kterou někdo okamžik předtím použil. To skutečně cením.

23.09.2020

(SPOILER) Poctivé a solidní. Karikova Trhlina měla pár hluchých míst a absolutně nesympatické postavy (všechny), s nimiž nebylo možné soucítit. Karika má očividně silnější druhé poloviny svých knih. I v Trhlině byla první půlka lehce nudná (kromě Fisherových záznamů), od druhé poloviny se to rozjelo a místy to bylo i děsivé. Strach mě chytil více od samotného začátku - postavy Ota, Bohuše i Hany mi byly značně nesympatické, jen hlavní charakter Jožka byl lepší, šlo s ním i soucítit. Příběh mě zaujal - dejte si pozor na zimní arktické dny. V těch dobách se v okolí Čebratě děje ... cosi děsivého, obludného a nepopsatelného. Noční můra, která vás bude pronásledovat od dětského věku až do dospělosti ... nelze se jí zbavit, ani před ní utéct. Přitahuje vás nevídanou silou. Tma s očima - tedy spíše dětský obličejík bez očí. Vzdorujte, jak je vám libo, ale papírové děti bez očí, zoubků a prstíků si vás najdou ... a pozvou vás na mejdan, ze kterého vyváznete šílení. Dobré čtení.

7 13.09.2020

(SPOILER) Na jednu stranu bravurně technicky napsaná kniha. Obdivuji autory, co dokáží z poměrně banální zápletky tak poetickým vypravěčským stylem udělat skvost. A skvost to je, alespoň co se technické stránky týče - Acimanova hra se slovy a fantazie jde mimo univerzum. Na druhou stranu jsem plna rozporuplných pocitů, protože některé scény jsou až příliš za hranicí únosnosti - čichání k Oliverovým plavkám, vyvrcholení do meruňky, kterou Oliver nakonec sežvýká (fujtajbl), vymočení se do záchodu a "Nesplachuj, chci se podívat! Tak a teď už před sebou nemáme žádné tajnosti!" Nevím, přijde mi, že Aciman žije asi na jiné planetě, pokud mu tohle připadá tajemné a sexy. Zkuste se jít někam vykálet do záchodu a zavolat k tomu partnera, ať se koukne a ještě u toho vzrušeně vzdychá. Jakože WTF?! První polovina je skvěle vystavěna, až do okamžiku, kdy spolu spějí a Elio se ráno probudí rozhozený a zahanbený sám ze sebe. Jo, holt mu Oliver asi moc ojel prdel a bolelo to, což vášeň kompletně zruinovalo, co už. Na druhou stranu s ním v dalším okamžiku hned do postele skočil znovu, to už se mu bebínko dostatečně "zatáhlo" (nevymýšlím si, to fakt v té knize bylo). No, možná kdyby autor místo toho Elia napsal o té Elii, ta by uměla Oliverův nástroj přijmout snáz, je k tomu anatomicky uzpůsobená a chudák malý Elio by nemusel trpět při jízdě na kole, kdy se mu sedátko nepříjemně zařezává do roztaženého konečníku. V tomhle ohledu byla kniha k zblití, nemůžu si pomoct.

6 02.09.2020

(SPOILER) Knihu jsem si půjčila v knihovně na doporučení mnohých čtenářů, kteří vyzdvihují Murakamiho styl psaní jako ojediněle oduševnělý. Díky bohu, že jsem sáhla po téhle útlé knížce, protože jinak bych se asi unudila k smrti.
Velice komorní příběh o random chlápkovi, co se už ve dvanácti letech osudově zabouchl do své stejně staré spolužačky Šimamoto a nikdy ji "milovat" nepřestal. Zbožňoval ji tak moc, že po škole už za ní ani jednou nezajel, ačkoli bydleli v sousedních městech. Proč? Potřeboval si totiž ujasnit svoje pocity. A ty si ujasňoval dalších dvacet let. Mezitím stihnul zlomit srdce mnohým dalším holkám, protože se je snažil jen ojeb.t a konec (hlavně aby po něm nechtěly něco víc!), on se přece musí vyrovnat s tím, co zažil se Šimamoto! Po letech se ožení s Jukiko (která sice není hezká, ale je oduševnělá, aha, takže najednou mu nejde o krásu, ale o duši!), má s ní dvě děti, stane se úspěšným majitelem jazzových barů a ejhle! Objeví se Šimamoto, tajemná, uhrančivá, nádherná ... a náš hlavní hrdina dostane erekci velkou jak velehora. On je tahán "osudovou přitažlivostí", což je jen vznešený název pro to "pocem už konečně, chci tě ojet" a ona si s ním tak nějak hraje, mele samé nicneříkající klišé kecy, chová se tajemně a nepřístupně a furt jen naznačuje. On se pak trápí, protože ona se pravidelně ztrácí na několik měsíců a znovu se objevuje. Nakonec ho to pohltí už natolik, že je rozhodnut opustit rodinu a zůstat s ní. Ona má za sebou ale rodinnou tragédii, po které už si zřejmě nikoho nechce pouštět k tělu a raději si se všemi jen hraje. Výsledek? Hadžime i Šimamoto spolu stráví noc plnou vášně (a úchylně popsaných sexuálních scén, fujtajbl) a ona zase zmizí ... tentokrát nadobro. Jako - bylo to nudné, pachtilo se to furt v tom samém tématu, a to v obyčejném životě chlápka, co chce neustále někoho ošu.at (aspoň mi to tak přišlo), nejlépe tedy Šimamoto, ale ta mu, hernajs, furt nějak proklouzává skrz prsty. Suma sumárum, od Murakamiho už nikdy nic číst nechci.

4 16.08.2020