DuchDoby komentáře u knih
Obyčejně žánr krimi nečtu. Považuji to za ztrátu času.
A tak se mnou fenomén Nesbø nic nedělá.
V minulosti jsem si od něj poslechl audioknihu Netopýr, později Lovci hlav. Neumím ohodnotit krimi příběh, ale řekl bych, že to bylo velmi slušný.
A tak jsem si po letech poslechl další jeho knihu. Království.
Království je studený a drsný příběh. Jde z něj mráz po zádech. Žádné spletitosti, žádná přetvářka. Kdo stojí v cestě, toho je třeba se zbavit.
Ten příběh vyvolává v člověku pocit, že za určitých okolností je morální a omluvitelné sáhnout i po takovém řešení, jako je vražda.
A přesně v tom je ten příběh zrůdný.
Ač nejsem obdivovatel žánru krimi, musím autorovi zatleskat a poklonit se. Napsal skvělou knihu.
Z obsahu té knihy běhá mráz po zádech. A snad právě proto by si jí každý měl přečíst.
Pokud bychom měli více podobných státníků, blaze by bylo.
Ale co nikdy nepochopím, je Masarykova idea fungujícího státu Československého.
Řekl bych, že společný stát Čechů a Slováků byl od počátku odsouzen k nezdaru.
Češi sice Slovákům rozumí co s týče jazyka, ale jinak se jedná o diametrálně odlišné mentality, o dva naprosto odlišné národy.
Společný stát prostě fungovat nemohl.
Já bych tu knihu určitě nezatracoval.
Je pojata velmi nadneseně, což dokazuje takřka absurdní závěr. A to se mi líbí.
Dá se vůbec komentovat, nějak smyslně, taková kniha, tedy krom konstatování, že je naprosto famózní?
Kniha nabitá životem. Vítězstvím, prohrou, rozhodováním, smutkem, smíchem, melancholií, přesvědčením, touhou...
Je až neuvěřitelné, co všechno zvládneme jedním rozhodnutím pokazit.
A jak strašně moc ovlivňuje naše špatné rozhodnutí životy lidí kolem nás. A smutné na tom je, že se to většinou týká našich nejbližších.
Alena Mornštajnová je vynikající vypravěčka příběhů.
Jenže její knihy nejsou pouze o příběhu. Její knihy jsou o duchu a emoci.
Její postavy ožijí v naší hlavě a my s nimi prožíváme jejich emoce.
A přesně pro tohle jsou její knihy úchvatné.
Marťan je sice o level lepší, ale Artemis je zase o několik levelů lepší než Spasitel.
Při čtení této knihy mi došlo, že dělám úplně stejnou chybu jako ostatní.
Na někoho se podívám, chvíli ho sleduji a mám názor. A to i přestože toho člověka vůbec neznám. Jen soudím co vidím. Ale to podstatné vůbec nevidím.
Nevidím ty těžké chvíle, nevidím složité rozhodování, nevidím čím si konkrétní člověk prošel. Vidím jen podpis těch událostí. A chybně soudím.
Co bych si pomyslel o Haně, kdybych jí letmo viděl? Nevím, ale bojím se té nálepky, kterou by dostala. A přitom by byla nezasloužená.
Přestože jde o velmi silný smutný příběh, je dobře, že byl napsán.
A jsem rád, že se mi dostal do ruky.
Příběh bratrů Mašínů a jejich party, který je popsán perfektním jazykem. Tahle kniha vás dostane.
Tahle výborná kniha je o hrdinech. O skutečných hrdinech, kteří se třeba i báli, přesto jednali.
Už jim někdo staví pomník?
Kdyby kvůli ničemu jinému, pro ten krásný jazyk stojí za přečtení.
Nechápu jak někdo, kdo napíše něco tak geniálního jako je Marťan, může napsat o pár let později něco tak strašného jako je Spasitel.
Některé pasáže se dají při troše dobré vůle číst. Ale těch je v knize Spasitel velmi málo. Příběh je prostoduchý, nudný a lehce předvídatelný.
Pokud si chcete uchovat vynikající zážitek z Marťana, knihu Spasitel do ruky ani neberte.
Špatný, špatný, špatný.
Usmívám se u komentářů. Např;
„Neorientovala jsem se v čase a místech konání jednotlivých situací. Autor skákal z pralesa do města a naopak a to mě dost mátlo. Sem tam se objevilo nějaké to životní moudro…”
Usmívám se, protože přesně v tomhle je ta kniha skvělá. Nic všedního, nic příliš povrchního. Stejně jako život ve své podstatě.
Žasnu nad komentáři typu…
„Kniha mi dala obrovský přínos nových informací a vědomostí.”
„Kniha mě okouzlila, inspirovala mě k dohledávání mnoha informací obsažených v knize, protož ráda vím, navíc miluji historii, takže tento směr knihy mi imponoval….”
Lidi mějte rozum! Vážně jste ochotní věřit nesmyslům, které Brown vydává za fakta? Nevadí vám, že s vámi jen manipuluje? Nevadí vám, že si většinu vycucal z prstu? Vážně si myslíte, že Brown odhalil tajemství Sv.grálu? Opravdu jste ochotní věřit výtažku z různých náboženstvích, která jsou na sebe, dle potřeby, naroubovaná?
Lidi, je to jen mistrný vypravěč příběhů, který s vámi manipuluje a který vás potřebuje okouzlit, protože vám chce prodat své další příběhy.
Dan Brown je obyčejný pohádkář, který vsadil na tajemno, symboly a mystiku. Ingredience semele, hodí do hrnce a uvaří z nich poutavou pohádku, která čtenáře, většinou, ohromí. A okouzlený čtenář pak neřeší, že se stal obětí laciného triku.
Je to vypravěč polopravd, některé předkládané tajemna si vycucal z prstu, ale zahalil je do oparu záhad historie.
Ale strhnout umí. To zase jo.
Špatné to není. Ale taky to není žádný skvost.
O kapele The Queen se nedozvíte nic nového. Ani žádné pikantnosti o členech kapely.
Uděláte si tak trochu představu o tom, jak velký cirkus je rocková show.
Nikdy jsem nebyl fanda Osbourna. Je jen pár jeho songů, které jsem ochotný poslouchat. Že je to magor tuším už hodně dlouho. Ale, že je to až takhle velký magor, to jsem nečekal.
V každém případě bezvadná kniha pro jeho fanoušky, ale i pro ostatní. Pobavíte se, protože Ozzy je prostě exot.
Je to velmi upřímná zpověď rockového alkoholika, který, světe div se, se stal legendou.
A řekl bych, že když není zrovna pod parou, ať už díky alkoholu nebo drogám, musí to být fajn chlápek.
„Tak tohle je síla, ty vole!”
To je asi jediné na co se zmůžu.
Fakt je někdo ochotný toho zmetka volit?
V úvodu by mělo být napsáno....Během čtení se vám bude chtít zvracet.