Eldar80 komentáře u knih

Je to stručná kritika sociologie ve 12 bodech, které na sebe myšlenkově navazují. Společenské vědy nejsou zcela exaktní a tak mají potíže, které u těch exaktních chybí. Třeba jen aby byly dostatečně „vědecké“.
Naše myšlení může v těchto vědách selhávat a tak snadno dojde ke krizím. A to se nevyhnulo ani sociologii. Autor poukazuje, jak se některé teorie míjí s realitou a jak se předpovědi některých sociologů vůbec nesplnily.
Čtení si tak užije hlavně ten, kdo se v sociologii orientuje nebo ji studuje. Prvních 6 kapitol mi nepřišlo nějak zásadně objevných. Nesrovnalosti byly příliš evidentní. Taky se přiznávám, že spoustu citovaných autorů neznám.
Co musím rozhodně ocenit, že Keller dokáže dát teorie a skutečnost do takového kontrastu, že se tomu člověk musí smát. Nabádá to, knihu hodnotit i po stránce humoru. Ale i tak by to bylo na 3 hvězdy.
Druhá šestice kapitol je úplně jiná. Nedokážu posoudit jak zastarala první polovina, ale ta druhá je naprosto aktuální. Kapitoly o očekávání a nezájmu přesně popisují dnešní společnost. Od poloviny 90. let žádná změna.
Mylné sociologické předpovědi jsou vlastně taky nevyplněné očekávání. A dnes je zřejmé, že očekávání středních vrstev se rozchází se skutečností. Lidé jsou přitom kulturně nastaveni očekávat od života stále víc.
V systému, který se o jejich očekávání absolutně nezajímá. Přechod od tradiční k moderní společnosti, který je často chápán jen jako pozitivní, nám přinesl spoustu problémů, které jsme si dříve neuvědomovali.
Tradiční společnost byla zaměřená úplně jinak. Pracovitý život, skromnost a očekávání až po smrti. Z tohoto pohledu křesťanství fungovalo. Za to dnešní konzumní způsob života nefunguje.
Lidský život musí dávat smysl, což pouhá spotřeba nedokáže nahradit. Navíc vzniká kultura nezájmu. Co nepřináší okamžitý prospěch, o to se lidé nezajímají. K tomu mám drobnou poznámku:
Naše země je považována za ateistickou zemi, ale reálně to tak není. Lidé se spíš o náboženství a duchovno nezajímají. Tomu se Keller nevěnuje, ale je to ve shodě s popisovanou charakteristikou společnosti.
Některé dnešní nešvary nemají jasného viníka. Jsou dané systémem, ve kterém žijeme. Škoda, že první polovina je spíš učebnicová a ocení ji jen poučení nebo studenti. Druhou lze doporučit všem. Proto nakonec 80%

17 14.01.2023

Nejsem student psychologie a tak to berte s rezervou. Neučil jsem se z toho, ale jen jsem si to pečlivě přečetl. K tomu to ale fakt není. Překvapení! :) Zkrátka je znát, že je to učebnice. Populárně naučné moc ne.
To neznamená, že by se to špatně četlo. Naopak. Je to srozumitelné dost, ale obsahuje to spoustu heslovitých informací. Jenže když chybí širší kontext, tak není možné si je bez učení zapamatovat. Běžný čtenář toho asi hodně zapomene.
A pak to má ještě jeden háček. Vzadu se píše: „Nová česká učebnice obecné...“ Hm. Jenže je to 17 let staré. Použitá literatura neobsahuje nic od roku 2003. Kdyby tam aspoň bylo „Oblíbená česká učebnice...“ Ach jo. :)
První věc o obecné psychologii co čtu a tak mě překvapila ta spousta různých teorií. Autorka je pouze předkládá, ale nijak je nehodnotí a neposuzuje. Nedá se tak poznat, co brát vážně a co je historicky zastaralé.
Ostatně autorka na problém mnoha teorií upozorňuje. Několikrát v knize připomíná, že vytváření dalších teorií je kontraproduktivní. Stejně tak pojmenovávat další a další psychické fenomény. K čemu nové názvy a teorie, když ve výsledku nemají uplatnění v psychoterapii a neřeší ani lepší porozumění lidské psychice.
Stejně tak se nedá orientovat v tom co je terapeuticky funkční. Je to jen výčet úplného základu bez okomentování a bez závěru. Nějaké shrnutí kniha neobsahuje. Použití k samostudiu je tedy omezené.
Jako učebnice to asi vyžaduje komentář od vyučujícího. Během čtení nelze poznat, co je podloženo vědeckými výzkumy a co jsou ničím nepodložené názory. A asi nejvíc mi vadila absence nějaké sjednocující teorie.
To ale není ani tak problém psychologů, jako spíš problém našeho myšlení. Pokud něco není exaktní, tak selhává. Za některé nedostatky tak autorka nemůže. V knize mi pár věcí chybělo, ale asi byl zvolen kompromis ohledně počtu stran.
Těžko se mi to hodnotí. Třetina mě nezajímala, třetina byla neutrální a toho co mě zajímalo bylo zas málo. Přečíst si to jen jednou nemá moc smysl. Vyloženě to slouží jako učební text, po kterém bude následovat další studium.
Dověděl jsem se něco o obecné psychologii, ale o lidské mysli moc ne. Navíc mě to přišlo trochu subjektivní. Zdálo se mi, že to straní psychoanalýze, ale možná jen můj pocit. Pro studenty asi ano, ale pro ostatní je využití sporné. Mohlo to být lepší nebo aspoň aktualizované. 75%

17 17.05.2020

Od Scrutona jsem si chtěl dlouho něco přečíst a když nedávno odešel, tak mě to donutilo. Za minulého režimu byl v kontaktu s naším disentem a podílel se na činnosti podzemní univerzity. Navíc uměl česky.
Scruton je řazen mezi konzervativce a tak jsem očekával, že mi jeho kniha bude názorově blízko. Takže mě překvapilo, když jsem často nesouhlasil. Navíc to na mě nepůsobí filozoficky upřímně.
Kde se věnuje Západu je všechno v pořádku. Ale když popisuje islámskou civilizaci, tak se drží zkrátka. Už na třetí(!) straně „zahazuje Occamovu břitvu“. Píše: „Povrchní reakcí na tyto znepokojivé fakty je svalit vinu na islám...“ Následné zdůvodnění je však jen filozofický rozpor. Je přece důležitější reálný výsledek a co se skutečně děje než nějaká teorie. Analýza těch druhých je slabá.
Nedá se však říct, že by se jednalo o politickou korektnost. Důležitější je analýza Západu. Kritika islámu stejně k ničemu nevede a společensky nepřijatelná je i v dnešní době. Natož na Západě. Jinak to asi napsat nemohl.
Stručně zmíní základy islámu. Upozorní, že je náboženstvím i politikou zároveň. Pojme to stylem „islám je náboženství“. Nedá se tak nařknout z islamofobie. A pak vysvětlí, že islám nedokáže vytvořit stabilní společnost.
Resentiment v islámu popíše pozitivně, aby na příští stránce napsal, že opakované snahy o očistu vrací společnost do 7. století. Migrace z islámského světa ukazuje, že ani oni tam žít nechtějí. Islámování nefunguje.
Z knihy plyne, že větší muslimská společnost nebude nikdy uvnitř demokratického státu dobře fungovat. To nyní vidíme ve Francii či Británii. Naopak snaha zavádět v jejich zemích demokratické principy selhává:
„Islámská právní věda neuznává sekulární svrchovanost za skutečný zdroj práva, a tím méně svrchovanost teritoriální. Předkládá univerzální zákon, který je jedinou cestou ke spáse.“ str. 63
Dnes už kniha nepřekvapí. To co překvapí, že se od napsání nic nezměnilo. Islamizace Británie valí dál. K čemu nám jsou tak chytří lidé jako Huntington, Fukuyama nebo Scruton? Něco napíší a za 20 let se to stane.
Co překvapí, tak třeba jak s tím souvisí architektura…
Co mě dál zarazilo byla kritika Evropské unie. Ale asi je to tím, že byl Brit. Třeba:
„EU proto rychle ničí teritoriální jurisdikce a národní loajality, které od doby osvícenství představovaly základ evropského pojetí legitimnosti, aniž by je nahradila nějakou novou formou sounáležitosti.“ str. 134
Co mě šokovalo, tak názor na OSN. Dnes je tato organizace málem zdiskreditovaná, ale Scruton ji odsuzuje už v roce 2002. Co mě pobavilo tak uvedený citát:
„Ve skutečnosti se téměř každá mezinárodní instituce bez ohledu na to, jak dobrý byl původní záměr, snaží přijímat zákony, úmluvy a dohody – kdyby jen proto, aby oprávnila svou existenci a aby měli její přeplacení byrokrati co dělat.“ str. 128
To je blázen co? To určitě opsal od Hampla.
Stačí si řečené protáhnout do budoucnosti. Ne o 4 roky jako volební období, ale o 40 let. To je dospělost dnešních dětí. (Bez komentáře.) 80%

17 02.04.2020

Většinou se snažím být objektivní, ale někdy to fakt nejde. Prostě se nedokážu oprostit od osobních pocitů. Během čtení Terroru jsem si ujasnil, co mi na knihách nejvíc vadí. Vata. Zbytečná literární výplň.
A tady té vaty bylo příliš. Dalo by se vyhodit nějakých 400 stran. Přes to se nedokážu přenést. Pak to nejde nevnímat jako ztrátu času. Možná bude problém taky v tom, že jsem to četl pomalu. Jen 50 stran denně.
Ta šílená jednotvárnost se nedala přežít. Prakticky celá kniha se odehrává nejdřív na lodích a jen v prostředí ledu a sněhu. Jenže jsem se nedokázal na nic zaměřit. Styl psaní by šel popsat jako vymyšlená literatura faktu.
Autor se skutečností jen inspiroval. Původně jsem myslel, že se dozvím spoustu nových informací. To sice ano, ale prakticky jen na začátku. Hororová linka příběhu byla minimální. Díky spoustě vaty chybělo napětí.
Prvních 150 stran se mi líbilo. Simmons střídal různé časové roviny a celkový příběh se začal skládat jako puzzle. Jenže pak už pokračuje jen jedna dějová linie, která se mění podle osoby, kterou sleduje.
Když mi na straně 400 došlo, že mě jich čeká ještě 200, přemýšlel jsem, že to vzdám. Ať už námořníci udělají cokoliv, jejich počet postupně klesá. Když vás na knize nic neosloví, čtete prakticky bez emocí.
Jako nezaujatý pozorovatel sledujete neuvěřitelné utrpení námořníků na ledu. Neměl jsem důvod dál číst a tak to byl horor. Ale ne obsahem, čtením. Musel jsem to dočítat na sílu a to dojem z knihy definitivně zkazilo.
Naopak závěr byl napsaný skvěle. Jako by to dopsal někdo jiný. Jenže před čtením jsem očekával, že taková bude celá kniha a ne až konec. Perfektní zakončení se povedlo, ale na tři hvězdy to stejně nemá. Tohle mi vážně nesedlo. 55%

17 27.01.2020

Před čtením jsem byl k půstu skeptický. Víc jsem důvěřoval tvrzení lékařů, kteří ho většinou odmítají. Jenže kniha má tak dobré argumenty, že mě přesvědčila. Už během čtení jsem postupně měnil názor. Kvůli předloženým faktům a protože celá teorie dává logický smysl.
Naproti tomu, ne že bych přijal úplně všechno. Nějaké otázky a nejasnosti mi zůstaly. V knize mělo být víc z pohledu lékaře. Třeba jak se mají při půstu zachovat lidé s nízkým tlakem, jsem z knihy nepochopil. Těch rad mohlo být podle mě víc. Když mám BMI 24 už můžu držet půst? Nebo ještě ne? A když, jak dlouhý? Jaký úbytek váhy je ještě zdravý? Možná má nepozornost, ale na některé otázky jsem při čtení nenašel odpověď.
V knize mě tak nejvíc chyběl lepší popis krizových situací. Díky půstu např. značně klesá potřeba spánku. Vzhledem k tomu jak je spánek důležitý, je vhodné půst ukončit? (Viz další kniha Proč spíme.)
Pak mi vrtá hlavou, co se děje při dlouhém půstu s mikrobiomem. Nebo se předpokládá, že pozitivní přínos půstu vynahradí poškozený mikrobiom? Další závažná otázka. Právě kniha Zdravá střeva též od Melvila mě přivedla na tuhle otázku a tato kniha ji vůbec nezodpověděla.
Kniha má v názvu slovo kompletní, ale mě to moc nepřišlo. Výzkumy analyzující data během světových válek jsou, dalo by se říct, neprůstřelné. Stěžejní tak je, zda interpretace pomocí půstu je ta správná. Právě výzkumy však mohly být lepší. Jeden z nich vycházel z reality show. :( Možná jsem však u něj nepochopil nějaký americký kulturní kontext.
Jinak je kniha skutečně krásná a hezky udělaná. (A mírně nepraktická umístěním textu blízko hřbetu.) Obsahuje skutečně přehledně a srozumitelně vyvedené grafy a tabulky. Dost dobré, to často naučným knihám chybí. Většinou grafické zpracování neocením, ale tohle se mi fakt líbilo.
Kniha se mi zdá užitečná i pokud nehodláte držet půst. Z problematiky půstu vyplývá přístup ke stravování. Není to však nic nového než pochopení určité moudrosti samotného těla. Proto jsou v knize zmíněné i půsty v náboženství. A proto diety selhávají – nerespektují naši evoluci. Vynucené nepřijímání potravy nás provázalo velkou část našeho vývoje.
Takže pět nebo šest jídel denně? Naprostý nesmysl. Omezit tuky? Opět nesmysl. Nevěříte? Tak si to přečtěte. Koho problematika půstu zajímá rozhodně doporučuju. Tohle se Melvilu skutečně povedlo. Nadprůměrná záležitost. 90%

17 19.12.2018

V knize je popsán politický vliv islámu na společnost. Lidé na západě často vnímají náboženství jako něco vnitřního a čistě osobního. Ale v tomto myšlenkovém kontextu nelze islám považovat za náboženství, protože ten klade důraz na vnější a společenské uspořádání. V konečnému důsledku je tedy funkční politickou ideologií s vlastním politickým programem. V dnešní době už nemá většina náboženství přímý vliv na stát, ale islámské země se v tomto liší. Ukazuje se, že islám je teokratický systém s vlivem na politiku státu. Zatímco náboženství jsou něčím spíše duchovním, tak islám je politikou. Náboženské aspekty islámu nemá význam kritizovat. Může být úplně jedno, který anděl nadiktoval Mohamedovi Korán. Politickou část můžeme kritizovat jako jakoukoliv jinou ideologii. Kniha systematicky popisuje oblasti, kterých se dotýká politický vliv islámu. Shledáváme, že tato část je v rozporu s naší sekulární kulturou a demokracií. Je dokonce v rozporu se samou lidskostí, protože se protiví listině základních práv a svobod. Díky této části islám selhává i nábožensky. Nemocná společnost očividně nedokáže vytvořit žádné duchovní velikány a tak je zločinec z pozdního starověku považován za vzor hodný následování. Islámský duchovní je dokonalý oxymóron, protože žádný duchovně založený člověk nemůže následovat Mohameda. Křesťanství bylo v naší historii určitým mezistupněm v našem vývoji k co nejspravedlivějšímu právnímu řádu. Islám ale nefunguje jako mezistupeň a přináší pouze zaostalost, protože jím vytvořená kultura je svázána neměnnými náboženskými dogmaty. Vědecká vyspělost všech arabských zemí Blízkého východu mimo Izrael je naprosto zoufalá navzdory tomu, že tento region je jednou z kolébek civilizace a měl by mít teoreticky náskok. Informace v této knize by měl znát každý občan České republiky, protože by se mělo jednat o součást obecného vzdělání. Nezbývá než doporučit. 85%

17 24.04.2016

Tahle kniha mě velmi překvapila, protože jsem vůbec nečekal, že kniha s tak nudným názvem může být tak dobrá. Už od začátku se to výborně čte, protože autenticita je neuvěřitelná. Je to něco podobného jako knihy od Crichtona, kde odborný popis prostředí umožňuje naprosté ponoření do děje. To je zde umocněno ještě tím, že postavy jsou velmi živé. Nicméně zrovna psychologii postav by občas bylo možné něco vytknout. Občas se zde objevují mírná klišé, ale jsou tak dobře zpracována, že při čtení vůbec neobtěžují a naopak někdy vyloudí úsměv na tváři v pozitivním smyslu. Bohužel pro lidi, které obtěžují technické popisy a zacházení do detailů zázemí hotelu to asi moc není, takové lidi bych spíš varoval. Ale jinak pro všechny, kdo očekávají i nějaké poučení naprosto doporučuju. Je to perfektní. V knize je víc dějových linek, které neuvěřitelně dobře běží a průběžně se proplétají a tak jediné, co se dá vytknout, je slabší závěr a občas nesedící jednání postav. 90%

17 31.01.2016

Jedná se spíše o záznam události jako by se skutečně stala. Je to velmi věrohodně napsané, ikdyž v dnešní době již poněkud zastaralé. Ale je to skvělé propojení vědeckých poznatků a příběhu. Děj je poměrně jednoduchý a napětí s dějem stoupá velmi pomalu. Jakoby to byla nějaká zpráva než beletrie. I postavy působí značně věrohodně a v knize nebylo nic co by se jen trochu příčilo při čtení. Po této stránce to je velmi dobře napsáno, ale pokud hledáte hlavně akci a napětí, bude vás kniha asi nudit. 80%

17 17.10.2015

Když sem poprvé četl tuhle knihu někdy na vysoké škole byl jsem jí zcela fascinován. Tak perfektně vysvětlenou speciální a obecnou relativitu jsem snad nikde neviděl. Text je jasný, srozumitelný a přiměřeně stručný. Prvních 100 stran je naprostá paráda. Dozvíme se o jednom z největších problémů moderní fyziky a to sloučení obecné relativity a kvantové mechaniky. Ona jednotná teorie pole, kterou Einstein marně hledal posledních 30 let svého života. Kniha se zabývá především světem elementárních částic a jejich vlivu na kosmologii. Vysvětluje jak se vědci postupně dostali k teorii strun, když se začli snažit propojit svět Planckových vzdáleností a obecné relativity. Bohužel zhruba od půlky knihy je hlavním tématem už jenom hledání určité jednotné syntézy z přehršle teoretických možností co nabízí přibližné výpočty teorie superstrun. Asi největší mínus, protože kniha tak může obsahovat dost nepřesné údaje, protože na skutečně fyzikální výpočty z oblasti teorie superstrun není dnešní matematika dostatečná. Ty které spíš zajímají populární knihy o vesmíru by se asi do knihy neměli pouštět, její téma je už přece jen příliš úzce zaměřené. Ale ti, kteří se chtějí se seznámit se skvěle napsanou knihou o vývoji teorie strun k roku 2000 by knihu neměli minout. 90%

17 26.08.2014

Čtení mě tak moc vydeptalo, že jsem nedokázal napsat komentář. Trvalo mi rok a půl než jsem se k tomu zvládl vrátit. Tehdy jsem napsal jen tyto tři řádky:
"Myslel jsem, že to bude lepší. Celá kniha je souhrn různých článků, které Temple napsala pro různé odborné časopisy. Jednak se jedná o její osobní zkušenosti, ale spousta článků má uvedenou literaturu, ze které čerpá."
Na víc jsem se nezmohl. Pořád mi hlavou běhala otázka: Co všechno udělali rodiče při mojí výchově špatně? A odpověď: Všechno. To samozřejmě přeháním. Zkrátka se to nevědělo. A za spoustu věcí si můžu sám. Ale i tak...
Na některé věci klade Grandin důraz. U mě nic z toho neproběhlo. A nebudu sám. Člověk pak u sebe vidí následky toho, před čím Grandin varuje. Hodně věcí mi tak docvaklo a začalo dávat smysl.
Úplně největší dojem na mě dělají její rodiče, že ji dokázali tak dobře vychovat. Těžko se mi to hodnotí, když se mě to osobně dotklo. Sám nedokážu říct, nakolik by to můj život změnilo, kdyby rodiče knihu četli.
Ale mě by to v dětství pomohlo ohromně. A pomohlo mi to i teď. Výsledný dojem se bude odvíjet podle toho, jak moc vás to zasáhne nebo jak vás osloví samotné rady. Užitečná mi přišla sotva třetina.
Grandin se věnuje PAS obecně a já tolik potíží nemám. Rodičům autistických dětí rozhodně doporučuju. Nejspíš toho uplatní málo, ale i to málo se může extrémně vyplatit. Pro sociální pracovníky je přečtení nezbytnost.
Problém vysoce funkčního autismu je v tom, že se to v dětství nezachytí a zjistí se to až už je pozdě. Dospělou osobnost je mnohem těžší změnit než usměrnit tvárné dítě. A v pubertě už je pozdě díky období vzdoru.
Grandin opakovaně uvádí, že se od sebe velmi špatně odlišuje nerdství a lehká forma autismu. Končí u toho, že se to vlastně rozeznat nedá. Pokud je vaše dítě nerd, nejspíše bude někde na spektru.
Pro rodiče malých dětí, kteří mají podezření, je rozhodně lepší přečíst zbytečně 400 stran než to nečíst a pak toho litovat. Užitečná kniha. Jen mohla mít lepší formu než krátké články. Budu si to muset v klidu přečíst znovu. 90% 4,5*

16 28.07.2023

Naprosto úžasné dílo. Ale jsem zaujatý. Nevím jestli má smysl se víc rozepisovat, když to vidím skoro stejně jako autor. Jsem ovlivněný židovstvím, kabalou a judaismem, takže pohled rabína je mi nesmírně blízký.
Mám podobné či stejné názory a tak bych mohl říct, že jsem se nedozvěděl nic nového. O tohle téma se zajímám dlouho a dospěl jsem ke stejnému závěru: Mezi vědou a náboženstvím není žádný rozpor.
Čtení mě neskutečně bavilo. Sám bych to totiž tahle napsat nedokázal. Výklad je perfektní, srozumitelný a jasný. A navíc je zde spousta různých souvislostí, které jsem si vůbec neuvědomoval. Nadšení nezná mezí.
Mimo beletrii je to druhá nejlepší kniha co jsem četl za posledních 5 let. Předtím to byla Cesta ke svobodě od Dalajlamy a Spiritualita bez náboženství od Harrise. Ta mě tehdy hodně nadchla. Tohle je ještě lepší.
Kupodivu se mi to špatně komentuje, když tu podstatu oba vidíme stejně. Jak jsem zvyklý kritizovat, co se mi nelíbí, tak nevím čeho se chytit, když na tom nenalézám chybu. Teprve až poslední třetina mě přišla o dost slabší.
Sacks mluví o monoteismu obecně. Co říká o náboženství platí pro judaismus, křesťanství i islám. Při čtení se ukazuje, jaké jsou mezi nimi rozdíly. Rozhodně doporučuju všem zájemcům o náboženství a vědu. 95%

16 12.09.2022

Jsem silně rozumově založený. Nečtu poezii, nic mi to neříká. Nemám důvod číst cizí popis emocí a pocitů. A podobně vnímám filosofii. To jsou zase cizí myšlenky a názory. Mě zajímají fakta, vzdělání, spiritualita.
To se nechlubím. :) To jen aby bylo zřejmé, kdo tohle napsal. Snad pak bude komentář víc užitečný.
Knihu jsem začal číst skoro od konce. Asi týden jsem pomalu četl všechny definice a první přílohu. To mě navnadilo a tak mě hrozně zklamalo, že samotný text je příliš filozofický. Když uvážím poměr cena/výkon, tak je to špatné.
Četl jsem to celý měsíc a moc jsem si toho neodnesl. Jung uvádí a někdy dlouze cituje postřehy různých básníků či filozofů. Ti si rozdílných psychologických typů všimli už dávno před ním.
Je tak naprosto zřejmé, že se nejedná o jeho výmysl. Jenže jejich názory se značně podobají. Dost se to opakuje a tak mi to přišlo pořád o tom samém. Aspoň pro mě to bylo poměrně náročné. Hodně věcí jsem si dohledával.
Mnohem víc mě oslovily přílohy na konci knihy. Uvítal bych výklad právě v tomto stylu. Jenže to není žádná výsledná syntéza. Jung ve prospěch své teorie pečlivě argumentuje. Ideální situace je stav, kdy jste filozoficky založený člověk, který se s psychologickými typy setkává úplně poprvé. A vůbec tomu nevěří.
Jenže pokud s existencí dvou základních typů souhlasíte, tak je spousta textu a důsledná argumentace úplně zbytečná. Problém bude asi v tom, že je kniha 100 let stará. Nepopírám, co Jung píše, ale ta forma je zbytečně intelektuální.
Pak přidává podrobnější dělení na typ myslící, cítící, percepční a intuitivní. Celkem je tedy 8 základních typů. Lidé si hlavní typ kompenzují a vzniká velmi důmyslný systém. Ten základ považuji za velmi užitečný a přínosný.
Každý by to měl znát kvůli komunikaci s druhými. Ale je to napsané naprosto příšerně. Ani se to nedá použít k diagnostice sebe sama. :( Přesto že je v knize popsáno i 8 podtypů, tak jsem si to nedokázal srovnat v hlavě a zůstalo mi o tom jen neurčité povědomí. A to je kniha tak dlouhá!
Myslím, že jsem introvertní myslící typ, ale žádnou jistotu nemám. Celé je to příliš fluidní a jednotlivé typy nemají pevné kontury. Jsou to spíš různé inklinace, kterým dáváme přednost. Asi je vyloženě nutné mít odpovídající filozofický CIT pro to, jakým způsobem to Jung napsal.
Na základě této knihy vznikl osobnostní test MBTI. Všiml jsem si, že některé ženy věří buď na astrologii nebo MBTI. Z těch si pak dělám legraci, že astrologie je přesnější. :) Možná je to právě pro ně…
Pokud jste racionální a očekáváte naučnou literaturu, tak jako u mě hrozí, že budete mít pocit, že to je jen hromada slov a filozofický blaf… A přitom jsou informace v knize tak důležité. To si uvědomí každý, kdo se někdy bavil s opačným typem. Typicky introvertní myslící typ s extrovertním percepčním typem… (Myšlení a Cítění je racionální, Percepce a Intuice iracionální.) 55% 2,5*

16 19.12.2021

Moc hezky napsaná knížka. Výborně se čte a je skvěle srozumitelná. Autor zde shrnul následky svého slavného experimentu. A částečně svou vědeckou kariéru ve výzkumu seberegulace.
Téma je dané názvem a k tomu autor připojil výzkumy související se silou vůle či sebeovládáním. Když jsem knihu uviděl v regále, tak jsem hned věděl o čem zhruba je. Na Marshmallow test jsem už mnohokrát narazil.
Škoda té nepovedené obálky, která je sice hezká, ale působí lacině. Slovenská je lepší. Obsah knihy je totiž naprosto seriózní. Možná trošku odborný, ale dá se to číst bez hlubší znalosti psychologie.
Marshmallow test zkoumá schopnost odložené odměny. Zpravidla předškolní dítě dostane na výběr buď jeden bonbón hned nebo až bude chtít. A nebo dva, když vydrží čekat stanovenou dobu, většinou 20 minut.
U dětí se pak zjišťovalo jaké strategie intuitivně použily, které fungovaly a které ne apod. Překvapením bylo, že úspěšné děti, které test zvládly, jsou úspěšné i o 30 let později v občanském životě.
Mohlo by se zdát, že je to vrozené, ale není. Schopnosti, které úspěšné děti použily se dají rozvíjet. Opět se objevuje téma neuroplasticity, houževnatosti apod. Užitečné to může být pro rodiče malých dětí.
Závěrečné shrnutí tam sice je, ale pro praktické použití to moc není. Ani jako literatura osobního růstu. Je to spíš teoretické. Podobá se to knihám jako Myšlení rychlé a pomalé od D. Kahnemana, Nastavení mysli od C. Dweckové nebo Houževnatost A. Duckworthové.
Kahneman je nudný a odborný, Dwecková s Duckworthovou se trochu opakují. Tady se neopakuje nic, ale je to jen jedno téma z více pohledů. Z těchto knih, které na sebe vzájemně odkazují, se mi to líbilo nejvíc. Je to nejčtivější.
Pro zájemce určitě doporučuju, ale pokud vás psychologický výzkum síly vůle spíš ve smyslu trpělivosti nezajímá, tak bych to raději nečetl. (Viz negativní komentáře níže.) 85% 4,5*

16 18.08.2021

První polovina se mi líbila, protože obsahovala spoustu informací, o kterých mě nikdy nenapadlo přemýšlet a nový úhel pohledu. Kniha mě tak přišla dost zajímavá a poučná i pro lidi, které sociologie nezajímá.
Dobrou úroveň měly ještě definice pojmů. Jen škoda, že některá hesla nebyla zpracována a odkazovala se na samotný text. Krátké biografie některých sociologů na konci už byly příliš stručné.
Druhá polovina je horší. Celý text vyznívá prudce teoreticky. Ostatně Keller o tom na několika místech píše, že je to jeden z problémů sociologie, kdy se odbornými termíny popisují všeobecně známé věci.
Pobavily mě základní paradigmata sociologického myšlení. Nedávno jsem četl psychologické typy od Junga a tak se vyloženě nabízí, že ke konsensuálním teoriím by se přikláněli introverti a ke konfliktním extroverti. :)
Bylo tam pár podivných tvrzení, ale aby to bylo úplně akorátní, tak by to musela napsat řada vzdělaných lidí. Antropolog, biolog, ekonom, filozof, historik, politolog, psycholog, religionista, sociolog...
Sociologie je tak nějak mezi vším. Jenže takové stádo intelektuálů by nejspíš nezvládlo sepsat něco tak konzistentního jako Keller. Text je hutný a vyžaduje pozornost. Ostatně je to učebnice a ne populárně naučné.
Hodnotil bych lépe, kdyby byly vypracovány všechny pojmy a lepší biografie sociologů. A aspoň nějaký směr výkladu. Začátek je užitečný, ale druhá polovina je už výlučně učebnice sociologie. A to dost teoretická.
Fascinující, že tohle se někdo učí. A já blbec vystudoval informatiku... Když to vychází opakovaně, tak to asi svůj účel splňuje. 75% 3,5*

16 01.08.2021

Ze začátku se mi to nelíbilo. Ne protože by to bylo špatné, ale protože to bylo dobré. Autor popsal prostředí žebráckých gangů tak sugestivně, že mě to vyloženě odpuzovalo. Celé tohle dílo vyniká působivou imaginací.
Jenže hlavní hrdina mě nezaujal a když vám na něm nezáleží, tak to logicky nemá napětí. První čtvrtina je dost nezáživná. (Přes 100 stran.) Věrohodný svět začátku 19. století se prolíná s nevěrohodným jednáním postav.
Jenže jak se změní prostředí, tak se to výrazně zlepší. Pozornost přitáhne samotný děj. Hlavní hrdina začne být kontinuálně v ohrožení života a dostane to spád. Prakticky neustále se objevují nečekané dějové zvraty.
Obsahuje to spoustu originálních nápadů a je to značně pestré. Magie, převtělování, Egypt, nesmrtelnost, cestování časem, prastaří čarodějové, pitoreskní postavy. Je to výborně vymyšlené a všechno do sebe dobře zapadá.
Magie má rozumná omezení a tak se to odehrává ve shodě se známou historií. Tu má autor nastudovanou a tak je to dost autentické. Jen se to nečte moc snadno. Některé postavy skutečně žily a obávám se, že tohle nikdo neocení.
Nízké hodnocení je nejspíš výsledkem toho, že čtenáři očekávají od fantasy zábavu a tohle je poněkud náročnější. Jak celková kompozice, tak velmi slušné využití magie v raném novověku, kdy se starověk ještě nevzdává.
Je to označené (i autorem) za steampunk, ale představu, kterou o tomto subžánru máme, což je asi clockpunk, to vůbec nesplňuje. Má to blíž ke gaslamp fantasy. To taky nesedí. Odehrává se to v předviktoriánské éře. :D
Podle mě to je nová vlna (jako Zelazny) právě kvůli kombinaci sci-fi a fantasy. Ta je pro tento žánr typická. Ať žije chaos. :) Důležité to není, ale za spoustou špatných hodnocení můžou být nenaplněná očekávání.
Náročným čtenářům doporučuju. Naopak čtenáře klasické fantasy bych varoval… Vydání z roku 2019 je vyloženě pro fanoušky. Obsahuje vyškrtnuté scény, které neprošly přes redaktorku prvního vydání.
Autor sám přiznává, že co se dá vyškrtnout, se má vyškrtnout. Pak je zde krátká novela či povídka ze života jedné postav z románu. Nijak špatná ani vyloženě dobrá a tak nemá na celkové hodnocení vliv.
Silný podmanivý příběh, ale rozhodně nic oddechového. Škoda toho začátku a té zbytečné náročnosti, jinak by to bylo perfektní. 85%

16 05.06.2021

Obyčejně nemám přepsané přednášky z kurzů rád, ale tady to naštěstí nevadí. Autor umí přednášet tak dobře, že text působí zcela uceleně. Kdyby to nebylo uvedeno v anotaci a úvodu, tak bych to vůbec nepoznal.
Ústřední téma celé knihy je plné vědomí. Celý výklad je prakticky úplně sekulární a buddhismu je v knize fakt málo. Sice se místy odvolává na Buddhu a některé buddhistické texty, ale jen jako doplnění k výkladu.
Dokonce v jedné promluvě sám říká, že někdy je lepší vybudovat sanghu bez buddhistických termínů, které mohou některým lidem překážet. Důležitější je předat význam plného vědomí a jeho uvádění do života.
Je to snadno pochopitelné, ale nevím jestli to působí věrohodně. Ústřední myšlenka se opakuje tak často až to působí všespásně. Z toho plyne poměrně velká jednotvárnost. Ale aspoň ze začátku je výklad dost živý a čtivý.
Výklad má typický autorův rukopis. Místy je kniha až poetická. Ono už samotné čtení je poměrně relaxační a uklidňující. Koncentrované čtení má logicky tendenci vytvářet meditativní náladu. Už samotné čtení je příjemné.
Až poslední třetina mi přišla jakási nezáživná. Ale třeba je to můj problém. Rozhodně doporučuji. Asi jediná nevýhoda je, že je to furt o tom samém. Možná se kniha nehodí ke čtení v kuse během několika dní, jak jsem to udělal… 85% 4,5*

16 15.05.2021

Opět se míjím s cílovou skupinou. :( Lehké fantasy na motivy artušovské legendy mě lákalo. Myslel jsem si, že to bude inspirované původní keltskou legendou, ale i zde se vychází z legendy ovlivněné křesťanstvím.
Je to napsané jako rytířský román. Nějak přehnaně básnické to není. Objevuje se zde Sir Gawain a vzpomíná se na krále Artuše. Jenže tohle nemám načtené a pokud se autor spoléhal, že najdu nějakou spojitost, tak mám smůlu. :(
Podobá se to legendám o Artušovi, ale žánr je jiný. Spíš to na mě působí jako mýtická alegorie. Dnešní fantasy to fakt není. Výborná atmosféra, děj, představitelé, styl, to vše se mi líbilo. Díky popisu to bylo až filmové čtení.
Jenže nevýrazné. Pořád jsem čekal na nějaké emoce ať už pozitivní či negativní a ono nic. Četl jsem to pozorně, ale mimo vysoké literární úrovně mě to neoslovilo. Ať už to je umělecké nebo ne, já na tom nic nevidím.
Napsané a přeložené je to perfektně. Ale zapůsobit to nějak nedokáže. Nejsilnějším pocitem bylo mírné vzrůstající napětí. K celému ději a postávám jsem zůstal emočně netečný. Konečný dojem zůstává v mlze.
Znovu to číst nebudu. U mě náznaky nefungují. Nevím proč to doporučit. V ničem to nevyniká. Je to hlavně pro čtenáře, kteří hledají zajímavé literární zážitky. Nebo je baví přemýšlet o dalších rovinách příběhu.
Na tenhle druh literatury jsem příliš povrchní čtenář. Naštěstí se to příjemně četlo a samotný příběh dokázal zaujmout. Asi je nutná orientace v artušovské legendě. Přijde mi až komické jak to nedokážu ocenit. 75%

16 13.12.2020

Styl je stejný, jako u ostatních Puzových románů o mafii. Po literární stránce se mi to dokonce líbilo víc. Už od prvních stránek. Tohle zlepšení jsem nečekal. Puzo to napsal tak nenuceně až to působí jako skutečný příběh.
Je to příjemná a nenáročná četba. A přitom se jedná o organizovaný zločin. Umírají tam lidé, ale když jsou to ti „zlí“, tak je to vlastně v pořádku. Je to méně o dekadenci bohatých a tak Omerta působí víc přirozeně.
Napínavé to moc není. Objevují se příběhy z minulosti a poměrně dost se věnuje vedlejším postavám. Příběh tak jde víc do šířky. Má několik dějových linií a sleduje život hlavních i vedlejších postav.
Mě tohle nevyhovuje. Nemá to ambice na nějaký přesah a tak bych čekal větší zábavu. Odbočky k vedlejším nebo dokonce okrajovým postavám se mi zdají zbytečné. Čtení pak ztrácí na intenzitě. Uvítal bych to spíš jako thriller.
Ke konci to naštěstí napínavé je. Závěry Puzo umí. Fanouškům rozhodně doporučuju. Podle mě je to stejně dobré jako Kmotr. Jen jiné. Ve srovnání s Posledním kmotrem oceňuju přiměřenou stručnost. Navíc to je velmi čtivé. 80%

16 15.09.2020

Kniha je spíš životním příběhem autorky než naučnou literaturou. Pokud vás zajímá víc naučná literatura, budete si muset najít něco jiného. Naučné pasáže v knize slouží hlavně pro pochopení objevu opiátového receptoru a jak spolu souvisí neuropeptidy, emoce, tělo a zdraví.
Autorka vysvětluje, jak její vědecké objevy vedly k novému chápání vztahu těla a mysli. Na začátku se věnuje čistě vědeckému výzkumu a málem končí spojením vědy a esoteriky. Ten přechod je dost neznatelný a je zřejmé, že hranice mezi vědou a spiritualitou se zmenšují. (Např. mindfulness)
Abych to zkrátil, protože wikipedie je stručná a přesná: „Pertová objevila, že neuropeptidy a neurotransmitery působí přímo na imunitní systém, což ukazuje na jeho úzkou souvislost s emocemi. Objevila dále mechanismy, jež hluboce propojují emoce, limbický systém a imunitní systém. Poznání, že imunitní a endokrinní systém je ovlivňován nejen mozkem, ale také samotným centrálním nervovým systémem, zásadně rozvíjí pochopení podstaty emocí i nemocí.“
Kniha má formu autobiografie, která popisuje život autorky od objevu opiátového receptoru až téměř ke konci její profesní kariéry. V knize tak popisuje svoje vědecké bádání a je to tak trochu exkurze do zákulisí výzkumu.
Autorka knihu pojala typicky ženským způsobem. Dává do souvislosti nejen vědecké poznatky a jak k nim došlo, ale i osobní historii, jak to prožívala a co si myslela. Nejdřív mě napadlo, že by bylo dobré naučné pasáže vysázet jiným fontem než zážitky autorky. Když sem četl dál, zjistil jsem, že se to prolíná tak moc, že by to nešlo. Naučné pasáže postupně ustupují a přibývá osobní příběh. Kniha má několik rovin, které se vzájemně prostupují.
Začíná hledáním vědecké pravdy přes vznik nového oboru psychoneuroimunologie, chápání chemického fungování mozku, hledání léku na AIDS až po psychosomatiku a změnu paradigmatu, která nás vrací zpět k hledání pravdy.
Jedna z rovin je malinko feministická. Kritizuje se období 60. a 70. let, dnes je situace málem obrácená. I mě přítomnost výhradně mužů ve vědě zarazila. Zkráceně:
Proč dělají vědu ženy? Aby zachránily lidské životy.
Proč dělají vědu muži? Aby dostali Nobelovu cenu.
Nevyvážené prostředí vědy, tak může mít velké nevýhody.
Pokud vám nevadí, že to je spíš životopis „s přesahem“, tak rozhodně doporučuju. Mě se to líbilo i z té ženské stránky. Kniha se zajímavě doplňuje s Damasiovým dílem Descartesův omyl. A možná taky Chybějící okamžik, který napsal molekulární biolog Robert Pollack. Vzhledem k datu prvního vydání (1999) kniha už asi nebude úplně přesná. 85%

16 27.08.2019

Asi jsem kvůli velmi vysokému hodnocení očekával příliš. Nebo po přečtení Červené královny byla laťka moc vysoko. Z knihy mám rozpačitý pocit. Červená královna se mi nesmírně líbila, protože postupně vysvětlovala. Zde jsou spíš různé eseje a výklad mimo začátku nemá žádný směr. Nebo jsem ho nepostřehl.
Kniha obsahuje spoustu různých příkladů z biologie, které ilustrují různé druhy altruistického chování. Už od prvních kapitol je závěr jakoby daný. Dnes už je dokázáno, že se lidé rodí jako altruisté. V době psaní knihy tento důkaz ještě neexistoval. Ridley si je sebou samozřejmě dost jistý, což v době vydání knihy muselo působit drze. Důkaz prostě neměl.
Nejspíš měl však tolik znalostí a věděl, že se to jednou prokáže. Paradoxně mi tak v knize chybělo právě to, co jsem kritizoval u Červené královny. Spousta Ridleyho úvah zasahujících do různých oborů.
Původně jsem chtěl dát pouze 3 hvězdy. V poslední třetině se však objevuje kritika naivních představ o primitivních společnostech. U některých lidí zabývající se moderní [pseudo]esoterikou se opět objevují představy o ušlechtilém divochovi. Že jsou tyto společnosti duchovnější a ekologičtější než naše škaredá civilizace.
Bohužel zlá statistika řekla, že v těchto společnostech zemře víc mužů násilnou smrtí než v naší dekadentní civilizaci. Ani nemají přirozené chápání ochrany přírody. Jednoduše nemají technické prostředky přírodě příliš škodit. Ostatně megafaunu jsme vyhubili už před tisíci lety. (To neznamená, že nějaké „duchovní“ kmeny nemohou existovat. Bude se však jednat o výjimky.)
Původ ctnosti asi nedokážu ocenit. Jednoduše nemám načteno. Ridley často zmiňuje filozofy Hobbese a Rousseaua. I zde se objevují Adam Smith a David Ricardo. Asi si tak probíranou látku nedokážu zasadit do širších souvislostí. Nečetl jsem ani knihy, které této předcházely jako třeba Sobecký gen. Chyba.
Koho zajímá biologický původ našich vlastností rozhodně doporučuju. A taky esoterikům „věřícím na indiány“, ikdyž to bude možná nepříjemné vystřízlivění. Já jsem si však čtení nějak nedokázal užít. Proto "jen" 80%

16 16.07.2019