eraserhead
komentáře u knih

Zde jsem z hodnocením hodně váhal. Nakonec jsem se rozhodl, že zůstanu při zemi. První dvě části knihy mě totiž vůbec nebavily a docela mi i vadilo, že jsou zařazeny hned za sebou. Ten jejich jednoduchý protiklad hodně zkazil požitek z jejich četby. Naopak následující dvě kapitoly, v nichž autor dost nastavuje zrcadlo nejen tehdejší, ale zcela nadčasově i současné době, lidstvu a společnosti, mě i přes hodně nezvyklou formu a jazyk vyprávění docela zaujaly. Neboť nastavené zrcadlo odráží odraz zcela jasně a zřetelně a tepe a odhaluje spoustu lidského zla. Nemohu si odpustit krátkou, přesto výstižnou a úchvatnou citaci: "Dokázals jasně, že nevzdělanost, lenost a neřest jsou vlastně nezbytnými vlastnostmi pro zákonodárce. Že nejlépe zákony vysvětlují, vykládají a uplatňují ti, jimž záleží na tom, převrátit je, zamotat a obejít, a kteří to také dovedou. Pozoruji u vás slabé obrysy zřízení, které snad bylo v původní podobě snesitelné, jenže ty obrysy jsou zpola vyhlazeny a nadobro zatemněny a potřísněny rozkladem." Docela trefný komentář ke Gulliverovi napsal v závěru knihy překladatel A. Skoumal: "Někteří kritikové si poučení, které pro ně vyplývá z Gullivera, vykládají takto: Člověk sám o sobě, odkázaný jen na své sobectví, na svou dravost a špatnost, je ubohý, směšný, odporný tvor. Proti takovým Hvajninimům je horší než zvíře. Takovému názoru se říká misantropie neboli nenávist k lidstvu." A mě, jakožto misantropa přesně podobné závěry při čtení knihy napadaly. A z tohoto hlediska mě kniha i těšila. Nebýt prvních dvou nezáživných a poměrně nudných částí, z radostí byl přidal další hvězdičku.


Vím, že mi za to mnozí mí horroroví přátelé vynadají (viď. Apache :-), ale toto je pro mě nejlepší horrorová antologie co kdy u náš vyšla a kteoru jsem četl. V mých očích překonává i takřka nedostižnou Tichou hrůzu a odsouvá ji až na druhou příčku. Ivanu Adamovičovi patří můj hluboký obdiv a obrovský dík za jeho úchvatnou práci. V mnohých případech opravdu to nejlepší, co si v literárním povídkovém horroru můžete přečíst. Kromě toho ukázka, jak dokáže být horrorový žánr různorodý, rozličný a barvitý. Tato kniha před mnoha lety opět rozvířila a oživila můj tehdy upadající zájem o horrorový žánr. Vděčím jí za mnohé. Dodnes jsem jí četl asi čtyřikrát a už se na ni zase chystám. Čistých 100%, nevybavuji si povídku, které bych dal méně. Povídky jako Loterie, Hlídač, Zapovězené, Kde jsi, rytíři? (její závěr mě fakt dostal!), Hlas ve tmě, Byl to démon či Lakandů patří mezi horrorové klenoty. Stejně jako všechny ostatní :-).


"Španělská válka a další události let 1936 a 1937 znamenaly pro mě rozhodující obrat v životě a teprve od té doby vím, kde je mé místo. Vše důležité, co jsem po roce 1936 napsal, je přímo či nepřímo namířeno proti totalitarismu a stavé se za demokratický socialismus, tak jak já to chápu," napsal Orwell ve své eseji "Proč píši". V této knize pak, mimo jiné, píše: "Ve Španělsku jsem poprvé v životě uviděl novinové zprávy, jež neměly žádný vztah ke skutečnostem, ba ani vztah, jaký bývá komponentou běžné lži. Viděl jsem zprávy o velkých bitvách tam, kde žádné bitvy neproběhly a naprosté mlčení tam, kde byly zabity stovky lidí..." Kdo ví, zda by vznikly knihy jako "Farma zvířat" nebo "1984", kdyby se Orwell aktivně nezúčastnil Španělské občanské války, respektive sociální revoluce, která zde proběhla, tohoto prvního důraznějšího odporu proti fašismu a jednom z mnoha odporů proti kapitalismu. Ano, v mnoha dějepisných knihách se o tom obzvláště moc nemluví, ale v té době ve Španělsku proběhl silný sociální otřes a po jistou dobu zde panovala sociální rovnost, nebo chcete-li komunismus. Orwel však ve své knize odhaluje mnohem více, odhaluje např. bezohlednost a pokrytečnost bolševických komunistů (respektive stalinistů), kteří než aby nechali zvítězit svobodu, radši revoluci sabotovali a nechali vyhrát Francovy fašisty (a sami popravovali a nechávali zmizet mnohé antifašistické - ovšem rovněž antibolševické- bojovníky), ukazuje obrovské zastoupení a zapojení anarchistů do událostí, jejich sílu a schopnost organizovat masy a zavádět anarchistické principy do fungování společnosti, ukazuje také to, že ne každý socialista a komunista je totalitářský bolševik. Místy je obsah knihy až k neuvěření (pro mě ne, o Španělské sociální revoluci toho mám nastudováno dost a v tomto ohledu je Orwellova kniha sice výborný, ale slabší odvar), výborné na ní je, že Orwell v jednotlivých kapitolách přeskakuje od událostí na frontě k událostem a realitě v "zázemí", k tomu, co se děje ve městech, jak se lidé spojují, jsou solidární a snaží se být k sobě uctiví a chovat se rovnostářsky.


Už jsem to psal u autorova tématicky stejně zaměřeného románu Až delfín promluví. I Výlučná vlastnost člověka je druhoplánovitě skvělý doják, který z vás vydoluje nějakou tu slzu. Jenže kromě toho vám toho hodně řekne o vás samotných, o lidském druhu, jeho myšlení, chování a vztahu k nehumanoidnímu okolí, neboť jak sám autor píše v předmluvě: "Co je výlučnou vlasntostí člověka? Je to smích? Avšak i šimpanzi se smějí. Je snad rozum výlučně lidský? Jak je však možné upírat rozum delfínům a lidoopům, když je vidíme dělat tolik podivuhodných věcí, které nejsou výsledkem pouhé drezúry? Je tedy výlučně lidskou vlastností řeč? Lze to však ještě tvrdit, vidíme-li, jak se šimpanz dorozumívá rukama jako hluchoněmý?"


Velmi čtivá, zábavná, humorná, místy až šílená (Garpovo početí mi utkvívá v paměti již mnoho let) kniha, která se strašně dobře čte. Je to lehce absurdní, ale jaksi mile. možná právě tím to dokáže tak strhnout, že je to na samotné hranici reality a skutečnosti, na jednu stranu je to naprosto reálné, lidi a svět jsou občas dost šílení na to, aby se něco podobného mohlo stát, na druhou stranu je to právě až absurdně nereálné, neboť by byla opravdu velká náhoda, kdyby se tohle všechno točilo a probíhalo kolem jednoho člověka. Kniha obsahuje spoustu velmi zajímavých, dojemných i nedojemných situací. "Feministické" hnutí, místy dotažené až ad absurdum má sílu zaujmout a poukázat přesně na to, na co poukazuje. Je však také ale třeba říci, že je kniha napsána snad až záměrně líbivým a podbízivým stylem, což se projevuje tím, že je v podstatě bez chyby a na bezchybných věcech vždycky něco nehraje.


Velké a tajné show bych označil za literární esenci Cliva Barkera. Barker román napsal ještě v době, kdy byl považován za jednu z nejzářivějších hvězd nejen literárního horroru, přesto v něm lze najít stopy Barkerova dalšího směřování – fantasy. Barker možná kdysi byl, slovy Stephena Kinga, budoucností horroru, během objevování a pronikání do tajů jeho díla mi však došlo, že Barker je spíše fantasy autor, než horrorový a toto jeho směřování nakonec i převážilo. Já jsem u Barkera skončil u jeho podivně mysteriózního fantasy románu Mysterium [Sacrament], po této knize jsem další jeho tvorbu nečetl, ale jednotlivé zmínky o jeho dalších románech mě jen utvrzují v tom, že nechal volný průchod svému fantasy směřování. Což nemyslím jako nějakou výtku. Barker vždycky fantasy prezentoval po svém a i v případě takřka pohádkového Zloděje duší si neodpustil svou brutální, hodně temnou a „nenormální“ verzi fantasy. V Barkerově podání by se Harry Potter minimálně poléval horkým voskem a potajmu sledoval své spolužačky při vyměšování a Narnie by byla oázou naprosto neomezených bezuzdných sexuálních hrátek, o nichž nikdo nemluví nahlas ale každý o nich sní.
A právě v tomto je Barker naprosto vynikající. Nijak se nebojí odhalit a zabrnkat na vaše skryté touhy, představy či polohy vašeho vědomí. Dokáže do něj proniknout, pevně jej chytit a držet ho. Dělá to tak sebejistě, sugestivně a dobře, až se čtenářům a čtenářkám jeho četbou odhalené skryté myšlenky a fantazie, nemusí zdát příjemné. Barker prohlédl to, že v každé/m z nás se skrývá něco utajeného, něco, co se zatím neodhaleno skrývá samo, nebo co se snažíme skrýt sami/y a vědomě. On s tím pracuje, založil na tom (minimálně v počátcích) své dílo, hnětl kolem tohoto základu těsto konečného požitku. Barkerovy příběhy jsou často o tom uvnitř, i když pojednávají o tom venku (jako zde).
Velké a tajné show napsal ještě v době, kdy se věnoval horroru a fantasy stránku své představivosti začal teprve objevovat. Román je čistým horrorem se silným fantasy pozadím. Nad klasickým horrorovým příběhem souboje dobra se zlem (nejen nadpřirozeného dobra a zla, ale dobra a zla i v lidech samotných) se klene nepřehlédnutelný opar fantasy pozadí. Barkerovi se však povedl naprosto unikátní, a dle mého názoru výborný, krok – tu fantasy stránku svého románu jen lehce naťukává a nikdy ji neodhalí naplno (což se o jeho dalších románech, např. Imagika) říct nedá. O onom tajemném, mysteriózním a silně fantasy Umění se jen tu a tam mluví, děj ani pořádně neodhalí, co přesně to je, Moře podstaty, do něhož se dostat je vlastně Jaffovým cílem neboť je přesvědčen že to je účelem a prostředkem získání Umění, je jen lehce načrtnuté a i když nejen do jeho vod, ale i na jeho pobřeží v závěru románu nakoukneme, o moc chytřejší také nebudeme. Ona fantasy linie příběhu tedy zůstává neustále jakoby v přítmí, za oponou, která se tu a tam, v závanu větru, poodhalí a umožní nám nakouknout jen na krátký okamžik, což jen více nabudí naše smysly, fantasii a představivost. Pravdou však také zůstává, že ono největší poodhalení, návštěva Moře Podstaty, je nejslabší a nejnudnější částí knihy.
Tolik tedy k fantastičnosti románu. Zbytek je, jak jsem již řekl, takřka klasický horror přelomu osmdesátých a devadesátých let 20 století. Sledujeme bizarní proměnu Jaffa v takřka bezcitného nadčlověka, který se vidí na piedestalu lidstva a všichni ostatní lidského druhu jsou pod ním. Sledujeme urputný a i díky nunciu nerozhodný boj mezi ním a prozřivším Fletcherem ale hlavně, sledujeme osudy jejich dětí (včetně jejich geneze) a jejich spoluobčanů malého městečka Palomo Grove, kde má dojít ke konečnému souboji dobra se zlem a zúčtováním. Jenže kromě toho také zjistíme, že tohle všechno je jen jakýsi vedlejší produkt/projev mnohem většího nebezpečí, které lidstvu, či jeho dimenzi, vlastně hrozí.
Clive Barker je skvělý povídkář, která na několika stránkách několika krátkými větami dokáže přesně vykreslit to, co má v úmyslu, veškerou svoji pohnutou a dost vyšinutou fantasii. Velké a tajné show je důkazem, že to dokáže i v románové formě. Děj se odehrává v několika časových liniích a místních rovinách. Nejzajímavější na něm je jakási neexistence/absence hlavního hrdiny. Tu román prostě nemá. Ač by se to mohlo zdát, není jim Jaff, ani Fletcher a už vůbec ne jejich děti. Z celé, zhruba 7-8 členné skupinky postav, jejíž prostřednictvím se děj ubírá kupředu každá z nich na jistou dobu vystoupí do popředí, stane se hlavní postavou dané části příběhu, aby zase nakonec ustoupila, nebo se ukázala pro další odvíjení příběhu nedůležitá. Jaff, který nás do celého příběhu uvede a rozhýbe jeho kola k pohybu se po čase ukáže být jen jakýmsi prostředníkem pro další děj bezpředmětným, aby se nakonec ke konci na krátkou dobu vrátil a veškerý tento dojem jen a jen potvrdil. Jaffovy a Fletcherovy děti, dvojčata Jo-Beth a Tommy-Ray a Howie, které mají v jejich smrtonosném boji pokračovat, se ukážou být jen pouhými figurkami na šachovnici, které lze kdykoliv obětovat pro konečný cíl. Až někde v půli, zpočátku jen jako bezvýznamná vedlejší postava, se objeví charismatická postava Tesly, která nakonec sehraje důležitější roli, než by se vůbec mohlo zdát. Stejné se dá říci o Barkerově zřejmě osudové a oblíbené postavě detektiva Harry D'Amourovi (mnohem větší prostor dostane v pokračování tohoto románu Everville a je hlavním hrdinou Barkerova filmu Lord of Illusion), který se najednou objeví až v samotném závěru příběhu, je však (ukáže to hlavně závěrečný rozhovor) velice důležitý. Jednou z nejdůležitějších postav se pak nakonec jeví tajemný Kissoon, který se objeví na začátku románu, pak dlouho, dlouho nic a jeho pravou podstatu a důležitost v příběhu odhalíme až na konci. Všechny tyhle postavy, jejich vzájemnou a proměnlivou důležitost, Barker dokázal skvěle a poutavě ukočírovat.
Měl-li bych Cliva Barkera charakterizovat dvěma slovy, mé znalosti jeho díla mě nutí konstatovat (bez jakéhokoliv negativního zabarvení), že je to bizarní úchyl. Nikdy se ve svých románech a povídkách neštítil jakékoliv bizarnosti, nechutnosti, úchylky či nenormálnosti (v mínění některých zřejmě i nelidskosti), která by však nepůsobila jednostranně, prvoplánovitě a jaksi sebestředně. Všechny prasárny, které ve svém díle popisuje jsou kompaktní s celkem, slouží mu, jsou jeho nutnou součástí a děj jako takový jen popohánějí kupředu. Ve Velkém a tajném show silně prokazují svou sílu. Klasický, až se mi chce opravdu napsat kingovský, horrorový román, relativně přístupný, plný zla (Jaff), podivností (Kissoon), mystéria (Moře Podstaty), lidských tragédií (Legie Panen), kouzel, iluzí a tajemna, Vám najednou nafackuje ženou souložící se psem, Kissoonovými nestvůrnými pobočníky, které vyrábí ejakulací na své výkaly nebo silnou incestní zápletkou (Tommy-Rayův narůstající a neovladatelný vztah k sestře) či sexualitou obecně (Legie Panen). Barker prostě dokáže zabrnkat na vaše citlivé stránky, respektive dokáže je odhalit a povzbudit. Můžete se tomu bránit, ale on prostě ví, jak na to. Přemýšlení, proč je mou nejoblíbenější a z celého románu nejlepší a nejčtivější (čte se jedním dechem) kapitolou hned druhá nazvaná Legie Panen, mě nepřivádí na uspokojivým a příjemným odhalením.
I přes počáteční slabší rozjezd (Jaffova prozření a proměna) se román nakonec rozjede, postupně zrychluje a minimálně drží stabilní rychlost.
Velké a tajné show je nejlepší Barkerovou knihou, co jsem četl. Dodnes vzpomínám, jak na mě působila, když jsem ji četl poprvé. Byl jsem strašně nadšený a hltal každou další stánku. Je literárním výtažkem toho nejlepšího, co přelom 80. a 90. let 20. století v horroru přinesl. Je jen škoda, že zrovna tuhle jeho knihu nikdo ještě nezfilmoval.


„Stál před ní odporný a zároveň dokonalý pekelný pokušitel a Bůh zůstával němý.“ Tak se nám Violetí sága uzavřela aneb z Finska do Česka a zase zpátky. V hezky pojatém omnibusu, plném hezkých ilustrací (některé jsou opravdu nádherné) a prakticky ukázkové procházce krvesajským žánrem. Kde první kniha pracuje s takřka klasickými historickými prvky žánru a je až aristokraticky nasáklá prachem, šuměním moře a prostým i okázalým oblečením, druhé se přesouvá do akčnější a drsnější současné polohy aby se v poslední části rozběhla do apokalyptické budoucnosti plné úskalí, nebezpečí a spletitých osudů. Zatímco v prvních dvou knihách atmosféra houstne, v poslední lehce ustupuje spíše charakterovým osudům a propracovanějším postavám. Violeti v sobě kombinují (leč bez epigonství, opisování a vykrádání) prakticky celou historii žánru. Oplývají však i osobitým a originálním (např. geneze Violetů je poměrně originální záležitost) přístupem. Trochu nechápu, jak je u knihy, jejíž první a poslední stránku dělí více než deset let tvůrčího procesu, udržet tak jednolitého ducha, dějovou linii i styl. Čistě subjektivně pocitově, Děti Raumy jsou vrcholem ságy (už pro ty bestie). Očistec je nejen nejhrubší domácí krvesajská kniha, z toho co jsem dosud četl i ta nejlepší. Sice trochu tuším, co bude asi následovat, ale jsem hodně zvědavý na další nevioletí Kristininu knihu.


Někdy jsou příběhy tak hnusné, že člověku trochu až něco uvnitř brání říct, že jsou skvělé. Protože jak by mohlo být něco skvělého na něčem tak hnusném? A Hébert hnusný je, jako že fakt hnusný. Protože založený na skutečných událostech, které jsou vcelku běžně dohledatelné. Vlastně takové příběhy nemám moc rád, protože jsou až moc reálné a já se vnitřně snažím horror jako žánr od reality oddělovat (proto se moc nezajímám o sériové a masové vrahy a vražedkyně a reálné „horrory“). Co tedy k Hébertovi napsat, jak to pojmout? K samotnému příběhu nemám ani zbla výtek, naopak před Madlou smekám, že po velmi zábavné a humorné knize o rodičovství dokázala přepnout a napsat něco takhle... Je to prostě... Příběh pro všechny, kteří se chtějí vnitřně potrápit a případně si najít důvod zavřít se na chvilku do koupelny, zhasnout a nahlas ze sebe vyřvat vztek a nenávist k celému světu a lidem kolem. Co mi trochu kazilo dojem z četby, bylo přeskakování z ich do er formy a z normálního textu do kurzívy. Ani jedno z toho podle mě nebylo potřeba, narušilo mi to počáteční ponoření se do „vyprávěných vzpomínek“ a myslím si, že by to šlo klidně bez toho. Ale to je čistě jen formální detail s nímž mám problém obecně a dlouhodobě.


Až krásně a pronikavě znepokojivý příběh. Pro mě zatím nejlepší Zrnka, co jsem četl.


Pár lidí, co mě zná, ví, že jednak díky své seznamové OCD ale i kvůli přemíře nepřečtených knih v mé domácí knihovně, si vytvářím seznamy, co budu číst. Když se mi ale konečně do rukou dostala tahle kniha, kopl jsem OCD i aktuální seznam do zádele a přečetl ji hned. Protože jsem se na ni těšil. Protože Nellyino Oko čarodějnice mě hodně bavilo. A udělal jsem velice dobře. ZLOVOLNÉ BYTOSTI jsou opravdu skvělou a v mnoha ohledech nádhernou knihou. KDYŽ SE NEDÍVÁŠ, novela, zabírající dvě třetiny knihy, je drsnějším převyprávěním příběhu o Ježibabě/Babě Jaze/perníkové chaloupce tak, jak ho pojímají staré slovanské legendy. A Nelly k tomu přidává své vlastní pojetí, v němž dokáže skvěle skloubit základní příběh s pro ní až typickou brutální syrovostí. Už jen samotný rozjezd příběhu. A když Adam poprvé zavítá do domku stařeny, ježily se mi chlupy hrůzou a běhal mráz po zádech. Slovanská hrůza si opět nachází cestu do domácí literatury a českého horroru a Nelly, zdá se, je tou, které to jde na jedničku. Opravdu zajímavý, temný, mrazivý a v jistých ohledech originálně pojatý a skvěle napsaný příběh. To by samo o sobě k naprosté spokojenosti stačilo, opravdu ano. V poslední třetině však knihu doplňuje hned několik ne strašidelných, ale přímo horrorových balad (přesně v Erbenově tradici) a ty jsou naprosto fenomenální. Tohle mi ustřelilo dekel až někam do pryč. Nejsem schopen říct, která balada se mi líbí nejvíce, protože všechny jsou fenomenální a jedna lepší, než druhá, ale z MADLENKY jsem měl husí kůži. Tohle je jedním slovem N Á D H E R A! Chci sbírku horrorových balad Nelly Černohorské! Chci její další knihu, jakoukoliv! Pokud by mně někdo nutil říct domácí horrorový objev za poslední roky, je to Nelly Černohorská. I když, on by mě vlastně ani nutit nemusel


Pelíšky a Pupendo jsou fajn, ale tahle námětová předloha je lepší. Při čtení mě napadlo, jestli si to dokáže tak dobře užít někdo, kdo tu dobu nezažil, kdo by teoreticky neměl jak hodit do placu nějakou svou "zábavnou" historku z té doby.


Zibura mě dostává svým smyslem pro ironii. Funkční a hrozně zábavnou ironii. Blízký je mi i jeho styl, chodit tam, „kde se nechodí“, nechodit tam, „kde se chodí“. Asi jediný problém jeho knih je, že se z nich zdá, že je to vlastně brnkačka, i když nečtete zrovna o příjemných věcech. Ale jo, přiznávám, že změnil můj pohled na chození. A jeho knihy mě baví.


Druhá Karikova horror kniha, co jsem četl a druhá, která končí prakticky stejnou pointou. Naneštěstí pro mě zrovna pointou, kterou fakt nemusím a dokáže mi zkazit požitek z celé knihy. Což se stalo u předchozí čtené knihy. Je však nutno říci, že u Tmy je ta pointa provázanější s příběhem a příběh k ní vede postupně (snad proto je ale pointa a vyvrcholení příběhu poměrně brzy odhalitelné). Tady je to opravdu vyvrcholení celého příběhu, u té předchozí čtené knihy to bylo trochu ve stylu: "Už je to dlouhé dost, teď to rychle nějak ukončit." A zatímco předchozí kniha mě až do oné pointy neskutečně bavila a děsila, TMA to má opačně. Strasti a pechové situace hlavního hrdiny mě nedokázaly strhnout a nějak zaujmout, ba byly dokonce místy až nudné. Může za to podle mě fakt, že Karika až moc tlačil na pilu a sázel to tam jedno za druhým. Zde by méně rozhodně znamenalo více. Poměrně výrazně mi také vadili příběhové vysvětlující a naznačující oslí můstky (typu, něco je třeba vysvětlit a ejhle, hlavní hrdina zrovna o tomhle nedávno někde viděl nějaký dokument, četl článek nebo mu to někdo řekl, ne kdysi a dávno, ale zrovna nedávno, jaká to náhoda). TMA je psychologickým thrillerem překračujícím hranice horroru napsaná strohým a svižným tempem, ovšem zároveň poměrně tendenčně až kýčovitě. Karika psát umí, o tom žádná, ale TMOU mě dvakrát nezaujal. 2,5*


"Všechny šťastné rodiny jsou si podobné, každá nešťastná rodina je nešťastná po svém." Když už první věta vystihne povahu celého románu a řekne o něm vše, je třeba smeknout. Četl jsem dvousvazkové vydání z roku 1989. A možná to "násilné" roztrhnutí a naservírování rozsáhlého díla ve dvou částech způsobilo, respektive zdůraznilo jistou rozvolněnost díla v závěru druhé třetiny. Z prvního svazku jsem byl neskutečně nadšený, pohlcený a těšilo mě každé slov, každý pohyb děje. Na začátku druhé knihy však najednou vystoupila Tolstého snaha pojmout do díla hodně myšlenek a věcí a dlouhou dobu ve druhém svazku jen tahal postavy od jedné věci ke druhé, aby byly tam, kde byla touha něco říci. To románu trochu ubírá a v mém hodnocení ho to stojí poslední hvězdičku. Naštěstí se v závěru všechno dostane (doslova) do starých kolejí. Trochu mě překvapuje název románu, který podle mě ne zcela vystihuje celou jeho povahu, ale zase na druhou stranu, Anna je poměrně výrazná postava, ne však nejvýraznější. Román je stále ještě a pořád nadčasovou ukázkou dění a myšlení své doby, výborem Tolstého myšlení o světě, lidech a myšlenkách (nechybí jeho snad až tradiční filosoficky moralistní závěry, skvěle vtělené do charakteru postav).


Nebudu-li počítat Cliva Barkera (se kterým jsem s jeho přechodem k fanatsy skončil), je Ursula K. LeGuin vlastně jediný fantasy autor, kterého si kupuji plánovaně. Jsem totiž na tom s fantasy tak trochu jako kritici, které v knize několikrát zmiňuje. Tedy, ne úplně přesně stejně, nijak tenhle žánr (moc) nesnižuji (i když citace "Z fantasy se stal velký komerční žánr. Potřebujete jenom mapu s divnými názvy a máte to. Každý má meč a umí čarovat, na čem stojí ekonomika, není známo, a všude probíhá obligátní Bitva mezi Dobrem a Zlem. Dobré a zlé chlapíky od sebe rozeznáte jen těžko, jelikož všichni reagují na všechny situace násilím a násilí je pro ně řešením všech problémů. Dobří jsou proto ti, kteří ve třetím díle trilogie zvítězí" jako by byla mým echem) a uznávám jeho status v literatuře (přesně, jak se to pokouší LeGuin ve svých esejích obhájit. Jen mě prostě nebaví. Musí se ale nechat, že LeGuin o fantasy píše moc hezky a vlastně její eseje jsou mnohavýznamové (ať už z pohledu literatury obecně nebo sociálněpolitického kontextu - což je vlastně ono, dostal jsem se k LeGuin původně právě z té sociálně-politické stránky, díky jejím esejům o své tvorbě a jejímu sociálně-kritickému kontextu, díky výbornému VYDĚDĚNCI a geniální LEVÉ RUCE TMY). A tohle povídání nejen o fantasy, ale i o dětství, dospívání, dospělosti a přístupu k myšlenkám, postojům a žánrovým polohám je naprosto super kniha.


"Dnešní společnost byla posedlá zdravím a dlouhým životem, spousta lidí přestávala kouřit, aby se dožila vyššího věku, ale co potom s tím, když se jej tedy dožili? Měli hrát kroket, nebo se dát zavřít do domova důchodců a žít tak dlouho, až budou celí senilní smrdět stářím, nebo co měli dělat?" Peklo je, jako když rozstříháte několik krátkých příběhů a náhodně je poslepujete a propojíte dohromady. A ono to přesto bude sedět a tak nějak dávat smysl. To je na tom to úplně nejhezčí. Kromě toho má Peklo výborné nápady, skvělé scény a skvělý styl. Jen prostě nechápu, jak se něco takového může objevit a vytvořit v jedné jediné mysli, tedy mysli jednoho člověka. Výborná kniha.


Ach, jak miluji tyhle "Staré" věci. ZELENÝ DĚS, PRONÁSLEDOVATEL a nakonec i SOUDCE HARBOTTLE výborně tajemné a atmosféricky napínavé povídky. Zjevující se a mizející opice je nepříjemně strašidelná, soud posmrtných až asociuje danse macabre. POKOJ V HOSTINCI DRAGON VOLANT je takový (před)poeovský detektivní příběh se silnout stopou mysteriózna v němž je všechno podstatné, předčasné pohřby, tajné komnaty, podvodníci, slepá láska, nejslabší příběh z knihy ale pořád slušný. No a upírská klasika s letmým leč silně voňavým lesbickým odérem CARMILLA, to je kapitola sama za sebe. I kdyby ostatní příběhy stály za starou bačkoru (jako že nestojí), CARMILLA je prostě skvělá. Ve své krátkosti stojí po boku Draculy na pozicích nejlepších literárních upířin.


Hutně mysteriózní thriller s až neskrývanou horrorovou oponou. A Masterton horrory umí, vždyť s nimi začínal a píše je dodnes. V tom asi vidím jediný kámen úrazu. Masterton chtěl napsat thriller a tak se dost krotil (kdo zná jeho horrorovou tvorbu, ví), až tak, že to může trochu vadit. Jinak jsou ale Bílé kosti jeho klasicky stavěným příběhem, propojujícím cosi mysteriózního s historickou událostí, na tomhle si Masterton vybudoval svůj styl, včetně rychlého konce. Bílé kosti odsýpají, v podstatě by se daly považovat i za čistý horror. Jen by hlavní hrdinku nemuseli balit takřka všechny ostatní postavy.


K téhle knize mám jistý osobní vztah. Je jedinou věcí (kromě vzpomínek), která mi zůstala po otci. Nějak na sci-fi neulítávám, ale Manžel z Marsu je představitelem sci-fi, jaké mám rád. Sociálně-kritické, humorně laděné, s nějakým poselstvím. Povídek je, pravda, v knize, na můj vkus hodně, což se nakonec projevuje jakýmsi souběhem/opakováním námětů, point a postupů, ale zajímavá díla převažují nad těmi nezajímavými a nudnými. Líbí se mi komplexní pojetí universa, jako by se všechny povídky udehrávaly v tom samém světě, v tom samém vesmíru, navzájem na sebe dokonce občas i odkazují. Překvapila mě ona sociální-kritičnost a vyjadřování se k určitým sociálním jevům, které jsou platné neustále. Ukazuje to, že některé věci se zase nemění až tak rychle a byly problémy i před třiceti lety. Rasismus je téma odvěké, ale jisté prvky feminismu jsou mile překvapivé. nejvíce se mi líbily asi povídky RUKA (skvěle vystihuje můj postřeh k dané problematice či k současné problematice plastických operací) a poslední titulní Manžel z Marsu, ostrý políček rasistickému a xenofobnímu myšlení a ztrácení sebe samotného, taky je ta povídka hrozně dojemná. 3.5*


Mé první setkání s Barronem a musím říct, že poměrně zajímavé. Zpočátku, tak první dvě povídky, jsem totiž z knihy byl docela rozčarován a na rozpacích. Napsané je to parádně, Barron umí bravurně vykreslit postavy a jejich charaktery a skvěle pracuje s prostředím a časovým ukotvením příběhů (a že jednotlivými povídkami skáče v čase i mílovými kroky). Čekal jsem, samozřejmě, horror a k jako takové jsem ke knize přistupoval. A ono mi připadlo, že v těchto povídkách je horror jakoby až druhý plán a naprosto bez pointy. Opravdu zvláštní pocit, někteér povídky prostě končí najednou, bez nějaké výrazné pointy, vyvrcholení. Občas mi to připadlo jako z Věřte-nevěřte. Čím déle jsem však četl, tím více do mně Barron pronikal, až si mě nakonec zcela získal. Barron je skvělý literát, parádně pracuje se slovy, stylem i formou. I s obsahem. Ač třeba Redfieldská děvčata nemají výraznou pointu, je to výtečný čistě ženský příběh. Za vrcholy knihy považuji povídky Jizva a Saturnův chřtán. Výteční jsou i Muži z Porlocku. Naprostý úlet je Vastace. Barron by se dal v klidu označit za svěží vítr moderního horroru. Ač jsem velkým milovníkem H. P. Lovecrafta (nebo možná právě proto), paradoxně za jediné (ale naprosto malicherné) negativum vidím ve velkém počtu lovecraftovsky laděných příběhů.
