Eva2424
komentáře u knih
Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda (navíc 2 povídky)
Robert Louis Stevenson
Je zvláštní, že jsem se k této klasice dostala až tak pozdě, Stevenson byl už v dětství jedním z mých nejoblíbenějších autorů. Hlavní myšlenku příběhu jsem znala, jako ji zná asi skoro každý. V detailu zpracování mě ale stejně Stevenson fascinoval svým vhledem do lidské duše. Jungova teorie stínu byla v době vydání knihy ještě neznámá, a přesto autor popsal stín přesně tak, jak si ho představuju, s veškerým jeho chováním, proměnami a vztahem k zbytku charakteru.
Mezi řádky lze vnímat touhu po skutečném projevu osobností, které byly v té době hodně svázané pravidly a přetvářkou.
Možná ještě více se mi nakonec líbily další dvě povídky na téma vnitřního rozhodování mezi dobrem a zlem, byly hororovější a údernější.
Mrchopěvci
Jan Křesadlo (p)
Ač morbidní a hnusná, kniha mě nešokovala, čímž jsem překvapila samu sebe, neboť obecně explicitní sexuální scény v románech ráda nemám. A že tady to byl nářez. Možná to bylo zaobalením do lehké ironie tak, že celá ta absurdita vyzněla tak absurdně, že to nemohla být pravda. Možná to bylo tím krásným jazykem a neotřelým slohem. A opět, stejně jako Fuga trium, bylo lze zde nalézt tolik významových vrstev, jak dalece sahá fantazie čtenáře. Autor nezapře své povolání psychiatra ani svou zálibu v hudbě ani spisovatelskou genialitu.
Barvy loučení
Bernhard Schlink
Skoro bych tuto sbírku nazvala "Uražení a ponížení". Tento ufňukaný styl mi tedy vůbec nesedl. Skoro všechny postavy tady řeší naštvání na někoho, kdo jim údajně ublížil. Působí to, jakoby to ublížení silou vůle dolovaly z hlubin vzpomínek jen proto, aby se mohly vytrvale pitvat ve svém traumatu.
Hrdinové jsou zpravidla stárnoucí muži zklamaní kdekým (např. manželkou, bratrem nebo třeba mladou holkou ze sousedství), ale vyskytují se i zhrzené opuštěné ženy. Většina zápletek je silně přitažená za vlasy. Celou show nezachránil ani jednoduchý, povrchní styl. Tím jak byli všichni skoro násilně a chtěně traumatizovaní kvůli hloupostem, neprosvítala knihou žádná naděje, žádná moudrost a zůstal pouze otravný patos.
Někdy prostě prší
Michel Faber
Z této knihy jsem rozpolcená. Autorovi nelze upřít působivý styl a schopnost upoutat pozornost, vzbudit zvědavost, mistrně vykreslit atmosféru a místy projevit i smysl pro humor. Ve skutečnosti se mi ale líbily jen dvě povídky: ta o panence Marii a Tunel lásky. Jinak ne. Už po první povídce jsem chtěla knihu odložit. Nemám ráda, když to na čtenáře spisovatel zkouší přílišnou brutalitou. Většina povídek sází na sex, pornografii, nějaký druh ponižování. V určité míře mi to nevadí, tady to už působilo prvoplánově. Škoda, že své umění krásně se vyjadřovat neprojevil Faber v umírněnějších tématech.
Stručné odpovede na veľké otázky
Stephen William Hawking
První část mi sedla více, dozvěděla jsem se něco o černých dírách, vzniku vesmíru a kvantové mechanice srozumitelnou formou. Druhá část už tak zajímavá nebyla, obsahuje Hawkingovy názory na dnešní svět a jeho vyhlídky, které mi často přišly zvláštně naivní. Například vyřešit hrozbu nukleární války, nadměrné využití zdrojů, přelidnění na zemi osidlováním druhých planet, nepovažuji za moudré. Z úcty k autorovi dávám 5 hvězd.
Einstein: jeho život a vesmír
Walter Isaacson
Nečíst tuto knihu netušila bych, že Einstein byl kromě geniálního fyzika i výjimečná osobnost, co se týká všech jeho životních postojů a vztahů k lidem. Životopis je mnohovrtsevnatý, dozvěděla jsem se mnoho nejen z Einsteinova osobního života, zajímavé bylo sledovat veškeré historické kulisy a jejich vliv na jeho život, vývoj jeho vědeckých názorů a vývoj souvisejících fyzikálních teorií vůbec. Součástí životopisu jsou všichni vědci, umělci a osobnosti, s nimiž Einstein tehdy přišel do kontaktu. Od druhé půlky už jsem se pak od knihy nemohla odtrhnout, poslední, americké období, McCarthyho procesy a Einsteinovy reakce na ně byly hodně zajímavé. Vynikající čtení, které lze pojmout jako román ze života člověka, který nenáviděl stádnost a diktaturu, nebo román o revolučním vývoji vědeckého myšlení. Einstein z toho vychází jednoznačně kladně jako geniální, ale přitom hluboce lidský jedinec.
Letní světlo, a pak přijde noc
Jón Kalman Stefánsson
Moc hezké příběhy obyvatel jedné malé současné islandské vesnice. A i taková malá vesnice skrývá mnoho svérázných postav a charakterů. Povídání o vášni, o lásce, osamělosti s trochou tajemna.
Teorie podivnosti
Pavla Horáková
Zpočátku jakoby autorka nevěděla, čím začít, styl mi přišel trochu topornější a obsah zaměřený na momentálně atraktivní, stále dokola omílaná témata. Zpětně musím uznat, že jsem jí křivdila. Kniha je takový soubor zajímavých, neotřelých úvah, kde propojuje vlastní zkušenost, esoteriku, psychologii, vědecké poznatky, a to všechno je napasované na nepříliš zřetelný, ale přece jen nějaký děj. Asi po stranu šedesát se neděje vůbec nic, pak se to trochu zlepší, dokonce mě příjemně překvapil i konec. Není tady ani silný příběh ani hluboká psychologie postav, ale i přesto jsem se skoro celou dobu výborně bavila. Obdivuji autorčin rozhled a fantazii.
Jiné barvy
Orhan Pamuk
Jako téměř pokaždé jsem u Pamuka v rozpacích a dočítám se smíšenými pocity. Tedy s výjimkou Cosi divného v mé hlavě. Pamuk je bezesporu jedinečný spisovatel. Dostává mě jeho autentičnost a ryzost, to je proč jeho knihy ráda čtu. Píše ze sebe a neohlíží se na čtenáře, nekalkuluje, jestli se to někomu bude nebo nebude líbit. Jeho tvorba má rozhodně charisma. Jenom kdyby tam tolik nevkládal svoji méněcennost vůči Západu! Nikdy předtím by mě nenapadlo, jak hluboce Turci prožívají rozpor mezi Evropou a sebou. Skoro každá úvaha, ať už se jednalo o rodinné oslavy, vztah s otcem, dcerou, lásce k psaní, všude to nakonec sklouzlo k tomu, jaká je propast mezi Východem a Západem. Spisovatel na toto téma dokázal rozvíjet na můj vkus už hodně umělé konstrukce, tohle omílání a rýpání se mě nebavilo a rozčilovalo. Připomínal mi tak trochu jeho postavu Sekure, která také nevěděla, co vlastně chce.
Skleněná zahrada
Tatiana Țîbuleac
Zajímavý román členěný do množství krátkých kapitol, které přeskakují v čase. Tato časová nesouslednost spolu s tajemným stylem psaní, kdy se v každé té kapitolce dozvíme jen útržek, činí příběh napínavějším. Netradiční je i prostředí Moldávie v období rozpadu Sovětského svazu. Hlavní hrdinka je opuštěné dítě, které to nemá v životě jednoduché, sledujeme ji od narození do dospělosti. Čte se velmi dobře, líbilo se mi, že jsem musela hodně přemýšlet, kdo je kdo a jaký má ke komu vztah. Zas tak zamotané to ale být nemuselo, neboť jsem na určitá fakta vůbec nepřišla. (Nebudu je tady uvádět, abych nevytvořila spoiler.)
Tak a teď proč jsem dala jsem tři hvězdy. Něco mi tam nehrálo. Nejspíš přílišná melancholičnost, absence čehokoli světlého, byla to čistá deprese bez kapky naděje, příliš mnoho nenávisti a žádná láska. A taky se mi nelíbil kalkul spisovatelky a zbytečně křiklavý vulgární naturalismus.
Přesto bych čtenáře nechtěla odradit svým subjektivním hodnocením, ale spíš knihu doporučit minimálně jako zvláštní napínavý experimentální kousek.
Ztrácení
Marilynne Robinson
Teprve až je ztratíme, stanou se nám lidé nejbližšími. Teprve až přijmeme, že nemáme a nejsme vůbec nic, osvobodíme se. Když se Ruth přestane bránit zimě, zjistí, že je zima příjemná. Tak nějak bych popsala myšlenku, kterou jsem vnímala z příběhu nejzřetelněji. Temné jezero jako metafora lidského podvědomí? Nikdy nepoznaný dědeček jako ukazatel osudu ženské linie? Dalo by se toho spoustu najít v této krátké ale koncentrované próze. Navozuje melancholickou, ale přitom ne depresivní náladu. Život není nejšťastnější, ale je přesně takový, jaký má být. Víc lyrické než epické, ale bezpochyby krásné.
Měsíční zahrady
Steven Erikson (p)
Měsíční zahrady byly několikatýdenní napínavá jízda plná nepředvídatelných zvratů, hojnost barev, charakterů a zemí. Autor vás rovnou hodí do děje, mezi hromadu postav, do cizí země a dramatického dění, kde se vy sami musíte zorientovat vlastním úsilím. Nezdržuje se žádným vysvětlováním, kdo je kdo a jaký má ke komu vztah, to všechno zůstává na čtenáři. Není to žádný laciný román, kde se vám podstrojuje, zážitek si musí čtenář pořádně zasloužit. Nejlépe tím, že přestane lpět na tom, aby měl všechno pod kontrolou. To tady snad ani nejde. Když se ale poddáte plynutí obrazů a přestanete se snažit děj uchopit, kniha vás vtáhne jako kouzelná země a už se jen těšíte na každou další stránku. Proud děje je poměrně těžko předvídatelný, a tak nikdy nevíte, co vás čeká za rohem. Stejně tak mne fascinoval autorův vypravěčský styl, je tak přesvědčivý, že si připadáte, jako byste se dívali na film, osobitý a nevtíravý.
Knihu hodnotím jednoznačně kladně a určitě nezůstanu u prvního dílu.
Tady ještě podotýkám, že se považuju za oddaného příznivce realismu, zejména literatury 19. století. Fantasy jsem se doteď plánovitě vyhýbala a nebýt dcery, Měsíční zahrady bych si nepřečetla. Což by byla ohromná škoda.
Kniha o Jizerských horách
Miloslav Nevrlý
Natrefila jsem v antikvariátu na vydání z roku 1976 s originálním pozdravem Gustava Ginzela z Hnojového domu, o to větší radost jsem z úlovku měla!
Vyprávění zavede čtenáře do dávných časů, do lesů, skal a rašelinišť, mezi pytláky, lesníky a pašeráky. Nikdy jsem si při túrách po Jizerkách skutečně neuvědomila, kolik se toho v jejich životě už událo, když i v srpnu, v době sezóny, tady potkáte víc turistů jen na hlavních stezkách. Pan Nevrlý mě natolik nakazil svou hlubokou náklonností k těmto horám, že tam snad budu muset opět zajet. (Nejlépe v říjnu, to prý je v Jizerkách nejkrásnější měsíc stejně jako všechny ostatní měsíce :-))
Král Krysa
James Clavell
Bez doporučení bych do této knihy nešla, což by byla ohromná škoda. Je to přesně ten typ příběhu, kdy se čtenář sám sebe může ptát: Je to dobré nebo špatné, co se děje? A věřím, že každý si odpoví jinak. Král rozhodně není žádný podrazák, jak jsem si zpočátku myslela, ale přece, to co dělá, je to dobré i pro ostatní? Velice čtivý propracovaný autentický příběh, líbila se mi postava Petra, svým způsobem duševně a morálně čistého člověka, který musí dělat kompromisy mezi svým přesvědčením a nutností přežít v extrémních podmínkách. Úžasný byl konec a obrat Krále, když tlak prostředí zmizel.
Tři muži ve člunu (o psu nemluvě)
Jerome Klapka Jerome
Milé a oddychové čtení.
Čekala jsem příhody mužů cestujících ve člunu, větší část ale zabíraly vzpomínky a úvahy vypravěče. Taková správná blbost na nedělní odpoledne :-).
Vrány
Petra Dvořáková
Že by pohádka o Popelce? Nebo o Sněhurce? Akorát místo macechy byla vlastní matka. Dále zde vystupuje otec ňouma, sestra bez charakteru, hodný pan učitel a hodná paní učitelka.
Líbily se mi drobné poetické vsuvky s vránami. Příběh je taky velmi čtivý, krátký, nenáročný na přemýšlení a málokoho nechá bez emocí (při čtení se už jen děsíte), proto věřím, že si našel široký obdiv zejména čtenářek.
Ani nevím, jestli to nazývat příběhem, byl to spíš sled utrpení Báry, týrání mělo vždy plus mínus stejný průběh, nebyl tam žádný posun, žádná zápletka, žádný vývoj postav, které navíc byly velmi jednoduché a jednoznačně charakterově vymezené. Hodně toho se točí kolem dospívání, které je tady evidentní ne díky charakteru Báry, ale díky tomu, že se pořád rozebírají měsíčky, vložky a podobné věci do zbytečných detailů.
Jakoby měla kniha přitahovat svojí rádoby realističností a brutalitou zároveň. Copak se nedá čtenářský úspěch docílit i něčím jiným?
Klub nenapravitelných optimistů
Jean-Michel Guenassia
Tak tedy nevím. Rozhodně to není pecka, jakou bych čekala podle komentářů. Naopak začátek byl velké utrpení, popis množství postav, jejichž charakter stejně v dalším dění nehrál roli, popis rodinného života hlavního vypravěče, rovněž pro další dění ne moc podstatný, zbytečné dialogy a hlavně - krátké a úsečné věty, takže se po chvíli čtení dostavil pocit, že mě někdo šťouchá do mozku. Nedalo se vydržet číst dlouho v kuse. Zhruba od poloviny se děj trochu rozjel a začalo se i něco dít, zvykla jsem si na úsečný styl a začala být zvědavá, co se z toho vyklube. Ani tak nemůžu hodnotit příliš vysoko. Většina z nastíněných vztahů, které mohly zajímavě vyústit, končí ve ztracenu. Vyústění má vlastně jen jeden příběh, který začíná krystalizovat až na konci. Opět mi chyběla autentičnost a opravdové postavy, bylo celkem jasné, že autor chce spíš informovat o tehdejší politické situaci v Evropě. Takový povedenější Mlýn a lepší průměr. Jako četbu bych doporučovala spíše středoškolské mládeži.
Hodina vlků
Ingmar Bergman
Jsou to čtyři povídky, ale zvládla jsem jen tři. Ne díky tomu, že by se snad špatně četly nebo mě nebavily, naopak, Bergmanův styl je excelentní, děj napínavý. Psychicky jsem nezvládla jeho koncentraci temna v člověku zprostředkovávaného zde prostřednictvím partnerských vztahů a dalších krutostí. Jasně, každý člověk má v sobě temnou stránku, ale tady je to jen temno a nic než temno. Při třetí povídce se mi už dělalo fyzicky špatně. Zatím u mě z Bergmanových děl vítězí Scény z manželského života se svou komickou realističností.
