Eva2424 komentáře u knih
Opravdu krásný román! Po devítistechpadesáti stranách mi bylo líto, že se s hrdiny musím rozloučit.
Není to jen příběh Davida, v románu je dějových liní více, osudy se proplétají, postavy se vyvíjejí. A některé jsou značně svérázné. Vážné pasáže se střídají s veselejšími, a co se mi líbilo úplně nejvíce, tak naděje prodchnutá celým románem, i když se děje něco špatného, vždy z toho vzejde něco dobrého.
Nejspíše to bylo šíleným překladem e-knihy zdarma, ale čtení bylo utrpením. Díky šroubované a nesmyslné stavbě vět (ten překlad!) jsem kolikrát vůbec nepochopila, co tím chtěl básník říci a co se mezi osobami děje. Příběh na mě tím pádem působil povrchně. Do toho mě rozčilovala spousta zbytečných řečí spořádané pokrytecké newyorské smetánky, mezi nimiž najít city bylo jako hledat jehlu v kupce smetí. Nepochopila jsem ani Newlandovu a Elleninu lásku, jak mohla vzniknout a udržet se z těch pár letmých setkání, kdy se sotva chytli za ruku? Román se mi nelíbil.
Úžasné a velkolepé dechberoucí dílo. Působivější o to víc, že se to všechno skutečně stalo. Hora se jmenuje Musa Dagh a Gabriel Bagratjan byl skutečný Movses Der Kalousdian. Když jsem si četla o tomto skutečném Bagratjanovi, žasla jsem snad ještě víc, než při čtení samotného románu.
Přiznám se ovšem, že jsem po prvních sto stranách knihu odložila. Začátek byl obšírný, s velkým množstvím jmen, postav a geografických názvů. Když pak došlo na líčení hrůz z transportů, byla to poslední kapka. Pak mi to ale nedalo. Od určitého bodu mě děj pohltil tak, že jsem se nemohla odtrhnout. Franz Werfel dokázal vylíčit geniálně nejen samotný děj, ale hlavně vztahy mezi lidmi, jež vzhledem k extrémním podmínkám byly vyhrocené a proměnlivé na všechny způsoby. Láska, zrada, ochladnutí, závist, hloupost i moudrost, bylo tam úplně všechno. Musím na hrdiny pořád myslet, a to už je chvilka, co jsem dočetla. Trošku mě zklamal konec, možná proto, že dopadl jinak než skutečný konec. Knihu stavím spolu s Annou Kareninou a Návratem krále Šumavy k nejlepším dílům, jaké jsem kdy četla.
Velmi krásný román o osudech obyčejných lidí se všemi dramaty, které s sebou přináší každodenní život. V centru dění stojí jedno (ne)obyčejné manželství postavené před jednu velkou životní zkoušku, zároveň se ale seznámíme s mnoha dalšími postavami, jejichž životy jsou citlivě propletené jako pavučinky láskou, soucitem, přátelstvím nebo také zradou a sobectvím.
Spisovatel dokáže bez zbytečně hrubých scén a zvratů zázračně připoutat pozornost a bylo mi fakt líto, že kniha nemá více stran.
To lepší je schopnost autorky hezky se vyjadřovat.
Ale jinak se mi kniha nelíbila. Zbytečně strohá, postavy bez citu, které spolu souloží nebo zvracejí nebo si chodí ulevit.
Slovo "zvracet" ve svých různých tvarech se v textu vyskytutje 16x na 389 stranách, když na straně 361 Klára zvrací při výslechu, říkám si, že na tom mizivém počtu stran, který ještě zbývá, snad už zvracet nikdo nestihne. Ale přece jen ještě zvrací Gertruda a také Konrád má chuť sladkosti po dvaceti letech vyzvrátit.
Klára pořád kouří, zapaluje si, hledá cigaretu atd.
A příběh je rozptýlen do velkého množství různých postav, s jejichž historií se seznámíte zpravidla dosti podrobně, aniž by to s hlavním dějem nějak souviselo. Je to něco jako Ajvazova Ostrovní kniha v románu Zlatý věk, kde jsou do jednotlivých příběhů vkládány vsuvky v podobě jiného příběhu, a to tak, že za chvilku nevíte, ve kterém příběhu se nacházíte a jak to spolu souvisí (nijak).
Nelíbila se mi syrovost a zbytečná sprostota, která nebyla vyvážená ani trochu ničím teplým.
Dočetla jsem až do konce, abych se dozvěděla, jak vlastně začal Konrádův příběh, a nebyl to hezký zážitek.
Výborná autentická a pěkně napsaná story. Róza byla velmi nesympatická, ale tak reálná! Bohužel jsem si musela přiznat, že mi často připomíná mě samou v mládí. Velice se mi líbila postava tety, kterou život naučil, příběh o podvodním kostelu duchů a o Mendelsonově hudbě. Taky každá malá sonda do života lidí, s nimiž se Róza po cestě setkala, byla lahůdkou. Překvapivý byl i konec se všemi nečekanými souvislostmi vztahů. Jediné, co mě nebavilo, byla Tomášova próza vkládaná do textů, ale ta naštěstí tvořila minimum, jenž nerušilo. Překvapuje mne, že kniha je tady tak špatně hodnocená.
Tohle dílo by se mi více hodilo do "Young adults". Působilo na mě jako pohádka pro dospělé s moudrou volnomyšlenkářskou vílou a zlou upjatou čarodějnicí. Na román velice slabě propracované postavy, povrchní a černobílý příběh se spoustou zdlouhavých odboček (např. jak se paní Richardsonová seznámila s mužem nebo jak se Mia protloukala životem, jak probíhal boj o malou May...) Z knihy ve mě po přečtení nezůstalo nic, co by stálo za řeč.
Alice Munro je moje oblíbená spisovatelka, která píše o životě bez příkras a nepokouší se čtenáře fascinovat něčím okatě neobvyklým, přesto jsou její příběhy nesmírně originální s překvapivým koncem.
Nemůžu říct, že by se mi příběh líbil nebo ve mně po přečtení zůstal, přestože hlavní hrdinka rozhodně neměla jednotvárný osud.
Řemeslně byl zpracovaný velmi dobře, spisovatelka zvolila zvláštní strohý jazyk s minimem přímé řeči, zároveň bohatý a čtivý, který mi ale nesedl.
Postavy byly schématické, stejně jako situace, do nichž se dostávaly. Počáteční idylka běhání, juchání, škádlení se servírovala příliš sladce a stále ve stejném duchu. Lidé byli dobří a padouši, stejně jako přátelé hlavní hrdinky byli černý a bílý. Zuzana byla stále jen Zuzana a nikdy ne Zuzka nebo Zuzanka a rušilo mne, jak často se jméno opakuje celým textem.
Příběh samotný mi připomínal Hanu od Aleny Mornštajnové a až příliš z něj bylo cítit záměr zaujmout čtenáře.
Bylo to pro mne jako dívat se na něco chladného a nepravděpodobného za skleněnou stěnou. Na hezké dílo, v němž chybí duše.
P.S. Konec se spisovatelce povedl.
Tak tohle bylo úžasné počtení. Příběh skutečného Josefa Hasila a jeho blízkých byl pro mě naprosto neuvěřitelný. Jak může člověk vůbec přežít takový osud? V neposlední řadě se čtenář dozví o komunistických praktikách, z čehož mi ještě teď běhá mráz po zádech. Fantastické dílo, smekám, pane spisovateli.
Na základní škole se mi kniha líbila, teď mi přišla docela hloupá. Šroubované obraty, zbytečně jednoznačné a exaltované postavy, tak třeba Toufar se jevíl jako dokonalý prototyp lumpa bez jediné kladné myšlenky. A to mi řekněte, která dospívající dívka chodí za klukem ze strachu, aby se jí neposmíval? Celé to bylo moc nastrojené.
Přestože jsem dočetla už počtvrté, zůstávám v ješte větším úžasu. Pamatovala jsem si, co se stane, ale hloubka díla mě znovu zaskočila. Nikdo jiný nedokáže zprostředkovat "zážitek věčnosti" uprostřed nejobyčejnějšího života tak působivě jako Anker Larsen. Opět se dostavil pocit hlubokého smíření se světem a životem a věřím, že kdybych si knihu vzala hned teď znovu, přiková mě k sobě zas.
Čekala jsem osobní příběh hrdiny, který prohlédne, a více psychologie, jakou je prodchnuta třeba Anna Karenina. Tady jsou ale postavy prostředkem k vyjádření autorových úvah o spravedlnosti, sociální rovnosti, zločinu a trestu. Celkem nic se neděje, převažují popisy vězeňského prostředí, jednání s vězni a života mezi vězni v kontrastu se životem ruské šlechty a úřednictva. Je zde určitě spousta témat k zamyšlení, ale jako taková mě kniha příliš nevtáhla a trvalo mi dlouho, než jsem ji přelouskala celou.
Srovnání s velkými ruskými romány se mi zdá příliš nadsazené.
Román začínal slibně v tatarské vesničce, to byla krátká realistická část. Pokračování v transportu se ještě taky dalo číst. Ovšem největší část zabírá notně zdramatizovaný povrchní holywoodský příběh. Postavy jsou buď dobré (těch je většina) nebo zlé (takoví záporáci jsou tam dva), ale mezi tím nic. No a pak je tam Zulejka. V rozporu s názvem knihy ani hlavní hrdinkou není. Většinu děje zabírá popis poměrů a činností v táboře, na Zulejku a její vnitřní svět se nedostává. Čtenář se pak nestačí divit proměně podřízené Popelky na udatnou bohyni lovu Dianu. Nechybí samozřejmě love story jako z červené knihovny. Celé to na mne působilo povrchně, nezrale a strojeně s úmyslem silně zaujmout za každou cenu.
Opět sborník autorových děl, krátkých, spíš lyrických próz, jeho úvah a zážitků z cest. Některé z nich najdeme i v Člověku-Nikdo a Smířit se se světem. Většina z nich působí, že je psal ještě jako kluk, když opustil domov. Nebylo to špatné, ale zaujalo mě méně než jeho čtyři předchozí díla. I tady jsou pasáže, nad nimiž srdce poskočí, ale je jich méně.
Mistrovské dílo. Obsahuje snad všechny životní situace, všechny lidské typy, vztahy vyvíjející se a upadající.
Prolínají se zde dva hlavní příběhy: kromě Anny a dekadence její lásky je tady ještě nadějí prodchnutý příběh Kitty a Levina z úplně jiného konce milostného světa. Spisovatel se oběma věnuje stejnou měrou. Neskutečně realistické a poutavé popisy lidí, jejich vnitřních pochodů a jejich vzájemných interakcí nenechají polevit pozornost ani na chvilku. Nechyběla ani filozofie, ale v rozumné míře, zapadající do děje a podaná jasně a srozumitelně.
Oproti filmu (s Keirou Knightley) je kniha nesrovnatelně hlubší, samotná Anna ve mně budila ve filmu spíš soucit, kdežto z knihy, kde jsou její myšlenky a chování odhaleny do posledního detailu, vyznívá naprosto odlišně.
Na téměř 1200 stranách jsem se ani jednou nenudila a narozdíl od Dostojevského románů jsem se vůbec netěšila, až knihu dočtu.
Napínavá, záhadná, nenáročná oddychovka, dokonce i s docela dobře vykresleným psychologickým profilem postav.
Po Siddhartovi jsem čekala podobný příběh o duševním zrání, který se ovšem nedostavil. Respektive žádný vývoj jsem z Harryho nevnímala. Zpočátku vše začínalo slibně popisem podivína, jeho deníkem, postupně se ale setkáním s Hermínou začaly dít věci až moc divné na to, aby byly uvěřitelné. Nejspíš to měly být symboly, obrazy, jimiž spisovatel vystihoval hrdinovu duši, mně ale nic neříkaly. Konec byl už dočista pomatený.
Miluji příběhy o tom, jak člověk postupně dosáhl v našem materiálním světě duševní vyrovnanosti, přestože se celou dobu rozhodně nechoval jako světec. Krásně napsaná, krátká próza, plyne jako řeka.