EvaHonsová komentáře u knih
První díl Na křídle větrného mlýna byl nabitý nejen faktickými událostmi, ale také propojen autobiografickým příběhem Zdenky Braunerové, což se u 2. dílu Neklidné babí léto říct nedá. Zde převládá nadbytečný výčet významných osobností v Čechách, ve Francii a v Rusku na počátku 20. století. Čtenář je zahlcen výčtem děl a časopisů, které se tenkrát vydávali. Chrlí se zde bezpočet sochařů a malířů a dalších umělců...Soudržnost příběhu je na niti a rozpadá se.
Velice si vážím autorčina počinu, napsat o svých strastech a depresích, které ji přivodily adoptované děti, když dorostly do pubertálního věku. Stali se z nich přes veškerou péči nezvladatelné a kriminální osoby. Zřejmě si vše představovala na počátku v růžovějších barvách... Žel, stalo se. Oceňuji její přímočarost a schopnost řešit každý problém ihned a důkladně. Doporučila bych tuto knihu všem, kteří zvažují adopci dítěte.
Kniha je částečně psaná rádoby uměleckým stylem, který je velmi šroubovaný. Část, ve které je popisována práce funebráků v době covidu, je extrémně naturalisticky pojatá. Zvolené téma je zajímavé, ale způsob zpracování mě neoslovil.
Colleen Hooverová mě opět naprosto zcela vtáhla do děje. Tentokrát je to z výrazně drsnějšího prostředí než na co jsem zvyklá. Byla jsem nemile překvapená, jak funguje soudnictví v USA a oceňuji její odvahu, napsat příběh z prostředí dealerů drog bez obalu. Autorka umí naprosto senzačně prokreslit postavy, jejich myšlení a protikladné konání. Už se zase těším na další knížku.
Autor vypovídá o strastiplném životě v KLDR, kdy v roce 1995 tam lidé umírali hlady a dokonce se tam objevil i kanibalizmus. My si tady žijeme v blahobytu. Alarmující autobiografie.
Malířka Zdenka Braunerová je výrazná osobnost přelomu 19. a 20. století. Velice si cením precizní práce Františka Kožíka, který prostudoval všechny dopisy, které Zdéna psala své sestře Anně do Paříže, kde se provdala za francouzského malíře. Odtud čerpal věrohodné informace o životě a soukromí Zdény. Dozvěděla jsem se spoustu informací o spisovatelích a básnících, se kterými Zdéna udržovala kontakt. Jí nejbližší byl Julius Zeyer, ale samozřejmě že se stýkala i s Vrchlickým, Sovou, Březinou, Sládkem. Intimní vztah měla s Vilémem Mrštíkem, jejich svatba však nedopadla a chování Viléma je i do dnešních dnů odstrašující pro všechny dívky, které chtějí ryzí a upřímný vztah s partnerem. Velice si rozuměla s literárním kritikem F. X. Šaldou. Byla ženou, která v době národního obrození udělala mnoho pro Čechy. Ráda bych zmínila i významné osobnosti jako je mecenáš Vojta Náprstek, bez kterého by žádný sochař Bílek neexistoval. Kniha je hodně mnohomluvná a podrobná. Někdy jde až do příliš extrémních detailů v rozhovorech.
Příběh je zapletený, ale srozumitelný. Vadilo mi neustálé opakování textu a podrobné vypisování jídla ke konzumaci během rozhovorů hlavní hrdinky Radky s Hanou.
Ze začátku je příběh příliš popisný, řekla bych až do nepříjemných podrobností, které autor často opakuje. Vše má ale svůj význam, jak člověk s odstupem doby pochopí. Dozvěděla jsem se spoustu informací o Vietnamské válce a o amerických prezidentech. Velice si cením myšlenek, názorů a víry Owena Meanyho. Druhá polovina příběhu (od strany 300) má už rychlý spád a přichází na konci knihy velké překvapení. Doporučuji k přečtení.
Autorčin způsob psaní se vyznačuje mnohonásobným opakováním toho samého. Námět knihy - vztah dcery a matky, která byla dozorkyní v koncentračním táboře Birkenau je popsán na jejich vzájemném rozhovoru po 27 letech.
Žízeň po životě je čtivě napsaná autobiografie Vincenta van Gogha. Na mě je tam ale mnoho opakujících se barevně vykreslených místopisných scén. Určitě kniha obohatí vhled do malířovy osobnosti.
Pohodové, prázdninové čtení o vztazích po padesátce. Perfektně koncipované, postavy Briany, Tamary, Markéty, Ivany, Přemka a Zity výrazně prokreslené. Kniha dává starším ročníkům naději, že život po padesátce nekončí, ale naopak.
Velmi si cením práce Karin Lednické. Šikmý kostel 3. díl se čte výborně. Mile mě potěšily v závěru i dobové pohlednice z míst, které už zanikly a zmínky o životech významných osobností, které se v příběhu vyskytovali.
Ronja, dcera loupežníka nás mile překvapila. Autorka nenásilným způsobem poukazuje na důležité věci v životě. Abychom zbytečně nevyvolávali konflikty kvůli banálnostem. A že je dobré držet pospolu. Ronja, dívka, která ví co chce a s velkou vervou si vše prosadí.
Kniha mě obohatila o skutečný životní příběh francouzské královské rodiny z roku 1313 Filipa IV. (Sličného) a jeho dětí Ludvíka X. (Svárlivého), Filipa V. (Dlouhého), Karla IV. (Sličného) a jejich sestru Isabelu (anglickou královnu). Hodně textu je věnováno životu a utrpení jejich manželkám Johaně II. Burgundské, Blance Burgundské a Markétě Burgundské. Do životopisu je vložen smyšlený romantický příběh o Severině a Adrienovi.
Tato kniha od Jodi Picoultové mě moc bavila. Nejvíc mě zaujala její myšlenka o prožitcích v bezvědomí. Trošku mi vadilo extrémní vylíčení Covidu u hlavní hrdinky, ale věřím, že i tyto případy se mohly stát. Ale úplně dech beroucí je konec knihy a epilog. Děkuji za téma, které se věnuje smyslu života. Doporučuji k přečtení.
Opět velmi naturalisticky zapsaný román z počátku 20. století, kdy někteří Evropané zneužili možnosti plavby lodí na kontinent do Jižní Ameriky, konkrétně do Argentiny, k obchodu s mladými dívkami. Někteří naopak využívají možnosti utéct ze Sicílie jako Rocco a Rosetta. Autor píše drsně s vulgárními výrazy, ale s dobrým koncem. Postavy jsou vynikajícím způsobem vykreslené. Rozděluje postavy na extrémně dobré a na nepochopitelně špatné až psychopaticky postižené jako je např. baron nebo Amos.
Kniha vychází ze skutečností, které se odehrávaly na konci 2. světové války v Saint Malo 8. 8. 1944. Jsem ráda, že jsem se obohatila o znalosti, které se děly jak na francouzské, tak na německé straně. Kniha je koncipovaná do 2 příběhů. První je o slepé francouzské dívce, která před bombardováním Paříže odjíždí se svým otcem do Saint Malo, kde přežívá 2. světovou válku u strýce Etiena. Paralelně probíhá příběh o mladičkém německém a matematicky nadaném chlapci Wernerovi, jehož schopnosti byly zneužity za 2. světové války. Způsob psaní mi vůbec neseděl. Do čtení jsem se musela nutit.
Netušila jsem, jakým strastiplným hladomorem si dospělí, děti a hlavně sirotci, procházeli v bývalém Sovětském svazu v roce 1923. Autorčin způsob psaní mi silně nevyhovuje, do četby se musím nutit, ale dozvěděla jsem se historické skutečnosti, o kterých jsem neměla tušení. Pro mě byla nejdrastičtější zpráva o masakru žen. Dějev byl neuvěřitelně schopný, co se týká zajištění obživy pro děti ve vlaku...
Luca Di Fulvio píše čtivě a extrémně naturalisticky. Příběh, který rozehrává v Benátkách v 16. století, je zaměřen na žárlivost mladičké Benedetty, která promyšleným a intrikářským způsobem dovede židovku Giuditu až k soudu za čarodějnictví. Autor barvitě rozvíjí příběhy vícero osob. Vytkla bych mu, že je příliš mnohomluvný.
Autorka si zvolila zajímavé téma. Násilný transport vesničanů z Tatarstánu v roce 1930 na Sibiř. V extrémních podmínkách přežívali lidé 6-ti měsíční transport vlakem. Život na Sibiři Zulejka prožívá se svým čerstvě narozeným synem na Sibiři plných 15 let. Zde se přetváří její osobnost. Nevyhovuje mi scénáristický způsob psaní. Zdlouhavé popisování a extrémní mnohomluvnost ubírá knize hvězdy.