EvaHonsová komentáře u knih
Knížečka je velmi krásně výtvarně zpracovaná. Jedná se o nádherné umělecké dílo.
Vede k zamyšlení, a to je to, co mě na knížce bavilo nejvíce.
Viktorie Hanišová má výborně zvolený motiv knihy, adopce romského děvčete a k tomu ještě lež po celý život dítěte Agnes, které vychovává Julie. Autorka uchopila toto téma velmi rozviklaně a na závěr skončíte v úplné mlze. Takže, jak to vlastně skončilo? To si domysli sám....
Autorka má dar napsat srozumitelný, akční příběh z období 50. let 20. století a současně zasvětit čtenáře nenásilnou formou do historických událostí. Příběh mě moc bavil a těším se na další knihu.
Kniha, jak píše sama autorka, obsahuje příběh, který se skutečně stal. Až se tomu nechce věřit, že existují takoví zlí lidé...Když je válka, jsou dovolena zvěrstva, za která nikdo nepyká. Když byly vydány Benešovy dekrety, rozkradl se majetek Němců a Židů. Dostali k tomu přímo povolení od státu. Někteří lidé berou život jen přes hmotné statky. Člověk, duše, city neuznávají a nevnímají. Jak jsme různí, to velmi pěkně autorka poukazuje na povaze Gity v kontrastu s darebáky z Puklic u Třebíče. Způsob psaní je až přes příliš originální, nadměrné používání lyrických obratů a metafor ruší při čtení dějovou linku. Doporučuji k přečtení.
Námět knihy je velmi dobře zvolený. Dozvěděla jsem se spoustu nových informací o historii Jižní Korey, o kterých jsem nic nevěděla. Nevyhovovalo mi autorčino zdlouhavé popisování a mnohomluvnost, ty mě od čtení odrazovaly.
Přesto doporučuji k přečtení.
Tohle byla nejvíc nezajímavá kniha, kterou jsem kdy v životě četla. Velké zklamání po skvěle napsané knize Muž jménem Ove.
Způsob psaní Viktorie Hanišové mě moc nevyhovuje. Velmi si cením námětu knihy, který si autorka zvolila. První část má velmi hrubý argot a rozumím tomu, že chce spisovatelka přiblížit mluvu občanů, kteří se ocitnou na dně. Druhá část knihy je naprosto čtivá. Vede k přemýšlení. Je potřeba o věcech, které se staly mluvit.
Kniha mě nezaujala. Nebyla ani vtipná. Nebyla ani romantická. Nebyla ani napínavá. Dočetla jsem ji rychle, neboť byla kratičká.
Krásně zpracovaný silný smutný příběh s výtvarnými ilustracemi.
Tak 2. díl mě bavil ještě víc. Přeji Dominice Hájkové, aby se jí dařilo a opět nás čtenáře potěšila báječně napínavou knihou. Doporučuji. Přečteno za 1 den se zatajeným dechem. Myslím, že psychopati v naší společnosti žijí a někdo má na ně smůlu.
Kniha se čte velmi dobře, člověk se zanoří do děje a už je konec. Už se moc těším na 2. díl Nezastavuj. Doporučuji k přečtení.
Bohumil je opět výborně napsaná kniha, která vás pobaví a současně vede k zamyšlení nad některými absurdnostmi, které se v naší společnosti dějí a nikdo kompetentní je neřeší. Závěr překvapivý, úžasný a nečekaný. Za mě velmi skvělá kniha stejně jako Božidara.
Kniha Co by můj syn měl vědět o světě mě velmi zklamala. Nebyla ani vtipná, ani přínosná jak jsem očekávala od tohoto autora, neboť Muž jménem Ove mě moc bavil. No, stává se, že i dobrému autorovi se občas kniha nepovede.
Knihu doporučuji k přečtení přednostně mládeži. Většinou co se nám děje v životě, to se jeví při čtení až nepravděpodobné. Autorka se zaměřuje na domácí násilí a jak píše v epilogu, inspirovala se skutečným příběhem. Kniha se čte velice lehce a není z ní čtenář vystresovaný. Je tam popsaná spousta romantických chvil.
Na tohle téma bylo napsáno mnohem více a výrazně lepších knih... Chápu, že autorka chce zaujmout svým syrovým a vulgárním slovníkem, také netradičním způsobem psaní. Mne se zdá její styl psaní spíš ubohý, než abych ji za to vychvalovala. Chce prostě jen zaujmout,... To se jí ale u mě nepodařilo. Určitě bych si tuto knihu znovu nepřečetla.
Velmi zajímavý námět knihy, kdy autor rozpracovává zamyšlení nad životy našich předků, kteří také prošli koloběhem radostí, rození, strastí, nemocí, válek, umírání. Vše postavil na základě pracně vyhledaných skutečných záznamů z vlastního rodu v matrikách a archivech. Současně nejasnosti řeší různými alternativami, neboť spousta věcí zůstává skrytá. Líbí se mi jeho důraz na konci knihy hlavně k ženám, které měly v 19. století břemeno nejtěžší a nikdo je jako nesmyslně padlé hrdiny v Krymské válce za královnu Viktorii neoslavoval. Přesto právě přeživším ženám-matkám vděčíme nyní za to, že dnes žijeme, radujeme se, strádáme,...
Černobylské dívky je citlivě napsaný román o přátelství a vyzdvihuje téma, že vždy se najdou dobří lidé, jen člověk nesmí neházet flintu do žita.
Knize vytýkám velmi vyhrocené a nepravděpodobné jednání učitelky v roce 1986 k žákyním a také extrémně černobílé popisování postav. Černě jsou vybarveny rodiče Oksany a bíle, spíš až do růžova, rodina Valentiny. Také mi vadil překlep, že město Leningrad a Stalingrad je prezentován jako dvě odlišná města nikoliv jako jedno jediné. Celkový dojem z knihy je ale velmi dobrý a určitě bych ji doporučovala k přečtení.
Kniha má několik částí, jedna je věnovaná Tomovi, druhá Magdaléně, třetí Ines, čtvrtá stařičké Beatriz a také poslední osůbce mladičké Beatriz. Za mě je příběh Magdalény příliš plochý, nezáživný, nejraději bych ho zcela vypustila, tím by se obsah zredukované knihy výrazně zvedl. Nelíbilo se mi velmi časté opakování toho samého, ať už šlo o legendu o princezně Gildě nebo o sáhodlouhé výčty kaváren, klubů, názvů ulic, uliček a kostelů v portugalských městech. Zaujaly mě příběhy obou Beatriz a Ines. Jinak jako plážové čtení je kniha dobrá.
Kniha mě vtáhla do děje až v 2. části. Závěr knihy je nečekaný, ale typicky americký.
Romantický příběh s dobrým koncem je vhodnou četbou pro relaxaci a zklidnění. V knize mi chybí napětí, zvraty a nečitelné konce.