Elsinor024 komentáře u knih

Některé Žáčkovy básně jsem měla vypsané už jako mladá holka. Teď je čtu po letech (díky, nefer, za připomenutí:) a koukám, že jsou pořád stejně působivé.
Některé knížky, co se mi dřív líbily, už bych si znovu nepřečetla, ale básně z téhle sbírky jsou pořád živé a mají své kouzlo.

...poznám tě poslepu, znám tě už tisíc let,
všecko je poprvé, všecko je naposled...

8 30.08.2018

Tak tahle kniha není pro pruderňáky:)
Historie nahlížení na ženský pohlavní orgán, klitoris, menstruaci.
A zase tu máme starou dobrou mysogynii jak hrom. Tedy ne tolik v prehistorické době, kdy se vulvy vesele malovaly na všechno možné, rýpaly do kamene i hlíny a znamenaly něco posvátného a tajemného. Brána, kudy člověk přichází na svět.

Později se situace naprosto obrátila. A třeba bible nás zcela vážně informuje, jak žena s menstruací je strašně nečistá. Dokonce tak moc, jako by měla mor.
Nikdo se jí nesmí dotýkat, na co ona sáhne a kam si sedne, všechno je nečisté. Kdo se toho nedopatřením dotkne, všechno vyprat, vydrhnout se a stejně počkat až do druhého dne, až se tahle ženská nákaza vytratí.
Ještě koncem 19. století si vážení doktoři mysleli, že žena nemůže studovat na univerzitě, "protože její mozek by spotřeboval krev, která je nezbytná pro menstruaci".
A věděli jste, že až v roce 1998 bylo objeveno (lékařkou), jak velký je klitoris a kde všude se přesně nachází?

8 24.05.2018

Moc pěkný text. Souhlasím s velkou většinou názorů.
Naše civilizace vyrostla na tom, že náboženství musí ustát kritiku zvnějšku i sebekritiku vnitřní, dokonce i zesměšnění karikaturami. Jinak by se nemohlo kdysi rozvinout osvícenství a nezrodila by se demokracie, svoboda projevu a názoru. Všechno to, na čem stojí a s čím padá západní (i když nedokonalá) společnost.
Pokud s tím nějaké náboženství a jeho představitelé mají problém, patří do jiného civilizačního okruhu a nemají do Evropy chodit. Umožňovat jim neustálé výjimky z pravidel je cesta do pekel a nazpátek časem do středověku.

8 07.05.2018

Můj tip na knihu roku. Formou, která má nadhled a správnou dávku ironie, není vulgární, je vkusná a zábavná, se dozvídáme kromě dějin sexuality další učiteli nám utajené skutečnosti:) Například jak Chammurapi vítal jaro, faraon oplodňoval Nil, za vyzrazení jakého strašného tajemství oslepl věštec Teiresiás a další. Myslím, že tohle by děti k dějepisu určitě přitáhlo.

A další zásadní téma:
Ve škole mě vždycky napadalo, když jsme se učili o svobodě, volebním právu, možnosti chodit do školy, vybírat si povolání - to jako mohli všichni? Jasně, že ne.
Tady nás upozorní nadpis: "A co ženy?"
Samozřejmě, že dějiny žen byly úplně jiné než dějiny mužů. A takoví velikáni jako Aristoteles, svatý Augustin nebo Tomáš Akvinský a spousta dalších učenců na tom mají lví podíl: "Fakt dík, Aristotele! Jo, díky ti, svatej Augustine!"
Je pro mne záhadou, kde se téměř ve všech společnostech, od Babylonie s jakž takž výjimkou Egypta, přes Řecko a Řím, středověkou, renesanční až současnou Evropu (Arábií se kniha nezaobírá) vzala tak šílená dávka misogynie... Nechápu. Ve Francii ještě v roce 1950 svolení manžela na výběr povolání a založení konta v bance? Vážně?
Autor je docela optimistický s budoucností.
No, nevím. V islámském světě se ta u nás překonaná misogynie a odpor k homosexuálům udržely dodnes. A vzhledem k demografické křivce vyznavačů Alláha v Evropě můžeme za pár let udělat velký obrat zpátky do středověku. A začne se s vývojem nanovo.

8 04.02.2018

Tuto sbírku už jsem četla před lety a naprosto mne okouzlila. Stále ji mám po ruce a občas nahlédnu. Je to kniha a autor mého srdce.
Nedivím se, že za Gítándžalí Thákur dostal v roce 1913 Nobelovu cenu. Nádhera. Něco tak čistého, prostého a opravdového je vzácný úkaz. I když se autor neustále obrací jakoby k bohu, je víc myšlen princip, podstata života, vesmír.
A jak už psal rossx o příspěvek níže, překlad F. Baleje je nejlepší:

"Touhy mé jsou mnohé a žalostné je volání mé, ale tys mne vždy zachránil tvrdým odmítnutím; přísné to milosrdenství protkalo život můj skrz na skrz.
Den za dnem činíš mne hodným prostých velikých darů, které jsi mi dal bez prošení - té oblohy a toho světla, těla a života a duše, zachraňuješ mne z nebezpečí touhy po příliš mnohém."
Za mne nejkrásnější básně vůbec.

8 14.01.2018

Velmi originální kniha. Caitlin Doughty měla v dětství traumatický zážitek se smrtí dítěte a od té doby ji smrt fascinuje. Aby dokázala čelit svým strachům z ní, rozhodla se toto velké mystérium poznat do posledního detailu. Nechala se po vysoké zaměstnat v krematoriu jako spalovačka a asistentka všeho kolem mrtvých těl.

Snaží se dokázat, že "smrt není deviantní téma" k hovoru a "kultura, která popírá smrt, nemůže dobré smrti dosáhnout". Na rozdíl od našich předků jsme toto téma odsunuli co nejdále ze svého zorného úhlu a všichni předstíráme, že se nás vlastně ani netýká.
Přitom "jediná jistota, kterou máme, je to, že žádnou jistotu nemáme" a všichni jsme jen "budoucí mrtvoly". Do drsných a nelítostných detailů nám autorka ukazuje, co se s naším tělem bude dít v krematoriu, co to jsou přístroje trokar a kremulátor a že jsme jen "hrouda organické hmoty"a "pouhý záblesk na radaru nekonečného vesmíru" , který má teď zrovna tu obrovskou výsadu a štěstí, že žije.
V knize nenajdete nic spirituálního, jen pragmatický popis, který nás nelítostně táhne zpátky do reality, před kterou naše společnost zavírá dveře, abychom byli v klidu a nebáli se. A ono to má kupodivu opačný efekt.
Pokud máte v oblibě něco dobrého u knihy zobat, tak na to zapomeňte. Ale rozhodně stojí za přečtení, neznám jinou podobnou.

8 14.01.2018

Jedna z pár knih, které mi změnily život. Sam Harris, jehož hlavní životní náplní je tepat náboženský fanatismus, který je podle něj (vřele s ním souhlasím) jednou z hlavních příčin chaosu světa, se tentokrát vydává zpátky po proudu času. Ze své pozice neurovědce se totiž pokouší dokázat, že staré mystické školy měly minimálně v jedné věci pravdu, když prohlašovaly: "Svoboda je to, co nastane, když odpadne onen arogantní a pošetilý pocit, že žijeme naše životy vlastní vůlí." "My jsme tanec a bůh, prozřetelnost, Život - je tanečník," jak zase dnes poeticky popisuje dalajlámův přítel Eckhart Tolle a mnozí další.
Harrisova přednáška na toto téma dostupná na netu je naprosto dechberoucí. V téhle malé brožurce je podle mého názoru logicky ukázáno, že všechno má svoji příčinu, která ovlivňuje navazující událost. Že je nesmyslné litovat, proč jsem se tehdy nerozhodl(a) jinak. Nemohl(a) jsem. A tečka. Což samozřejmě člověka nezbavuje odpovědnosti za své činy. Není vina, ale odpovědnost zůstává. Tím odpadá nenávist a vztek, které nás i naše okolí ničí. Už to s sebou netaháme. Nezlobíme se na vzteklého psa, jen přijmeme opatření, aby nám neublížil.
A pokud se to někomu nezdá, v pořádku, nemůže teď jinak;)

8 04.01.2018

Kniha mi byla doporučena jako dobrá oddechovka na dovolenou.
Román je utkaný z více příběhů, které se postupně propojují. Všechny jsou dobře odvyprávěné, nejslabší je možná linka s hrdinkou v současnosti. Autorka umí do děje vtáhnout, jdou jí popisy situací.
S čím mám ovšem nepatrný problém, je logika. Už si toho všimla spousta lidí v komentářích níže. Hlavní událost románu je i dle mého názoru málo pravděpodobná.

(+ SPOILER pro ty, kdo už mají přečteno)
1) Silná žena, která najednou nepochopitelně úplně ochromí před násilníkem, kterého se dříve nijak moc nebála.
2) Když jsem v nouzi a někoho slyším, jak mě volá, ještě navíc nejmilovanější osoba mého života, mohu přeci křičet a bouchat. Ne tiše sedět a čekat na smrt. Kdo by to udělal?
A proč?
3) Stejně tak nepochopitelné chování Lucy. Třináctiletá dívka úplně zapomene, že někoho schovala v nebezpečné skrýši, ještě někoho, kdo je jí blízký, a tak nějak si myslí, že se osoba buď zachránila sama nebo jí někdo asi pomohl, no. A také úplně na x let zapomene, že vlastně u ní zůstal nejcenější rodinný šperk.

Škoda, autorka má určitě talent, jen by chtělo dopilovat uvěřitelnost děje:)

7 08.08.2023

Autorku jsem neznala a ke knize se dostala náhodou. A přišlo velké překvapení. Dlouho jsem nečetla tak originální příběh.
Toxický život s Modrovousem, který nám má otevřít naše třinácté komnaty. Posunout nás dál v chápání sebe sama i světa. Zpevnit nás a probudit. A nebo nás udolat a zabít.
I když tohle všechno chápeme, je jeho hypnotizování tak silné a neodolatelné, že stále dokola selháváme.

Černý anděl Modrovous umí být i nelkaskavější bytost na zemi. A my chceme, aby nás ta laskavá bytost před Modrovousem ochránila.
Zraněné malé dítě v nás hledá bezpečí a ochranu. U druhých, ne u sebe.
A teprve když přijde rána velká, je šance se probrat z omámení.
Vzpomněla jsem si na Benoite Groult: "To princ nás uspává a teprve píchnutí o trn nás probudí."

Kniha je plynoucí řeka emocí a pocitů, děje až tolik nenajdeme. V tom proudu občas vyplavou na povrch velká moudra, která se tam objeví jako záchranné vory.
Asi nejlepší česká kniha, kterou jsem v poslední době četla.

7 24.05.2023

Přikláním se k tomu, co autor píše. Nenechat si vzít ani nepředávat lékařům zodpovědnost za své zdraví. Brát je jako průvodce na cestě léčení, kteří se mohou mýlit. A vědět, že největší zodpovědnost mám stále já, i právo rozhodnout se proti jejich vůli.
Mnohokrát jsem viděla, u sebe i svého okolí, že tento přístup je nejlepší.

Pokud jde o akutní medicínu, tam je to bez debat, což i JV nepopírá. Tam jsou naši lékaři hodni obdivu a je to v jejich rukách. U chronických obtíží už je to mnohem složitější a platí výše uvedené.
Klasická a opakované přirovnání k trojnožce. V souladu musí být strava, pohyb, psychika. Pokud přijde nemoc, je dobré se zastavit a zamyslet nad tím, kde je nerovnováha a kde je třeba doladit. Židle drží na všech třech nohách společně.

Pilulky jen potlačí příznaky, ale nerovnováhu nevyléčí a ta se projeví víc nebo třeba jinde. Vzít si je, když už opravdu není zbytí a udělali jsme všechno, co bylo v našich silách. Nebo je brát dočasně a mezitím pracovat na vylepšení.
Samozřejmě, pokud je nemoc pokročilá, někdy zbytí není. Ale věřím, že vždy se dá něco zlepšit.
Kniha mi přišla napsaná s pokorou k životu i pacientům, více takových.

7 24.05.2023

Nicolas Mahler má rád absurdno, bizarnost, karikaturu, smích. Také je mistr redukce, což v tomhle dílku přivádí k dokonalosti.
Většina filozofů je tudíž představena jako potrhlí chlápkové a dvě potrhlé ženské, kteří pronáší věty, za které by na ně v normálním životě zavolali Chocholouška:)
Občas je to vtipné, jen si nejsem jistá, co to má vlastně přinést. Možná lidé, kteří se ve filozofii vyznají a nejsou amatéři (jako já), pochopí mnohem víc narážek. Kdo se ale chtěl o filozofii dozvědět něco zajímavého v žertovné zkratce, jak se kniha tváří, odchází asi trochu zmatený.

Líbil se mi kousek s Kierkegaardem: "Nikdo z mrtvých se nevrací , nikdo nepřichází na svět bez slz. Nikdo se člověka neptá, zda chce dovnitř, nikdo, zda chce ven..."
Také Nietzschemu vybral autor docela dobré věty. "Jsme tak rádi ve volné přírodě, protože o nás nemá žádné mínění."
Simone de Beauvoir jako oddávající je výborná: "V přikrývání hrubě realistické živočišné funkce okázalou ceremonií je kus obscénního paradoxu. Mezi pompou velkých pohřbů a práchnivěním v hrobě je ovšem také děsivý protiklad."

Tomu, kdo by se chtěl o filozofii dozvědět něco víc ve zkratce, doporučuji výbornou knihu také německého autora Wilhelma Weischedela - Zadní schodiště filozofie. Podle mého názoru je výborná a čte se celkem snadno.
Nebo knihy filozofických příběhů letos zesnulého Luciana de Crescenza. Ten si před filozofy nesedá na zadek a nebojí se jim i pěkně umýt hlavu - s vtipem a ironií.

7 02.11.2019

Kdysi jsem četla knížku Poločas manželství se nepíská..., což je (podle mne, která třeba nechápe umělecký záměr autorky:) dost velká ptákovina. Kostra příběhu žádná, násilně vložený feminismus, celkově zoufalství pro čtenáře. Ale bylo tam pár skvělých momentů, které se odněkud vynořily a zase odpluly, zjevivší se perly, výborné popisy situací, nálady i emocí postav. Pamatuju si je dodnes.
Jako když máte obraz, který je celkově fakt nepovedený, ale má v sobě záhadně pár mistrovských detailů.
Šílené výčitky nejsou tak špatné, i když jak už napsala spousta lidí níže, nejsou asi úplně nejpovedenější knížkou téhle řemeslně zručné autorky, co opravdu umí psát čtivé a svižné příběhy. Ale i tady se našlo pár extra povedených pasáží, které jsou hodně nadprůměrné a zapamatovatelné. Například vyvrcholení tajemného grilovacího večera. Výborné!

7 19.07.2019

Tahle kniha se četla tak pěkně! Jako když sedíte v zimě u vyhřátého krbu s hrnkem čaje a proti vám příjemný buddhistický strýček vypráví příběhy:) A v každém je jako v bonbonu zabalená nějaká moudrost, kterou si právě díky tomu příběhu dobře zapamatujeme.

Není to ale žádná selanka, probírají se i vážné a smutné věci. Vyprávějící je členem docela přísného a strohého theravádového řádu lesních mnichů.
Při povídání je za každých okolností klid, smíření a vědomí, že i to špatné nás nesmí vykolejit a je vlastně v pořádku.
Je v pořádku zemřít po těžké nemoci, je v pořádku udělat pitomost.

Ale hlavně je v pořádku mít radost a co nejvíc se pořádně smát. Teď mi to připomnělo, jak nedávno Michael Palin z Pythonů říkal, že se mu líbí, jak se dalajláma pořád chechtá (tedy říkal, že i Češi se umí všemu smát).
Ajahn Brahm vypráví i na pohřbech vtipy. Paráda!

7 09.07.2019

"Snímky, které pořídila moje paměť v sobě nosím po kouscích. Jednou jsou nehybné, téměř nezměnitelné, spíš než fotky jsou to filmy. Některé díly téhle paměťové stopy lze obejít ze všech stran, hovořit s nimi; jejich reakce jim pak umožňují se dotvářet. Jiné části jsou tvrdošíjné, kdybych chtěl nahlédnou za ně, otočí se spolu se mnou tak, aby mi ukazovaly vždycky tutéž tvář, jako Země Měsíci. (...)
Ať chceš nebo ne, jednoho dne pustí paměťová jednotka svoje díly na volno, a ony se ti vpijí do kůže a usadí na tváři podobně, jako ty usedáš na břeh řeky či jezera, a hlásají tvůj život. Některé tiše, jiné křiklavě. Zamiluje-li si někdo tuto tvou tvář, je to milost pocházející od Boha."

Celý tenhle příběh je spíš báseň v próze, hodně lyriky, protože Tamás Jónás je i básník. A to možná nejvíc.
Jeho slova jsou tak strašlivě a neúprosně upřímná, že jsem snad ani nic podobného nečetla. I takový Riad Sattouf nebo Chester Brown u kterých jsem si myslela, že autocenzora vypnuli naplno, zdaleka nedosahují k hranicím vražedné otevřenosti tohoto maďarského Roma.
Je to divoké a surové, útržky silných vzpomínek, rozhovory reálné i fiktivní, sny, fantazie, básně bez rýmu. Nekonečná brutalita, popisovaná hlavně očima dítěte, jen tak mimochodem, bez zvláštního odsuzování.
Je to mozaika, která dává smysl z nadhledu. Když se zaměříme na detail, jeden dílek, může se nám udělat dost zle.
"Je mi osm. Od mých čtyř do šesti let mě mučili pěstouni, mlátili mě bičem, dodnes mám stopy na zádech. Nechali mě žrát slepičí hovna, nechali mě chodit nahého, dřít, nesměl jsem spát, hodili mě do studně, ale i odtud mě vylovili, vytrhali mi vlasy..."

Potom zpátky k rodině. Celé je to takový "Tanec smrti", kdy rodiče spolu neumí žít, ale ani je nenapadne se opustit. Otec matku i děti mlátí do bezvědomí, bez důvodu. Všichni trpí, zároveň se ale najde pár světlých úplně normálních chvil plných lásky, co odněkud čas od času nečekaně a nepochopitelně přijdou. Než se v otci znovu probudí "Minotaurus".
A Jónás proti všemu rozumu z toho dokáže občas vydestilovat k oběma svým rodičům lásku, zvlášť k otci. Hořkou, hněvivou a bolestnou, ale přesto nepopiratelnou náklonnost.
Princ, jak mu říkají, dokáže vyhrávat matematické olympiády, vystudovat gymnázium, informatiku na vysoké škole, posbírat spoustu literárních cen.
To všechno mu ale nepomůže najít smíření a zakotvení v životě, občas hledá únik i v pokusech o sebevraždu. Pořád zůstává, a člověk se mu po tom všem vlastně ani nediví, " v občanskoprávním sporu s Bohem".

7 29.06.2019

Asi je málo knížek, které by malým dětem, a nejenom jim, pomohly poprat se se smutkem, který se objeví po ztrátě někoho blízkého. Nejdřív je ten bolavý pocit malý, potom narůstá, utlačuje, ale zjistíme, že nás vlastně může i trochu chránit. A nakonec stejně odejde - alespoň na chvíli.
Originální příběh, takové jsou určitě potřeba.

7 11.06.2019

Hodně originální téma - obhajoba prostituce z pohledu aktéra, který těchto služeb využívá, píše a kreslí o tom a je se svým životem spokojený. Zároveň si myslí, že "manželství je špatná instituce" a doufá, že do budoucna "čím dál víc lidí přestane považovat posesivní monogamii za nějaký ideál".
Jako příklad jsou potom na konci uváděni Mosuové z Himálají, kde spolu páry nikdy nebydlí, jen se příležitostně a svobodně navštěvují. Nikdo neřeší, kolik kdo měl partnerů, nikdo nežárlí a "mezi Mosuy dnes nežije nikdo, kdo by si pamatoval nějakou skutečně ošklivou hádku zhrzených milenců". Děti jsou vždy vychovávány v mateřské rodině.
No paráda - a tahle společnost je ještě čistě matriarchální:)
I autor a zároveň hlavní hrdina komiksu svůj postoj vysvětluje respektem k ženám. Ke svým prostitutkám se choval vždy slušně, nikdy jim neubližoval a kdyby se dozvěděl, že je někdo zneužívá a drží násilím při téhle práci, byl okamžitě připraven jim pomoci.
Takže nakonec proč vlastně ne. Svobodná vůle dvou svobodných lidí, kteří spolu uzavřeli vzájemně prospěšný obchod.
Jak se tady píše v komentářích, Chester se nebojí nastavit úplně jiný úhel pohledu, než z jakého jsme zvyklí se celý život dívat (provádí to se sebevražednou upřímností). A to není nikdy špatné, zamyslet se nad starým dogmatem a přehodnotit postoj převzatý od okolí a výchovou.
Jen mě tak napadá, kdyby se autorova dcera, sestra, matka, babička zabývaly touto vychvalovanou prací, jestli by zůstal k prostituci stále stejně otevřený a tolerantní. Ale protože Chester Brown vypadá trochu (dost:) jako mimozemšťan z havarovaného UFO z Roswellu, je klidně možné, že ano.

7 20.05.2019

Kdysi jsem četla Americké psycho B. E. Ellise. Byla to taková nechutnost, že jsem to nezvládla dočíst. Tahle kniha je tak trochu takové "Americké psycho II", ale už jsem ji dokázala zdolat.
Pokud má Bob Woodward pravdu a přikláním se k tomu, že ano, potom je jeden z nejmocnějších mužů planety podle svých nejbližších spolupracovníků "hňup, idiot, lhář, agresor, miluje, když může štvát lidi proti sobě, má chápání a chování žáka páté třídy, nikdy nepřiznává chybu, zapírá, mizivá empatie, riskuje 3. světovou válku".
K tomu přidejte sebelítost, ukřivděnost, osamocenost bez opravdových přátel, chvastounství, zaměření pouze na byznys. Zamíchejte a voilá: máme tady osobnost amerického prezidenta.
Vzpomněla jsem si při čtení na rasu Ferengů z legendárního Star Treku a jejich nesmrtelná Pravidla zisku. Jako ti ušatci ze sci-fi seriálu i Trump upřednostňuje ve všem pouze zisk.
Když se například projednával americký protiraketový deštník nad Jižní Koreou, mohli si jeho bezpečtnostní poradci plíce vymluvit, málo platné. Prezidenta zajímalo jen to, kolik všechno stojí. I zdrženlivý a klidný ministr obrany se často neubránil zděšení nad neobyčejnou prezidentovou omezeností, ministr zahraničí cedil skrz zuby slova o tuplovaných hňupech.
Legendární chvástavý tweet z ledna 2018 o tom, kdo má větší jaderné tlačítko, otřásl celým Bílým domem a diplomacií... A podobné události jdou v knize jedna za druhou v nekončící řadě.
Nedělám si iluze, že v jiných státech vládnou na postech hlav států výlupci ctností. Ani u nás ne. Je ale otázka, když by se do čela státu dostal někdo hluboce morální, jak by mezi těmito "predátory a instinktivními zabijáky" (jak nazval Trumpa a jeho lidi personální tajemník Bílého domu) dopadla jeho země... Netroufám si odhadnout.

Jinak je v knize spousta chyb, hlavně v uvozovkách, někdy i v pádech.

7 08.05.2019

"Není možné, aby existovaly létající stroje těžší než vzduch," prohlásil sedm let před bratry Wrightovými jeden z nejvýznamnějších fyziků všech dob Lord William Thompson Kelvin, po kterém nám zůstala jednotka teploty.
"Cestovat železnicí velkou rychlostí je nemožné, neboť pasažéři by se zadusili," prohlásil další známý vědec a astronom své doby profesor D. Lardner.

Kolik takových podobných vět se bude citovat v budoucnosti, až se naší medicíně podaří překonat samu sebe. V současnosti velikáni z pole alternativní medicíny vůbec nejsou bráni vážně a ani nezáleží na tom, jak moc vědecké jsou jejich metody. Stačí, že se odlišují od hlavního proudu. Všeobecně panuje názor, že uznané jako účinné je pouze to, co je otištěno v recenzovaných vědeckých časopisech. A tam žádné odchylky netrpí. Dost se o tom nahovořil Dr. Colin Campbell ve své skvělé Čínské studii, knize roku v USA. Tam se člověk dočte tolik informací o různých lobby z oblasti farmacie, masného a mléčného průmyslu, že mu to stačí na skepsi do konce života.
V této knize jsou shrnuty zkušenosti a poznatky Linuse Paulinga, Johanny Budwig, Normana Walkera a dalších méně i více významných vědců s odvahou se trochu vzdálit od pohodlně vyšlapané cesty.
Mám kamaráda, který se metodou výše zmíněného N. Walkera uzdravil z nemoci, kdy ho lékaři poslali domů, že už pro něj nemůžou víc udělat, aby se rozloučil s rodinou. Tuto metodu už deset let s úspěchem dodržuje.

V červenci roku 2000 v největším a respektovaném lékařském časopisu na světě JAMA píše doktorka Starfield, kolik set tisíc lidí ročně umírá na potíže způsobené léčbou. Nejvíc na vedlejší účinky léků, na infekce získané v nemocnicích, jiné chyby a omyly v nemocnicích, na zbytečné chirurgické zákroky.
Tím nechci říct, že medicína obecně je špatná. Jen se postupem doby stala příliš arogantní a zdá se jí, že má patent na rozum, ztratila pokoru.
Důležité je nenechat se oslnit aureolou bílého pláště a zachovat si vlastní zdravý rozum.

7 02.04.2019

Docela pěkně napsaný výběr pár důležitých událostí (nejen) z historie boje za volební právo žen v komiksové formě. Rozšířila jsem si pár příběhy v téhle tématice obzory.
Třeba íránská rebelka Táhere z poloviny 19. století. Tvrdila, že ženy by měly mít stejná práva jako muži a ptala se, proč holky nesmí chodit do školy. Tak ji nejdřív provdali, aby dostala rozum. Nepřestala s remcáním, tak jí sebrali děti a manžel ji zapudil. Následovalo vězení a když si ani tak nedala říct - trest smrti uškrcením.
V Británii dovolili po dlouhých letech volit po první světové válce ženám nad třicet s odůvodněním, že do třiceti let jsou ženské moc "vrtošivé". Trvalo jim deset let, než změnili na vrtošivé pohlaví názor.
Kdo by se chtěl víc dozvědět o některých jmenovaných postavách, doporučuji skvělou knihu Benoite Groult: Budiž žena. Je napsaná tak lehce, s ironií a humorem, že se čte sama. A člověk se přitom dozví spoustu neuvěřitelných informací.
V téhle souvislosti mě napadá, jak psala Virginia Woolfová o tom, že chtěla někdy ve třicátých letech minulého století do knihovny tuším v Cambridge něco nastudovat. No jako ženskou ji nepustili, tak chtěla oslovit tuláka, co se válel v parku, aby jí knihy přinesl.

Ve většině zemí světa je věc s volebním právem uzavřená (ve Vatikánu třeba ne). Nejdřív došlo k osvobození otroků, pak práva žen a teď snad dojde v budoucnu i na zvířata. Přijde mi nemyslitelné, jakým krutým způsobem se ve většině velkochovů s nimi zachází. Jsou brána jako věci a stále jen málokdo se zajímá, co jeho večeře cítila před tím, než se stala řízkem. Sama za sebe se ozvat nemůžou, tentokrát je to na nás.

7 22.03.2019

Pokud by chtěl někdo nahlédnout do života v Sýrii před válkou, nabízí tento grafický román nejlepší možnost. Je totiž pravdivý a nekorektní až na dřeň.
Každý má nějaké tajemství, o které by se nerad dělil s veřejností. Riad Sattouf nám je všechny nabídne na orientálním podnosu. I ta nejčernější. Nikoho z vlastní rodiny nešetří, sebe samozřejmě také ne. S gustem vypráví, jak rád ponižoval a urážel svého roztomilého mladšího bratra.
Dozvíme se všechno, i jak ho otec nutil lhát a přetvařovat se.
Sám jeho otec jako profesor na univerzitě nadržuje vysoce postaveným, aby z nich měl prospěch. Ostatní příbuzní vesměs mentalitou uvízli hluboko ve středověku. Autorův otec se zmítá někde uprostřed a podle potřeby přeskakuje na jednu nebo druhou stranu, i když se stane, že někdy to psychicky nevydrží a zhroutí se.
Všudypřítomné je násilí, pohrdání židy a samozřejmě také ženami. A to i ženami samotnými...
Autor bez příkras popisuje i život ve Francii (fuj, to zacházení s koťaty), který ale i tak vychází nesrovnatelně lépe.
V Lidových novinách se v recenzi na tuto knihu píše, že kdo chce najít důkaz o neslučitelnosti určitých kultur, tady je.
https://www.lidovky.cz/kultura/recenze-riad-sattouf-o-arabech-bez-predsudku.A170714_104011_ln_kultura_jto

7 21.10.2018