Eduarda komentáře u knih
S Bryndzou to mám pokaždé stejně... dlouho se odhodlávám, protože vím, že budu vlastně trochu zklamaná... pak po něm sáhnu, pohltí mě a vyplivne za neuvěřitelně krátkou dobu... a jsem trochu zklamaná. Tentokrát poněkud úsměvným rozuzlením. Chápu, že twist v závěru je metoda... ale... A dál to mám zase stejně, jako vždycky - po další Erice určitě sáhnu.
Důležitý je prostě si přiznat, že základ policejní práce je čekat, než mi někdo přijde něco říct... případně občas zaskočit k sousedům zavražděné. Špatný, iritující, nedůvěryhodný, blbě napsaný. Navíc nadhodnocený! Můj druhý a poslední pokus s touhle autorkou. Přísahám.
Není možné nehodnotit plným počtem. Za přepečlivé studium historických základů, lásku k regionu i k postavám, která z toho čiší, řemeslnou zdatnost, vytrvalost, poctivost a lidskost. I když mi čtení nešlo tak lehce, jako u prvního dílu (formou i obsahem)... Karin Lednická někde řekla, že je to příběh o naději - a tu jsem tam tentokrát musela opravdu hodně hledat. Těším se na trojku!
První půlku jsem dost usilovně prosila, aby se něco stalo... druhou pak aby to nemělo pointu, jakou to mělo. Body nahoru za povedené popisy aljašské drsné přírody, body dolů za klišoidní pasáže, útočící na city. Kristin Hannah mě ale rozhodně zaujala a ráda sáhnu po dalším dílku - jen ze srdce doufám, že to nebude z dílny Arga (překladatele i redaktora bych donutila stokrát opsat větu: "Budu pořádně dělat svojí práci.").
Asi by mě to bývalo bylo nadchlo... kdybych nečetla nedávno Gaarderovo Tajemství karet. Kdo jste četli, víte, o čem mluvím. A ta frustrace z podobnosti nápadu, ve mně tak strašně zůstala, až jsem se vůbec nedokázala soustředit na to, že by mě to vlastně mohlo bavit. Taky rozuzlení je dost předvídatelné a smutná pointa působí jako prvoplán... Ale chápu zdejší vysoké hodnocení, rozhodně doporučuji... a já sama se těším spíš na další díl.
Všechno je temné a i to nejtemnější může být ještě temnější. Sklenice je spíš prázdná, než napůl plná, pozitivní postavu, aby člověk pohledal. Tak si tak bruslí příběhem a hledá v beznaději střípky naděje... Ale styl je podmanivý, krimipointu člověk ani nečeká...a psychologie mi tam tedy fakt nechyběla (tím chci říct: hulákala na mě z každé věty).
Zírám! Skvěle napsané, perfektně vykreslené postavy, ideální míra napěti, ovšem bez přílišné brutality. Nechybí ani logika, vysvětlení motivace a překvapivé rozuzlení. Stylisticky umně oddělená linie tehdy-teď mě fakt dostala, stejně jako extrémně "podzimní" atmosféra dávného příběhu, který poukazuje na to, jak tenká je hranice, aby se věci nenávratně zvrtly.
Coming out je fakt pohoda...nebo, aspoň to tak vypadá. A pochybuju, že je to pravda. Romanťárna s detektivní zápletkou (kdo je Blue?), po povrchu, bez nutnosti klást si zásadnější otázky. Aby nedošlo k mýlce, fajn knížka to je, dobře napsaná a čtivá. Jako oddechovka v rámci pro mě totálně neoddechového tématu to funguje.
Vůbec nemůžu hodnotit. Nejde mi to. Neumím dát hvězdy tomuto tématu, navíc jsem při čtení měla dojem, že čtu úplně jinou knihu, než je popsaná v anotaci. Vlastně závidím všem, kterým se kniha trefila do rozpoložení, a kteří si z ní dokázali vzít to, co já tam spíš jenom tuším. Třeba jednou, jindy...
Myslela jsem, že mě bude tematicky nudit...a to jsem se tedy dost spletla! Umně a nenásilně propojené časové roviny, dějová linka, která drží, žádná vata. Jasně, romantika současného příběhu je předvídatelná a prostě sladká...ale říkám si: no a? Je to přece Jojo Moyes, pod jejíž rukou se i klišé stává super příběhem.
Nešvary doktorů, vrtochy pacientů, obé leckdy dost bizarní - to vše humorně zabalené a občas proložené tématem k hlubšímu zamyšlení (klidně jen houšť). Pro mě titul nese zásadní poselství, které většinou bohužel zastíní běžná realita - každý doktor (i když se tak někdy nechová) je jen člověk, a každý pacient nemusí být pro lékaře jen jménem a pořadovým číslem.
(SPOILER) Velká chyba, číst trojku prakticky hned za dvojkou... Vznikl mi z toho guláš bez výrazných výkyvů (nahoru i dolů). Navíc výtky z minulých dílů přetrvávají - nestálé vztahy mezi hlavními hrdiny, nelogičnosti, nedopovězenosti... Jak se dostali ven? Co přesně se to tedy Nápravníkovi podařilo objevit - no jasně, hranol s šedivým kouřem s návazností na Annu - a dál? Ale možná jsem jen už nepozorně četla... Naopak palec nahoru za plastičnost a magii samotné "bílé komnaty" i za přidané postavy, které pomáhají. Celkově fajn série.
Druhý díl nenadchnul. Wow efekt, vyvolaný tajemným prostředím Prašiny, už se neopakoval - možná proto, že začíná v podstatě nový příběh, jehož napětí staví spíš na akci (útěky, rvačky), než na magičnosti místa (promarněná šance). Nevyužitá příležitost jsou taky vztahy mezi hlavními hrdiny - ctím starou dobrou pravdu, že knihy (primárně) pro děti by měly ukazovat vztahy tak, jak je to správně.... anebo tak, jak to správně není, ale s morálním vyústěním. Nebo aspoň trochu... To se tady neděje, takže přátelství a důvěra tu budí zdání něčeho, na čem tolik nezáleží, lež je plně omluvitelná okolnostmi atd. I přesto za přečtení stojí.
S každou knihou lepší série, neotřelé prostředí, zábavné zvraty, super vyústění. Jen těch Davidových pocitů, "že mu cosi uniká, nebo že ho cosi někam táhne" bylo už i na mě (v tomto případě krajně nekritickou čtenářku oddechových krimošek) trochu moc...
Uáááá, jsem úplně udolaná z těch všech "neboť", "téměř", "taktéž", "již", "ach", "zdali" a "nýbrž". Předpokládám, že tímto slovníkem obohatil knihu spíš překladatel, ale stala se pro mě kvůli tomu prakticky nečitelnou (natož vstřebatelnou). Přijde mi nicméně nefér hodnotit hvězdami, obsah bezesporu za přečtení stojí (i když zdejší adoraci bych asi stejně nepodlehla).
Všechno, na co jsme u Weavera zvyklí - sympaťák Raker, čtivost, napětí, tajemství, zábavná zápletka - ale tentokrát navíc ještě plusové body za vývoj postavy a otevření prostoru pro vyprávění v dalších dílech.
Anna má dar - předávat neuvěřitelnou sílu a pozitivní energii lidem okolo sebe. Stejný dar má Heřmánkové údolí pro své čtenáře. Tak já ho beru všemi deseti a děkuju! Mimochodem, nemyslím, že to je nutně jen "román pro ženy"...
200 stránek o síle, odvaze i hrdosti a hlavně o odhodlání žen vyhrát boj o svůj život, ať už v jakémkoliv smyslu. Konec bych ocenila méně idylický a explicitní, podle hesla méně je někdy více (a neuvěřitelně mě iritoval poněkud banální doslov), ale celkově je pro mě Laetitia Colombani rozhodně objevem a doufám, že se brzy dočkáme i překladu další knihy.
S pauzou mezi Kvítkem a Jablkem... a prožitek nebyl tentokrát tak intenzivní. Asi tím, že 176 stran působí v kontextu Kvítku pořád trochu jako předmluva... Nápad je to geniální, ale pořád se cítím tak nějak nenasyceně...
Pestré, čtivé, uvěřitelné. Dvě dějové linie mě naopak hrozně bavily... možná proto, že pak ani jedna z nich nepůsobila uměle. Série je rozhodně na vzestupu. Jediné, co mi přijde trochu stereotypní, je postava Kim, její příběh/postava se vyvíjí o dost pomaleji, než jaký má potenciál. Ale je otázka, jestli čtenáři nezůstávají právě proto, že Kim se nemění.