eraserhead komentáře u knih

Spisovatel Malcolm Ferry prohlédl podstatu dobra a zla a rozhodl se jí odhalit ve svém novém románu s názvem "Black & White". Jenže až příliš pozdě pochopil, že ve svém románu vytahuje na povrch fikci, která je mnohem realističtější, než by se mohlo zdát a její odhalení jí navíc vadí. Ferry se tak stává první obětí tajemného šestiprstého zabijáka. První, ale zdaleka ne poslední. Ferryho přítel a kolega Quentin Clark v jeho domě objeví strojopisnou verzi Ferryho posledního románu a rozhodne se jej ukrást a přivlastnit. Jenže tím jen umožní zlu pokračovat ve své práci. Clarka začnou sužovat děsivé věci a hrůzné představy. Jeho matka mu začne v noci kopat hrob, něco jej začne sledovat a při jedné takové vidině Clark na opuštěné silnici zabije nějakého mladíka. Jenže to, co si Clark vysvětluje jako vidiny a sny, nic takovým není, je to krutá realita. Stále více propadající depresím a trudnomyslnosti, se Clark rozhodne uklidit do hor na srub, kde by mohl v klidu přepsat a upravit ukradený Ferryho román. Zde naráží na tajemného indiána Noaha, který ví a přišel bojovat se zlem, snažícím se proniknout do našeho světa. Pomoct jim v tom má i mladá dívka Nancy, jejíhož přítele Clark ubil k smrti. Zlo si přišlo pro to, co je jeho a zaplaví celé městečko...
V Bestselleru se Doseděl dějově opět vrátil do Spojených států. Příběh se odehrává v coloradských Skalistých horách. Ač tak Doseděl píše o místě na hony vzdáleném, dokáže ho popsat takřka realisticky. Místopis má zkrátka v malíčku. Při čtení jsem si živě představoval popisované prostředí. Zdá se, jako by jsme četli román rodilého Američana.
Doseděl perfektně dokáže vypracovat a rozepsat charaktery svých postav a to i těch vedlejších. Každá postava románu je svá, má svůj vlastní charakter, povahu a ty, které se nedožijí jeho závěru i poměrně promyšlený konec. Je lehké se do nich vcítit, chápat je, soucítit s nimi, nebo je naopak nenávidět a nesnášet.
Obojí (a román celkově) má však jedno malé mínus.
Jestliže jsem v recenzích jeho ostatních knih hovořil o jeho přirovnávání ke Stephenu Kingovi, Dosedělova románová prvotina je toho nejjasnějším důkazem. Ve svých povídkách si jen osvojil Kingův styl, který na povrch vykoukne jen tu a tam. Kdyby mi ale o Bestselleru někdo řekl, že je to překlad Kingova raného díla, bez okolků bych na to skočil. Bestseller se Kingovu dílu až neuvěřitelně podobá, má takřka identickou kostru a strukturu vyprávění, dýchá z něj stejný duch, stejně dobře se čte, stejně lehce do něj vstoupíte a nechce se vám ven. Nejen místo, postavy a děj, ale právě i kostra románu nese nesmazatelné Kingovy stopy. Jde o to, zda to čtenář/ka přijme jako pozitivní nebo alespoň nijak rušivou záležitost (je to záruka dobré četby, bez větších zádrhelů či logických kiksů), nebo negativní fakt (proč číst kopii, když originál se čte lépe?).
Bestseller je také důkazem, že to, že dokážete napsat (nejen na české prostředí) vynikající povídky (první dvě z knihy Zlo přichází třikrát, minimálně polovina (ty čistě horrorové) povídek ze sbírky Krvavá hostina), automaticky neznamená, že zvládnete román. Román je zcela jiný kalibr, co v povídce přejdete dvěma třemi větami, v románu rozvedete i na několik odstavců. S tím by sice Doseděl problém neměl, přesto je Bestseller trošku nevyrovnaný. Rozdělen na pět částí kolísá od dobře zvládnutého začátku (Pandořina skříňka), kdy to vypadá na zajímavý psychologický horror, přes slabší stoupání k vrcholu (Indiánská hlava (I)), naprosto výbornou (a místy dost brutální) střední část (Carbon Mills (mezihra)), popisující městečko propadlé zlu, až po hodně slabé zakončení (Indiánská hlava (II) a Závěr). Poměrně dobré a v jisté míře i originální nápady se v půlce pozvolna a v závěru již zcela naplno přemění v jedno klišé za druhým. Poslední dvě části tak již jsou jen po sto prvé napsaným tím, co jste již stokrát četli někde jinde.
Doseděl skvěle popsal a rozepsal osudy jednotlivých postav, ale nějak pozapomněl na samotné zlo. Skoro nic se o něm totiž nedozvíme. Nedozvíme se to hlavní - PROČ! Nedozvíme se nic o jeho mytologii, pozadí, důvodu a ani jeho projevy nejsou nic extra. Jím "posednutí" lidé sice vyvádí hezké kousky, ale zlo samotné, projevující se převážně jen nazelenanou mlhou (jak neoriginální!), a útržkovitě rudýma očima ve tmě či šestiprstými stopami ve sněhu, by možná obstálo právě v povídce, ale na román je to podle mne žalostně málo. A když Doseděl to strašlivé smrtící zlo popsal jako "éterická kreatura tvaru hrušky a velikosti dospělého člověka", neubránil jsem se vyprsknutí smíchy. Podobné je to i se závěrem. Možná už jsme naučení a zvyklí na spektakulární, úchvatné a bombastické závěry, ale tohle je opravdu slabota. Jako výstřel do tmy. Jako když plivnete do obrovského bazénu. Jako když si uprdnete ve fabrice, kde jsou zapnuté všechny mašiny. Jako když se černoch svleče v tunelu donaha. Skoro nikoho to nezaujme.
Shrnu-li to do jedné věty, Bestseller je dobře napsaný (forma) průměrný příběh (obsah). Ovšem na románovou prvotinu to není špatné. Román holt není povídka a pokud se někdo v povídkách dokáže časem vypilovat ke skvělým výkonům, jsem si zcela jistý, že to Doseděl nakonec dokáže i u románu. Zbývá jen držet palce a doufat, že ještě nějaký napíše.

5 27.04.2011

Je s podivem, že se podobná kniha, mapující život, dílo a historická data jednoho z komerčně nejúspěšnějších, nejčtenějších, nejznámějších a nejoblíbenějších horrorových spisovatelů, jehož takřka kompletní románové dílo bylo zfilmováno, dostává na český trh až teď. Otázkou je, zda byl tento titul pro daný záměr nejvhodnější.
Stejně jako se tvrdívá (a v knize to parafrázuje i samotná Rogak), že kdyby Stephen King napsal oblastní telefonní seznam, zcela jistě by se našel někdo, kdo by to vydal nebo zfilmoval, je nad slunce jasné, že o vydavatele nebude mít nouze ani kniha věnující se Kingovu životu.
Stephen King totiž dokázal něco, co se podaří málokteré/mu žánrově vymezenější/mu autorovi/autorce. Překročil hranice horrorového žánru a s jeho dílem jsou obeznámeni i lidé, kterým horror jako takový takřka nic neříká. V knize to trochu komicky popisuje a vystihuje scéna z Kingova života, kdy se samotný Stephen King hádá v obchodě s jednou ženou, která ho přesvědčuje, že nenapsal Vykoupení z věznice Shawshank. Proto i jeho životopisná (neautorizovaná - je paradoxní, že se Rogak kvůli své knize s Kingem nikdy nesetkala, pouze s jeho asistentkou) kniha evidentně najde svůj odbyt.
Stephen King nikdy nezastíral svůj obdiv k tzv. populární (mainstreamové) kultuře, jako by navzdory faktu, že horror sám byl (a stále ještě je) považován za pokleslou, brakovou kulturu. Což opět výstižně vystihuje scéna z Kingova života, kdy jedno jeho prestižní ocenění vyvolalo v části kulturních a intelektuálních kruhů bouři nevole.
Stephen King je sám o sobě zajímavou postavou. Ovšem ne už tak v podání Lisy Rogak.
Nejen jeho fanouškům a fanynkám sice Rogak svým dílem poskytne nepřebernou zásobu různých faktů, zajímavostí, pikantností a zákulisních praktik z Kingova života - mysleli jste si, že Carrieje první román, co King napsal? Chyba! Věděli jste, že Řbitov zvířátekKing nikdy nehodlal vydat a nakonec vyšel jen dalo by se říci náhodou jako jakási z nouze ctnost poté, co dlouho ležel v šuplíku, kde ho chtěl King i nechat? - ovšem všechno to podává jaksi nezáživně. Celých těch 400 stran nejvíce působí jen jako faktografické nahromadění suchých fakt a konstatování. Lehce zkratkovitá chronologická encyklopedie jednoho života a díla, ke které se po jednom přečtení vrátíte již právě jen a pouze k encyklopedii, v níž rychle vyhledáte danou informaci a zase ji zavřete, ale už se k ní nevrátíte jako k zajímavé četbě. Vše podstatné i nepodstatné zde sice je - dozvíme se o Kingově mládí a počátcích (aneb jak pornografie pomáhala vytvořit jeden horrorový kult); o tolikrát zmiňovaném náhlém a nečekaném odchodu Kingova otce od rodiny; o jeho sociálním původu (aneb o klasickém americkém snu jak chudák ke jmění přišel), kterého se King nehodlal zbavit ani nabytým majetkem, nebo o jeho neutuchajícím smyslu pro princip, který mu občas, zdá se, že neprávem, přilepuje nálepku mamonáře; o Kingově názoru na Kubrickovo Osvícení i o tom, jak tento střet byl jednou pro vždy vyřešen a proč už King svůj názor na tento film neventiluje; i o tom, co si King myslí o filmových verzích svého díla či sequelech k filmům dle jeho předlohy - odhaluje se to však před čtenářem a čtenářkou bez známky jakéhokoliv ducha či životnosti.
Rogak se ve své knize snažila obsáhnout vše podstatné, vše, co by mohlo být zajímavé, občas se nevyhnula ani jisté pachuti bulvárnosti a povedlo se jí to i chronologicky posloupně poskládat. Nedokázala však, a kniha jako celek odhaluje fakt, že se o to zřejmě ani nepokoušela, dodat tomu něco životodárného, něco, co její souhrn suchých dat učiní svébytným, životem pulsujícím tvorem, jehož společnost vás bude těšit a obohacovat. Rogak si neuvědomila, že píše životopis, že píše o životě zajímavého člověka, jehož život sám o sobě mnohdy aspiruje na velký životní příběh, který by si zasloužil trochu vřelejšího citu, souznění, pochopení a životodárné krve pulsující stránkami, které jej hodlají předat ostatním.
Místo oživlé historie jednoho slavného, zcela jistě zajímavého a plodného života, stvořila Rogak pouhou suchou statistiku, neživý technický souhrn dat, který teprve by měl být bytelným kamenem, z něhož se vytesá zajímavý, poutavý a obohacující životopis. To Rogak neudělala. Slepila kostru, kterou zapomněla obalit tepající živou hmotou.
Jednotlivé části samy o sobě přínosné často jsou. Já sám jsem se z knihy o Kingovi dozvěděl spoustu zajímavých věcí a s Kingovým životem málo obeznámenému čtenářstvu jistě poskytne spoustu zajímavých a mnohdy zákulisních informací, např. o vzniku a pozadí jednotlivých románů, povídek či filmů podle nich natočených. Nebo i Kingovy negativní stránky, jako problémy s alkoholem a drogami, nebo fakt, že King několikrát vědomě ukradl námět pro své dílo někomu jinému. Jako celek však kniha nepůsobí moc dobrým dojmem. Je jaksi neosobní. Je jedním z nejslabších a nejhůře čitelných životopisů, které jsem kdy četl.

8 27.04.2011

Řadový policista Alex Volchak se dostane ke zdánlivě banálnímu případu. V zapadlém motelu Ráj motoristů objeví tři těla v jakémsi katatonickém stavu. Fyzicky jsou těla živá, psychicky nevykazují žádné stopy života. Těla jsou odvezena do nemocnice a Alex přijde na stopu podezřelého Gilberta Mercada, na nějž byl pokoj pronajat. Jenže Mercado Volchakovi zemře v náručí a Volchak se nemůže zbavit dojmu, že si Mercado "dal záležet, aby bylo poznat, že to udělal schválně". V ten samý okamžik se jedno z těl v nemocnici probere a uprchne. Alex brzy zjišťuje, že má co dělat s podivnou, neznámou a záhadnou bytostí, jakýmsi ghúlem, který se objevuje vždy v nových a nových tělech mrtvých lidí, které nestačí jen znovu zabít, protože zatímco chladnou v márnici, ghúl je opět mezi námi.
Na záhlaví přebalu knihy stojí, že se jedná o "moderní horror". Toto označení je zcela vystihující. Stephen Gallagher ve svém románu působivě, uceleně a vyváženě zkombinoval detektivní příběh s napětím a lehkým vánkem hrůzu nahánějící atmosféry náhlého střetu s neznámým, neobyčejným, nepochopitelným a neobvyklým. Rozsahem nijak obsáhlý román je psán precizně strohým stylem, Gallagher se nezdržuje obsáhlými popisy a jednorázovým nastiňováním charakterů. Pro proniknutí do jeho příběhu nepotřebujete vědět oblíbené alkoholické nápoje, velikost bot nebo upřednostňování trenek či slipů, klasických kalhotek nebo tang jeho hrdinů a hrdinek. V krátkých, jen několikastránkových, kapitolách předkládá jen a pouze to, co je třeba vědět a co pohání děj nemilosrdně kupředu. Není to nijak na škodu, tato strohost má spoustu předností - dokáže upoutat a pohltit, děj plyne souvisle a svižně, bez zpomalování, rozmělňování atmosféry a zabředávání do grafomanského onanistického balastu. V tom vidím jeden z projevů oné modernosti. Údolí světel je zářným příkladem, že v určitých situacích a formách je méně mnohdy více. Stručně a jasně předloží pouze to, co potřebujete k tomu, aby vás román zaujal, jeho přečtení bavilo a uspokojilo.
Po přečtení ve vás zůstane pouze uspokojení a žádné pocity nenaplněnosti. Přesně, jak se píše na přebalu knihy, Údolí světel "není pouhým povrchním hororem kondenzujícím čistou hrůzu pro hrůzu. Je to inteligentně napsaný, přitom napínavý a originální souboj mezi duchovním dravcem s dokonale propracovaným modem operandi a lidskou kořistí, jejíž jedinou zbraní je důvtip."Podobné popisy zpravidla mají pouze nalákat potencionální čtenáře a čtenářky ke koupi knihy a mnohdy slibují mnohem více, než pak samotná kniha poskytne. Tento je však jiný, je totiž náhodou pravdivý. Stejně jako je ve své strohosti a neobsáhlosti úderný samotný román, jsou tyto dvě věty výstižné a všeobsažné. Více než těchto pár citovaných slov k popisu a ocenění Údolí světěl není třeba.
Příběh stojí hlavně na dobře vybudovaných charakterech postav, které nejsou popsány a načrtnuty ultimativně. Gallagher ponechává spoustu místy pro vlastní přístup čtenářů a čtenářek a práci jejich představivosti. Jen několika pádnými větami, připomínkami a narážkami, roztroušenými po celých dvou stovkách stran dokázal vybudovat lidské (v případě ghúla nelidské) a příjemné postavy, které se uvěřitelnými stávají i díky svým vlastním chybám a vlastnostem. Volchak je samotářský, jen těžce přístupný morous, který si vás k sobě připustí jen nerad z donucení okolnostmi. Charakter vcelku milý, již proto, že sám pár takových lidí znám a část jeho vlastností, jimiž oplývá, sám sdílím. Dokonale promyšlenou, charakterově vyváženou a zajímavou postavou je samotný ghúl. Hlavně, co se týče povahy. Je to jeden z mála horrorových "monster" a padouchů, který je ve svých ne/nadlidských a nadpřirozených schopnostech spíše více omezován, než aby mu byly k dobru, poskytovali mu nepřekonatelné výhody a povzbuzovaly jeho nad/nelidskou nadřazenost a povýšenost. Ghúl je ve svém osudu a údělu až komicky nepraktický. Ztracen, nebo lépe řečeno, obklopen lidským pokolením, nedokáže i za ta staletí, která s ním sdílí, přijmout jeho pravidla, což mu při jeho zvrácených choutkách je ke škodě. V kombinaci s jeho ješitností, bohorovností a manýristickým pocitem nedostižitelnosti, to působí nezvykle zajímavě a dělá to z Ghúla až politováníhodného soupeře.
Stephen Gallagher dokázal příběhu vtisknout silnou známku napětí a atmosféry, aniž by k tomu používal zavedené horrorové postupy a scény. Ghúl sice "je zlý a žere malé děti", ale dělá to jen tak mimochodem, jakoby z nudy či touhy popíchnout svého pronásledovatele. Román se obejde bez drsnějších a krvavých scén, nijak kvůli tomu však ukazatel atmosféry a napětí neklesne do záporných sfér stupnice.
Údolí smrti mi hodně připomenul film Gregory Hoblita Fallen [Anděl smrti] (1998) s Denzelem Washingtonem v hlavní roli. Zdálo by se, že se kniha stala jakousi volnou předlohou k filmu, má hodně podobnou zápletku a podobný konec. Informace o spojení Gallagherovy knihy a Hoblitova filmu se mi však nepodařilo nalézt. Snad jde tedy jen o jakousi shodu náhod.

4 27.04.2011

Jak se zdá, Svatopluk Doseděl je zřejmě jediný "pravidelně" knižně publikující český hororový spisovatel. Má za sebou jednu antologii, dvě povídkové sbírky a jeden román plus pár povídek různě po časopisech.
Zlo přichází třikrát obsahuje tři povídky, propojené místem konání děje. Všechny se odehrávají v jihočeském Jarošově nebo jeho blízkém okolí a při jejich psaní Doseděl vycházel z místních pověr, pověstí a legend.
První povídka nazvaná Kalvárie vypráví o jednom starém domě s hodně pohnutou a krvavou historií, do něhož se nastěhuje spisovatel s manželkou, který by rád o této historii zjistil něco více a napsal o tom knihu. V domě kdysi žila žena, která zabila svých sedm manželů, pár dalších lidí a říkalo se o ní, že je čarodějnice. Spisovatel se jedné noci rozhodne vyzkoušet prostřednictvím své ženy jako média vyvolat ducha jednoho z těch, kdož v tomto domě zemřeli násilnou smrtí. Při druhém pokusu však vyvolá nepravého ducha a rozpoutá své vlastní osobní peklo.
Ve druhé povídce Batalión se mladý Denny v hospodě seznámí s krásnou, leč opilou, Sabrinou, místní podivínkou, z níž si každý dělá srandu. Když se za ní z hospody vydá, zachrání jí život, když ji vytáhne z řeky, do které v opilosti spadla z mostu. Jenže se ukáže, že Sabrina nespadla. Sabrina nedá Dennymu spát, nehodlá ji jen tak pustit k vodě a tak se mezi nimi vytvoří přátelství a ona mu vypoví svůj příběh - po nocích ji sužuje duch mrtvého francouzského vojáka Gastona le Blanca, který před necelými třemi stoletími padl se svým bataliónem v bitvě nedaleko Jarošova. Duch Sabrinu sexuálně obtěžuje a ta zjistila, že se mu ubrání jenom tím, že se opije do němoty. Sabrina se rozhodne vyzkoušet znechutit se Gastonu tím, že se vyspí s Dannym, tím však jen rozpoutají jeho vztek a Gaston začne zabíjet.
O ději třetí povídky vypovídá již její název Lykantropie. Viktor je nevyléčitelně nemocný a doktoři mu dávají jen tak, slovy klasika, rok, maximálně dva. I proto Viktor na vše rezignoval a začal nasávat, což se dvakrát nelíbí jeho kamarádce Alici. V okolí začnou docela drastickým způsobem umírat (nejen) malé děti. Cosi, co podle stylu útoku vypadá jako obrovské zvíře, jim utrhne a odnese hlavu. Viktor je stále více přesvědčen, že to dělá vlkodlak a že tím vlkodlakem je on, že se tím tak buď brání jeho tělo nemoci, a nebo to má na svědomí právě ta nemoc. Viktor však zjistí, že se mýlil, že tím vlkodlakem není on.
Obrovskou výhodou a plusem všech tří povídek je, že je Doseděl zasadil do zdejšího prostředí, do prostředí které zná dobře on sám (v Jarošově žije již nějakých 12 let). I z tohoto důvodu se povídky strašně dobře čtou, protože vám připadá, jako by se odehrávaly někde kousek od Vás, vedle ve vesnici, kterou občas projíždíte. Doseděl nás touto zajímavou exkurzí provede po Jarošovských lesích, polích, historických památkách, místních hospodách a neobyčejných výletních místech. České názvy míst způsobují, že si dokážete skoro živě představit popisovaná místa. Kniha je doplněna i fotografiemi některých míst, o nichž se v povídkách pojednává. Fotil sám Svatopluk Doseděl.
Trochu mě pobavily jména v prvních dvou povídkách, projevující Dosedělovu zřejmě ne zcela vyřešenou snahu opustit ve svých povídkách americký kontinent a jeho obyvatele, nebo spíše používat klasická česká jména. Nejsou zase až tak moc echt česká a jak říkám, při jejich přečtení jsem se nevyhnul úsměvu.
Při čtení prvních dvou povídek jsem byl nadmíru spokojený, jsou psány Dosedělovým skvělým vybroušeným stylem, mají švih a spád, jsou drsné, napínavé, atmosférické a strašidelné. Dobré nápady a zápletky ještě lépe zpracované. Dosedělovi se často přezdívá český King. Jenže v jeho případě není žádný důvod brát to jako urážku či posměšek. Doseděl svou tvorbou opravdu nijak nezastírá svou inspiraci a oblíbeného hororového spisovatele. Naštěstí si z Kinga vzal to dobré a pracuje s tím po svém. Těšil jsem se, jak můj oblíbený český spisovatel dostane plných 100%, protože Kalvárie i Batalión si je zcela určitě zaslouží. Jenže...
Jenže, že k tomu asi nedojde signalizoval již název třetí povídky. A došlo na nejhorší. Sice slušně napsaná, třetí povídka je přesně taková, jakou jsem vzhledem k jejímu názvu očekával. Vlkodlačí nuda, která ničím nezaujme a nepřekvapí (ale ano, nakonec mě překvapila - genezí vlkodlaka, jenže jsem potom nevěděl jestli se mám smát, nebo schovat hlavu do dlaní). Průhledný příběh s očekávatelným dějem, který odhadnete vždycky tak odstavec napřed a to z četby nakonec udělá jen pouhou rutinu, aby jste tu knihu dočetli/y celou. Milovníky a milovnice vlkodlaků to ale možná zaujme více než mě, troufám si říci, že dostanou přesně to, co budou očekávat. Mě už ale tohle vážně nebaví.
Kniha mi udělala velikou radost. Čte se jedním dechem, není nějak moc rozsáhlá, ale i přesto přesně splňuje svůj účel. Pobaví, zpříjemní dlouhou chvíli a při jejím čtení vám bude tu a tam přebíhat mráz po zádech.
Svatopluk Doseděl je u mě v současné době nejlepší český spisovatel, a to ne proto, že je, zdá se, co se týče publikační tvorby, ojedinělým jevem. Díky alespoň za to.

4 27.04.2011

Kingovy povídky z osmdesátých let, vybrané pro toto vydání z jeho sbírky Skeleton crew (1991), jsou takřka reprezentativní ukázkou jeho schopností narušit všeobecně známou, běžnou a v podstatě nudnou realitu plíživým nástupem čehosi nadpřirozeného, neznámého a děsivého a spojit to v jeden zajímavý příběh. Ukážou však i to, že ne vždy je to trefa do černého.
Zkratka paní Toddové je zajímavě pojatý a povedeně podaný příběh o alternativních světech, které zde umožňují zkracovat jednotlivé vzdálenosti. Mrazivý příběh o jedné ženě, posedlé hledáním nejkratších cest z bodu A do bodu B, jeho poetičnost, svižnost a zábavnost (tohle King opravdu umí, občas se při čtení jeho příběhů nemohu zbavit neustálého úsměvu na rtech) pohltí natolik, že si ani neuvědomíme, že nás to nepřirozené, děsivé a strašidelné už doslova drží kolem ramen. Navíc s tím příběhem i tak nějak souzníte, možná se i vám při cestování někdy stalo, že vám okolní svět připadal nereálný a tak nějak mimo běžnou realitu.
Prám o čtveřici studující mládeže, která se v nastupujícím podzimu rozhodně ještě naposled užít radosti koupání a vydá se k jednomu jezeru, na němž je starý prám a neočekávaný jezerní obyvatel, se dočkal i filmové verze jako jeden z příběhů hororového filmu Creepshow 2 [Plíživý děs] (1987). Filmový a literární Prám se liší svým závěrem, je však těžké rozhodnout, který z nich, jestli ten původní literární, nebo ultimativnější filmový, je lepší. Oba jsou povedeným zakončením zajímavého příběhu se skvělým nápadem.
Textový procesor bohů je jakousi reflexí nástupu počítačů do všedního života obyčejných lidí. I přesto, že možná dnes, kdy se počítače staly nedílnou součástí života obyčejného člověka, už by nemusela působit tak, jako v době svého vzniku, kdy počítače byly ještě často považovány hlavně za záležitost sci-fi, či rozsáhlých vědeckých konglomerátů, si stále udržuje vysokou laťku neobyčejnosti a napětí. Silnou zbraní povídky je samotná její podstata, která staví na hlavu zažité normy chování a uvažování. Povídka z jedné strany končí dobře a dalo by se říct happy endem, jenže přistoupíme-li na jakési pole morálky, toto dobro je v podstatě zlem. Z filosofického hlediska však ukazuje, že všechno zlé, je pro něco dobré a že dobro a zlo jsou relativní pojmy. Jestliže zlo, aniž by nějak zřetelně, viditelně a z obecného hlediska vlastně nezjistitelně (dle hesla, není žalobce, není soudce) někoho poškodilo, je pro někoho dobrem a přínosem, je to vlastně pořád ještě zlo? Kdyby jste měli mašinku, která by plnila všechny vaše sny (a řešila by veškeré možné vedlejší účinky) a mohla by napravit všechny osudové chyby ve vašem životě, i ty, na které jste jaksi neměli žádný vliv, zabývali by jste se nějakou morálkou?
Tyto tři povídky jsou bez výjimky výborné. Dobré nápady, dobré zpracování. Příjemné, mrazivé, v konečném důsledku strašidelné. Mohly by být zmíněny ve slovníku hned vedle hesla moderní horor. Co se týče hodnocení, čisté stoprocentní záležitosti. Měl-li bych vytvořit pětici Kingových nejlepších povídek (!!!), zřejmě by tam byly všechny tři.
Horší už to je s následujícími dvěma povídkami.
Nona mohla zaujmout možná ve své době. Zpověď odsouzeného vraha o jeho setkání s osudovou ženou, pro kterou by jste byli schopni udělat cokoliv - zmlátit hromotluckého řidiče v baru plném jeho kámošů, zabít policajta a podobné věci, které obvykle neděláte a o nichž si myslíte, že by jste jich nikdy nebyli schopni. A to všechno pro její krásné oči, tvář a neustále sílící pocit jakéhosi osudového setkání a možnosti dostat se k lizu. Jenže zrovna tohle se Kingovi moc nepovedlo. První, co mě při čtení napadlo bylo, tuhle povídku asi četl Quentin Tarantino a pak napsal scénáře k Pravdivé romanci [True Romance] (1993) a Takoví normální zabijáci [Natural Born Killers]. Mám docela rád různá přirovnání, takže, Nona má asi stejnou sílu, jako když si nahlas uprdnete v rachotícím vlaku projíždějícím tunelem. Prd je na světě, ale málo kdo to postřehne. V tom okolním hluku se prostě ztratí. A Nona je na tom stejně. Prostě se svou podprůměrností (nejen v rámci Kingovy tvorby) ztratí v podobně laděných příbězích, nebo v samotných Kingových povídkách.
Poslední Úžina se ze všeho nejvíce jeví jako Kingovo vypořádání se se strašákem stáří a smrti. Spíše než hororový, je to poetický příběh o nepoetických věcech (odhalení sepjatosti ostrovní komunity, která zásadně své problémy řeší mezi sebou, například), o stáří, uvědomění a pevném odhodlání odejít, když na to přijde čas a v neposlední řadě o zpívání mrtvých. Určitě se trochu zasníte, možná setřete slzu, bát se ale určitě nebudete. Kingovým štěstím prostě je, že umí dobře a čtivě napsat i blbost. Teda ne, že by Úžina byla blbost, to v žádném případě není, ale žádná bomba to taky není. I když je to dobře napsané. Slabší nadprůměr.
Hodina děsu jen potvrzuje, že Stephen King kromě románů dobře zvládá i povídky (a to ne každý spisovatel umí a v žádném případě neplatí, že kdo zvládá dobře povídky, zvládne v klidu román a naopak). Tento kratičký výběr je v podstatě povedený, dvě slabší povídky z pěti je dost dobrý průměr. Na seznámení s Kingovým dílem obecně, nebo jeho povídkovou tvorbou speciálně, mohu jen vřele doporučit.

7 27.04.2011

Profesor Lowry by si neměl nač stěžovat. Přednáší na univerzitě, studenti ho mají rádi, jezdí na archeologicko-badatelsko-vědecké výpravy, publikuje v časopisech, má milující ženu, nejlepšího přítele. Jenže z jedné výpravy si přiveze malárii, díky jednomu jeho článku v časopise mu vedení univerzity sdělí, že s ním již další školní rok nepočítají. Ale hlavně, jednoho dne ztratí čtyři hodiny. A klobouk. Prostě ve tři čtvrtě na tři odejde od svého kamaráda Tommyho a domů se dostane až ve tři čtvrtě na sedm. Bez klobouku, s potrhaným a špinavým kabátem. Co se ty čtyři hodiny dělo, kde byl, co tam dělal, kde nechal svůj klobouk, si není schopen vybavit. Od té doby Lowrymu začnou dít divné věci. V noci před svým domem objeví schody do podzemí, po nichž lze sestoupit, ale ne již vystoupat zpátky, které jej zavedou k divným a záhadným lidem a věcem. Je mu řečeno, aby ony čtyři hodiny a svůj klobouk nehledal, protože až najde klobouk, nalezne i ony čtyři hodiny a jako bonus k tomu i svou smrt. Ranní rozbřesk však vidiny a představy nezažene. Lowry cítí, že jej někdo, nebo spíše něco, sleduje. Když se po tom ohlédne, hned to zmizí, ale přítomnost toho je evidentní. A vše se zhoršuje. Lowry zjistí, že když se jen koutkem oka dívá na svou ženu a přítele Tommyho, jejich tváře se mění a vylézají jim z úst dlouhé nažloutlé tesáky. Přímý pohled však vše uvádí do pořádku, tváře jsou jak byly a po tesácích ani památky. Stačí však jen opět pohled koutkem oka a je to zpět. Tyto stavy jsou čím dále intenzivnější a je jasné, že vše brzy dospěje k jakémusi vyvrcholení. Všechno však Lowrymu napovídá, že to vyvrcholení nebude příznivé. Minimálně pro něj.
Dnes je L. Ron Hubbard, i díky mnohým filmovým hvězdám, známý hlavně jako zakladatel tzv. Scientologie. Hubbard však začínal jako spisovatel dobrodružných a sci-fi příběhů. Až po druhé světové válce tuto tématiku opustil a věnoval se zkoumání lidské duše. Asi nejznámější z tohoto období je jeho kniha, a vlastně z celé Hubbardovy literární tvorby, je kniha Dianetika, moderní věda o duševním zdraví [Dianetics, The Modern Science of Mental Health] z roku 1950. Ke sci-fi se pak vrátil v roce 1982, když napsal, scientologií silně ovlivněný, román Bojiště: Země [Battlefield Earth], který byl i zfilmován. Během svého života napsal kolem tří stovek sci-fi, dobrodružných, detektivních, hororových a westernových románů, povídek a scénářů.
Za jeho nejlepší a nejznámější hororový příběh je považován právě Děs, který je nejen kritikou hodně ceněným příběhem. Stephen King o něm např. napsal, že to je "jedna z mála knih v tomto mrazivém žánru, která si skutečně zaslouží přeceňované označení "klasika" ve smyslu - toto je klasický příběh o plíživém surrealistickém strachu a hrůze. (…) Tahle knížka je jedna z opravdu, opravdu dobrých."
Když jsem si přečetl Kingovu citaci, okamžitě mě napadlo, četli jsme oba stejnou knihu? Nedošlo při českém překladu k nějaké chybě, změně, úpravě? Abych použil cimrmanovské vyjádření - Děs se vůbec nečte špatně, to nemůžu říct. Příběh není nijak obsáhlý, Hubbard nás nesvádí z přímé cesty různými dějovými oklikami, či odbočkami na vedlejší objížďky po okreskách nebo minipříběhy v příběhu hlavním. Ale ano, jedna taková odbočka by zde vlastně byla, mohla by mít podobu klasického střetu mezi racionálním materialismem a nadpřirozeným náboženstvím. Obzvláště Lowryho, od něj i pro něj samotného zpočátku nečekaná, přednáška studentům, vypadá ze všeho nejvíce jako Hubbardův výkřik, než Lowryho změna názoru. Děs je odbrzděným autem s porouchanými brzdami a zaseknutým volantem, jedoucím z kopce po rovné přímé ulici. Těch sto stran se čte jedním dechem, jedním tempem.
Příběh je zasazen do zajímavého prostředí a s odstupem času i do zajímavé doby. Až vás pokaždé překvapí, uvědomíte-li si, že se to odehrává ve čtyřicátých letech. A to hlavně v případech, kdy dojde na jakési celospolečenské vědomí americké vyšší střední a vyšší třídy - neústupné prolnutí křesťanského náboženství do všech oblastí života, toho univerzitního nevyjímaje, či pohrdavý přístup ke všemu necivilizovanému neamerickému. Děkan Jebson je v tomto ohledu opravdu ukázkově slizce nechutný.
Potud je to dobrá práce. Ale strach a hrůza? Nevím, možná v oněch čtyřicátých letech, dnes už sotva. Lowryho nadpřirozené a tajemné zážitky či setkání s tajuplnými postavami (duch stovky let mrtvého kněze, rytíř, malá holčička) totiž nejvíce působí jako nákup v second-handu. Pravda, oblečení sice máte, v tomto směru můžete být uspokojeni, jenže je to tu a tam více méně oblečení sešlé a již použité. Při čtení mě žádný z Lowryho podivuhodných zážitků a setkání nijak nepřekvapil, nic z toho mě nepřinutilo říct "fíha", jen jsem prostě, bez jakékoli stopy napětí či netrpělivého očekávání čekal, na co narazí příště. Na druhou stranu je třeba říct, že mě to však nijak nenudilo a to co se na stránkách odehrávalo ani jinak neuráželo (ve smyslu, že by to bylo nezajímavé). V knize jsem narazil jen na dvě scény, které bych mohl označit za strašidelné a mrazivé. Prvně, když zdánlivě spícího Lowryho potají pozoruje jeho přítel Tommy, to je opravdu dobře, napínavě a strašidelně podaná scéna, výborná hlavně v tom, že jde vlastně jen o obyčejnou všední věc, Hubbard do ní však dokázal naládovat až nepříjemně silnou atmosféru. Druhou je pak situace, kdy Lowryho sleduje ono cosi tajemného, něco, co se nechce nechat zahlédnout a směje se to nepříjemně dětským smíchem.
Na štíru je pak příběh i se samotnou pointou a závěrem. Věřím, že to Hubbard měl přesně do puntíku promyšlené ještě před samotným psaním a všechno co napsal, má své opodstatnění a neústupně logicky a správně vede k jednomu jedinému cíli - svému závěru. Po dočtení to však na mě působilo neodbytným dojmem, že se příběh (dobře a pomocí zajímavě volených slov, slovních obratů a vět vykreslovaný) jaksi nezáměrně rozběhl do dvou navzájem se vzdalujících linií, které se ke svému konci vzdalovaly již natolik, že se autor musel rozhodnout co nejrychleji je uzavřít a hlavně nějak spojit zase dohromady. A vybral si k tomu tu nejvíce neodbytně se vnucující, nejvšednější možnou a nejméně originální variantu. Závěr a pointa pro mě byla zklamáním. V tomto ohledu se Hubbard pak dopustil závažné chyby - tím je jeho poznámka hned na začátku knihy, že je celý příběh naprosto logický, přes všechno, co svědčí o opaku. Jak jsem již psal, věřím, že tomu tak je, že to měl Hubbard dokonale promyšlené a kdyby se čtenáři a čtenářky začali/y v příběhu důkladně pitvat a přemýšlet nad ním, dojdou ke stejnému závěru, ale ruku na srdce, komu by se to po tomto upozornění hned na začátku chtělo? Děs jsem četl již dvakrát a abych pravdu řekl, v obou případech mi bylo vcelku jedno, jestli to všechno sedí a jestli je to přesně a do puntíku logické. Ač se to tak při běžném čtení opravdu nejeví. Nic mě nenutilo přemýšlet o tom, jestli to všechno dává smysl, už proto, že mi to Hubbard řekl hned na začátku. Mimoto zastávám názor, že autor by neměl své dílo vysvětlovat a poskytovat k jeho pochopení žádné pomocné berličky. Tím totiž snižuje samotnou jeho existenci, opodstatnění a svébytnost.
Přesto je Lowry dobrý a milý společník, s nímž budete soucítit a sdílet jeho stav, touhu a cestu k nalezení oněch čtyř hodin a ztraceného klobouku. A i já sám se k němu pravděpodobně ještě někdy vrátím, opětovně s ním tuto cestu podstoupím a snad najdu chuť a čas o tom popřemýšlet a odhalit skrytou logiku jeho neobvyklých zážitků.
Na závěr je třeba podotknout, že se kniha dočkala ještě druhého českého překladu Jana Zajíčka, který, tentokrát pod názvem Strach, vydalo v roce 2008 nakladatelství Deus.

2 27.04.2011

U některých knih, obzvláště tedy antologií, je zárukou kvality již to, kdo je edituje, kdo vybírá a sestavuje její obsah. V tomto případě je touto zárukou Tomáš Korbař (1920-1976) [pro mě pak osobním potěšujícím faktem je, že měl narozeniny ve stejný den jako já], i po své smrti vysoce ceněný a uznávaný překladatel z angličtiny a příležitostně i francouzštiny a neúnavný propagátor hororového žánru (v jeho literární podobě) v socialistickém Československu. Korbař za svého života přeložil nejen stěžejní díla hororové literatury jako Stokerova Draculu či Wollstonecraftové Frankensteina, ale sestavil i dvě hororové antologie. Třetí Korbařova antologie Opičí tlapka pak byla sestavena z jeho překladové pozůstalosti, objevily se v ní i tři povídky z této antologie.
Obě samotným Korbařem editované antologie jsou dodnes mnohými považovány za to nejlepší, co v oblasti hororu u nás vyšlo a jeho první antologie Tichá hrůza(1967), je často umísťována na vedoucí příčku tohoto pomyslného žebříčku.
Na samém počátku sedmdesátých let 20. století pak Korbař sestavil tuto, již žánrově a obsahově úžeji zaměřenou, antologii Rej upírů.
Rej upírů, jak již samotný název napovídá, je takřka reprezentativním výběrem strašidelné literatury věnující se upírskému/vampýrskému fenoménu. A je třeba hned z kraje zdůraznit a vyzdvihnout, že na rozdíl od současného, již značně monotematického a stereotypního, upírského trendu (jak v literatuře tak i ve filmu), je Korbařův výběr hodně různorodý a členitý.
Časovým vymezením povídky zapadají do celého 19. století, snad s menším přesahem do počátku století dvacátého (nevím, data vzniku jednotlivých povídek jsem opravdu nevyhledával a v knize jsou uváděna data jen vydání, z nichž bylo překládáno).
Očekávají nás tedy pochmurné a prostorné staré domy a hřbitovy s neskrývaným gotickým a renesančním nádechem, mnohdy aristokratická či buržoazní společnost, okázalá, místy až archaická a květnatá mluva a rozvitá souvětí. Zkrátka takový ten nádherný a atmosférický punc historična, který upírskému žánru sluší asi nejvíce. Takže se nemusíme obávat střetu s latexovými oblečky, kung-fu souboji, pokročilou technikou, akčními přestřelkami a přehnanou romantikou.
Autorsky nahlédneme do několika zemí, což poskytuje možnost srovnání pohledu na upíry jakožto bytosti a mytologii z pohledu různých kultur a společností.
Jan Nerudanám tak ve své jen několikaodstavcové povídečce Vampýrpovypráví o jistém podivínském malíři, který zřejmě dokáže, v jistém směru, předvídat věci příští, neboť maluje zásadně jen osoby, které brzy zemřou. Přesto, že je povídka neuvěřitelně krátká, obsahuje vše, co má, včetně překvapivého rozuzlení na závěr. Mimo to je psána opravdu zvláštním jazykem, který zpočátku sice zarazí, po několika větách se však již necháte v klidu kolébat na vlnách jeho archaičnosti.
V povídce Upírnás William Polidoriseznámí s mladičkým Aubreym, který se spřátelí s tajemným lordem Ruthvenem, jehož předchází (či dobíhá?) nemilá pověst. O její pravdivosti se Aubrey přesvědčí za opravdu vysokou cenu.
Přízraky Ivana Sergejeviče Turgeněvajsou ponejvíce takovou romanticko-duchařskou road movie. Její vypravěč se po nocích setkává s tajemným éterickým duchem(?) jisté ženy, jejímuž kouzlu propadá stále hlouběji a která mu umožňuje cestovat různě po světě. Její podstatu náznakově odhalí až samotný, přiznejme, že trochu zmatený a jen z obtížemi pochopitelný, závěr. Povídka trpí hlavně svou délkou, která ji činí od druhé půle již značně jednotvárnou, nezáživnou a nudnou.
CarmillaJ. Sherdinana Le Fanuje stoprocentním majstrštykem o rodině vypravěčky, která pod svá křídla na jistý čas přijme neznámou dívku jménem Carmilla. V okolí počnou záhadně umírat lidé, mezi Carmillou a vypravěčkou začíná vznikat silné citové pouto (které zaujme a překvapí na svou dobu až neskrývaně náznakovým lesbickým nádechem - není se pak čemu divit, že tato povídka později sloužila jako námět pro několik lesbicky laděných upírských filmů) a postupně se začíná odhalovat pozadí a příčina Carmillina divného chování a její spojitost s již mrtvými osobami se jmény jako Mircalla a Millarca. Carmillaje nejdelší a bezesporu nejlepší povídkou celé antologie. Tajemnou, místy mrazivou, atmosférickou, příjemnou, krásně napsanou.
Mrtvá milenka Theophile Gautieraje pak zajímavou zpovědí kněze, který podlehne pokušení tajemné ženy jménem Clarimonda, jíž se povede na čas jej svést z boží cesty na dráhu požitkáře. Skvělý, dobře odvyprávěný příběh, jež se čte jedním dechem.
Cyprianovo vyprávěníE. T. A. Hoffmannanás seznámí s osudy hraběte Hyppolita, jež se zamiluje do mladé Aurelie a vyžení s ní i starou, ošklivou baronesu. Hyppolit se tak, společně s Aurelií, dostane do víru podivných událostí, z nichž ani jeden nevyvázne bez újmy.
V Neboť krev jest životpřed nás Francis M. Crawfordpo úžasném, atmosférickém a mrazivě děsivém úvodu povídky rozprostře fiktivní (?) příběh založený na jednom neuvěřitelném a nevysvětlitelném jevu. Příběh o nenaplněné lásce, příkoří, jež nese ztráta majetku, lidské špatnosti a možných následcích toho všeho. Povídka má zajímavý nápad, svižný styl vyprávění a jak jsem již podotkl, úchvatný začátek, který by při patřičné atmosféře vyvolené četbou během tiché noci hlučící jen nápory větru, v přítmí lampičky, dokázal vyvolat nepříjemný pohyb chloupků a tělesných útrob. Jen škoda, že se v tomto duchu nenese celá, ovšem jinak dobrá a čtivá, povídka.
Ďáblův dům A. K. Tolstojezaujme hned několika věcmi. Jednak přináší v podstatě dva příběhy v jednom, které sice v závěru najdou jakási spojovací dvířka, ale stejně dobře by každý z nich mohl fungovat zcela samostatně a ani jednomu z nich by to neubralo nic z jeho kvalit, atmosféry a zajímavosti. Mladému Runěvskému na jednom moskevském večírku padne do oka mladičká a hezká Dáša. Na stejném večírku se však setká i s podivínským Rybarenkem, který ho varuje, že většina osazenstva večírku, včetně Dášiny poručnice, jsou upíři. Druhou zajímavostí povídky pak je, že ani po jejím dočtení si nejsme zcela jisti, zda měl Rybarenko pravdu a to, co Runěvskij zažije není jen jakýsi pouhý žert vzniklý nedorozuměním či tak nějak na scestí svedeným vnímáním. Povídka je to zajímavá, rozsáhlá, dalo by se říci, že na svůj omezený prostor až monumentální. Zbývá jen dodat, že v roce 1967 povídku pro Polskou televizi pod názvem Upiórzfilmoval Stanisław Lenartowicz.
Noční návštěvník Luigi Capuanase po většinu času tváří jako klasická duchařská povídka o naštvaném duchu zemřelého, který se mstí svým pozůstalým (zde vdově). Snad i to ji činí dobrou upírskou povídkou, která mimo jiné zaujme i dobře ztvárněným konfliktem mezi racionálně uvažujícím vědcem a nadpřirozenou skutečností. I přes poměrně neoriginální zápletku je třeba uznat a pochválit zajímavé a napínavé zpracování.
Povídkovou antologii věnovanou upírům by zřejmě nemohl zakončit nikdo jiný než nekorunovaný král nejen literárního upírského žánru Bram Stokera jeho Draculův host. Pravdou však je, že, jak se zdá, Stokerův kultovní román Draculazastiňuje veškerou další jeho tvorbu. Draculův host, který na něj jako by odkazuje, je sice čtivou, svým obsahem však ne moc zajímavou povídkou, zcela určitě se neřadí k těm nejlepším v antologii, která i díky svému názvu a Stokerově nejznámějšímu dílu, jaksi ztrácí to kouzlo mrazivě překvapujícího odhalení. Snad by nejlépe působila jako jakýsi dovětek právě k Draculovi, jako samostatný literární útvar však moc neobstojí.
Stejně jako první Korbařova antologie, i tato bezesporu patří k tomu nejlepšímu hororovému, co si v češtině můžete přečíst. Zúžíme-li tento záběr na čistě upírský žánr, vyjma právě Draculyje to to nejlepší, po čem v knihovně nebo knihkupectví/antikvariátu, můžete sáhnout. Pokud jste, stejně jako já, již unaveni a znechuceni obsahovou a atmosférickou vyprázdněností současného upírského žánru, tato antologie by vám mohla zvednout náladu, zlepšit chuť (na krev?) a trochu k lepšímu poupravit váš názor na upírské téma, minimálně v literatuře. Jsem o tom takřka přesvědčen.
Rej upírůje zajímavé a napínavé čtení se zvláštní atmosférou. Je to zároveň také svým způsobem historické dílo, sdružující a navždy (omezené maximálně životností knihy jako takové) uchovávající to nejlepší (hovoříme o povídkové formě, samozřejmě), s čím se v upírské literatuře můžete setkat.
Na závěr zbývá jen dodat, že se kniha v roce 1995 dočkala druhého vydání. Co nejvřeleji bych však doporučoval poohlédnout se po antikvariátech a knihovnách a obstarat si právě toto původní vydání ze sedmdesátých let. Jeho trochu netypický formát, zajímavé ilustrace Aloise Mikulky a v neposlední řadě věkem nasáklé a nažloutlé stránky dodají četbě mnohem silnější atmosféru.

12 27.04.2011

Vydání podobně tématicky zaměřené a hlavně skvěle a nekriticky - respektive ne prvoplánovitě hanlivě a socrealisticky upravené - napsané knihe ve své době zřejmě hraničilo s drzostí. Vydat docela kladně a přívětivě pojatý životopis nejzarputilejšího kritika politiky, ideologie a myšlenek Karla Marxe, jejichž vzájemný rozpor způsobil např. rozklad I. Internacionály, v zemi, jíž ovládá marx-leninsko bolševická mutace (čti degenerace) socialismu (byť v roce 1969), to chce vážně kuráž a za to já smekám. Můžeme si o Bakuninovi myslet co chceme, nelze mu však upřít jedno - chuť neustále jít kupředu, nemilosrdné tepání do všeho, co byť jen okrajově omezuje lidskou svobodu, neustálá snaha konečně a jednou provždy svrhnout veškeré jho, jež je jako černá piha na kráse lidského života. Bakunin - myslitel, filosof, revolucionář, praktik, buřič. Miluju ho.

26.04.2011

Místy zajímavé, místy nuda. Místy na(po)učné, místy jen mlácení prázdné slámy. Místy zajímavý pohled na život a snad inspirace podzějších děl bratří Čapků, místy jen specifické odstavce, které jsou zajímavé jen a pouze pro čtenáře a čtenářky, jež žijí poblíž místa, o němž se v knize pojednává. Místy to totiž docela věrně zastupuje místní kroniku. A to se nijak zaujatému a angažovanému čtenáři nečte moc dobře.

1 26.04.2011

Mohl bych se pokusit parafrázovat první dvě věty komentáře uživatele nightlybird a hned navázat že právě onen opak je pravdou. Ne že by Chaplinův život a tyto jeho paměti nebyly zajímavé, to ne že nejsou, ale občas se mi zdálo, že se Chaplin sebecenzuruje a určitým věcem se záměrně vyhýbá, nebo je nastiňuje jen tak letmo. Z tohoto ohledu pro mě kniha byla trochu zklamáním, ale pro fanoušky tohoto výborného komika a filmaře, s obrovským sociálním cítěním, by to měla být ne povinnost, ale pocta, mít možnost si přečíst jeho život jeho vlastními slovy.

2 26.04.2011

V podstatě jen jeden kus ze skládačky k doplnění co nejširšího povědomí o L. N. Tolstém, na níž je nejzajímavější právě myšlenkový střet/soulad s myšlenkami někdejších českých myslitelů. Je jen otázkou, v čím prospěch.

26.04.2011

Opravdu vědecká práce, takřka dokonalý ucelený pohled na život, dílo a myšlenky buřičského básníka a spisovatele Fráni Šrámka.

26.04.2011

Opomeňme dobově poplatný úvod a několik "nutných" (i když třeba chtěných) pasáží v samotné knize - bez nich je Buriánkova kniha skvělou sondou do života a díla čtyř svérázných lidí, básníků, bohémů, anarchistů, buřičů. Buriánek se své práci věnuje s citem, úctou a profesionalitou, jíž není na škodu to, že ho dané téma evidentně baví a je jeho obrovským koníčkem. Cokoliv jsem od Buríánka četl, vždy mě to bavilo, zaujalo, poučilo a otevřelo nové prostory. A jen tak na okraj, kdyby mi před nějakými patnácti lety někdo řekl, že mě bude strašně bavit číst životopisy, biografie nebo paměti různých lidí, asi bych mu řekl, že je idiot. Ale nakonec se tak stalo i díky Buriánkovi a některým jeho knihám.

26.04.2011

Jakási tajemná síla přivede spiritistické médium Madam Spirito do transu, v němž vyloupí místní muzeum, ukradne z něj náramek a odveze do Prahy jedné ženě. Tou je nezaměstnaná věřící Andrea Fabišová, která poté, co si náramek nasadí zjistí, že jej nelze sundat a začnou jí stíhat nepříjemné noční můry. A zatímco Madam Spirito marně hledá zhruba dvacet hodin svého života, z nichž si naprosto nic nepamatuje a Andrea se kromě nočních můr a nezaměstnanosti potýká i s rodinným neštěstím v podobě nehody, která ji připraví o dceru, ovdovělý podnikatel Klár se trápí kvůli náhlým recidivním stavům netečnosti, nezájmu a až náměsíčné bezdušnosti své dcery Zuzany. Osudy všech těchto postav spojí prastará kletba jež se již po staletí mstí za starý zločin....
Běžte do kuchyně, vezměte ten největší nůž, odsekněte si z jedné ruky tak dva tři prsty a zkuste na ní spočítat, kolik znáte českých horrorových románů (a pro větší specializaci ještě odehrávajících se v českém prostředí). Napočítali jste něco? Tak za Maleficium můžete jeden useknutý prst přišít zpátky....
Setkání s románem Ivana P. Oleniče, po celých šesti letech od jeho vydání, pro mě bylo milým překvapením. Horrorový román českého autora odehrávající se v Česku? Na to opravdu nenarazíte často. To spíš na chytrého policajta. Počáteční nadšení a radost trochu kalil fakt očekávání. Přece jenom, namlsán zahraniční horrorovou literaturou, zformován, omezen a samozřejmě i (nechtěně a nezáměrně) zmasírován jejími postupy a pamětliv na ne zrovna uspokojivá setkání s českými horrorovými literárními pokusy, jsem se společně strávených okamžiků docela obával.
Ne že by Maleficium nakonec bylo českým horrorovým bestsellerem, ale nakonec z toho Olenič nevyšel vůbec špatně. Navzdory faktu, že negativ v této recenzi zřejmě zmíním více, než pozitiv.
Pozitivní je již samotné prostředí, v němž se příběh odehrává. Nemá to nic společného s jakýmsi nepřirozeným lechtáním vlasteneckého ega, neboť jsem všechno možné, jen ne vlastenec a patriotismus mi vůbec nic neříká (tedy ano, považuji ten výraz za sprosté slovo). Domácí reálie, které si čtenář a čtenářka dokáží lehce představit a zasadit tak příběh v nich se odehrávající do širšího, příjemnějšího a jaksi realističtějšího kontextu, necizokrajně znějící jména hrdinů (Evženek rozhodně vede, neboť i pro domácí kurt ne zrovna typické jméno a ještě ve zdrobnělé podobě – a já zdrobňování jmen vyloženě nesnáším a jsem na to dost háklivý – to opravdu zasáhne), krátké kritické glosy českého sociálně-politického prostředí, dodává románu na realističnosti.
Na románu se mi strašně líbila a byla mi velice příjemná jeho magičnost, až fantastičnost. O to více pak vystupovaly a zasahovaly vyloženě horrorové pasáže. Mysteriózní thriller (v závěru s notnou dávkou horroru), snad pro tento román bylo toto žánrové označení vymyšleno. Sedí přesně. Žádný krvák, brutální násilí, mučení, požírání živých i mrtvých, žádná kung-fu eliminace oživlých bestií či zamilovaných upírů. Ne ne. Jen stará kletba, trocha magie (dobré i špatné), kouzla, prokletí, lidskému životu nepříznivý osud, beznadějná snaha postavit se mu a změnit jej, tragédie, smutek, neštěstí, smrt – prostě staré dobré horrorové propriety. V tomto směru si mě Olenič takřka okamžitě získal. Jeho román, navzdory jeho současnosti, totiž operuje se silným gotickým potenciálem.
Nevím, kolik toho Olenič před tímto románem napsal, ale projevil v něm dobrý styl. Nejde o žádné květnaté lingvistické cvičení, naopak, příběh je vyprávěn prostým, příjemným a lehkým stylem v němž tu a tam problesknou zajímavé hry se slovy, skládání vět a jakousi vizuální hrou s výslednou podobou psaného textu, který se tu a tam přimyká charakterizaci jednotlivých postav (což se projevuje obzvláště u rozhovorů dvojčat Haničky a Danušky).
Stejně potěšující je i samotný závěr knihy, který se nijak nepokouší stavět na odpor své nevyhnutelnosti, vyplývající z celého odvyprávěného příběhu. Naopak, krásně s ním splyne, což by možná pro mnohé mohlo skýtat jisté zklamání, ale jakýkoliv jiný závěr by jen přičítal záporné body.
Prvním závažným negativem, kterého si lze všimnout a jež komplikuje četbu občasným uváděním ve zmatek, je až moc velký počet postav, které v příběhu vystupují. Kromě pár hlavních postav se zde pohybuje až moc postav vedlejších, které na to, že pro samotnou zápletku nejsou až moc důležití, dostávají až moc prostoru. Nejvýrazněji se to projevuje u již zmíněného Evženka. Tomu je věnováno tolik prostoru, jako kdyby to byla druhá nebo třetí hlavní postava, kteroužto ale v žádném případě není a mnoho kapitol, věnujících se jeho postavě je v konečném důsledku naprosto zbytečných a pro daný příběh nedůležitých. Týká se to pak i například Klárova služebnictva a jejich rodinných příslušníků. Čímž se dostáváme k dalšímu negativu. Některé kapitoly jsou naprosto nedůležité, příběh nikam neposouvají a působí převážně nadbytečně. I v některých scénách, které jsou důležité a mají svůj význam občas zabíhá do nedůležitých detailů, nebo se na okamžik rozběhne slepou uličkou a vy spolu s ním uděláte několik zcela zbytečných kroků. Mnohdy to vypadá, že se Olenič jimi jen snaží natáhnout svůj příběh do románové podoby, přitom by se vůbec nic nestalo, kdyby byl román zredukován až o takových padesát stránek.
Trochu negativně po čase začne působit i Oleničovo zabíhání, analyzování a komentování již zmíněných socio-politických reálií. Patálie nezaměstnaných Fabišů se ještě dají brát jako sonda mezi nezaměstnané ukazující že opravdu ne každý, kdo navštěvuje Úřad práce tak činí proto, že je to flákač, který nechce pracovat a že je pro staršího člověka dost problematické vyrovnávat se se ztrátou zaměstnání a pocitem jakési nadbytečnosti a zbytečnosti, kdy získává dojem, že naprosto nikoho nezajímá a nikomu nemá nic nabídnout. Avšak typicky české nadávání na politiky (obzvláště od lidí, kteří těmto lidem pravidelně každé čtyři roky umožní stanout na pozici kritizovaných a proklínaných) v kontextu celého románu nevyznívá moc příjemně, i když si to ty svině samozřejmě zaslouží. Podobně vyznívají i pro příběh zcela nepodstatné rozhovory o politice a křesťanství (křesťanský politik ODS mě fakt dostával do stavu šílenství). Tyto scény Olenič nedokázal oprostit od toho nejzávažnějšího dojmu – totiž, že to ze všeho nejvíce jsou jeho vlastní názory, které, kdoví proč, chtěl nechat v románu zaznít. Měl si pro to však asi vybrat jiný žánr. V magickém horroru jsou opravdu mimo mísu a neobstojí ani jako snaha ukotvit příběh v přístupnější a skutečnější realitě.
Poslední negativum se projeví až v závěru knihy. Pozvolnější rozjezd příběhu se zpočátku jeví být pozitivní stránkou románu. Vytváří dostatečnou atmosféru, trošku ukolébává, aby pak najednou nafackoval (smrt malé Emy Fabišové, sekání ruky, možné znásilnění). Jenže postupem času čtenář získá dojem, že se příběh kupředu zase moc nehrne a jako by ustrnul ve svém rozjezdu. Jako by si autor užíval to, co se mu evidentně vedlo, tedy rozjezd příběhu, a nechtěl si to pokazit tím, co je nevyhnutelné – zvratem. Jenže neustálé stoupání do kopce brzy unaví, obzvláště když je výstup pomalý a často se zastaví na kus řeči s kolemjdoucími (ony vedlejší postavy). Člověk by už rád dosáhl vrcholu, dohlédl do dáli, seznal, co se skrývá za kopcem a začal k tomu objevenému sestupovat, aby se pokochal z co nejmenší vzdálenosti. Aby si to mohl ohmatat, prozkoumat z očí do očí a uspokojeně pokývat hlavou. Závěrečné vyústění Maleficia přijde jakoby náhle a nese s sebou výrazné stopy zbrklosti. Konec má vše, co má mít. Nic nechybí, možná je pár věcí navíc. Ale dojde k tomu hrozně rychle. Přechod vrcholku kopce se podobá říznutí ostré zatáčky v plné rychlosti a následnou úlevu, že si za ní řidič nenabil hubu.
Přesto je Maleficium velice potěšující záležitostí. V českém literárním horroru určitě okupuje ty nejčelnější nadprůměrné příčky. Dobře napsané, dobře promyšlené (i když námět nepatří k originálním záležitostem) s citem pro délku, vytváření atmosféry a odměřování horrorových pasáží. Rozhodně stojí za přečtení, určitě nezklame a neznechutí. A zaslouží si, byť kritickou, pochvalu.

2 22.04.2011

Seznam povídek:
Případ se satanem (Loren D. Estleman)
Přízrak v knihovně (Jon. L. Breen)
Příběh zesnulého orangutana (Gillian Linscottová)
Skandál na Drury Lane aneb upíří propadliště (Carolyn Wheatová)
Prokletí mumie (H. Paul Jeffers)
Smrt v East Endu (Colin Bruce)
Noční příhoda se psem (Paula Cohenová)
Seldenova zpověď (Daniel Stashower)
Ghúl na hřbitově (Bill Crider)
Případ v Coole Parku (Micheál a Clara Breathnachovi)

Že dokáží být případy Sherlocka Holmese řádně strašidelné, mysteriózní a tajemné, dokázal Artur Conan Doyle již jedním z nejslavnějších Holmesových případů Psem Baskervilským. Že to nebyl jediný Holmesův případ, oplývající tajemnem a děsící zápletkou a prostředím, v němž se odehrává, se snaží dokázat Doylovi následníci a následnice vymýšlející stále nové a nové případy Sherlocka Holmese a jeho věrného přítele a spolubojovníka Dr. Watsona (vyšla ještě kniha lovecraftovsky laděných Holmesových případů Stíny nad Baker Street).
V povídkové antologii Duchové na Baker Street mají Holmesovy případy současných autorů a autorek jedno společné – Holmes se v nich musí vypořádat s duchy, respektive s „duchy“.
Sherlock Holmes je čirý racionalista, pro vše má racionální a logické vysvětlení a na duchy apriori nevěří. Po krátkém přemýšlení dokáže rozlousknout takřka veškerá tajemství a záhady, které se mu staví do cesty, nebo jimž se staví do cesty on sám.
A to s sebou nese i jisté zklamání pro fanoušky a fanynky horroru. Název knihy i rozjezdy jednotlivých povídek svádí k potěšující žánrové četbě, realita a následné rozuzlení případů odhalují nemilou pravdu. Chcete-li se vyhnout případnému SPOILERU, tento odstavec přeskočte. Faktem totiž je, že ač se v příbězích o duších (nebo duchách?, skloňování jistých slov nikdy nebylo mou doménou) hodně pojednává, minimálně sedm z deseti povídek se nakonec ukáže být duchaprostých a závěrečné rozuzlení je čistě realistické, bez jakékoliv nadpřirozené esence. Končí zcela v duchu Holmesova přesvědčení: „Skutečný svět nám naprosto stačí! Pokud existuje nějaký život po smrti plný duchů, pravděpodobně mluví k ostatním duchům, a pokud vím, trýzní je, neboť jen stěží mají přístup do světa živých a s jistotou neexistuje vrah, kterého by nepronásledovaly jeho vlastní činy.“ respektive „Svět je pro nás dost veliký... Nadpřirozené jevy se nemusejí hlásit.“ Holmes tuto valnou většinu případu odhalí jako podvod pouhých lidí. Jakési trvalé a nevysvětlitelné nadpřirozeno tak setrvává v pouhých třech povídkách. Ostatní jsou čistě lehce komediální detektivní povídky.
V jednotlivých případech, které až na jednu výjimku (Seldenova zpověď) tradičně zaznamenává a vypráví jeho věrný druh Dr. Watson, se Holmes potýká s člověkem, který o sobě tvrdí, že je ďábel (úvodní Případ se Satanem), tajemným duchem mrtvého orangutana (Příběh zesnulého orangutana), duchem odkazujícím ke starému zločinu (Skandál na Drury Lane aneb upíří propadliště), prokletím starověké mumie (Prokletí mumie) nebo starou čarodějnicí v jediné čistě a silně mysteriózní povídce antologie, která takovou zůstává i po jejím dočtení, neboť takřka na nic neodpovídá a nic neosvětluje (Případ v Coole Parku). V jednom z případů se vrátí dokonce ke slavnému Psu Baskervilském a jedné jeho vedlejší postavě (již zmiňovaná Seldenova zpověď). V souvislosti s tímto případem je třeba upozornit, že pokud jste ještě Psa Baskervilského nečetli/y, ale chystáte se na to, Seldenovu zpověď přeskočte, neboť vyzrazuje celou jeho pointu a zápletku. Naopak funguje jako zajímavé doplnění osudů jedné z vedlejších postav příběhu.
Již zmíněné zklamání z knihy se v mém případě ovšem netýká jen nehorrorovosti povídek. Zklamáním bylo i konečné zjištění, že ač se povídky snaží co nejvíce držet Holmesovského ducha (často odkazují na jeho staré případy či rozvíjí osobnostní charakter samotného Sherlocka Holmese, jednotlivé povídky jsou doplněny poznámkami pod čarou odkazující na jiné Holmesovské případy či nejen jeho charakterové vlastnosti nebo kuriozity z jeho života), přináší to i jedno obrovské negativum. Ty povídky mají hodně podobnou strukturu a kostru, jsou psány jakoby přes kopírák. Svou formou si jsou strašně podobné (jako vejce vejci je v tomto případě opravdu vhodné přirovnání), již v polovině jasně předvídatelné, ztrácí své kouzlo. Poslední povídky knihy jsem dočítal jen z jakési setrvačnosti a mého neústupného zlozvyku dočíst pokud možnou každou rozečtenou knihu. Již u nějaké páté šesté povídky se dostavuje nuda, absence překvapení a zájmu. Je vám jasné, že Holmes všechno vyřeší, dokonce se můžete domnívat jak to řešení bude vypadat a probíhat a určitě se ve svém odhadu moc nezmýlíte, protože Holmesova deduktivní metoda je vyhlášená a hlavně - předchozí povídky vám ji již důkladně v mnoha podobách představily. Měl-li bych to k něčemu přirovnat, přirovnal bych to k remixům. V současné době se hlavně v elektronické muzice rozmohly různé remixy oblíbených a slavných skladeb. Mnohdy však ty remixy (čest výjimkám) nepřináší vůbec nic nového, jen trošku poupraví a nijak neznatelně odlišně předvedou originální skladbu. Mám doma hromadu nahrávek, na nichž je nějaká skladba jisté kapely remixována např. 6x-7x, ale jen dva remixy dokázaly původní nahrávce vtisknout nový, zajímavý a v rámci možností originální rozměr a podobu, zbytek je prostě jen neoriginální a nijak inovativní verze toho samého – víte, co uslyšíte, protože onen remix jen trošku jinak smíchá to, co bylo použito v původní skladbě. Duchové na Baker Street (opět až na pár povedených výjimek: Případ se satanem, Smrt v East Endu, Noční příhoda se psem a Případ v Coole parku) by se tedy v podstatě dala označit za literární obdobu remixů mnohých Holmesovských případů.
Navzdory výše řečenému jsou povídky psány zajímavým jazykem a rozhodně stojí za to pochválit český překlad, který si s jazykem místy opravdu dost vyhrává.
Budete-li (jako já) čekat duchařským a strašidelným hávem zahalené případy Sherlocka Holmese nesoucí se v duchu Psa Baskervilského, zřejmě budete (jako já) dost zklamáni/y. Postačí-li vám klasicky Holmesovské detektivní povídky, pro zklamání zřejmě nebude důvod.

3 21.04.2011

V záplavě mnoha informací lze objevit několik zajímavých věcí. Pro mě velmi objevná a zajímavá byla např. část věnující se Americké revoluci a vzniku USA, dodnes jsem o tom skoro nic nevěděl.

04.04.2011

Skvělá knížka, přesto že v podstatě deníkový záznam, psaná skvělou formou. Čte se jedním dechem, pro fanoušky a fanynky Lva Tolstého možnost seznámit se s ním z trochu jiného pohledu.

02.04.2011

Už jsem to tu snad někde psal, někdo, kdo se filosofií zabývá jen jako samouk amatér, zřejmě nemůže důkladně, věcně a objektivně posoudit jakoukoliv knihu věnované filosofii, myšlenkovému oboru, který stojí a padá na jednotlivých a individuálních názorech jednotlivých oponentů. Ze zcela laického hlediska však musím říci, že mě kniha dost bavila a poskytla mi spoustu námětů na přemýšlení. Obzvláště oceňuji závěrečné dlouhé citace různých filosofů a myslitelů (Platón, Descartes, Helvétius, Hegel, Carnap či Sartre s jeho krásnou myšlenkou: "Existencialismus není tak ateismem ve smyslu, že by se vyčerpal dokazováním, že bůh neexistuje. Prohlašuje spíše: i kdyby bůh existoval, nic by se tím nezměnilo."

1 02.04.2011

Krátké, stručné, informativní, přesně splňující svůj účel, coby rozjezdová dráha k dalšímu hlubšímu seznámení s problematikou tématu.

02.04.2011

L. N. Tolstého mám velicé rád. Miluju jeho literární dílo, s jeho myšlenkami to už je místy horší. Často tvrdím, že bych Tolstého za jeho dílo a některé myšlenky jednou rukou souhlasně poplácával po rameni, jenže za některé jiné jeho myšlenky bych ho zároveň druhou rukou nejradši fackoval. A tento krátký spisek je právě jedním z důvodů toho fackování. Tolstoj, člověk, jež je brán za velice svobodomyslného a neautoritářského myslitele, zde místy až (pro mě, coby ateistického milce svobody a svobodné vůle jedincovy) naprosto nechutným způsobem dává volný průchod své zkostnatělé a místy až dogmatickému podřízení se víře v Boha. Neboť Tolstého myšlenky jako: "Všechen život jest beze smyslu vyjímaje ten, jehož cílem jest služba Bohu, služba věnovaná uskutečnění nedostupného pro nás díla Božího. (...) Velmi obvyklý omyl jest viděti cíl života ve službě lidem a ne ve službě Bohu. Jen slouže Bohu, tj. čině to, co On chce, můžeš býti přesvědčen, že nepracuješ marně a není ti možno vybrati si komu sloužiti. (...) Hledejte království Božího a spravedlnosti jeho a to ostatní bude vám přidáno. Hledejte toho, abyste byli plniteli vůle Boží, a více ničeho, ničeho. (...) Buď tichý a pokorný srdcem, buď se vším spokojen, souhlas s každým postavením a vyplníš vůli Otce." velice otřásají mou oblíbeností tohoto myslitele a spisovatele.

02.04.2011