eraserhead komentáře u knih

Ze své svobodářské podstaty mě vždycky těšila každá kniha, přestupující umělá a pokrytecká společenská tabu. A v této krátké encyklopedii se píše o hodně takových knihách a přesně z toho důvodu, pro který se mi podobné knihy líbí. Krátce, lehce a informativně shrnuto vše podstatné, co je o erotické literatuře třeba vědět a chcete-li se s ní blíže seznámit. Výborný odrazový můstek. Díky této knize jsem se dostal k mnoha jiným zajímavým knihám.

5 31.05.2011

I když ho (ji?) mám rád, o sci-fi se nějak zvlášť nezajímám. Mám ho radši v literární podobě a úplně nejradši staré socialistické antologie povídek. Homunkulus mě strašně bavil, protože obsahuje všechno, co mám na sci-fi rád. Má to nějaký obsah, nastavuje to zrcadlo současnému člověku. Není to jen o technických vymoženostech, je to hlavně o lidech. Ale hlavně, má to výborný humor.

2 31.05.2011

Emanuel Lešehrad, vlastním jménem Josef Maria Emanuel Lešetický, se za svého života velmi zajímal o mnohé okultní vědy, mystiku a tajné společnosti. Což jej zřejmě mnohdy inspirovalo k jeho fantastické a horrorové tvorbě. Schodiště přeludů je jakýmsi výběrem čtrnácti (některých) již dříve publikovaných povídek a dalo by se považovat za průřez jeho fantastickou a horrorovou tvorbou. Mnohé povídky se nesou ve ve své době typicky lovecraftovském stylu, jiné letmo odkazují k E. A. Poeovi. V knize narazíme na typicky horrorově přímé, nekompromisní a drsné příběhy, jiné oplývají jakousi magickou mystikou, další jen popouští uzdu lidské fantasii, uvažování a představám. Přesto tato na první pohled žánrově nevyhraněná tvorba tvoří obecný jednolitý celek, který dokonale odpovídá době svého vzniku. S čímž se nese i jedno obrovské plus celé knihy a tím je její „staročeský“ jazyk. V záplavě různých anglismů, newspeak výrazů a záměrného komolení slovní zásoby, pro mě četba Lešehradových slovních obratů a větných skladeb působila jako balsám na duši. Miluji ten oduševnělý, květnatý, z dnešního pohledu možná přehnaně teatrální, jazyk, jímž se u nás kdysi hovořilo a psalo. Už i proto, že se přesně hodí k obsahové stránce Lešehradových povídek a pomáhá vytvářet jejich magickou atmosféru. Lešehrad totiž často navodí atmosféru právě Poeových nebo Lovecraftových tajemných příběhu, jenže ty jeho se odehrávají třeba v Praze, nebo na jihu Čech (a některé i v cizině).
Je možná škoda, že nejlepší povídky z celé sbírky jsou umístěny hned na začátek. Úvodní Duhový nezmar o vědci, který vyšlechtí podivuhodnou houbu, jež má spasit lidstvo od hladu má silně lovecraftovskou atmosféru (což rozhodně není ke škodě) a dá se bez mrknutí oka přiřadit k těm nejlepším houbovým horrorovým příběhům, co kdy byly napsány. Zkamenělí lidé pak vypráví o sochaři, který se v honbě za dokonalostí svého díla neštítí uchýlit ani k vraždění svých modelů, a to poměrně nepříjemným a mrazivým způsobem. Nevím, kdy vlastně vznikl známý horrorový příběh o Voskovém muzeu, ale tato povídka mu mohla být předobrazem. Obě úvodní povídky jsou čistou stoprocentní záležitostí. Jde o ryzí mrazivé horrory se silnou atmosférou, výborným a čtivým podáním.
K těm ryze horrorovým, ovšem se silnou magickou atmosférou a jistou známkou humoru, patří ještě Souboj s Gahamé o drahokamu, jež usiluje o lidský život a Vrácený stín, jež je parafrází či převyprávěním klasického příběhu o člověku bez stínu. Obě zaujmou jak svým originálním námětem (drahokam ohrožující lidský život), tak poutavým zpracováním (pokus o navrácení lidského stínu).
Na pomezí napínavého horroru (člověk omylem uzavřený ve věži, odkázán jen na svou mysl a představy možného nebezpečného) a mystické fantazie (snivé (?) přenesení v čase do minulosti a setkání s již značnou dobu mrtvými historickými osobnostmi) je Z ovzduší zašlých dob.
Psychologické stránce a povaze strachu a hrůzy, respektive tomu, že k vyděšení člověka mnohdy stačí jen pouhá slova, vypráví Sklenice vody o vědci, který se pokouší objevit nezjistitelný jed. Trochu zvláštní pohled (a vlastně zde jde opět hlavně o tu psychologii) na (zdůrazňuji že NĚKTERÉ!!!!!) ženy skýtá čarodějnická (ale opravdu?) povídka Moderní čarodějnice, jež fantastickým slovníkem popisuje jev mnohdy zcela přirozený a prostý všeho magického, kouzelného či nadpřirozeného. S psychologií se v jisté míře potýká i zcela horroru či fantastiky prostá povídka Neviditelné dítě o manželském páru, jež se po svém vyrovnává se smrtí svého dítěte.
Spíše výpravnými a cestovatelskými povídkami, seznamující čtenáře a čtenářky s kulturou, místopisem či historickými událostmi a postavami, okořeněnými více či méně výraznou stopou kouzelného magična a mysterióznosti jsou příběhy Čarovný prsten, v němž se hodně dozvíme o životě arabských muslimů na jihu Španělska a jejich boji s křesťanstvím, až kouzelně romantický Div perlorodky, odhalující jeden příběh nešťastné lásky nebo Královnin náhrdelník seznamující nás s dynastickou historií Francie.
K těm v kontextu celé knihy obecně nezařaditelným pak patří až čapkovsky komická Nebeská barva o vynálezci, jež vynalezne nebeskou modř a zešílí z toho, mysteriózní sci-fi Hvězdné drama o kameni, jež svému majiteli každých osm let umožní návštěvu Venuše nebo kanibalská Živá hrobka.
Lešehrad ve svých příbězích dokáže zajímavě spojit učené dohady s obrazotvorností, tajemno s realističností, až pohádkově éterickou magičnost s brutální bolestí. Z té nejstřízlivější konkrétnosti se lehce přehoupne do abstraktní sféry, z naturalistických prvků těží nadsmyslné a nadpřirozené postřehy. Z povídek je patrné, že Lešehrad se danými tématy zabývá a něco o nich ví, že právě z těchto znalostí ony příběhy vyplývají a nalézají v nich svůj původ.
Kvalita jednotlivých povídek je kolísavá, některé jako by ani neměly důvod své existence a nebo je tento důvod z pohledu horrorového čtenáře nezajímavý (např. jinak čtivá povídka Neviditelné dítě), jiné jsou naopak nekompromisním atmosférickým útokem na čtenářovy nervy (Duhový nezmar, Zkamenělí lidé, Hvězdné drama). Ať už je však jejich obsah kvalitativně nevyrovnaný, jejich forma a především styl, jakým jsou napsané, je takřka bezchybný. Jsou napsané poutavě, čte se to jedním dechem a již zmiňovaný archaický nádech jim dodává na zajímavosti.
Z českého literárního horroru, který se mi dostal do rukou, patří Lešehradova sbírka povídek jednoznačně k tomu nejlepšímu (není-li vyloženě tím nejlepším), co jsem četl. Trochu mne mrzí, že jsem se k němu dostal až teď a v podstatě čistě náhodou (ani přesně nevím, jak se ke mne tato kniha dostala, prostě jsem jednou namátkou hrábl do své knihovny a vytáhl ji, jaké bylo mé velké překvapení, když jsem zjistil, co je to za knihu). Rozhodně na mě zapůsobila natolik, že se začnu pídit po Lešehradově další tvorbě.

1 25.05.2011

Ač tedy z marxistického vědecky-materialistického a dialektického pohledu, přesto mile obsáhlá a rozsáhlá kniha seznamující s mnoha podobami antické kultury. Na seznámení se základy a hlavními tématy bohatě stačí, k filosofickým a politickým disputacím o daném tématu a pohledech na něj, zřejmě možná asi jiné knihy, či jiné redakční kolektivy.

1 23.05.2011

Velmi zajímavý pohled na neméně zajímavé (a v mnoha ohledech opomíjené a přehlížené) období a podobu českých dějin. Kromě toho jedna z mála možností, jak se seznámit s pobytem M. A. Bakunina v Čechách.

23.05.2011

Takřka průměrný a nijak originální příběh o únosu dvou dětí. Je to sice napínavé, čte se to lehce, svižně a hezky to ubíhá, ale abych parafrázoval jedno staré pořekadlo - leze to jedním okem dovnitř a druhým ven. Prostě jen další příběh, jemuž podobných jste v daném žánru četli už nespočet. Místy je to předvídatelné, místy trochu nerealistické (postava hrdinovy manželky se nechová zrovna moc přirozeně) a samotná pointa nezní zrovna moc přesvědčivě, čiší z ním snaha prostě to nějak, pokud možno zajímavě a šokujícím způsobem ukončit, nakonec to ale všechno jen splaskne jako špatně nafouknutý pytlík. Jako oddechové čtení to splňuje svůj účel - pobavilo, uvolnilo, oddechl jsem si u toho, ale žánrová dechberoucí lahůdka to zrovna není.

22.05.2011

S odstupem času velmi, velmi zajímavé čtení, o jehož obsahu ostatně nakonec něco svědčí i to, že Tomáš Ježek nakonec nechtěl, aby kniha vůbec vyšla. Myslíte si, že jen komunisti rozkradli, co mohli?

21.05.2011

Jak jsem se těšil, tak jsem byl zklamaný. Z 15-ti povídek mě zaujalo pouhých 5 (nejvíce Pán a otroci, která měla opravdu nápad, humor a poselství), u některých jsem takřka nepobral jejich smysl, u jiných mi ten smysl připadal hodně dost podivný (podivný i navzdory známému faktu - jiný kraj, jiný mrav), některé mi připadaly jaksi bezobsažné, ne přímo nesmyslné, ale smysl postrádající. Možná jsem ale na to už asi moc starý :-).

18.05.2011

Můžeme s Peckovými názory a činy nesouhlasit, může nám vadit dobově (politicky) tendenční slovník knihy, přesto je třeba uznat, že nám její obsah odhaluje zajímavé osudy jedné historické osobnosti v dosti bouřlivých dobách. Zajímavý život v zajímavé době. Ač čistě biografická kniha strukturovaná a sepsána takřka vědeckou metodou, místy se čte jako dobrodružný román. Máte-li rádi nádech straých historických dob, možná vás četba potěší jako mě.

11.05.2011

Další z mnoha knih věnující se Jaroslavu Haškovi. Ač se jí nedá upřít jistý originální přístup, obsah občas je až moc popisný, zabývá se kdejakou prkotinou a snaží se obsáhnout co nejvíce informací (někdy naprosto podružných) o Haškovi. Na druhou stranu jsem se u ní i docela pobavil (historka jak Hašek zaplatil flašinetáři, aby se postavil vedle fary a hrál antiklerikální písně). I přes onu jistou kostrbatost zajímavý pohled na poslední roky Haškova života.

11.05.2011

Kniha možná není napsána poutavým a uchvacujícím stylem, patří však mezi ty, které nepotřebují být napsány poutavě a podbízivě, jejich obsah totiž je poutavý, zajímavý, překvapující a uchvacující sám o sobě. A to bez pochyby tragické osudy jednoho z největších myslitelů a "reformátorů" školství a vzdělávání jako takového je. Dnes se jeho snahám člověk může i pousmát, přesto mnoho jeho myšlenek zůstává strále aktuálních. Ramusovi patří dík již za to, že trošičku kostrbatou formou shrnul tuto (záměrně) pozapomenutou historickou osobnost a udržej její odkaz až do dnešních dnů. Velmi zajímavé čtení odhalující nejen Ferrerovy volnomyšlenkářské názory, ale i zkostnatělou a srabáckou povrchnost a despotičnost moci, jež se bojí o svá koryta.

11.05.2011

Brechta samotného mám docela rád a proto mě z jedné strany kniha o jeho dramatickém díle docela zajímala a be že by extra bavila, ale přinesla nové informace a trochu jiný pohled na mistrovo dílo. Bernhard Reich měl evidentně spoustu dostupných materiálů, především z první ruky, ale zdá se mi, že se v některých věcech nimral až zbytečně moc, možná ne na úkor toho, co chtěl říci, ale určitě na úkor čitelnosti a zajímavosti knihy. Pro milovníky a milovnice Brechtova díla příjemné rozšíření obzorů, pokud se ale chcete dozvědět něco o životě a díle Brechta, tato kniha vás asi moc neuspokojí.

10.05.2011

Po přečtení této knihy bych směle konstatoval, že život a strasti Dostojevského jsou v mnohém zajímavější a čtou se mnohem lépe, než leckteré jeho dílo. Ne že by mu bylo co závidět, ale život měl rozhodně zajímavý. Parolek odvedl dobrou práci, čtivou, zajímavou, chytlavou, mnohdy velice poutavou.

1 10.05.2011

Že byl Hašek občas dost škodolibý a zlomyslný, nezastírá žádný jeho životopisec. Longen však ve své knize dává Haškovi co proto. Až při čtení občas napadne myšlenka, co si tito dva přátelé nakonec udělali, že Longen napsal tuto svou knihu. Snad i proto, že milých a přehnaně pozitivních knih o Haškovi již tehdy bylo dost. Na druhou stranu, mě osobně všechno, co Longen napsal k Haškovi jaksi sedí. Je to trochu jiný pohled na podivuhodný život jednoho bohémského spisovatele, který se svým svérázným humorem proslavil po celém světě.

2 10.05.2011

První kniha od Švandrlíka a hned takové zklamání. Příběh nemá vůbec žádný drive, žádný koule, spád, je to jen suché a nezajímé potýkání (navíc naprosto nerealistické a nepředstavitelné) postav s jakýmsi osudem. Možná to je Švandrlíkův styl, který má nést jistou stopu jakéhosi humoru, jenže mě to připadalo jako dětský (pro hodně malé děti - první čtení) příběh pro dospělé a strašně mě to iritovalo. Postavy nezajímavé a jaksi idiotské, hovořící naprosto šílenou mluvou (žena odchází od muže a dialog probíhá takto: "Vím, že ti ubližuji, Jaroslave," přiznávala "a máš plné právo si o mně myslet, že jsem bezcharakterní ženská. Jenže já opravdu nemohu jinak! Jsou city, kterým člověk nedovede poručit. Sešla jsem se se svou láskou a oba jsme si rázem uvědomili, že k sobě patříme." Manželova odpověď: "To je v naprostém pořádku. Takové věci se stávají i v hodnotné literatuře. I ve filmu jsem to viděl.") Nezajímavé, nudné, bezduché až hloupé, naprosto mimo mě. Nejhorší kniha, tak za posledních 5 let, co jsem četl. Jakési mizivé hodnocení dávám jen za ten lehký horrorový nádech.

08.05.2011

No, vzhledem k roku vydání v určitých částech knihy za něco stojí hlavně obrazové přílohy, ale zajímavé jsou i různé mapky a je samozřejmé, že zase všechno se neupravovalo. Takže jako letmé seznámení se z historií zemí českých a slovenských, přesně plní svůj účel. Ještě mám v živé paměti, jak jsem hrdě do seznamu prezidentů v závěru knihy prupiskou dopisoval Václava Havla.

1 03.05.2011

Jako malé městské panelákové dítě jsem tuto knihu měl strašně rád a často jí bral do rukou, abych zjistil, co všechno v nedalekém prefabrikovaném lese neuvidím. Z nedostatku přílěžitostí jsem se s přírodou seznamoval i (hlavně) díky ní. Po přestěhování na vesnici uprostřed horských lesů ji mám rád stále, tentokrát do ní totiž nahlížím, abych zjistil, co jsem to vlastně venku viděl za zvíře nebo rostlinu. Už se docela těším, až v ní budeme listovat se synem a pak podle ní venku poznávat různé rostliny a zvířata. Mám k ní dost sentimentální vztah.

6 03.05.2011

Chcete vědět, jak by to asi vypadalo, kdyby psal Charles Bukowski horrory?
Sbírka texaského spisovatele Joe Richarda Harolda Lansdalea obsahuje výběr jeho 15-ti povídek z osmdesátých let (1983 - 1989). Původní vydání obsahuje povídek šestnáct. Kdo ví, proč český vydavatel vypustil povídku Fish Night (která se naštěstí ale objevila v antologii Hlas krve).
Lansdale je poměrně plodný autor. Má na svém kontě přes dvanáct románů (a jako na potvoru kromě této sbírky v češtině od něj vyšel roku 1998 již jen zcela nehororový Tarzan: Ztracené dobrodružství), tři scénáře k televiznímu Batmanovi, tři filmové scénáře a stovky povídek. Je rovněž hojným sběratelem různých cen a ocenění (British Fantasy, The american Mystery, The American Horror Critics a cenu Brama Stokera získal dokonce 4x). Některé získal za povídky obsažené v této sbírce.
Literární styl Lansdaleho je břitký, strohý (a přesto hutný), drsný, často brutální, s nádechem undergroundu a hlavně z větší části čistě realistický. Snad rovná půlka povídek je čistý realismus, neobsahují nic nadpřirozeného. Tyto povídky nepojednávají o "abstraktním" zlu útočícím na člověka a ohrožujícím ho z venčí, pojednávají o čistém zlu v člověku samotném, o tom, jak se mezi lidmi člověk stává vlkem. Vychází takto z konceptu, podle nějž to nejhorší zlo, s nímž se můžeme během svého života setkat, nemá nijak fantastický či nadpřirozený rozměr, je to totiž zlo nacházející se v lidské duši, které je všudypřítomné a mnohdy jen a pouze zakryto pláštíkem morálky, práva či snahy (strachu) nevybočovat z řady. V některých situacích však toto zlo z duše člověka vytryskne na povrch, dostane se mu volného pole působnosti. A právě v tento okamžik přichází na scénu Lansdale se svým literárním dílem. V něm až nepříjemně jasně, přímočaře a bez servítek popisuje mezní situace, boje na život a na smrt, tak nějak "lidsky" představuje různé vrahy a úchylné sadisty. Nezřídka v nich (ale nejen v nich) tuto formu a obsah používá jako "sociálně-etické" kladivo nemilosrdně tepající bující a přežívající rasismus a nacionalismus.
Tento druh povídek má však jeden závažný nedostatek. Lansdale pro ně často používá jednu kostru, na níž pak pouze navléká různobarevný šat příběhu, ovšem tak jakoby ledabyle, že ona kostra neustále prosvítá. Přečtete-li si tedy úvodní Jámu, při čtení dalších podobných povídek [Lov na kachny, Bizarníma rukama, Krvavý Valentýn, Jak chutná láska, Té noci, kdy nešli na horor] pak stačí přečíst již jen několik prvních odstavců, aby vám bylo jasné, jak bude povídka asi probíhat, ale hlavně, jak to všechno skončí. A to je obrovská škoda, neboť to výrazně ubírá na požitku četby a dopadu závěrů a point. Této sortě povídek se trochu vymyká Kluci jsou kluci, která sice po celou dobu jede ve stejném duchu, má jen trochu mystičtejší závěr.
Některé z povídek [Dopis z jihu, dva měsíce na západ od Nacogdoche a Zmeškané vlaky] se pak, navzdory své realističnosti, odehrávají jakoby v jiné dimenzi. Druhá jmenovaná se např. odehrává v poválečných Spojených státech, jejichž část však obsadili Japonci a připojili ji k Japonsku. Obě jmenované povídky pak, ještě společně s Větrnou smrští, vybočují ještě něčím. V podstatě to ani nejsou horrory. Zmeškané vlaky sice z psychologického hlediska trochu zamrazí svým nevýrazně výrazným závěrem, přesto však na nich nic horrorového nevidím.
Ostatně, podobně to vidím i s neobyčejně slabou fantasy povídkou Tlouštík a slon, která se v mých očích stala výrazným projevem úpadku, vyčichlosti a vyprázdněnosti fantasy žánru. A nebo jsem prostě jen tomuto stylu (a že jsem se s ním v různých fantasy/horrorových antologiích setkal často) nepřišel na chuť a nepochopil ho.
No a zbytek tvoří povídky s výraznou stopou nadpřirozena. Kratičká a dle mého názoru až zbytečně moc strohá Balvan na břehu moře o tajemném balvanu, jež nutí lidi vraždit, která ač nápadem a zápletkou výborná, hodně ztrácí právě svou až násilnou strohostí. Přidat pár odstavců, alespoň trošku se v některých větách rozepsat, jen o stupínek více rozprostřít charaktery, byla by to výborná povídka. Takto jsem měl při čtení dojem, že Lansdaleovi vydavatel ukradl náčrt budoucí povídky a vydal ho jako povídku samotnou.
Za poměrně zvláštní považuji povídku Peklo za čelním sklem, která mě hodně chytla svým začátkem, a to tak, že jsem uvažoval, že se poohlédnu po nějakých informacích, jestli Lansdale popsal historickou skutečnost, nebo si prostě jen vymýšlel. Naneštěstí, jak se povídka blíží ke konci, tak více a více slábne.
Na závěr jsem si nechal to nejlepší a tím jsou dvě postkatastrofické povídky. Mrtvý muž s jehlami v zádech je výborným příběhem o vině a trestu, následcích a důsledcích v temně ponuré postapokalyptické budoucnosti. A pro mě jasně nejlepší povídka celé sbírky. Zároveň i jediná povídka, kterou mě Lansdale dokázal opravdu vyděsit. Ne tím, co napsal, ale tím, co jím napsané asociovalo. A stačila mu k tomu pouhopouhá jedna jediná věta. Představte si, že čtete povídku o hrstce přeživších v budoucnosti zničené strašnou katastrofou, kteří se odhodlají opustit své dosavadní útočiště a vydat se hledat štěstí, naději a spásu do zničeného světa. A někde v půli povídky narazíte na větu: "A té noci, zatímco jsme neklidně spali, přišly růže." Jedna jediná věta, co více, jedno jediné slovo ["PŘIŠLY"], stačilo na to, abych se otřepal mrazivým strachem. Celou sbírku pak uzavírá futuristický zombie western S mrtvolákama v poušti kadilaků. Více futurewestern než horror, který mi často asocioval druhého a třetího Šíleného Maxe, najde se tu ale pár zombie, nějaký sex a o mrtvoly také není nouze. Mrtvoláci jsou považováni za Lansdaleho nejlepší povídku, také byla několikrát oceněna.
Lansdale se s ničím nemaže. Jeho slovník nezná mezí a tabu. Je výrazně provokativní, přesto však není nijak samoúčelný. Není to provokace pro provokaci. Je to (sice fiktivní, ale přesto představitelná) realita. Landsale ví, kdy má uhodit hřebík na hlavičku, a když se tak stane, je to ohlušující rána. Je sprostý, je lidový, jeho sex je sexem - žhavým, zpoceným, drsným, živočišným, ne žádnou romantickou nereálnou abstrakcí. Je to prostě čistý underground, žádný mainstream. Několikrát mi při čtení přišlo na mysl, že takhle nějak by asi vyzníval např. Charles Bukowski, kdyby se rozhodl napsat horrorovou nebo drsnou thriller povídku.
Část jeho povídek jsou jen několikastránkové příběhy (Jak chutná láska, Dopis z jihu... a Balvan na břehu moře mají každá jen 4 stránky), obecně není Lansdale žádný grafoman Kingova nebo Barkerova (k němuž je občas stylově přirovnáván) formátu, přesto si však dokáže výtečně pohrát se slovy, jejich významy, různými asociacemi a slangy. Mnohokrát jsem se při některých jeho slovních obratech a různých hláškách jeho hrdinů neubránil hlasitému smíchu.
Přesto všechno, a navzdory tomu, že je Joe R. Lansdale častokrát označován za mistra nejčernějšího humoru, za "nejdrsnějšího z drsných, nejrealističtějšího z fantastů, krále undergroundu" abych citoval přebal knihy, mě sbírka Bizarníma rukama nějak zvlášť nezaujala. Během čtení a bezprostředně po dočtení knihy se mé hodnocení pohybovalo někde mezi 40-50%. Jen díky tomu, že recenzi píšu o více než týden později a některé příběhy se mi tak trochu více rozležely v hlavě a měl jsem čas při přemýšlení o nich více proniknout do jejich světa a hlavně díky výbornému Mrtvému muži s jehlami v zádech, je mé konečné hodnocení o něco vyšší.

2 27.04.2011

Spisovatel Malcolm Ferry prohlédl podstatu dobra a zla a rozhodl se jí odhalit ve svém novém románu s názvem "Black & White". Jenže až příliš pozdě pochopil, že ve svém románu vytahuje na povrch fikci, která je mnohem realističtější, než by se mohlo zdát a její odhalení jí navíc vadí. Ferry se tak stává první obětí tajemného šestiprstého zabijáka. První, ale zdaleka ne poslední. Ferryho přítel a kolega Quentin Clark v jeho domě objeví strojopisnou verzi Ferryho posledního románu a rozhodne se jej ukrást a přivlastnit. Jenže tím jen umožní zlu pokračovat ve své práci. Clarka začnou sužovat děsivé věci a hrůzné představy. Jeho matka mu začne v noci kopat hrob, něco jej začne sledovat a při jedné takové vidině Clark na opuštěné silnici zabije nějakého mladíka. Jenže to, co si Clark vysvětluje jako vidiny a sny, nic takovým není, je to krutá realita. Stále více propadající depresím a trudnomyslnosti, se Clark rozhodne uklidit do hor na srub, kde by mohl v klidu přepsat a upravit ukradený Ferryho román. Zde naráží na tajemného indiána Noaha, který ví a přišel bojovat se zlem, snažícím se proniknout do našeho světa. Pomoct jim v tom má i mladá dívka Nancy, jejíhož přítele Clark ubil k smrti. Zlo si přišlo pro to, co je jeho a zaplaví celé městečko...
V Bestselleru se Doseděl dějově opět vrátil do Spojených států. Příběh se odehrává v coloradských Skalistých horách. Ač tak Doseděl píše o místě na hony vzdáleném, dokáže ho popsat takřka realisticky. Místopis má zkrátka v malíčku. Při čtení jsem si živě představoval popisované prostředí. Zdá se, jako by jsme četli román rodilého Američana.
Doseděl perfektně dokáže vypracovat a rozepsat charaktery svých postav a to i těch vedlejších. Každá postava románu je svá, má svůj vlastní charakter, povahu a ty, které se nedožijí jeho závěru i poměrně promyšlený konec. Je lehké se do nich vcítit, chápat je, soucítit s nimi, nebo je naopak nenávidět a nesnášet.
Obojí (a román celkově) má však jedno malé mínus.
Jestliže jsem v recenzích jeho ostatních knih hovořil o jeho přirovnávání ke Stephenu Kingovi, Dosedělova románová prvotina je toho nejjasnějším důkazem. Ve svých povídkách si jen osvojil Kingův styl, který na povrch vykoukne jen tu a tam. Kdyby mi ale o Bestselleru někdo řekl, že je to překlad Kingova raného díla, bez okolků bych na to skočil. Bestseller se Kingovu dílu až neuvěřitelně podobá, má takřka identickou kostru a strukturu vyprávění, dýchá z něj stejný duch, stejně dobře se čte, stejně lehce do něj vstoupíte a nechce se vám ven. Nejen místo, postavy a děj, ale právě i kostra románu nese nesmazatelné Kingovy stopy. Jde o to, zda to čtenář/ka přijme jako pozitivní nebo alespoň nijak rušivou záležitost (je to záruka dobré četby, bez větších zádrhelů či logických kiksů), nebo negativní fakt (proč číst kopii, když originál se čte lépe?).
Bestseller je také důkazem, že to, že dokážete napsat (nejen na české prostředí) vynikající povídky (první dvě z knihy Zlo přichází třikrát, minimálně polovina (ty čistě horrorové) povídek ze sbírky Krvavá hostina), automaticky neznamená, že zvládnete román. Román je zcela jiný kalibr, co v povídce přejdete dvěma třemi větami, v románu rozvedete i na několik odstavců. S tím by sice Doseděl problém neměl, přesto je Bestseller trošku nevyrovnaný. Rozdělen na pět částí kolísá od dobře zvládnutého začátku (Pandořina skříňka), kdy to vypadá na zajímavý psychologický horror, přes slabší stoupání k vrcholu (Indiánská hlava (I)), naprosto výbornou (a místy dost brutální) střední část (Carbon Mills (mezihra)), popisující městečko propadlé zlu, až po hodně slabé zakončení (Indiánská hlava (II) a Závěr). Poměrně dobré a v jisté míře i originální nápady se v půlce pozvolna a v závěru již zcela naplno přemění v jedno klišé za druhým. Poslední dvě části tak již jsou jen po sto prvé napsaným tím, co jste již stokrát četli někde jinde.
Doseděl skvěle popsal a rozepsal osudy jednotlivých postav, ale nějak pozapomněl na samotné zlo. Skoro nic se o něm totiž nedozvíme. Nedozvíme se to hlavní - PROČ! Nedozvíme se nic o jeho mytologii, pozadí, důvodu a ani jeho projevy nejsou nic extra. Jím "posednutí" lidé sice vyvádí hezké kousky, ale zlo samotné, projevující se převážně jen nazelenanou mlhou (jak neoriginální!), a útržkovitě rudýma očima ve tmě či šestiprstými stopami ve sněhu, by možná obstálo právě v povídce, ale na román je to podle mne žalostně málo. A když Doseděl to strašlivé smrtící zlo popsal jako "éterická kreatura tvaru hrušky a velikosti dospělého člověka", neubránil jsem se vyprsknutí smíchy. Podobné je to i se závěrem. Možná už jsme naučení a zvyklí na spektakulární, úchvatné a bombastické závěry, ale tohle je opravdu slabota. Jako výstřel do tmy. Jako když plivnete do obrovského bazénu. Jako když si uprdnete ve fabrice, kde jsou zapnuté všechny mašiny. Jako když se černoch svleče v tunelu donaha. Skoro nikoho to nezaujme.
Shrnu-li to do jedné věty, Bestseller je dobře napsaný (forma) průměrný příběh (obsah). Ovšem na románovou prvotinu to není špatné. Román holt není povídka a pokud se někdo v povídkách dokáže časem vypilovat ke skvělým výkonům, jsem si zcela jistý, že to Doseděl nakonec dokáže i u románu. Zbývá jen držet palce a doufat, že ještě nějaký napíše.

5 27.04.2011

Je s podivem, že se podobná kniha, mapující život, dílo a historická data jednoho z komerčně nejúspěšnějších, nejčtenějších, nejznámějších a nejoblíbenějších horrorových spisovatelů, jehož takřka kompletní románové dílo bylo zfilmováno, dostává na český trh až teď. Otázkou je, zda byl tento titul pro daný záměr nejvhodnější.
Stejně jako se tvrdívá (a v knize to parafrázuje i samotná Rogak), že kdyby Stephen King napsal oblastní telefonní seznam, zcela jistě by se našel někdo, kdo by to vydal nebo zfilmoval, je nad slunce jasné, že o vydavatele nebude mít nouze ani kniha věnující se Kingovu životu.
Stephen King totiž dokázal něco, co se podaří málokteré/mu žánrově vymezenější/mu autorovi/autorce. Překročil hranice horrorového žánru a s jeho dílem jsou obeznámeni i lidé, kterým horror jako takový takřka nic neříká. V knize to trochu komicky popisuje a vystihuje scéna z Kingova života, kdy se samotný Stephen King hádá v obchodě s jednou ženou, která ho přesvědčuje, že nenapsal Vykoupení z věznice Shawshank. Proto i jeho životopisná (neautorizovaná - je paradoxní, že se Rogak kvůli své knize s Kingem nikdy nesetkala, pouze s jeho asistentkou) kniha evidentně najde svůj odbyt.
Stephen King nikdy nezastíral svůj obdiv k tzv. populární (mainstreamové) kultuře, jako by navzdory faktu, že horror sám byl (a stále ještě je) považován za pokleslou, brakovou kulturu. Což opět výstižně vystihuje scéna z Kingova života, kdy jedno jeho prestižní ocenění vyvolalo v části kulturních a intelektuálních kruhů bouři nevole.
Stephen King je sám o sobě zajímavou postavou. Ovšem ne už tak v podání Lisy Rogak.
Nejen jeho fanouškům a fanynkám sice Rogak svým dílem poskytne nepřebernou zásobu různých faktů, zajímavostí, pikantností a zákulisních praktik z Kingova života - mysleli jste si, že Carrieje první román, co King napsal? Chyba! Věděli jste, že Řbitov zvířátekKing nikdy nehodlal vydat a nakonec vyšel jen dalo by se říci náhodou jako jakási z nouze ctnost poté, co dlouho ležel v šuplíku, kde ho chtěl King i nechat? - ovšem všechno to podává jaksi nezáživně. Celých těch 400 stran nejvíce působí jen jako faktografické nahromadění suchých fakt a konstatování. Lehce zkratkovitá chronologická encyklopedie jednoho života a díla, ke které se po jednom přečtení vrátíte již právě jen a pouze k encyklopedii, v níž rychle vyhledáte danou informaci a zase ji zavřete, ale už se k ní nevrátíte jako k zajímavé četbě. Vše podstatné i nepodstatné zde sice je - dozvíme se o Kingově mládí a počátcích (aneb jak pornografie pomáhala vytvořit jeden horrorový kult); o tolikrát zmiňovaném náhlém a nečekaném odchodu Kingova otce od rodiny; o jeho sociálním původu (aneb o klasickém americkém snu jak chudák ke jmění přišel), kterého se King nehodlal zbavit ani nabytým majetkem, nebo o jeho neutuchajícím smyslu pro princip, který mu občas, zdá se, že neprávem, přilepuje nálepku mamonáře; o Kingově názoru na Kubrickovo Osvícení i o tom, jak tento střet byl jednou pro vždy vyřešen a proč už King svůj názor na tento film neventiluje; i o tom, co si King myslí o filmových verzích svého díla či sequelech k filmům dle jeho předlohy - odhaluje se to však před čtenářem a čtenářkou bez známky jakéhokoliv ducha či životnosti.
Rogak se ve své knize snažila obsáhnout vše podstatné, vše, co by mohlo být zajímavé, občas se nevyhnula ani jisté pachuti bulvárnosti a povedlo se jí to i chronologicky posloupně poskládat. Nedokázala však, a kniha jako celek odhaluje fakt, že se o to zřejmě ani nepokoušela, dodat tomu něco životodárného, něco, co její souhrn suchých dat učiní svébytným, životem pulsujícím tvorem, jehož společnost vás bude těšit a obohacovat. Rogak si neuvědomila, že píše životopis, že píše o životě zajímavého člověka, jehož život sám o sobě mnohdy aspiruje na velký životní příběh, který by si zasloužil trochu vřelejšího citu, souznění, pochopení a životodárné krve pulsující stránkami, které jej hodlají předat ostatním.
Místo oživlé historie jednoho slavného, zcela jistě zajímavého a plodného života, stvořila Rogak pouhou suchou statistiku, neživý technický souhrn dat, který teprve by měl být bytelným kamenem, z něhož se vytesá zajímavý, poutavý a obohacující životopis. To Rogak neudělala. Slepila kostru, kterou zapomněla obalit tepající živou hmotou.
Jednotlivé části samy o sobě přínosné často jsou. Já sám jsem se z knihy o Kingovi dozvěděl spoustu zajímavých věcí a s Kingovým životem málo obeznámenému čtenářstvu jistě poskytne spoustu zajímavých a mnohdy zákulisních informací, např. o vzniku a pozadí jednotlivých románů, povídek či filmů podle nich natočených. Nebo i Kingovy negativní stránky, jako problémy s alkoholem a drogami, nebo fakt, že King několikrát vědomě ukradl námět pro své dílo někomu jinému. Jako celek však kniha nepůsobí moc dobrým dojmem. Je jaksi neosobní. Je jedním z nejslabších a nejhůře čitelných životopisů, které jsem kdy četl.

8 27.04.2011