Emilie1906 komentáře u knih
Moje nejoblíbenější kniha. Vůbec jsem z ní nevnímala samotu. Naopak jsem si užívala barvitě popsané kolumbijské městečko a vztahy mezi lidmi.
Je pravda, že postav je tam tolik a jejich osudy jsou tak propletené, že se mi vyplatilo načrtnout si rodokmen. Obzvlášť když je to jedna z mála knih, ke které se vracím již po několikáté.
Od Márqueze jsem přečtla vše dostupné v češtině, ale Sto roků samoty a Kronika ohlášené smrti jsou pro mě na prvním místě.
Nádherná atmosféra Paříže a tajemství výroby parfémů.
Toto je moje devátá kniha, kterou jsem od Murakamiho přečetla. I když se ve svých knihách opakuje, tak mě stále baví. Samozřejmě ho prokládám jinými autory, protože číst ho non-stop se nedá. Jsem ráda, že něco vím o válce v Mandžusku, ale na druhou stranu detailní popisy týrání byly pro mě až moc. Zajímavé a překvapující byly pro mě informace v doslovu o tom, jak se Japonsko staví k 2. sv. válce.
Jako povinnou četbu jsem knihu vůbec nepochopila. Ovšem s odstupem 1/4 století jsem v ní objevila nádhernou poetiku.
Překvapilo mě, kolik toho autor nastudoval o stavbách katedrál v Anglii, kolik jich osobně navštívil, prostudoval stavebních plánů a kolik času strávil v místech katedrál. A současně knihu napsal lehce a čtivě.
Kniha byla pro mě tak silná cca v 1/3, kdy šlo o popis prostředí psychiatrické léčebny, že jsem ji musela proložit jinou odlehčující četbou, ale pak jsem knihu dočetla jedním dechem. Oslovilo mě několik citátů. Těším se na další autorovi knihy. Norské dřevo byla pro mě v pořadí druhá kniha, kterou jsem četla.
Tuto knížku mi dali prarodiče k přečtení až po revoluci, ačkoliv ji děda měl ještě ze svého dětství. Zhltla jsem ji jedním dechem ve 12 letech.
Četla jsem knihu po druhé a opět nezklamala, jen jsem ji s odstupem času viděla jinýma očima.
Nejvíc mě na knize zaujalo, že jako vypravěč vystupuje smrt, a to z jiného pohledu než je obvyklé. Kniha se tím pro mě stala naotřelou a poskytla mi nové podněty k přemýšlení.
Úžasná kniha. I po týdnu, co jsem ji dočetla, stále ve mně doznívá a už se těším až si z knihovny půjčím i třetí díl. Murakamiho knihy se mi líbí, ale nečekala jsem, že zrovna tato ve mně zanechá tak hluboký dojem.
Četla jsem ji jako malá v rámci povinné školní četby a dodnes ve mně zanechala hlubokou stopu jako asi žádná jiná kniha z povinné školní četby na základní škole.
Knihu jsem četla na základě Čtenářské výzvy 2017. Co mě na ní zaujalo a lákalo je, že se jí inspiroval Karel Čapek a zajímalo mě, jak před 125 lety viděl autor budoucnost. Kniha se dala číst i pro mě jako nečtenáře sci-fi žánru.
Byl to pro mě velmi silný zážitek. Chvílemi se mi zvedal žaludek. Ovšem nelituji toho, že jsem knihu neodložila, ale naopak ji dočetla až do konce.
Podle anotace jsem čekala jen imaginární představy hlavní hrdinky. Ale povídka mě mile překvapila, jak reflektuje život současné ženy střední třídy v Japonsku.
Nikdy jsem toto klasické dílo nečetla, ale naprosto mě uchvátilo. Metafory ve mně stále ještě doznívají.
Jako dítě jsem tuto knihu vůbec nechápala. V dospělosti se k ní ráda občas vrátím.
Po knize jsem sáhla, protože mám ráda Paříž. Na štěstí to není romantická slaďárna, kterou nemusím. Osudy postav jsou zajímavé, v něčem mě oslovily. Samozřejmě je to jen beletrie, ale užívala jsem si popis starobylého domu uprostřed Paříže a všedního života v Paříži.
Kniha splnila má očekávání. Kochala jsem se atmosférou, kterou lze zažít jako běžec i jako spisovatel. Našla jsem v ní několik inspirativních myšlenek.
Kniha by se lépe četla, kdyby byla graficky odlišena přímá řeč. Celkově jsem z knihy rozpačitá, protože se mi líbila i nelíbila. Čekala jsem, že se něco více dozvím o běžném životě na Islandu, ale moje očekávání to nesplnilo. Celkový příběh je průměrný.