esma komentáře u knih

... Učitel zaslechl ve svém domečku dupot nohou na pěšině vedoucí ke břehu a rychle přikročil ke dveřím, ale nedokázal je otevřít. Připojit se k ostatním znamenalo starat se, a starat se znamenalo žít a trpět...
Citace sice souvisí s postavou nejméně důležitou, okrajovou, ale přesně vystihuje, o čem ta kniha je : jak blízko si připustíme ostatní a do jaké hloubky se každý z nás odváží... Příběh smutný, krásný a prostý : o člověku, který těmi dveřmi prošel...

16 03.08.2018

Nejsem sama, kterou zaujala pasáž, ve které Fauna připravuje Suzy na rande s doktorem, a protože Tozbee ocitoval pouze jednu radu, dovoluji si uvést celý tento malinko upravený holčičí itinerář, je totiž nadčasový :

1. držet jazyk za zuby, všechny trable začaly žvaněním
2. názory ... papouškujeme, co jsme slyšely nebo viděly v biografu, názory nech stranou, žádné nemáš
3. nikdo neumí naslouchat ... soustřeď se na jeho myšlenky
4. nehraj si na něco, do čeho máš daleko a netvař se, že víš něco, co nevíš
5. nikdo se neurazí kvůli otázce... to nejhezčí na světě, co můžeš udělat pro kohokoliv, je dopřát mu, aby tě poučil
6. pozornost lidí získáš, když budeš mluvit o tom, co je na nich příjemné, správné a hezké, pověz jim to, nešvindluj a nikdy nezačínej hádku
7. a nakonec musí Suzy opakovat : jsem Suzy a nikdo jiný, jsem hodnotný člověk a nic na světě se mi nevyrovná...

no není to dokonalé ?

16 22.06.2018

Knížku jsem dostala jako dárek od přítelkyně, která v tomto prostředí prožila své dětství a pořad se vrací do rodných Bystričan. Mě nejvíc oslovil výlet na Vrchhoru. Nedaleko jsou pozůstatky středověkého Michalovho hradu a také zchátralý kostel svatého Michala ze 17. století. Je to ruina a je škoda, že se tady neodehrává stejný scénář jak u nás v Neratově, kde barokní kostel Nanebevzetí - po válce jako zbombardovanou trosku - obnovili do neskutečné skleněné krásy.
Nebýt tohoto příběhu, nevěděla bych, že se mám v Tríbečských horách bát...ale obecně platí ctít to tajemno, kterým nás hory přitahují a být obezřetný, nejde totiž o nic jiného než o život.
Z přečtené knížky mám pocit, že mohla být napsána svižněji, závěr nabízí logické vysvětlení od vědecké imaginace, pravděpodobnosti až po drogové omámení. Hodnotím pod vlivem osobní vazby.

16 23.05.2018

Trajektorie života jedné generace (1940-2006) je v podání autorky velmi svižné. Poslouchala jsem audio a Eliška Balzerová přesně vystihla ten styl. Nadhled, hlídané emoce, takřka dokumentárně popisuje změny týkající se všech oblastí lidského života. Od těch privátních, až po celospolečenské a mezinárodní včetně politických. Knížka vznikla na základě osobních vzpomínek, ale autorka maximálně potlačila svoji maličkost a do hlavní pozice umístila pohyb, změnu, pokrok.
Pokrok přinášející na jedné straně nevídané možnosti a jako všechno na straně druhé i to negativní : neustále se vršící epidemii konzumu a neschopnost řešit udržitelnost v místním i celoplanetárním měřítku. A to ještě pouze nakousla problémy kolem digitálního pokroku. V tomto směru každé romány rychle zastarávají (snad s výjimkou sci-fi).
Velmi podnětná kniha, moc se mi líbila.

15 13.08.2024

Je to úžasné, narodí se človíček a už do jeho světa vstupuje pejsek s kočičkou. Půvabná, tvořivá pohádka, kolik my jsme s malou Evičkou do toho dortu přidávaly ingrediencí, to by nás býval býval i Josef Čapek pochválil.
Hravý, i když mnohdy smutný člověk nechal po sobě stopu, kterou nelze přehlídnout.

15 20.05.2023

V doslovu je krásně shrnuto, že každý se musí vypořádat s vlastní minulosti... že pojmenovávat pravdu je obtížné, ale také potřebné a leckdy úlevné...
Všem devíti povídkám je společná konfrontace : jednak s těmi, s kterými už nemáme šanci se potkat, s těmi, s kterými kontakt ještě máme, a pak vnitřní vhledy, kdy sami sobě nelžeme : hráli jsme s našim životem rovnou hru ? Jsou podbarvené smutkem, vztekem, ale i smířením a prozřením. Život jde dál.
( Mně se nejvíc líbila povídka Léto na ostrově, je pozitivní a laskavá ).

15 18.11.2022

Toni Morrison nám ve svých knihách přibližuje svět Afroameričanů, kterým majoritní společnost diktovala podmínky, ve kterých mohli existovat. Ve svých dílech odkrývá, čím její soukmenovci museli v době tvrdého rasismu projít, a také o následcích, které jsou pořád citelné, i když prošly tolika generacemi. Sám příběh je směsí dávných křivd a zločinů, ale její postavy narážejí i na vlastní limity - genetické, kulturní a dnes už víme, že i epigenetické.
Pro Toni Morrison je už normou krásný jazyk, kterým dokáže vyjádřit nejenom velké emoce, ale i složitost lidského života.
Pokud se chcete vézt na stejné vlně, šedesátá léta min století jsou i námětem zajímavých filmů : Zelená kniha nebo Skrytá čísla.

15 21.05.2022

Doerrove povídky mají v sobě schovanou celou škálu emocí. I když autor mnohdy popisuje jenom velmi krátký úsek života svých postav, mnohdy stačí mžik a vše podstatné je řečeno.

15 24.04.2022

Krásná publikace, životopis zpracován citlivě, vše podstatné řečeno s přehledem jeho nejvíce ceněných děl, výjimečné jsou mimo jiného jeho portréty a „rozpohybované“ skupiny. Rembrandt dosáhl svou tvorbou vrchol malířského umění baroka, kunsthistorici vyzdvihují jeho osobité v upřímném a hlubokém módu zpracované lidské emoce.
V osobním životě musel zvládnout ztrátu manželky Saskie a jediného přeživšího syna Tita, čekal na něho i finanční bankrot se všemi důsledky. Trajektorii Rembrandtova života nám přibližuje velké množství jeho autoportrétů. Vidíme, jak šel čas : půvabný mladík, zralý, úspěšný muž na vrcholu svých sil, zadumaný myslitel a nakonec stařec smířený se svým osudem.
(1606-1669)

15 09.12.2021

Kandinského obrazy mě učarovaly a přiznávám, že v kterékoliv galerii je vyhledávám jako první. Jsou výjimečné, jsou hravé. Tím vztahem k barvám, ke geometrii, k tvarům, přestože jsou abstraktní (říkal : není důležité co, ale jak maluji) vyvolávají ve mně pocit, že je vše, jak má být. Že svět je krásný a dobrý. Je prostě autor pozitivní.
Kniha se zabývá obdobím, kdy Kandinský žil s Ellou (malířkou Gabriele Münter). Popis více než desetiletého soužití, které je vzájemně obohatilo po stránce umělecké, ale promítly se do něj i problémy té doby : jiná morálka i důsledky politického napětí končí vyčpěním jejich vztahu. Nevím, z jakých pramenů Mary Basson vycházela, ale gradaci jejich vztahu popsala citlivě, takhle se to mohlo klidně odehrát (z mé strany bez újmy respektu k oběma).

15 14.08.2021

Před nedávnem jsem měla v rukách Bylo nás pět a vzápětí čtu román o samotném Karlu Poláčkovi… Zatímco příběhy pěti kamarádů v nás dokážou vyvolat úsměvné pohlazení, Rozsypaná slova ve vás vzbudí naopak smutek ze zrůdné ideologie, která našla tolik přisluhovačů i u nás.
(Střes se zhrzených a malých lidí!)
Přes určitou míru fabulace (málo zdrojů) nám Martin Daneš vykresluje pana Poláčka tak, jaký ve skutečnosti určitě byl : hluboce lidský, nadaný skládáním vět a jejím rozebíráním na základní prvky : slova, které v tom světě naruby nakonec oněměla.

15 05.04.2021

Půvabná Adéle netušila, že její zlatý obraz malovaný Gustavem Klimtem nabere takovou turbulenci a bude doba, kdy se stane národním podkladem Rakouska. Rakouska, které Adéle naštěstí už nezažila : ty jásající davy vítající Hitlera, tu surovou nahotu války, kde rozum, soucit a lidskost jdou stranou, tu hamižnost, se kterou zcizovali majetek Židů až po jejich cílenou likvidaci.
Ukradený Klimtův obraz se stal předmětem velké právní bitvy, která nabyla mezinárodní věhlas právě s ohledem na možný výsledek. Umožňuje stávající právo napravovat staré válečné křivdy nebo se musíme smířit s tlustou čárou za minulostí? My dnes už víme, že válečný lup se musel vrátit pravým majitelům.
Knížka není klasickým románem s vyšperkovaným dějem, ani faktografii, pro právní obec to také není relevantní. Ale i přes rozpad Rakousko Uherska Vídeň přitahovala zajímavé lidi a vzpomínky Adéliny neteře Marie nejsou jenom o jejich životech, ale i o tehdejší vídeňské a vlastně i světové kulturní elitě, takže popisem kulturního života a vídeňské atmosféry té doby bylo čtení zajímavé.
Myslím, že občas stojí za to si připomenout, jak snadné je zneužit lidi k bezpráví a jak těžké a často nemožné je napravit vzniklé škody.

15 26.09.2020

Škoda, že je tato kniha neznámá, v „přečtených“ je pouze 14 x. Příběh Kateřina Prichard zasadila do prostředí jihovýchodní části Austrálie. Znala těžký život osadníků hledajících v tomto vyprahlém kraji svou životní šanci, ale znala také život a kulturu domorodců. A tady našla námět : střetnutí dvou kultur. Ty tři slova evokují, o co v románě asi půjde, ano, nechybí dramatický závěr. Navíc autorka vše prokládá nesmírně poetickým a barvitým popisem pro nás tak neznámého prostředí a a živě a realisticky vyobrazenou tehdejší dobu. Teď jsem knížku přečetla už podruhé, moc se mi líbí a doufám, že najde své čtenáře.

15 13.08.2020

Být rodič, být přítel, být soused. Každá role představuje výzvu předhozenou jako rukavici našim já. Charakter, zkušenosti a příležitost určují, zda se hlavním hrdinkám knihy podaří zvládnout jejich role, naplnit jejich touhy a sny a vybojovat si své štěstí navzdory vnějším překážkám i navzdory vnitřním "třináctým komnatám".
Lidské životy se odehrávají v síti vztahů a činy jednotlivých členů komunity jsou spojeny do neviditelné pavučiny, která nakonec překvapivě může být tou nejpevnější oporou ...

15 17.05.2019

Vincent, má láska
Nádherná knížka. Dopisy, které Vincent psal, nejsou jenom o jeho myšlenkách a popisu míst a lidí, které maloval, ale jsou proloženy obrazy zrcadlově mapujících krůček po krůčku jeho uměleckou cestu. Naštěstí nebyl pouze velký malíř, ale i velký psavec. Jeho dopisy nejsou sice jediným, ale jsou rozhodně nejbohatším zdrojem pro ty, kteří studují jeho obrazy, píšou životopisy, skládají písničky, točí filmy. Všichni čerpají z téhož pramene - zásluhou jeho švagrové Johanny, která je na světlo boží uvedla 24 let po jeho smrti. Vincent si uvědomil své "poslání" být malířem až jako dospělý mladý muž a před ním bylo necelých 10 let intenzivního učení a malování. Dnes jeho tvorbu vnímáme jako omračující explozi barev zejména v obrazech, které namaloval v posledních dvou letech. Dokázal převést onen fyzikální svět elektromagnetických vln do poezie ... jeho žlutá, ta měla podtón citrónové, nazelenalé, chromové, měla barvu starého zlata, bronzu, mědi, rozpálené žluté slunce maloval doběla, sluneční svit září jako světlá síra; jeho modrá ... ta byla ultramarínová, pruská, azurová, kobaltová a hluboká až po modř ze starry, starry night.
Co napsat k tak smutnému životnímu údělu : k nevyrovnaným vztahům v rodině, k jeho osamělosti, nemoci, finančními i sociálnímu strádání ... přesto z jeho deníku vyzařuje ta zaujatost, oduševnělost, s kterou ztvárňoval to, co svou senzitivitou viděl a na co nebyli jeho současníci připraveni.
Dnešní studie jeho diagnózy a rozbory důvodů, které vedly k jeho úmrtí, Vincentovi už nepomůžou, nám ale rozšíří paletu životních příběhů, které se dějí kolem nás a mnohdy si toho ani nevšimneme.
Pro ty, kteří mají Vincenta van Gogha rádi, bude jeho Deník v dopisech nevšedním zážitkem.

15 31.12.2018

Román inspirovaný skutečným osudem vily Tugendhat. Rodina, pro kterou vilu německý architekt Ludwig Mies van der Rohe vytvořil, se sice od příbehu distancovala, ale SM se podařilo vtáhnout do děje jako hlavního protagonistu vilu Tugendhat, jež prorůstá do osudu všech, původní rodiny a i těch, co se ocitnou ve vile po válce. Původní rodina emigrovala před Hitlerem. Vila je dnes součástí národního dědictví a je ceněna vedle děl dalších významných funkcionalistů : Adolfa Loose, Franka L. Wrighta, La Corbusiera a dalších.

15 17.08.2016

Ctižádostivá, emocionálně plochá matka se zhoubnou schopností manipulace, intrikaření a vydírání a dcera, která vše nasává už s mateřským mlékem. Obraz jejího nejhlubšího intimního soukromí je pokřivený vlivem absence pozvolného dozrávání a poznávání lidských vztahů. Eriko, si nebezpečná pro své okolí.
Celé to výbušné soužití je popsáno s nadhledem až vědeckou strohostí.

14 23.03.2024

Musím přiznat, že dráhy vždy hodnotím podle zpoždění a jiných prohřešků, ale tento úhel pohledu mi teď připadá velmi jednostranný.
Autor nám nevnucuje svůj vztah k železnici, jenom předává to, čím železnice přitahuje jeho a další „železniční“ lidi. A tunelové lidi a milovníky návěstidel, kolejí, pražců, nádražních hodin atd atd. V historii železnice nechybí ti, co byli u jejich začátků, nechybí ti, co o ni psali nebo skládali hudbu, nechybí povídání o těch, kteří v ni prožili svůj život, nechybí ti, co do ni vložili lidovou tvořivost : například názvy lokomotiv : od Mandelinky, Moučného červa, Bílého žraloka, Vejčité hlavy atd atd. A nakonec je tady i společný jmenovatel s Winterbergovou poslední cestou : historie. O Jaroslavovi Rudišovi víme, že onemocněl historii a oceňuji, že to napsal takhle komplexně.
Díky moc.

14 30.01.2024

Příběh Michaela Bearda je popsán v tak širokých souvislostech, že přes jeho osobní příběh máme možnost porovnávat přečtené s tím, s čím se i my potkáváme. Ian McEwan je výborný vyprávěč, napsáno je to brilantně, nechybí humorné situace, ale příběh je to v podstatě mrazivý.
A můžu ocitovat z doslovu vlastní postřeh Iana McEwana ? ... Jsme jen zvířata navlečená do šatů a vyvádíme hrozně podivné věci, jako opice na čajovém dýchánku...
O tom ta knížka je.

14 13.08.2023

Moc se mi líbila. Vzpomínky na prostředí, kde prožil své dětství, plné bizarních lidiček, přírody, kouzelných historek a hlavně to spojil v epos spokojeného žití, které není závislé na vyspělosti toho kterého časového období, ale ve schopnosti najít kouzlo všedního dne.
Opět zazářila literární dovednost autora, píše tak lehce, vtipně, dojemně, do příběhů se chcete až vloudit a podívat se, zda generál byl skutečně neoděn, jestli měla vyšklebená štika skutečně metr a jestli bych si i já neměla pořídit vysílačku.

14 09.10.2022