dvojkadvacet komentáře u knih
Text knihy je jako Chew-Z. Člověk vlastně neví odkud se hrabe kam, v jaké vrstvě cibule se právě nachází, nebo je-li kolem vlastně ještě cibule. Charaktery jsou bezvadné. Zejména Eldritch, ze kterého opravdu jde jakási kosmická hrůza. Pro čtenáře je to zábava postupného odkrývání, aby si někde za polovinou knihy uvědomil, že kolem něj všecko víří.
Kniha mi připomínala sofony, které jsou líčeny jako jedenáctirozměrné. Myšlenky jsou nahlíženy z mnoha úhlů, překrucují se, prohlubují a to vše za dodržování přísné logiky. Celé to pak vytváří efekt neustálého zvratu. Díky tomu mě Temný les bavil vlastně mnohem víc než Problém tří těles. Skvělé.
Navzdory některým komentům, Stroncium je přesně to, co bych od Kulhánka čekal. Nepřetržitá krvelačná akce, sarkastický kecy postav, mindfuck... Jsem spokojený čtenář.
První díl mě jako celek ze židle nezvedl, za to ty drobné narativní hříčky, jimiž je kniha prošpikovaná, jsou prostě bezva. Ta paralela hned ze začátku - totiž že se jednoho dne objeví před barákem demoliční bagry kvůli stavbě obchvatu, a o pár chvil později už vogonská flotila bourá zemi z prakticky téhož, jen o něco zvětšeného důvodu - obrazotvornost utržená ze řetězu, na což je potřeba při čtení přistoupit. Když to člověk udělá, čte celou dobu s hubou od ucha k uchu prostě z radosti z imaginace.
Komplexní, trpělivý a bizardní svět Fuksova románu má v sobě zároveň klid - evokovaný zřejmě blahobytem líčeného světa a celkovým downtempem. Ale i neklid, který do stránek příběhu prosakuje ze všech možných i nemožných škvír.
Při čtení jsem párkrát skoro vyměkl a knihu odložil, ale k návratu mě vždycky přesvědčila chuť alespoň ještě chvíli prodlívat v tom podivuhodném a vysoce estetickém světě. A jsem rád.
Celá trilogie skvělá. Velmi podnětná literatura. Za mě vede druhý díl, ale finiš nezaostává. Je to samozřejmě beletrie, na druhou stranu, není mnoho knih, které přesvědčivým způsobem zodpovídají takhle velké otázky.
Mám rád, jak Ishiguro píše. Celé je to tiché, skoro anti-akční, a přitom po celou dobu člověk cítí jakousi záhadnost, která vytváří napětí a nutí číst dál.
Mistrovsky napsané a komponované dílo. Každé okénko vytváří v kontextu s ostatními skvělou báseň. Postmoderní opus plný vlastní symboliky. Nejnaivnější postava je Rorschach, což tak nějak mluví samo za sebe.
Ačkoliv text působí velmi civilně, cítíme po celou dobu jakési tajemno, které nutí číst dál. Občas jsem měl nutkání číst tak silné, že jsem se musel výchovně plácnout přes oči, abych nepřeskakoval věty. V knize se celou dobu k něčemu schyluje, nakonec je ale největší bohatství knihy to, co zůstane nevyřčené, a co působí mezi oběma časovými linkami jako sůl a pepř na kontrast.
Přes veškerou úctu a respekt k životu nechápu, že s paní Pivoňkovou někdo sympatizuje. To, že se rozhodneme žít o samotě, že přemýšlíme jinak, než většina, nám nedává právo terorizovat společnost, ať už je jakákoliv. Od toho máme instituce (jasně že jsou v příběhu líčeny jako nefunkční). Nemůžu se zbavit dojmu, že události, o nichž Tokarczuk vypráví, se nachází už za hranicí toho, co lze tolerovat, ale perspektiva vyprávění je staví ještě před hranici. Takže čtenář odpustí. Mě se to ale úplně nedaří, třebaže zloduši dostanou, co si zaslouží.
Z knihy padne na člověka skoro fyzická úzkost. Což osobně jako čtenář nevyhledávám. Co mě udrželo až do poslední strany, byl bohatý, výrazně obrazotvorný jazyk, díky němuž jsem se těšil ne na každou další stranu, ale na každé další slovo - obraz.
Démonický příběh, který jedné noci vypadl z huby námořníku Marlowovi. Jazyk snový a zastřený. Nevybavuji si, že bych měl při dočítání nějaké knihy intenzivnější fyzické mrazení.
Lze mít rád robota? Můžeme více důvěřovat člověku, nebo stroji? atd... Jedna ze skvělých sci-fi klasiček, podporujících uvažování o světě.
Tahle kniha mi způsobila velké množství blaha. Chvíli si čtenář užívá jazyk, chvíli kompozici, jindy řičí smíchy.
(SPOILER) Maková válka je typický příklad toho, čím žánr dark fantasy trpí snad ze všeho nejvíc.
Je to obludný patos a klišé, které jsou použity jako prostředek gradace. První třetina knihy jde číst. Někdo žije v mizerných podmínkách a díky specifickým vlastnostem se vyhrabe do dalšího, mnohem zajímavějšího prostředí. Čtenář postavě fandí a všecko je fajn. Fajn je to i ve chvíli, kdy se idyla začne rozplývat. Problém nastává s příchodem magie. Postavy se ve stínu (velice plytce vymyšlených) božstev začnou chovat pitomě. A nemluvím o pitomosti s dobře motivovanou oporou v ději a okolnostech fikčního světa, mluvím o pitomosti plynoucí z toho, že jsou postavy blbě napsané.
V druhé polovině knihy všechno spolkne jen těžko skousnutelný patos a čtenář se musí prodírat slaboduchými výlevy typu:
"Vy Spýřané jste tak mimořádní," pronesl důvěrným tónem Širo. Hlas mu klesl a začal znít zastřeně. mluvil jako k nemluvněti nebo milence. "Tak silní. Tak jedineční. Prý jste bohem vyvolený národ. Co z vás dělá vyvolené?"
Nenávist, pomyslela si Rin.
Nebo:
"Tohle je můj osud," prohlásila přesvědčeně Rin. "Jsem poslední Spýřanka. Musím to udělat. Je to psáno."
Prostě bolest. A rozhodně ne taková, jakou měla autorka v úmyslu evokovat. Nesnesitelný patos se stal během let cizopasným atributem žánru dark fantasy (vzpomněl jsem si třeba na Imajiku Cliva Barkera z roku 1991, to jsou už tři dekády), a přetrvává i v době, ve které je trendem zaryté klišé spíše bořit a přepisovat. Popularita knihy napovídá, že pro určitý typ čtenáře jde o dostatečné naplnění očekávání, na tom není vůbec nic špatného. Zároveň se ale nejdná o okolnost, ktará by lusknutím Nebuly proměnila špatně napsanou knihu v dobře napsanou knihu.
Lépe vymyšlené, než napsané. Ale i tak sympatická kniha.
Tak jsem si to po čase přečetl podruhé. A podle nejvyšších očekávání opět skvělé. Originální, překvapivý, tajemný příběh o tušených věcech, které Ajvaz formuluje s naprosto jedinečnou obratností.
Zábavná archaicko-současná atmosféra i příběh. Skvělé ilustrace. Zdařilé dobrodrůžo.