eraserhead komentáře u knih
Opravdu velmi zvláštní příběh, k němuž jsem dlouho hledal cestu a nakonec ani nevím, jestli jsem ji našel a jestli náhodou ještě stále nestojí za to, hodit tu knihu do kamen. Bravurně napsané něco, co mi již tak bravurní nepřipadá. Nejpozoruhodnější na tom je, že ač je to kniha ze druhé světové války, v podstatě o ní vůbec není, navzdory všem reáliím, které příběhu vystavěla. Je to o lidech, o tom co je uvnitř nich. Příběh navíc pokládá jednu zásadní otázku, která možná snad ani není příjemná a ještě mnohem méně příjemnější na ní může býát odpověď, kterou si zvolíte.
Důmyslné, humorné, promyšlené a navzdory svému rozsahu nenudné. Útočí to z obou stran, jak chytlavým obsahem, tak i poutavou formou a dnes již takřka zapomenutým jazykem. Až se mi nechtělo věřit, že to bylo napsáno takřka před půl tisíciletím.
Je tedy fakt, že už je to trochu delší dobu, co jsem to četl, ale pamatuji se, že to žádný velký dojem na mě neudělalo a jak už tady zmínila Lenicka, i mě byla hlavní hrdinka dost nesympatická. Vůbec jsem při čtení nevěděl, co si o tom myslet.
Opravdu velice, převelice nesnáším Kubrickovu filmovou adaptaci, proto jsem ke knize přistupoval s velkou obezřetností a obrovskými rozpaky. A byl jsem velice rád, když se mi ulevilo, kniha má to kouzlo, které Kubrickovu filmu chybělo. Je to šílený příběh o šílených lidech žijících v šílené době. Hnusný, zvrácený, nechutný. Ale lidé takoví mnohdy jsou a je taková i společnost, kterou tvoří. Na příběhu se mi nelíbí jedna věc, i když to nemá v úmyslu (a v podstatě, pokud jsem to dobře pochopil, se snaží o pravý opak), glorifikuje násilí. Většině lidí co znám, kterým se Mechanický pomeranč (ať už kniha nebo film) líbí, se líbí právě proto. Každopádně jeden z mnoha vrcholů současné románové tvorby, má obsah, má atmosféru, má švih a hlavně, má neuvěřitelně poutavou a strhující formu.
Natolik podivuhodné dílo, že po prvním přetčení nejsem schopen jakéhokoliv závěru a v podstatě nejsem ani nijak schopen obhájit mé hodnocení. Jedno vím však jistě. Stojím si za ním. Snad jen náhodný shluk jednoslovných dojmů: prazvláštní, bizarní, neobyčejné, kouzelné, magické, pokřivené, démonické, snové, originální, balancující na hranici geniality. Možná budu moudřejší po druhém přečtení. Každopádně, neznám žádnou jinou knihu, která by se této alespoň trochu podobala.
V mém soukromém žebříčku Kingova čtvrtá nejlepší kniha. Klasicky úchvatný příběh s plejádou výborně probarvených postav.
Říká se, že historii píší vítězové. Tato kniha vyšla v době a místě, kdy a kde vládl marx-leninský světový názor, což má svá plus (zmiňování dnes "nedůležitých" a "nevhodných" událostí, konfliktů a lidí, trochu jiné pohledy) i mínus (místy až taková ta katolicko-dogmatická neomylnost "jen my máme pravdu", přepisování a upravování skutečnosti - při částech o tom, jak se Bakunin pokoušel uzurpovat a ukrást moc v I. Internacionále jsem se fakt dost bavil). Prostě, na jednu stranu se zdá, že XIX. století bylo hlavně o sociálních bojích (a možná že bylo), na druhou stranu, jen Marx s Engelsem to dokázali odhalit, podchytit, vysvětlit a prohlásit, že to tak prostě musí být a jinak to být nemůže. Výhodou oproti předchozím svazkům je menší útržkovitost, pevnější kontinuita jednotlivých informací a více prostoru jim poskytnutého. Což se dá vysvětlit tím, že tato obsáhlá bichle časově neobjímá ani jedno celé století.
Postupem času už kniha trochu ztrácí na aktuálnosti, přece jenom, za těch dvacet let se v chovatelství různých druhů zvířat toho mohlo dost změnit, ale jako základní úvod do problematiky to může splnit účel i dnes. Ve své době to byla unikátní kniha, s níž jsem trávil spoustu času a hodněkrát se k ní vracel (a díky fotce na její obálce začal chovat Myši bodlinaté - nádherná a roztomilá zvířata). Z celé knihy jde cítit zápal pro věc a profesionalita. Manželé Smrčkovi moc dobře ví, o čem píšou, píšou to jednoduše a srozumitelně s vědomím věkového rozmezí většiny čtenářů. Dnes jakékoliv informace naleznete na internetu, ale v době kdy tato kniha vyšla, byla takřka chovatelskou biblí pro mladistvé.
Stručný příruční rádce opravdu pro naprosté začátečníky. Stručně a efektivně vám řekne, jak zařídit první akvárium tak, aby vydrželo a plnilo svůj účel. Zkušeného akvaristu/zkušenou akvaristku z vás tato kniha neudělá, ale umožní, aby jste se jim/jí mohli/y stát. Což vzhledem k tomu, že si vyšší cíle rozhodně neklade, asi stačí. Rozhodně potěší barevné fotografie a podrobné kresby.
Knihu jsem četl již před lety a vzhledem k tomu, že si o obou politických (jakož i o všech ostatních) stranách nemyslím vůbec nic dobrého, v podstatě mě ničím nepřekvapila a nepřinesla ani nic nového. Je to sice zajímavé letmé shrnutí historie obou stran, jejich náhledu na společnost a život jako takový a z dnešního hlediska docela zajímavý pohled do historie (ona lidská paměť docela často a rychle zapomíná), ale jinak nic moc extra. Příznivcům té nebo oné politické strany kniha nic moc nepřinese, odpůrce té neb oné strany možná trochu fakticky a názorově obohatí, skeptikům ukáže, že politici vždy byli a vždy budou jen parazitická hovádka a zaslepencům možná konečně otevře oči.
Tahle kniha mi před mnoha lety velice zpříjemnila pobyt v nemocnici. Strašně mě chytla, za těch čtrnáct dní jsem ji přečetl dvakrát po sobě a jednou za čas se k ní z radosti vždycky vrátím. Je to opravdu dobrodružství, v mnohém překvapivé, v mnohém objevné, velmi zajímavé, poutavé, poučné. Jedním slovem nádhera. Člověk by až nevěřil, co všechno dokáže "obyčejná" voda.
Skvělá kniha, umožňující nahlížet do temných stránek historie lidstva, toho tvora, jež se nazývá rozumným, chytrým, logicky uvažujícím, humánním a nadřazeným zvířatům. V. P. Bororvička ukazuje, že to neplatí vždy. U některých soudních procesů budete žasnout, u jiných rudnout vzteky, u jiných se i zasmějete a u dalších zase poklepete na čelo. Smutnou stránkou věci je, že budete číst věci, které se opravdu staly a nedají se již odestát.
Skvělá kniha, umožňující nahlížet do temných stránek historie lidstva, toho tvora, jež se nazývá rozumným, chytrým, logicky uvažujícím, humánním a nadřazeným zvířatům. V. P. Bororvička ukazuje, že to neplatí vždy. U některých soudních procesů budete žasnout, u jiných rudnout vzteky, u jiných se i zasmějete a u dalších zase poklepete na čelo. Smutnou stránkou věci je, že budete číst věci, které se opravdu staly a nedají se již odestát.
Pro mě silně srdeční záležitost, protože z toho kraje pocházím a při čtení některých básní se mi před očima zjevuje realistický obraz popisovaného. Na rozdíl od mnoha jiných básníků, Bezruč se nesnaží, aby jeho básně vypadaly dobře napohled, ale chce jimi něco říci, popsat, vyjádřit. A to mu jde velice dobře.
Hodně povedený po/náhled nejen do atmosféry poválečné Francie, přesněji řečeno do francouzské poválečné levice, ale i do nitra ženy, jež se hodlá vnitřně osvobodit navzdory svému okolí, i se všemy problémy, těžkostmi a "nevýhrami", jež to přináší. Je to silně niterní a přemýšlivý román, který se hodně věnuje tomu uvnitř člověku, tomu spojení jeho činů s tím, co jim přechází, tedy rozhodnutí, uvědomění, vnitřní souhlas. Trošku mě pobavilo zdejší uvedení žánru jako Román pro ženy. Ne že by to ženy nemělo bavit, naopak si myslím, že spoustu z nich to může vnitřně, duševně jen posílit a osvobodit (to Beauvoir docela uměla), ale určitě to žánrově není román pro ženy, stejně, jako to není horrorový román. Okamžitě to upravuji.
Písečná žena je pro mne literární podobou japonského umění vytvořit z v podstatě běžného příběhu syrový horror (filmovou obdobou je Onibaba). Prostě čtete příběh a najednou zjistíte, že vás z něj mrazí, protože to, co se v něm děje, není zrovna dvakrát normální. Výborný příběh. Netypický. Originální.
„Léto den co den plné slunce je vyhrazeno pro příběhy v románech a filmech. Ve skutečnosti se vyskytuje jenom skromná neděle drobného občana, který si rozprostřel pod sebe noviny s politickou rubrikou čpící střelným prachem. Turistická termoska s magnetickou střelkou ve víčku a džus v konzervě… Odstojí si frontu na nájemnou loďku, sto padesát jenů za hodinu a olověná pěna vyvěrající na břehu z leklých ryb… A nakonec přeplněná tramvaj, melancholická únavou… Každý to všechno ví až příliš dobře, jenže nikdo ze sebe nechce dělat ošizeného hlupáka, a tak si na to šedivé plátno pro jistotu vymalují neskutečnou vidinu svátečního dne. Tatínkové s ubohým strništěm neholených vousů, cloumající mrzutými dětmi, aby z nich vynutili, že to byla pěkná neděle… Malá scénka v koutě tramvaje, kterou každý už někdy viděl… Až zlobná závist a žárlivost na slunce těch druhých…“
Když jsem knihu jako mládenec četl poprvé, byl jsem z ní nadšený, postupem času ale veškeré nadšení vyprchalo a nahradilo ji zjištění, že je ta knížka obsahově v podstatě strašná. Jednak zjištěním, že Abbeyho ekoteroristé nejsou takový, jak by si člověk idealisticky představoval, jednak proto, že i když je ten román plný dobrodružství, jaksi mu něco chybí, něco pro co by člověk po jeho přečtení jen nepokrčil rameny řka : A co jako."
Pro Austrálii mám velkou slabost, hlavně co se týče fauny, flóry a vlastně přírody obecně. A v knize Bernharda Grzimka se na ni podíváme z mnoha různých úhlů. Velmi zajímavá a poutavá kniha, plná dobrodružství, informaci a nádherných fotografií.
Už jsem tady u nějaké knihy psal, že knihy podobného druhu nemám moc rád (ale přesto je stále čtu :o]) a tak jsem k této přistupoval trochu z odstupem. Musím však říct, že mně svým způsobem příjemně překvapila. Je napsaná vcelku zajímavě a hlavně, zabývá se danými problémy trochu jinak, než je u podobných knih obvyklé, tedy, její čtení mě nenasíralo tak často, jako u jiných knih podobného druhu. Je trochu zarážející, proč se kniha jmenuje tak, jak se jmenuje, neboť se zase až tak moc vyloženě Spojenými státy nezabývá, na popisovanou problematiku je nahlíženo celosvětově, autor sám často operuje s pojmem světosystém. V jednotlivých kapitolách je rozebírán problém současné demokracie, rasismu, globalizace, rozvrstvení sil a moci ve společnosti. Celá třetí část se zabývá minulou i současnou levicí, kde, jak již je u podobných knih zvykem, je nastíněno několik podob a variant toho, co by mělo dané hnutí (zde levice) dělat.
Jedna z nejlepších knih, které jsem kdy četl. Velice dojemný, skvěle napsaný (na základě skutečných událostí a část románu tvoří skutečně vyřčená slova) a šokující příběh. Proč to skrývat, Sacco a Vanzetti byli anarchisté, a byli popraveni jen proto, že jimi byli. Umně napsaný příběh jedné finančně-politické zakázky na exemplární a výstražné popravení dvou nevinných lidí. Já u toho brečel a věřím, že román a jeho příběh chytne i ty kdož nesdílí sociální a politické smýšlení hlavních hrdinů a hrdinek. Tento román se nečte, ten se cítí a prožívá.