Elodie komentáře u knih
Čekala jsem knihu o rozjímavém životě v divočině. Dostala jsem suché praktické popisy propletené nesympatickým intelektualismem a 30 stran popisu ledu.
“Úspěšně” přečíst knihu mi trvalo 7 let. A i tak jsem některé pasáže musela přeskočit.
Po Alchymistovi jsem Paulovi dala bohužel druhou šanci.
Bylo to divný, nepříjemně divný.
Veronika je očividně velmi silně psychicky narušená a sebevražda je asi to nejnormálnější, co se pokouší udělat. (A nebo je to zázračná žena? Přece jen vyléčila schizofrenika tím, že se před tím uspokojovala.) Doktor s Veronikou vede dlouhé, nezáživné a rozhodně ne filozofické rozhovory a mezitím jí pro její dobro tráví.
Byl tam taky šaman a dvě (možná jedna?) moudrobabky.
Víc si toho už radši nepamatuju.
Už se mi k smrtí protiví
ve svých citech se nimrat.
Už se mi k smrti protiví
bolestí svou se šimrat..
Měla jsem pocit, že Alchymista laciným způsobem vykrádá Siddhárthu.
A k tomu ještě strašná nuda.
"Viděl jsem tolik lidský podlosti, až se sám sebe ptám, proč Bůh nezhasne slunko a nejde pryč."
Proč McCarthy?
Proč?
No.. Je to čtivé. Ano, velmi čtivé..
A tím to nejspíš i končí.
Takové dvě chudinky jako v téhle knížce jen tak nepotkáte. Nepřekvapilo by mě, ani kdyby ten malý Hitlerjugend byl na vozíčku a zabíjel své nepřítele pomocí geniálního nadlidského stroje co vysílá takové radiovlny, že ten kdo je poslouchá vezme revolver a prostřelí si hlavu.
Opravdu ne.
Dále mi přišlo, že má autor nějakou čůrací úchylku, protože i když nad městem svištěly granáty, hořely střechy a krvelační němci si brali ženy, nezapomněl se zmínit o cestě ke keramické míse.
Ale na druhou stranu.. Je to čtivé.
Velmi čtivé..
Kundera má skvělé myšlenky, v jeho knížkách se v nějakém střípku musí najít skoro každý, ale jeho přístup k životu s jeho názory mi sympatický není. Postavy mi jsou vždy protivné a připadají mi i nerealistické. Mluví sofistikovaně, inteligentně a vzdělaně, ale jejich chování je většinou pravý opak. Kundera zkresluje pohled na lidi. Jeho postavy jsou důkladně rozebrané, liší se, ale stále tvoří ze stejného základu, tudíž na konci splývají v jednu.
Po sbírce "Léto na krásném bílém koni" jsem ihned sáhla po Tracyho tygrovi a je to velké zklamaní, nedá se to srovnávat. Četla jsem ji v originálně a jsem z toho pěkně zmatená. Vím toho asi tolik, jako vedlejší postavy v knížce, kde se věčně opakovala fráze "I don't know."
Nemoc, blud, osobnost, láska?
A co ta motanice situací?
Upřímně, I don't know.
Sázka - Dobré.
Bellevue - Skvělé.
Voda se šťávou - Dobré, pak nudné, pak zdlouhavé, pak už to člověk musel i odložit a pak konec a - nic.
Ze začátku strašná nuda. Knížku jsem odložila na půl roku a před dvěma dny jsem se k ní vrátila. A najednou mě neuvěřitelně zaujala, děj se přestal odehrávat v Paříži a dal příběhu nový rozměr.
"S Pánem Bohem neměl ani ten nejpatrnější záměr. Nekál se a nečekal na nějaké vyšší vniknutí. Uchýlil se do osamělosti jen pro své vlastní jedinečné potěšení, jen proto, aby byl blízko sobě samému. Koupal se ve své vlastní, už ničím nerozptylované jsoucnosti a shledával, že je to nádherné. Ležel ve sklaní hrobce jako mrtvola, sotva ještě dýchal, sotva že mu ještě tlouklo srdce - a přece žil tak intenzívně a prostopášně, jako nikdy nežil žádný bonviván tam venku ve světě."
Skvělá pasáž. Od opuštění Paříže mi přišlo, že knížka dostala jiný nádech.
A to ukončení. Přečtěte si. Už jen kvůli jednomu z nejlepších závěrů, co možná i byl kdy napsán.
"Byl tu v bezpečném tichu, jak si přece vždy přál, uzavřený před okolním světem, už ho nevyruší ani hlas, ani dech nikoho z lidí. A tehdy se k němu s tím nesmírným klidem horské noci proplížila dobře uzamknutými dveřmi a pevně zabedněnými okenicemi tolik známá, jediná a tak blízká přítelkyně: osamělost." ....a bylo to jasné
Tahle kniha je směšně populární. Ze začátku se zdála být nadějná, ale hned po zničení Země se ukázala být slátaninou galaktických rozměrů (aby jsme zůstali tématičtí). Kniha mě nudila tak, že už si ji ani radši nepamatuju.. Nevím co je se mnou špatně, když okolo ní ostatní tak jásají, ale ze mě fanda určitě nebude.
Celý příběh má temnou atmosféru s občasnou nadějí, která pohasíná. Jenom neónová bible svítí dál.
Už jenom kvůli milým, přívětivým oslovením pana Kopfrkingla. Nadoblačná, čarokrásná, slunná, nebeská, něžná,..
Opustil mě Oskárek se svým plechovým bubínkem a můj život se zdá být chudší.
Nebylo to nejsnazší čtení, kniha se nedala přečíst jedním dechem, ze začátku bylo dokonce bolestivé, ale čím blíže ke konci knihy jsem byla, tím více jsem si uvědomovala, jak nechci, aby skončila. Umělecké veledílo.
Přišlo mi, že má pilot halucinace z nedostatku vody.
Skvělé! Herostratos a Zeď mne nadchly nejvíce a poté Mládí vůdce. Číst Herostratose byl obrovský zážitek. Intimita mě oslovila nejméně a s Místností mi mírně připomínala Paní Dallowayovou od Virginie Woolf. Tuto podobnost jsem opravdu nečekala. Zeď a Herostratose si rozhodně ještě párkrát v blízké době přečtu, geniálně temné.
Na této knize se mi nejvíce líbil útok na psychiku jedince. Popisovaná manipulace s davy byla také bravurní, ale zaměření knihy na jednoho člověka a popis destrukce jeho mysli bylo dokonalé. Neuvěřitelně mě naplnila štěstím, protože mě unesla pryč a utopila v sobě.
"Člověk jako jedinec neučinil za posledních deset tisíc let žádný morální pokrok."
Jak krásně drsné. Ve všech životech.
Spousta mně nesympatických postav ve velmi sympatické knize. :)