Eldar80 komentáře u knih

Knize se nedá upřít poměrně velká čtivost. Když už ji začnete číst, nejspíš postupně budete podléhat její délce. Mockrát jsem si všiml, že velmi dlouhé knihy mám tendenci hodnotit víc kladně. Asi je to logické. Člověk si chce před sebou obhájit, že se čas věnovaný knize vyplatil. A ten divný pocit říká, že možná ne.
Podobným fantasy dílům dávám toleranci 200 stran na začátek a pak už by se snad mohlo „něco“ dít. Jenže to „něco“ pořád nepřichází. Nakonec se k „něčemu“ dostaneme plynule asi po 300 stranách.
Ani přes tu délku jsem tomu nepodlehl. Vyloženě mám pocit, že redaktor této knihy donutil autora všechny slabé pasáže vyrovnat aspoň na průměr. Kniha si tak pořád drží relativně dobrou úroveň až začne působit příliš monotónně.
Jsou to spíš paměti hlavního hrdiny a tak má kniha jen jednu dějovou linii. Jako kdyby Tolkien napsal místo Pána prstenů knihu jen z pohledu Aragorna. Mimo vypravěče si tak vůbec neužijeme pohled z jiné perspektivy.
Díky tomuto pojetí a délce je kniha hrozně jednotvárná. Začátek je dětský, ale pak se začne přecházet v chladnokrevný cynismus. Není to úplně špatné. Pár dobrých nápadů tam určitě bylo, ale na 600 stran málo.
Ryan neměl slabé pasáže „vyrovnat“, ale smazat. S větší stručností by kniha měla větší spád a byla víc působivá. Aspoň doufám. Zase by se totiž vytratil efekt dlouhé knihy. Ale tak vysoké hodnocení? (Aktuálně 93 %) Asi mám úplně jiný vkus. Samostatně by kniha neobstála. Z velké části je to jen úvod. 65%

22 01.08.2019

I při prvním čtení na mě kdysi zapůsobila Paní jezera jako nejslabší z celé pentalogie. Náhle se začly objevovat podivné náhody, které neseděly do tak reálného Geraltova světa. Tohle autorovo vypomáhání v ději mi přišlo hloupé a zbytečné. Vadilo mi to poprvé i nyní. Nemůžu však upřít, že v knize se nalézají naprosto úžasné momenty. Bohužel odděleny nudnými pasážemi v ději. Třeba část hledání správné cesty, kterou urazila Ciri by šlo napsat do pár stránek, ale je to rozepsáno na 40 stran. Hrozná škoda. Některé dějové linky mi přišly nadbytečné, protože hlavní část příběhu v závěru knihy přebila vše ostatní. Celou ságu tedy vnímám asi tak za šest hvězdiček, protože si myslím, že tohle hned tak někdo nepřekoná. Jednotlivé knihy se tak nedají hodnotit samostatně, protože se vlastně jedná o jeden velký epický příběh. Příběh o tom jak to dopadne, když se jeden vyškolený zmutovaný zabiják vydá na cestu proti všem. Ve stokrát nebezpečnějším světě než byl ten náš za doby vrcholného středověku. Jenže je to vědmák. Řezník z Blavikenu.
Po přečtení ságy mám takový ten pocit: "Nevěřím tomu, že si to Sapkowski vymyslel, v některém paralelním vesmíru se to prostě muselo stát. :) " Celkový dojem ze ságy je úžasný, takže je škoda, že kniha má dost zbytečných nedostatků a proto jen 80%
Hodnocení povídek a ságy 100%

22 22.06.2016

Já povídky prakticky vůbec nečtu, protože mi tam vadí malá šířka příběhu. Taky myslím, že povídka je náročný žánr, protože spisovatel musí zaujmout na pár stránkách a přitom dát povídce dostatečný smysl nebo pointu. Sapkowski oboje zvládá bravurně. Povídky jsou svým způsobem prosté, ale vždy se dostane dostatečně hluboko nebo překvapí nečekanou pointou. Sapkowski vytváří neuvěřitelně věrohodný svět v kontextu slovanské pohanské kultury. Pokud však nemáte rádi fantasy, nedoporučuju, inspirace u některých pohádek a náboženský přístup kombinovaný s magií vám přijde infantilní. Ságu bez povídek jsem četl před 11 lety a byl jsem tehdy fascinován a tak jsem se povídek trochu bál. Zbytečně, jsou skvělé. Jedna povídka je rozdělena na krátké úseky mezi ostatní a kniha tak není pouhým souborem. 85%

22 20.04.2016

Hrozně rád bych dal pět hvězdiček, ale kniha je tak jednostranně zaměřená, že to nejde. Vlastně tak shazuje sama sebe a to je velká škoda.
Na knize je úžasné, že se dozvíme spoustu věcí o fungování lidského mozku. Je vysvětlen jeho vývoj v dětství, fungování synapsí a změny v jeho struktuře během života a během učení. Spitzer vše velmi srozumitelně vysvětluje a musím říct, že se mi kniha celou dobu dobře četla. Nestalo se, jak se někdy stává, že kniha začne ke konci nudit. Bohužel předkládaný tón knihy je tak negativní, že se tomu člověk zdráhá věřit. Co je nejhorší, některé jeho závěry ohledně počítačových her jsou až směšné. Jeho popisy her odhalují, že mu chybí praktické zkušenosti. Působí to totiž, jakoby v životě ani žádnou hru nehrál a vše má jen odpozorováno u druhých. To knize extrémně ubírá na věrohodnosti. Přitom je to velká škoda, protože spousta jeho argumentů co se týče zneužívání elektronických médií je podpořena výzkumy.
Kniha je extrémně znepokojující, protože vysvětluje jak zhoubný vliv má na dětský mozek svět elektronických médií. Tak jako děti musíte regulovat ohledně pojídání sladkostí, protože se ve svém věku ještě nedokáží adekvátně ovládat, tak musí být regulovány i ohledně přístupu k elektronickým médiím. Doporučuju všem rodičům malých dětí, protože kniha je určená především pro ně. I přesto, že je kniha extrémně jednostranná, dá se tento pohled odfiltrovat a kniha je skutečně v mnohém poučná až šokující. Rozhodně doporučuju k přečtení. 85%

22 15.04.2016

Beru to jako přelomové dílo. Duna se snaží vzbudit dojem něčeho velkolepého a nakonec tomu nedokáže dostát. Chybí jí žánrová ukotvenost. Řadí se do sci-fi, ale je to kombinace soft sci-fi a fantasy.
Podle mě tomu ublížila důkladná příprava. Autor si k fungování planety Arrakis vypracoval rešerši. Věnoval se ekologii a podklady sbíral několik let. Je to chladně vykalkulované dílo a tak tomu chybí působivost.
V té tak moc vynikají filmy. (2021, 2024) Autor popisuje jen povrch děje. Ten má promyšlený do velkých detailů. Ale na to jak je to epický příběh, zde vystupuje poměrně málo postav. Složitost je pouze zdánlivá.
Autor nedostatky dovedně maskuje. Když si přečtete dodatky, zjistíte, že jste se nedozvěděli nic konkrétního. Dodatek o náboženství je špatný. Třeba mahajánové křesťanství může znít intelektuálně, ale nic to neznamená.
To platí i pro ostatní termíny. Bez vysvětlení stejně nevíte o co jde. Je to jen další povrch fikce. Přesto je potřeba si dodatky přečíst. Nejlépe během první poloviny, ale nespěchat. Některé obsahují spoilery. (Alamanak)
Důležité je číst slovníček. Asi jsou někteří zmatení, protože je nenapadlo podívat se na konec knihy. Autor si dal s ekologií velkou práci a přesto tam jsou nelogické věci, které mi vadily. Za to filmy se povedly.
Denis Villeneuve vytřískal z Duny vizuální maximum. Přesně to co knize chybí. Některé situace přejdete a ve filmu vás v kině zalisují do sedadla. Oba díly jsou vizuální a hudební nádhera. Horší to je s dějem.
Ale od toho máme knihu. Nejdřív jsem to četl a pak se podíval na první díl. Skončil jsem tím, že jsem první díl viděl 3krát a druhý 2krát v kině. Knihu jsem mezitím přečetl podruhé. :-) Rozsekalo mě to.
O Dunu jsem se nezajímal. Nebýt ukázek z prvního dílu, tak bych to nečetl. Úplně mě znechutila adaptace od mazací hlavy. (1984) Ale hru Dune II jsem kdysi pařil, co to šlo. Ta je také považována za přelomovou.
Tady se jedná hlavně o originální využití látek měnících vědomí. Tohle se povedlo neskutečně. Herbert měl zkušenosti s lysohlávkami. Já to říkám furt, že houby jsou zdravé. Vyloženě se nabízelo, dát tomu nějaký přesah.
Jenže za tím vším nic není. Polovičaté dodatky to nijak nezlepšují. Někdo tak Dunu oprávněně kritizuje. Má to propracovanou historii hluboko do minulosti. Ta je dost důležitá. Víme toho tolik, že chybí překvapení.
Herbert měl ubrat promyšlenost a víc se zaměřit na věrohodnost. Přemýšlet se nad tím nedá. Planetární feudalismus nedává ve vzdálené budoucnosti smysl. Dojmy po přečtení jsou navzdory všemu slabé.
Číst druhý díl mě po prvním přečtení vůbec nelákalo. Až filmy to změnily. Jinak bych to dvakrát nečetl. Kniha se s nimi dokonale doplňuje. Ale sama o sobě je překvapivě nevýrazná. Je to moc intelektuální a rozumové. 85% 4,5*

21 15.06.2024

Na začátku jsem se divil nízkému hodnocení. Bylo to perfektní a věrohodné. Jako příběh o pandemii to působilo reálně. Jako thriller je to slabší. Má to příliš dokumentární styl psaní a tak děj sledujeme spíš z odstupu.
Po odborné stránce je to asi správně. Ale poslední třetina je příliš apokalyptická. Tím to ztratilo věrohodnost. To jediné v čem to bylo opravdu dobré. Zbytek knihy jsem pak dočítal ze setrvačnosti.
Po dočtení už se nízkému hodnocení nedivím. Po stránce hlavních postav to taky není ono. Je to napsané tak, že postavy slouží jen jako nejbližší osobní kontakt s pandemií. Ohledně té je to trochu prorocká kniha.
A pak ohledně válečných konfliktů. Jenže některé jsou přehnané a nereálné. Odtržení od reality je zde zřetelnější než u akčního filmu, kdy při sledování „vypínáme mozek“. To u čtení jde mnohem hůř.
Působí to jako kniha, kde autor nepíše ze sebe, ale jako zaměstnání. Třeba to bude mít časem vyšší hodnotu jako výpověď o dnešní době. Dnes to asi neoceníme, když jsme si tím nedávno prošli a máme zkreslený úsudek.
Myslím, že jsem nečetl nic přítomnějšího. Jenže Wright se měl rozhodnout co chce napsat. Jestli thriller nebo prorocké dílo. Technicky je to dobře napsané, ale nějak tomu chybí šťáva. 75% 3,5*

21 21.11.2022

Četl jsem to trochu omylem. Díky názvu jsem myslel, že to bude o vědomí a ono to bylo o lidském mozku. Obsahuje to 5 přednášek a všechny byly ukrutně zajímavé. Dávají do souvislosti nečekané obory.
Je to poněkud nepříjemné čtení, protože vědci nejvíc informací o mozku zjišťují z jeho poškození nebo špatného fungování. První přednáška se věnuje fantomovým končetinám, které pacienti stále cítí, ikdyž ty fyzické už nemají.
Druhá se věnuje problematice vidění. Třetí se zabývá uměním a estetikou. Čtvrtá je o synestezii. Zde hlavně barevné vnímání čísel. Bylo úžasné sledovat, jak autor přešel od synestezie ke vzniku lidské řeči.
A pátá je o neurovědě. Zde probírá třeba vznik jáství a subjektivní vnímání. Co mě zarazilo, že ač šlo o přednášky pro BBC, tak to bylo dost náročné čtení. Je to už staršího data, ale zastaralost není moc znát.
Nejvíc to bylo vidět u značné skepse ohledně zvířat. Dnes se už ví, že všichni savci jsou na tom víceméně podobně. Jinak to nedokážu posoudit. Je to napsané tak, že to moc zastarávat nebude. Rád si to přečtu znovu až budu sečtělejší.
Akorát je to podivně koncipované. Jsou tam poznámky na 30 stranách a jsou ještě náročnější než samotné přednášky. Na ty zůstává jen 120 stran.
Takže jo, rozhodně doporučuju, ale hlavně pro zájemce o lidský mozek. Pro zájemce o vědomí už ani ne. Nechápu proč tomu dal autor takový název. Jen je třeba počítat s větší náročností a souvislostmi s více obory. 85%

21 26.09.2022

Bude to dlouhý a nicneříkající. Spíš dojmy než komentář. Nezdá se mi to zas tak dobrý. Jinak stačí tohle: Je to A. C. Clarke a s tím je nutné počítat. 80%
Je to stručný popis děje. V poslední době čtu beletrii, která má běžně nad 400 stran a přes 600 jich má taky dost. A tady? 168. Konec. Cože?! To bylo všechno?! (Nové vydání má 256 a to je pořád relativně málo.)
Extrémní stručnost je nejsilnější dojem. A pak popisný a od příběhu odtažitý styl psaní. Jako kdyby to byla nějaká technokratická úvaha a ne beletrie. Clarke se prakticky vůbec neobtěžoval s budováním atmosféry.
Jen stroze popisuje co se děje. Myšlenkové pochody a dialogy hlavních hrdinů se objevují útržkovitě. Naštěstí zhruba v polovině hlavní postavy zariskují a získá to napětí. Kniha je pak mnohem víc čtivá a děj konečně dostane spád.
Pak zariskují i vedlejší postavy a dostane to politický rozměr. Jenže tam chybí nějaká složitější zápletka. Nebo víc fyzikálních úvah. Nebo víc politiky. Nebo víc náboženství. Nebo víc čehokoli.
Až Clarke sdělil kompletní myšlenku, tak jednoduše skončil. Je to jako sledovat skvělý sci-fi film a náhle to hodinu přeskočí a přehraje se posledních 10 minut. Zajímavý nápad, ale větší literární ambice Clarke neměl.
Tahle nemám důvod číst to znovu. Ten příběh k tomu neláká. Končí to vtipnou pointou, ale tu už si budu pamatovat. Škoda že jsem to nečetl v mládí, kdy pracovala dětská fantazie.
Stručnost bývá pozitivní, ale musí to být aspoň v něčem celistvé. A to tady není. Kazí to pocit, že to není hotové. Proto těch 80%

21 25.05.2022

Možná trochu zavádějící název. Lepší by bylo něco jako Základní souhrn výzkumů štěstí v psychologii. Primární téma není samotná psychologie štěstí, ale je to hlavně o psychologickém výzkumu štěstí.
Tím pádem je to odborné a úplně seriózní. Žádný návod jak být šťastný. Ten tam sice je, ale jen jako výsledek jednoho výzkumu. Zpracováním je to podle mě dobrá učebnice. Po této stránce je kniha úžasně udělená.
Takže pro studenty psychologie to bude asi dobré. Má to perfektní úpravu a členění textu. Výborně rozvržené kapitoly, které shrnují výzkumy na dané téma. Akorát je od všeho dost málo.
Pokud vás zajímá něco konkrétního, tak hrozí, že o tom bude jen jeden odstavec. Částečně to má encyklopedický charakter a tak je to horší jako naučná literatura. Je to příliš stručné. Samotný text má totiž jenom 240 stran.
Protože kniha shrnuje obrovské množství výzkumů, tak použitá literatura má regulérně 101 stran… Je to tedy hlavně shrnující syntéza, ale co musí každý ocenit, že je to celé podložené současnými vědeckými poznatky.
Začíná to popisem kvalitativních výzkumů a úvodem co je vlastně štěstí. Druhá kapitola je o samotném měření štěstí. Teoretický úvod tak zabírá celou první třetinu. Takže na praktickou část zbývá pouhých 170 stran.
Vzhledem k tomu, že pak se řeší genetika, extroverti, EQ, neurotransmitery, krása, zdraví, pohlaví, dětství a dalších asi 50 věcí, tak nakonec na každé téma zůstanou tak dvě strany. Každopádně je to skvěle vyvážené.
Každému tématu se autor věnuje zhruba stejně. Nejdříve se řeší co přináší štěstí, pak jak štěstí působí a posledních 50 stran je o tom, zda se štěstí dá zvětšit. Pořád je to ale víc o výzkumu štěstí než o dosahování štěstí.
Materialisty to nepotěší. Ne protože autor je teolog a zdá se, že náboženství straní, ale protože se ukázalo, že materiální hodnoty štěstí nepřináší a někdy ho dokonce snižují. Ale to věděli už antičtí filozofové...
Potvrzuje se tisíciletá moudrost lidstva a to jak ta náboženská, duchovní, esoterní, ale i ta obyčejná lidová. Kniha tak nepřináší žádnou revoluci a celou dobu se pohybuje na hraně přílišné samozřejmosti.
Jak být šťastný většinou každý ví, tak jako ví, že krást se nemá. Náboženství tak má většinou pozitivní vliv, ale některá dogmata jsou vyloženě negativní, můžou lidi traumatizovat a štěstí v životě trvale snižovat.
Především nesmysly jako prvotní hřích, negativní přístup k tělu v křesťanství apod. Podobně fungují i východní kolektivistické kultury. Kdo čte hodně duchovní literatury měl by brát v úvahu zaostalost psychologie.
Mě to zklamalo podobně jako Psychologie náboženství a spirituality (2007) od Říčana. Oboje slouží spíš jako cesta k další literatuře. Kapitola týkající se drog a psychedelik byla na dnešní dobu slabá. Jinak rozhodně doporučuju. 85% 4,5*

21 19.11.2021

Kniha se dá shrnout do třech slov. Choďte brzo spát. A nežerte furt! :D To mi přijde na tolik stran málo. Asi za největší přínos považuju vysvětlení, jak se mohou rytmy jídla a spánku vzájemně negativně ovlivňovat.
Díky dnešní době a moderní technice lidé ztrácejí kontakt s přirozenými přírodními rytmy. Kdo pracuje na směny, žije vlastně zcela jinak než je obyčejné střídání dne a noci. To rozhodí cirkadiánní rytmy a to negativně ovlivní zdraví.
Stejně jako ostatní žijící tvorové jsme nesmírně citliví na střídání světla a tmy. Dost mě překvapilo jak jsme vlastně křehcí. Tedy naše tělo. A jakou sílu má mysl, která přirozené rytmy lehce přemůže.
Jenže jsem čekal něco trochu jiného. Myslel jsem, že kniha bude popisovat, kdy jsou aktivní různé orgány v těle, protože každý má období aktivity a útlumu. To v knize sice je, ale jen trochu a jaksi bokem.
Prakticky celý výklad je založený na myšlence časově omezeného jedení. V knize označené zkratkou TRE z time-restricted eating. A jakmile se tohle objeví, tak už se řeší jen to. Pořád dokola z různých pohledů.
Už na začátku mě zarazilo striktní odmítnutí existence sov a skřivanů. Je to označené za mýtus. Jenže v knize Proč spíme o tom M. Walker normálně mluví. I některé názory na jídlo mě docela zarazily.
V případě CO jíst bych spíš doporučil Jídlo na prvním místě. Jen je nutné vzít v úvahu, že tam zmíněný režim je jen dočasný. Ukazuje se, že není ani tak důležité CO a KOLIK toho sníme, ale KDY.
Jenže i tahle myšlenka je už rozebraná v knize Kompletní průvodce půstem. Panda to pouze potvrzuje. Docela mě zarazilo, že Melvil na tuhle knihu neodkázal, když třeba na Zdravá střeva v knize odkazují. (Kdy od Pinka jsem nečetl.)
Očividně se to všechno různě doplňuje a Panda k tomu dodává, že je nutné dodržovat nějaký vhodný denní režim. Není to špatné, ale příliš jednotvárné. TRE vyřeší všechno. Jen zaměstnání v tom jaksi překáží…
Kniha není moc odborná a kdo se o zdraví hodně zajímá, riskuje, že se nedozví moc nového. Jsou to hlavně argumenty proč dodržovat TRE. 75% 3,5*

21 07.10.2021

Ze začátku mě to moc nebavilo. Přece jen je to pořád o tom samém. Jenže Ayaan píše tak dobře, že mě to během čtení začalo bavit. Buď umí neuvěřitelně dobře psát nebo je za tím výborná práce redaktora.
Český překlad a redakce je také dobrá. Všechny tři knihy, které jsem od ní četl, byly napsané výborně. Hrozně se mi líbí jak Ayaan přemýšlí. Její argumenty jsou naprosto logické a nedá se jim nic vytknout.
Tahle kniha je nejméně autobiografická. Zatímco v první popsala především svůj životní příběh, tak ve druhé se zabývala integrací do západní společnosti. Zde se věnuje hlavně reformaci islámu a tak je kniha nejvíc teoretická.
Má to asi jen dvě chyby. Že celé myšlence nevěřím a že se stále odvolává na své osobní zkušenosti. Jenže její život se sám stává argumentem. To co ve svém mládí prožila se v různých obměnách týká milionů žen.
Samozřejmě na druhou stranu hrozí, že bude příliš subjektivní a její osobní prožitky budou mít omezenou platnost. Jenže to co ona popisuje, sami vidíme. To co se stalo jí, se děje úplně běžně v mnohem širším měřítku.
Islám se musí změnit a Ayaan píše proč. Ať už to vezmeme z jakékoli strany, nedá se než souhlasit. Cokoliv jiného bude dál přinášet zlo a utrpení. Jenže jak reformovat něco, co je jednou dané a neměnné?
Nutnost reformace bude stejně růst. Systém s tendencí vracet se zpět do 7. století bude čím dál méně kompatibilní s globalizovaným světem 21. století. Tak jako neustálý pokrok přišel k nám, přichází i k muslimům.
Už z podstaty věci vyplývá, že pokud chcete žít jako v 7. století, tak budete v rozporu s moderní společností. A je úplně jedno, jestli jste věřící nebo ne. Jediné východisko je uzavřená komunita. Ghetto.
Islám musí prodělat podobnou změnu, kterou prošlo křesťanství. Stát se užitečným pro společnost a zároveň se stát skutečným náboženstvím – tedy něčím duchovním. Jenže jak to udělat, když jeho podstata je špatná?
K reformaci jsem skeptický. Potřebné reformy budou jen chabé záplaty. Skutečná reformace by byla konec islámu. Jakmile se islám začne reformovat, souběžně začne ztrácet svou přitažlivost.
Každý chytrý muslim to ví a logicky budou proti tomu. Takže na jedné straně nutnost reformace jak o ní píše Ayaan a na druhé silný odpor věřících a učenců. Z toho plyne konflikt, který se zde neřeší. Ayaan se tomu snaží předejít.
Je zde třeba kapitola o džihádu, o kterém nedávno prof. PhDr. Luboš Kropáček, CSc., který knize dělal odbornou revizi, řekl, že „džihád neznamená válku, ale zlepšování sebe sama“. Rozhovor na iDnes.cz z 21. 02. 2021.
K čemu podobné názory vedou lze vidět v diskusi: „Podle této teorie se tedy bojovníci IS stali superlidmi a zlepšovali sami sebe k dokonalosti.“ P. I. Tady musí každý pečlivě zvážit, čí informace dávají větší smysl. Nemyslím citát z diskuse, ale zda to co píše Ayaan nebo to co tvrdí politicky korektní islamologové.
Intelektuálové, pro které je Kropáček autorita, pak Ayaan označují za islamofobku a šílenou radikální feministku. (True story.) Bez argumentů nic jiného nezbývá. Na téma reformace islámu doporučuju. Závěr si čtenář musí udělat sám. 90%

21 08.03.2021

Vážně mě překvapilo, jak dobře je to napsané. Asi díky spoluautorce, která na obálce není uvedená. (Uvnitř ano.) Text je totiž naprosto perfektní. Na tom se určitě bude podílet i dobrá česká redakce a překlad.
Tohle se v duchovní literatuře moc nevidí. Jiné knihy třeba přináší užitečné myšlenky, ale po literární stránce je to bída. Ať už ze strany autora či redakce. Někdo neumí dobře psát a někdy to zas působí, že práce redaktora chybí úplně.
Tady je kvalitní jak forma, tak obsah. Prolíná se zde jak popis putování, tak osobní zkušenosti a výklad buddhistického učení. I přes to střídání se to dobře čte a není problém sledovat myšlenkovou nit autora.
Trochu matoucí je podnadpis. K nějakému putování moc nedojde. V první polovině knihy totiž uběhnou jen tři dny. A druhá obsahuje jen pár týdnů. Ze čtyř let bezdomoví se celá kniha věnuje jen úplnému začátku.
Z toho vytřískal Mingyur úplné maximum. Popisuje jak se vydal na cestu a komentuje snad každé hnutí mysli. Na začátku často mluví o lpění. Ani pro buddhistického mnicha to nebylo jednoduché. Co potom my?
Mingyur Rinpočhe, opat několika klášterů, učitel tibetského buddhismu a pokročilý praktikující se rozhodl vydat se do bezdomoví jako slavní mistři jeho linie. A zároveň ověřit svou vlastní praxi tím, že se stane žebravým jogínem.
Cestopisné to není. Pár cest vlakem. Návštěva několika míst v Indii. Děj to taky moc nemá. Mingyur komentuje překážky, které musel překonat, aby se z něj stal sádhu. Vše se nakonec vyhrotí smrtelným onemocněním.
Poslední část knihy se tak věnuje hodně smrti. Celé je to vlastně taková dost dlouhá buddhistická přednáška, která nemá žádnou osnovu, ale výklad je podřízen tomu, co zrovna prožíval. Je to spíš volný tok myšlenek.
I tady se mihnou čtyři pravdy, život Buddhy, různé meditační techniky, autorovy vzpomínky na jeho učitele. Nevýhoda tak je, že se v knize hůř orientuje. Svou kapitolu má snad jen téma spánku a snění.
Takže na souvislé čtení úplně super. Jen je to dost hutné, takže už od začátku jsem cítil potřebu si to co nejdřív přečíst znovu. Všem zájemcům o buddhismus doporučuju. 90%

21 27.02.2021

Čtu hlavně naučnou literaturu a beletrii beru jako zábavu. Od toho se odvíjí má nespokojenost. Pro mě tohle zábava fakt nebyla. Nebavilo mě to a těšil jsem se až to dočtu. Je to ještě horší než druhý díl.
Bez zvyku dočítat knihy bych to nedočetl. Asi to vypadá, že nemám rád dlouhé knihy. Ale já chci mít důvod, proč je číst. Musí se mi na nich aspoň něco líbit. Tady nic. Hard sci-fi se opět objevuje, ale až ke konci a málo.
Zbytečné popisy na desítky stran a žádná sympatická postava. Navíc jsem si celou dobu přál, ať už ty hlavní konečně chcípnou. A ono ne. Postavy zažívají šílené věci, ale není to na nich znát. Vývoj postav nula.
Jejich chování a směřování lidstva bylo nevěrohodné. Autorově vizi budoucnosti jsem vůbec neuvěřil. Velké části textu nemají na závěr vliv. Je tam několik časových skoků a některé dějové linie skončí různě před koncem.
Nelíbil se mi námět a myšlenky, na kterých je trilogie založená. Můžu si myslet, že nás autor před něčím varoval. Nebo před někým. Můžu tam zkusit hledat nějaký přesah nebo alegorii. Ale nechce se mi.
Perfektní nápady nedokázaly vyvážit stovky stran vaty. Zklamání tohoto roku. První díl byl naprosto super, ale druhý a třetí šly mimo mě. Bez hard sci-fi bylo vidět, že autor neumí psát. Nezbývá než závidět těm, kterým se to líbilo. 55%

21 08.11.2020

Nejedná se o beletrii ani gamebook!
Jsou to naprosto geniální pravidla pro hru na hrdiny. Takže je to podobné jako třeba u nás velmi známé Dračí doupě. Podobných variant existuje více jako např. D&D a GURPS. Tato kniha je verze 2. Na internetu lze nalézt verzi 3 v češtině. Ty jsou významně vylepšená verze 2. A pak lze stáhnout v angličtině verzi 4, která má už odlišnou logiku od řady verze 2 a 3. Samozřejmě se jedná o další evoluci, ale ty jsem už moc nehrál. Takže nemám moc zkušeností.
Systém lze samozřejmě upravit pro vlastní potřeby, ale přijde mi to zbytečné, protože samotná atmosféra světa ShadowRunu je perfektní. Jedná se o blízkou budoucnost, určitý postapo svět, což je dnes oblíbené, zkombinované s magií a tedy fantasy prvky. Rasy podobné Tolkienově klonu hru významně oživují, ale opět samozřejmě není nutné použít. Kdo jednou zkusí, už nikdy nebude chtít hrát něco méně promyšleného, což je většina starých deskových her. Jediná nevýhoda je nesmírná časová náročnost aktivního hraní a nutnost jedné osoby jako GameMastera.
Tohle vydání má navíc krásné barevné ilustrace a jedná se tak o vyjímečný skvost. 100%

21 17.05.2020

Knihu hodnotím jako beletrii. Podle mě je to především vynikající thriller než naučná literatura o změně klimatu. Nehodnotím tak uvedená fakta nebo závěry v příběhu. Ani nepředpokládám, že by se nám Crichton pokusil něco podsunout. Já myslím, že nepodsouvá nic. Prostě to tahle napsal.
Kniha mě strhla už od začátku. Začíná několika krátkými příběhy, na které navazuje hlavním dějem. Velmi brzy se podařilo vytvořit atmosféru neustálého ohrožení. Po stránce napětí je kniha skvělá. Napsal to tak dobře, že představovat si to jako akční film nevyžaduje prakticky žádné úsilí. Děj je pořád hektický a jen místy přerušen odbornými dialogy.
Všechny vědecké diskuse jsou natolik zajímavé, že nenudí. Zkombinování akčního děje, ekoterorismu a poznatků z klimatologie je perfektní. Nebyl by to však Crichton, kdyby to nepojal po svém.
Je znát, že celá problematika je pečlivě nastudovaná. Rozhovory o globální změně klimatu dávají smysl a postavy zaujímají věrohodná stanoviska. Dalo by se říct, že jejich názory odpovídají reálným lidem. Vztah postav ke globálnímu oteplování zvládl Crichton skvěle. Věrohodnost děje je však slabší. Kritické myšlení nabourá jak logiku děje, tak jednání postav.
Z knihy je cítit reakce na dobu, kdy ji Crichton psal. Hodně se mi líbil výběr lokací. Doporučuji všem, kdo mají rádi kombinaci naučného výkladu a napětí. Mě to přišlo velmi akční, ale četl jsem 120 stran denně…
A ještě. Pointa je přece úplně jinde než u počasí. Stačí si připomenout název.
Na konci knihy je několik dodatků. Crichton tam na čtyři stránky shrnul svoje závěry z prostudovaných materiálů během tří let. Pak je tam zamyšlení nad nebezpečím politizace vědy. To ostatně vidíme, když je prosazován ekologismus místo efektivní ochrany přírody. Úplně na konci je bibliografie, kde většinu knih Crichton stručně okomentoval. 90%

21 02.02.2019

Tuhle knihu doporučuji ke čtení skutečně každému. Rady v knize jsou velmi užitečné a praktické. Uvedené myšlenkové postupy jsou použitelné pro každého nezávisle na náboženském cítění. Kniha je tedy vhodná i pro ateisty.
Mello popisuje bdělost spíše ze sekulárního pohledu a na Boha tak dojde velmi zřídka. Tohle mě asi úplně nejvíc překvapilo, že Mello jako jezuita, nemá při výkladu Boha naprosto zapotřebí. Vůbec se na něj nemusí odvolávat. Prostě ho k výkladu nepotřebuje. Naopak se opírá o snadno pochopitelné věci, které známe z obyčejného života. Přitom není vůbec přízemní. Vidíme jak se obyčejná bdělost stává jakoby sekulární mystikou.
Některé postřehy hlavně v první části knihy byly naprosto perfektní. Další kniha u které jsem litoval, že jsem se k ní dostal tak pozdě, protože ke spoustě věcí jsem už pracně došel. Asi knihu vnímám úplně jinak, než kdybych na některé rady narazil až nyní. Proto asi u mě chybí to nadšení, které se projevuje u ostatních.
Mello se staví k náboženství úplně jinak než by člověk u jezuity čekal. Naopak často zmiňuje, že právě náboženství odvádí naši pozornost jinam. Vysvětluje jak právě bdělostí lze dosáhnout duchovnějšího života a na samotnou bdělost si žádné náboženství nemůže dávat nárok. Samozřejmě občas Boha zmiňuje, ale v zanedbatelném množství a nikdy jako cíl víry.
Asi jedinou nevýhodou je, že těm kdo podobnou literaturu čtou poprvé kniha moc nepomůže. Rady jim asi přijdou příliš banální nebo nekonkrétní. V knize nejsou žádné postupy ani nějaké shrnutí nebo závěr. Jedná se tak o knihu, kterou se podle mě vyplatí číst opakovaně. Ke konci je kniha trochu slabší, protože už začne být příliš jednotvárná. Jinak super! 90%
Zdá se mi to analogické k Cestě k plnému vědomí:
https://www.databazeknih.cz/knihy/cesta-k-plnemu-vedomi-142263

21 27.06.2018

Závidím těm, kdo knihu četli aniž by viděli film. Myslím, že čtenářský zážitek tak mohl být ještě více intenzivní. Osobně se přiznám, že mám pro Crichtona slabost, protože jeho styl vyprávění mi naprosto vyhovuje. Píše takovým způsobem, že vizuální stránka knihy se objevuje jako by sama od sebe, samotné čtení způsobuje přehrávání obrazů v mysli. Bohužel díky filmu nevím, jak by kniha zapůsobila normálně.
Kupodivu i tak jsem si čtení užíval a už od začátku se do příběhu plně ponořil. Napětí roste sice pomalu, ale za to prakticky neustále a situace se postupně stává úplně vyhrocenou. Ikdyž bych knize jinak vytkl z mého pohledu technické nepřesnosti a opět občas nelogické jednání postav, tak nápad a ke konci stoupající filozofický přesah úplně přebijí zmíněné nedostatky. Jediným negativem se mi tak jeví trochu uspěchaný závěr, protože jinak je celá kniha pečlivě propracovaná.
Ikdyž Crichton běžně vyniká v odborném podání příběhu, tak zde se mu i přes některé nedostatky psychologie postav opravdu podařila. Podle mě je kniha perfektní, protože se nad ní můžete hluboce zamyslet a nestane se, že si zpětně uvědomíte spoustu hloupostí, jak se někdy stává. 95%

21 05.01.2017

Upřímně se přiznám, že tato kniha silně ovlinila můj pohled na život a kdybych ji četl před lety, je dost možné, že by můj život vypadal jinak. Ale asi by záleželo, kdy přesně bych se ke knize dostal, protože je mi jasné, že jako velmi mladý bych měl asi problém ji plně pochopit a přijmout. Ale kdo ví. Kniha je vlastně duchovním románem v němž je spiritualita popsána ve své zcela přirozené lidské formě. Tato kniha vám o spirituálním životě řekne mnohem víc než jakákoliv duchovní a esoterická knížka, včetně mnohých budhistických. Ale přitom má i plný emocionální děj bez zbytečného filozofování. Životní osudy hrdinů nám ukazují čím vším mohou lidé žijící prosté životy od obyčejných po duchovní projít a že mezi nimi nemusí být žádný velký rozdíl. Tohle by se měl přečíst každý duchovní hledající, většina z nich by asi byla velmi zneklidněna. A samozřejmě nejen ti, kniha je srozumitelná i pro člověka, kterého duchovno vůbec nezajímá. Životem totiž procházíme všichni a tohle je kniha především o životě. Mistrovské dílo. 120%

21 21.08.2014

Že je většina lidí dobrá, jsem si myslel vždycky. Přišlo mě to intuitivní. Spíš mě překvapuje, že si někdo může myslet opak. Nechápu proč. Tady ode mě nezaujatost fakt nečekejte. Údajně patřím mezi 3% lidí, kteří to vidí stejně.
Čtení mě potvrdilo, co si už dlouho myslím. I tak mě to bavilo a bylo to super čtení. Obsahuje to spoustu zajímavých informací. Třeba proč slavná kniha Pán much o chlapcích na opuštěném ostrově neodpovídá realitě. Autorovi se dokonce povedlo vypátrat podobný skutečný příběh.
Nebo třeba pravdu o Velikonočním ostrově. To bylo nečekané. A nebo se rozebírá slavný Stanfordský vězeňský experiment. O jeho pochybnosti jsem už věděl, ale zde jsou vypsané hlavní kritické argumenty.
Autor zde kritizuje i další slavný experiment s elektrošoky od Milgrama. Vyvrací některé omyly a předsudky, ale je to nevyvážené. Třeba problematika vymývání mozku chybí. Přitom právě tohle je dnes zásadní.
Do jaké míry mohou defektní ideologie zničit dobro v nás? Co propaganda? Je zřejmé, že to vyvolává nedůvěru kvůli černobílému pojetí. Kritizují se zprávy, ale kritika aktivistických novinářů chybí.
Závěr je přehnaný. Lidé jsou sice dobří, ale špatní lidé zkrátka existují. Někde musí vést hranice, kde stačí důvěra a kde je nutná opatrnost. Když neexistuje shoda, kde jsou ty hranice, tak to může dopadnout jako ve Švédsku.
Rozdíly mezi různými kulturami očividně existují. Tohle autor úplně opomíjí. Jeho zmínky o nenávisti a uprchlících jsou směšné. Když je lék na předsudky kontakt, tak proč to u dotyčných nefunguje? Hlavně, že zdravil sousedy...
Pokud narazíte na zapřisáhlého odpůrce toho, že jsou lidé dobří, nedá vám kniha moc argumentů. Nezbývá než ji tomu člověku doporučit. Vaše vysvětlení nebude přesvědčivé. Ve výsledku se neobejdete bez komplexního vysvětlení.
A vůbec. Proč by lidé nemohli být neutrální? Je to spíš výpověď autora. Bregman některé události interpretuje jak se mu hodí. Nedá se říct, že by to bylo objektivní a nezaujaté. Řeší se spíš jedinec než společnost.
Nejvíc zásadní je začátek. Vidět lidi jako špatné funguje jako nocebo a proto je nutné se tomu vyvarovat. Ale zároveň stát nohama pevně na zemi a uvědomovat si jaká je realita. I přes vážné nedostatky maximálně doporučuju. 90%

20 24.02.2023

Nechápu tak vysoké hodnocení. Vždyť je to skoro laciná duchařina. Akorát fakt dobře napsaná. Jenže když čtu beletrii, tak mě zajímá dobře promyšlený příběh, než abych se rozplýval nad uměleckým stylem.
U historické prózy snad, ale tady to nedokážu ocenit. Je to spojení krásné literatury a fantasy, protože tam horor patří, a nakonec to není ani jedno. Ale asi právě proto je King tak oblíbený.
Vlastně nerozumím, proč se svým úžasným talentem píše zrovna horory… Je to skvěle napsané, ale od poloviny jsem se těšil až to dočtu. Mě to nevyhovuje. Od hororu očekávám děsivý příběh nebo aspoň pořádné napětí.
A pak jsem nepochopil ten zlom v ději. K čemu tam je budování atmosféry na 200 stranách, když se to v jednom okamžiku zlomí tak moc, že to ztratí smysl? Buď je na začátku 200 stran navíc a nebo v závěru 200 stran chybí.
Schválně jsem to četl teď v zimě, když napadl sníh, aby to mělo lepší atmosféru, ale vůbec to nepomohlo. Zakončení působí zbrkle. Jako by si King řekl: „Už je to moc dlouhý, tady to useknu.“ Děj je ukrutně nevyvážený.
Je to spíš sociální horor. Čekáte bubáky a přijde alkoholismus a další sociální problémy. Asi jsem moc primitivní čtenář a tak to na mě působí křečovitě. Ostatní to asi naopak oceňují. Možná je to v něčem poučné. Nevím.
Takže je to jasný. Kingovým fanouškům vřele doporučuju. U ostatních záleží na očekávání. Mě sociální problematika ve fantasy moc nesedí. Divná kombinace. Má chyba. Tohle fakt nebylo pro mě. :( 70%

20 02.01.2023