evismaior komentáře u knih

60% - úplně přesně nechápu to začlenění do série Ravenelovi, protože z téhle rodiny se tam neobjeví za celou dobu nikdo, snad kromě Phoebe (manželky Westa) a ještě bych mohla počítat doktorku Gibsonovou, když dojde na nevyhnutelná zranění (protože péče hrdinky o hlavního hrdinu je vždy dobrým prostředkem ke sblížení) a jejího manžela Ethana Ransoma (neboť zase pátrání v rámci nevyhnutelného nebezpečí). Naopak hodně společného to má se sérií Čekanky, neboť se dají dohromady Merritt, dcera páru z Kouzelného podzimu, a Keir, nemanželský syn hrdiny Zimní naděje. Přišlo mi čtenářsky zajímavější sledovat právě spíš další osudy rodičů, protože Merritt a Keir po sobě jeli tak nějak od začátku do konce a až na jednu-dvě komplikace, které se rychle vyřešily, tam nic moc poutavějšího nebylo. A o výrobě whisky jsme se toho taky moc nedozvěděli, snad až na to, že velmi dobře hoří. Tenhle příběh mi asi z hlavy vyšumí rychleji než ostatní, když srovnám s ostatními knihami z této série, kterou obecně hodnotím poměrně vysoko, tak bych řekla, že je asi nejslabší.

1 24.04.2023

75% - Kdesi v daleké budoucnosti je nám vyprávěn příběh o tom, kterak kdesi v daleké minulosti jedna džinka jménem Dunja navázala vztah s lidským filozofem a vzešlo z toho početné pokolení lidí bez vyrýsovaných ušních lalůčků, zato však s hluboko ukrytými schopnostmi. A pak, kdesi v polovině doby mezi těmito dvěma časovými rovinami (tedy - soudě podle četných popkulturních odkazů - zhruba v naší současnosti) sestoupili zlí džinové ze své říše, aby rozesévali strach a chaos a ovládli náš svět. A džinka poté, co způsobili jí samotné, se jim s pomocí několika svých praprapra (a možná nějaké to pra k tomu) potomků rozhodla pomstít. Přičemž mezi těmito potomky byl například zahradník Geronimo, kterého postihlo vznášení se pár centimetrů nad zemí (a neumíte si představit, jak nepraktická taková situace je), dívka Bouře, před kterou neobstojí žádná lež bez boláků v obličeji, nebo milovník komiksů Jimmy Natradž. A celé to trvalo symbolicky a šeherezádsky tisíc a jednu noc a málem tolik mikropříběhů se také Rushdiemu podařilo do té knížky vnést.
Je to zvláštní knížka psaná v podstatě volným tokem myšlenek, v nichž se čtenář místy ztrácí, a to zejména ten, který nepochází ze stejného historického a kulturního prostředí jako autor, protože, přiznejme si, kdo z nás toho o džinech před přečtením věděl víc než to, že obvykle poněkud zpruzeně žijí nacpaní v lampách a čekají, až je někdo pustí, aby mu mohli splnit tři přání. Na druhou stranu chápu, čím autor své odpůrce tak dráždí. Ono totiž prakticky z každého jeho slova čiší, jak je vzdělaný, a to nejen v historii, filozofii a religionistice, ale má značné znalosti například i o fungování vesmíru, o psychologii, sociologii a to ani nemluvím o hudbě, kultuře (a to všetně sci-fi a fantasy). A také jak odporný je mu rasismus, násilí, porušování lidských práv a snaha dělat z žen podřadné a muži zcela ovládané subjekty. Takový člověk si totiž stěží nechá vymýt mozek, on naopak dospěje k názoru, že dost možná jen strach žene lidstvo do boží náruče a neváhá ho šířit. I když věk rozumu možná bude znamenat konec lidských snů.

1 16.01.2023

70% - Pro ty z vás, kterým se nechtějí číst dlouhé recenze, stačí, když napíšu, že pokud hledáte velmi slušnou obdobu románů Jenny Colganové s hrdinkami z českého prostředí, tak Druhá šance pro Zoe je přesně pro vás. A to dokonce i s tou příchutí výtečného jídla, kterou nešetří ani jedna z autorek, a v závěru se vám proto podle očekávání dostane i chutného receptu, nad jehož případnou bezlepkovou variantou teď asi budu nějaký čas dumat.
Nestává se mi, aby mě na zdejší databázi požádal o zhodnocení svého dílka sám autor, a proto děkuji Michaele Schmiedlové za tip na její knížku. Přiznám se totiž, že romány pro ženy s reáliemi české kotliny mě moc neberou (narozdíl od těch, kde hlavní hrdinka pokud možno ve viktoriánském úboru stojí kdesi v cornwallském vřesovišti či na skotské vysočině a zasněně hledí do dáli:-)), takže bych po knížce stěží sáhla a to by byla v tomto případě škoda. Ona to na nás totiž autorka navlékla tak pěkně, že její hlavní hrdinky (matka a dcera) Tereza a Zoe, jejichž vyprávění s odstupem 20 let v románu sledujeme, prožívají svůj románový příběh z větší části v Británii (i když krátká zmínka o mém rodném Táboře taky potěšila), kde Tereza bydlela s rodiči-emigranty a Zoe tam po její smrti přichází poznat svého otce.
Tím je frontman známé rockové kapely - za mé romatické srdéčko další plus (i já mám takovou jednu oblíbenou, byť nikoli britskou kapelu, která dělá poctivou hudbu, členové mají pěkné vztahy a vyhýbají se jim skandály a drogy). I když zejména příběh Zoe a její zprvu především fanynkovské lásky k synovi jednoho z členů kapely, slavnému fotbalistovi Jamesovi působil už opravdu hodně jako z dívčího románku; to její matka aspoň před prvním koncertem, kam ji dotáhla kamarádka, kapelu prakticky neznala a život celebrit a jejich rodin ji docela děsil, což následně ovlivnilo zřejmě i to nejtěžší rozhodnutí v jejím životě.
Pak ale čtenář vstřebal několik úmrtí, román se přehoupl do druhé půlky a trochu se to táhlo, a když se ke konci objevila zápletka, kterou šlo v rámci YA žánru řádně zdramatizovat a natahovat, tak autorka raději zvolila snadnější a ze strany Zoe v podstatě nekonfliktní cestu. Zato její matka to hrotila i přes svou pohnutou minulost až dost a nezbývalo mi, jestli se společně se Zoe neptat, zda měla právo takto jednat. Ono ale, jak už to v rámci tohoto žánru bývá, i další postavy nejednaly vždy tak, jak bych v běžném životě čekala - když například někoho osudově miluji, tak mi asi nebude jako vysvětlení stačit jedna jeho odmítavá věta mezi dveřmi, že? A představa, že dalších dvacet let nebudu dávat najevo zájem, přestože máme společné kamarády, no nevím...
Oceňuji nicméně jazyk, kterým je kniha napsaná, minimum chyb a také žádné tlačení na pilu s nespisovnou řečí, jíž je tak akorát, abychom věděli, že hrdinové jsou normálně se vyjadřující lidé, a přesto to netahá za oči. Vyprávění v první osobě je v YA samozřejmostí, ale autorka nám agresivně necpe neustálé dnes tak moderní psaní v přítomném čase, kdy mám pocit, jako kdybych po boku hlavní postavy běžela sprint a věty často zejména kvůli nevhodné volbě sloves ani nedávají valný smysl. Tady se naopak používání slovesných časů příjemně a nenásilně prolínalo a knížku jsem tak v podstatě slupla na posezení. Škoda jen, že nemůžu pokračovat třeba těmi karamelovými košíčky:-)

1 06.01.2023

70% - Do vesnické školy přiváží zdánlivě zámožný otec tichou dívku Matildu Fitzgibbonovou a zanechává ji zde v péči sester Wilcoxových nadšených z nového přírůstku. Jenže záhy vyjde najevo, že žádná rodina toho jména neexistuje a že toužebně očekávané školné nebude mít kdo zaplatit. Tolik první dvě kapitoly, jejichž autorkou je Charlotte Brontëová a čtenář se tak těší na další povídání ve stylu Jany Eyrové. Brontëová ovšem v psaní nepokračovala (a nedlouho poté zemřela) a té první dvacítky stran se až mnohem později chytla britská autorka Constance Saveryová a v době, kdy jí v roce 1980 bylo již přes osmdesát let, knížku anonymně dokončila, přičemž z původního rukopisu Brontëové využila jak osobu tajemné dívky, tak i přítele slečen Wilcoxových sympatického pana Ellina a především vypravěčku, vdovu Arminel Chalfontovou, jíž stvořila nelehký osud dívky provdané ve velmi mladém věku a sužované manželovými dětmi z předchozího manželství, a to především krutou a divokou Emmou. Právě paní Chalfontová se Matildy ujme a společně s panem Ellinem začnou pátrat po jejím původu. A to, že jednou z Matildiných věcí je náramek se jménem Emma, které je pro paní Chalfontovou opředené tak bolestnými vzpomínkami, asi nebude jenom náhoda...
"Náhradní" autorka se do textu Brontëové pustila se ctí a vytvořila vcelku čtivé dílko s příjemnou detektivní zápletkou, temným příběhem někdejšího rodinného rozvratu a intrikami v pozadí a nakonec i milou romantickou linkou, které si s povedeným scénářem umím velmi dobře představit ve filmu nebo v televizi. Přesto mi tam mnoho věcí připadalo jaksi nedotažených, překombinovaných a nepravděpodobných (nikdo nezkontroluje mrtvé novorozeně atd.) a závěrečné rozuzlení, které by mně osobně, být na místě vypravěčky, přivodilo slušný infarktový stav, je přijato v podstatě v míru, pohodě a všeobjímajícím odpuštění. Přála bych si vědět, jak měla příběh vymyšlený samotná Brontëová, protože její knihy zkrátka zanechávají mnohem větší dojem.

1 19.12.2022

80% - Kdysi v dětském věku jsem v domácí knihovničce narazila na autorčinu prvotinu Janka a troufám si říct, že se z ní stal jeden z románů, který hodně ovlivnil moje dětské vnímání světa. Bylo tedy zajímavé náhodně zjistit, že zná autorku i někdo další a to do té míry, že po dlouhých desetiletích znovu vydal jednu z jejích knih. Popravdě to nové drobně poupravené vydání ve mně hodně tlumilo pocit, který jsem vždycky měla při čtení Janky (že čtu něco starého, čemuž odpovídal třeba i z dnešního pohledu už archaický způsob psaní některých slov, přímé řeči apod.) - navíc tedy člověk aby si na čtení té extra drobné sazby vzal pomalu lupu - takže se možná příště poohlédnu spíš po nějakém antikvariátu. Ale už od prvních řádek mě doslova zalil ten známý pocit atmosféry, kterou Barényiová umí svým psaním vybudovat - nic podobného jsem od doby Janky nečetla a bylo hrozně zvláštní začíst se do pro mě neznámé knihy od této autorky. Musím se nicméně přiznat, že v první části jsem Barényiovou příliš nestíhala sledovat - máme tu autorku divadelních her Pavlu a Viktora, kterého miluje, jenže taky tady máme autorku tohoto Románu (a jejího "Viktora"), která své postavy vymýšlí, buduje jejich pocity i celou jejich existenci, ale přitom s nimi také rozmlouvá, hádá se s nimi, vciťuje se do nich a občas jako kdyby volně přecházela mezi stránkami, které píše, a svým vlastním nitrem a skutečným životem. Druhá část z Pavlínčina a Viktorova dětství mi ovšem Janku připomněla naplno - Barényiová prostě děti psát umí (byť ve třetí části z dospělosti to působí, jako kdyby se z toho psaní z pozice dítěte nedokázala do pozdějšího věku přepnout). Obdivuji její schopnost takto proniknout do dětské duše, že mi až trne u srdce, když se jim děje něco zlého, stejně jako když mají radost. Když se chovají laskavě nebo když jsou někdy i záměrně kruté. Ona umí trefit i to, jak děti vnímají svět svojí poněkud zkreslenou a jindy zas naprosto průzračně čistou optikou. A podobně jako v Jance je tu opět to umění popisovat situace nikoli "mechanicky", ale prostřednictvím pocitů, vjemů, myšlenek či nahodile zaslechnutých slov, která lidé v určitých situacích bezmyšlenkovitě vypouštějí z úst a člověk je už ani nevnímá. Ale Barényiová ano.

"Přiznej se, proč vlastně píšeš. Je to útěk ze skutečnosti. Odhmotnit, co bylo hmotné. Zatemnit, co bylo jasné. A zpívat tam, kde se jen mluvilo."

"Román je rozhodně snadnější než život. V románu vím přesně, co přijde v příští kapitole. V životě nikdy nikdo neví, co se v příští minutě stane. (...) To jsou důvody, proč píšu. Opravit skutečnost. Vy jste odejel a vrátíte se až pozítří. V románu bych to nedovolila. Musel byste zůstat tady a večer bychom se sešli."

1 10.10.2022

100% - Nemohu jinak, než dát plný počet. Tuto knížku jsem objevila zhruba v deseti letech v knihovničce po prarodičích a od okamžiku, kdy jsem se ponořila do první kapitoly, v níž šestiletá Janička přihlíží pohřbu svojí maminky, a přestože vůbec nerozumí tomu, co se děje, tak začíná pomalu chápat, že její štastný a klidný život je v nenávratnu, jsem se od ní nemohla odtrhnout a v průběhu dalších let se k ní opakovaně vracela. Otec pošle dcerku do kláštera - chladného a pokryteckého prostředí svázaného přísnými pravidly a vedeného vesměs neosobními, přísnými až krutými sestrami, které nedokážou dívkám nahradit rodiče ani v náznaku. Snad proto se dívky spoléhají mnohem více jedna na druhou a vzájemně jsou si nedobrovolnou, leč jedinou rodinou, ač pocházejí z nejrůznějších prostředí, jsou rozdílného postavení a jejich povahy se snad nemohou více navzájem lišit. Utkvěla mi koketní Andělka, dcera ženy, jež se nechává vydržovat, vážná Valentina čekající na svého snoubence Lájoše, věčně hladová Katuše, nabubřelé sestry Štěpánka a Eliška, Josefina bezmezně ponořená do víry v Boha, dvojčata Eva a Ema, které jsou si oddané doslova až za hrob, či nespoutaná Wally zamilovaná do svého strýčka. A mezi nimi Janka, zprvu odstrkovaná, opovrhovaná a často i šikanovaná dívkami, které si ale často braly jen příklad ze sester vychovatelek, neboť Janka byla vychovaná jako luteránka a v katolickém klášteře to neměla jednoduché. Ale ona, ač se to zdá v daném prostředí neuvěřitelné, si dokáže zachovat lidskost, věrnost, dětské sny a o to cennější pak je pro ostastní její přátelství. A to vše se odehrává s pozadím první světové války, upadajícího rakousko-uherského mocnářství a epidemie chřipky, která se nevyhne ani klášteru...
Opravdu je veliká škoda, že se na tuhle knížku zapomnělo, ač je to vzhledem ke kontroverznímu životu a dalšímu dílu autorky do jisté míry pochopitelné (za 2. světové války údajně přijala říšskoněmecké občanství a její dílo bylo v padesátých letech likvidováno jako "protektorátní brak"; v současné době je zřejmě k dostání pouze opětovně vydaný Pražský tanec smrti, v němž líčí, jak krutě se účastníci Pražského povstání chovali k Němcům). Přesto, že je román starý již přes 80 let, je psaný poměrně moderním stylem, vyprávění je dynamické a bezprostřední prolínání vypravěčského stylu s vnitřními monology postav a jejich pocity, dojmy nebo myšlenkami, které jim právě prolétly hlavou, mi při čtení přinášelo silný až autentický zážitek. Co se týče tématu, napadá mě srovnání s Janou Eyrovou - tou částí, kterou jako dítě tráví v dívčím ústavu. A musím říct, že kde mě u Jany Eyrové právě tahle část příběhu moc nebaví, tak Olga Barényiová mě svým ztvárněním tématu skutečně nadchla.

1 06.09.2022

70% - Polly si zařídila pekárnu na přílivovém ostrůvku v Cornwallu (prý inspirovaném tamním skutečným ostrůvkem St. Michael´s Mount) a poté, co její nerudná šéfová paní Manseová odešla do důchodu a Polly se s přítelem Hucklem zabydlela v místním majáku, vypadá její život utěšeně. Jenže paní Manseová umírá a podnikání se ujme její synovec Malcolm, který hledá, jak na všem ušetřit, a vzájemné rozpory vedou až k Pollyině vyhazovu. Z hrdosti odmítá pomoc manžela své kamarádky Reubena (což si autorka ještě pojistí, neboť investoval do filmů o Jar Jar Binksovi (!) - nemohu si pomoci, ale ten autorčin situační humor spojený s odkazy na Star wars mi jak v minulé, tak v této knížce zas tak vtipný nepřišel, spíš děsně postavený na hlavu. A samotný Reuben je tak napůl - někdy má zábavné hlášky, ale někdy je otravný) a rozhodne se jít vlastní cestou a Huckle s úmyslem jí pomoci vlastně také. Tolik východiska tohoto cornwallského chlebového pokračování a musím říct, že první půlka knihy se rozjížděla tak pomalu, že jsem byla tím vším už celkem otrávená. Pak se však Polly konečně vzchopila a osamocená uprostřed nevlídného počasí začala zažívat více či méně očekávané trable, ústrky i úspěchy a mě to začalo bavit víc než předchozí díl. Navíc se v městečku objevila manželka Pollyina zesnulého rybářského milence a Huckle v ději moc nepřekážel (ti dva mi k sobě stále nějak nejdou a on mi je jako hlavní mužská postava celkem lhostejný, což je při čtení červené knihovny docela problém). A konečně se pak autorka vytasila s bouřlivě napínavou akcí, v níž hrála Polly nemalou roli, a musím uznat, že to bylo napsané hodně čtivě. A papuchalk Neil je sice nepravděpodobný, ale pořád největší miláček v příběhu.

1 16.08.2022

(SPOILER) 80% - Zlovolný král valgů Erawan dobudoval své vojsko a chystá se podmanit si svět. A hrstka statečných se musí pokusit ho porazit, odstranit jeho i královnu víl Maeve z tohoto světa a definitivně zapečetit bránu Sudby, aby se už nikdy nemohl on, ani jeho stvůry vrátit. Poslední díl ságy Skleněný trůn, kde se ve stylu Avengers - The End Game setkají všechny staré i nové postavy, jež autorka v průběhu psaní Skleněného trůnu uvedla na scénu, může začít...
Nutno uznat, že závěr je to poměrně velkolepý a pečlivě propracovaný. Málem se těžko chápe, jak autorka dokázala udržet v hlavě všechny dějové linky, které vytvořila, navázat na ně, košatě je rozvést a nakonec je všechny prolnout do velkého finále. Kniha má téměř tisíc stran, a tak se čtenáři dostane i podrobného rozpletení všech vztahů, objeví se dokonce i málem zapomenuté postavy z počátků série, všichni opět projdou dalším logickým vývojem osobnosti v závislosti na událostech a vlivu lidí ve svém okolí, aby se nakonec kruh uzavřel v jednom ohromujícím závěrečném střetu. Za ten smysl pro velké události i drobnosti, s nimž autorka pokračovala v příběhu jednotlivých postav, jí náleží obdiv. A ty občas naivní milostné vztahy a oproti jiným fantasy příběhům (i realitě) těžko uvěřitelné mizivé ztráty z okruhu hlavních postav mi vlastně nevadí, naopak jsem za ně ráda, koneckonců je to YA. A ono je tam i tak dostatek násilí, na kterém se mohou krvelačnější čtenáři popást.
Co mi ale vadilo nesmírně, byla neskutečná roztříštěnost děje - to neustálé a nesmyslné přeskakování mezi jednotlivými dějovými linkami, které mi hodně kazilo zážitek ze čtení. Ono to už bylo otravné v Říši bouří (a vlastně i Královně stínů, kde mi vadila ta nadbytečná linka s tehdy neznámou a pro příběh dosud nedůležitou Manon, která tehdy klidně mohla počkat do dalšího dílu). Neboť sotva jsem se začetla do jednoho příběhu, tak po pár stránkách jsem zas byla uvržena do pokračování jiného, a než jsem si uvědomila, kam se děj předtím dostal v této další lince, tak se zas přerušila a skočilo se jinam. Ano, mělo by jednoznačně význam, kdybychom sledovali na střídačku to, co se děje s Aelin poté, co ji na konci předešlého dílu zajala královna víl Maeve, což by autorka prokládala tím, jak ji Jeřáb, Lorcan, Gavriel a Elide hledají, a my bychom si nervózně kousali nehty, jestli ji dokážou najít včas. Ovšem prolínat do toho i další linky, které pro příběh na tom místě a v dané chvíli neměly žádný význam... ten text měl být podle mě prostě poskládán jinak. O co víc bych si totiž užila, kdybych si mohla v jednom celku přečíst, jak se Manon a Třináctka pokoušejí navázat spolupráci s kdysi nenáviděnými čarodějnicemi Cochrankami a Dorian mezitím pátrá po posledním klíči Sudby. Jak poutavý by byl boj Aediona a Lysandry proměněné v Aelin za Terrasen, kdybych z něj měla víc než jen snahu zorientovat se, kde v dané kapitole zrovna jsou a co se tam děje. A totéž s Chaolem, Yrene a vojsky khaganátu, kteří se vydali na záchranu Chaolova rodného Anielle. Tohle zkrátka bylo, jako kdyby Tolkien nerozdělil Dvě věže na samostatné části, ale krmil nás střídavě putováním Froda se Samem a příběhem zbytku Společenstva prstenu. Naštěstí nakonec to autorka zachránila, když se všechny nitky příběhu opět propletly a závěrečnou část knihy i celé série jsem si hodně užila, zvlášť když dostaly příležitost i ostatní ženské hrdinky v čele s Yrene, kterou jsem si opravdu oblíbila asi nejvíc. A asi i kvůli ní tak pro mě po dočtení série zůstává nejlepším dílem ten Chaolův a Yrenin spin-off Věž úsvitu, kde byla autorka nucena držet se jedné linie a děj tak působil mnohem konzistentněji.

1 02.06.2022

(SPOILER) 40% - Sky po letech domácí výuky a odříznutí od světa včetně moderních technologií nastupuje do školy a zároveň se setkává s tajemným Holderem, ke kterému ji to nevysvětlitelným způsobem táhne. A jeho to táhne k ní, ovšem u něj je vysvětlení naprosto zřejmé - kdysi totiž znal někoho, kdo byl Sky neuvěřitelně podobný. Jenže Hope tehdy někdo unesl. To už víme z předchozí knihy Bez naděje.
A jelikož se mi román Bez naděje opravdu velmi líbil, moc jsem se těšila na toto navázání a slibované vysvětlení toho, jak to všechno bylo z pohledu Holdera. Po přečtení se bohužel nemohu zbavit dojmu, že tahle kniha je naprosto zbytečná. Netuším, jak by se mi četla bez znalosti předchozího dílu. Ale když už jako čtenář dopředu vím, jak to všechno bylo (a autorka to prostřednictvím Holdera v podstatě hned na začátku sama zopakuje), tak alespoň čekám nějaké další vhledy do děje. Jenže těch se mi nedostává - Holder se Sky prožívá ty stejné události, situace, vedou tytéž dialogy - a jeho pohled není ničím překvapivý, protože při čtení Bez naděje bylo z jeho reakcí ať už bezprostředních nebo později vysvětlených tak nějak zřejmé, co tím kterým proslovem myslel - což jsem právě na autorčině psaní tehdy také obdivovala a upřímně nechápu, proč svůj předchozí kvalitní text má potřebu nějak dál vysvětlovat, jako kdyby snad sama pochybovala o tom, jestli čtenář Holderovy motivy dostatečně pochopil.
Aby autorka dodala trochu omáčky, tak nechává Holdera psát dopisy své sestře Les, jejíž sebevražda se v této knize řeší již hned na začátku. Ovšem i tam se konstatuje víceméně jen to, co už víme. Doufala jsem, že se aspoň nějak přijatelně vysvětlí ta "náhodička", že se Holder a Sky ocitli ve stejném městě (ze všech měst USA), ale o to se autorka ani nepokusila.
Jediné prozření se tak konalo až v samém závěru, kdy jsme se dozvěděli něco víc právě o Holderově sestře Les a možná, že kdyby to autorka celé uchopila z jejího pohledu, který nám dosud unikal, vznikl by mnohem zajímavější počin. Anebo tuhle poslední část mohla vložit už do předešlé knížky, která by tak ještě nabyla na komplexnosti. Protože aby mě na knížce opravdu zaujalo jen posledních deset stran, to je dost málo.

1 30.05.2022

(SPOILER) 85% - Četla jsem zdejší pochvalná hodnocení na tento tak trochu spin-off od hlavního příběhu a pochybovačně si říkala, co může být tak dobrého na knize, v níž bude hlavním hrdinou Chaol, který mi nikdy nepřipadal, že by byl zrovna tou nejostřejší tužkou v penálu a dost často mě vysloveně otravoval. Po dočtení nicméně musím knize dát to nejvyšší hodnocení ze všech dílů Skleněného trůnu (prozatím kromě dosud nepřečteného závěrečného). Myslím, že se tady autorka opravdu dopracovala k tomu nejlepšímu, co může žánru young adult fantasy nabídnout. Příběh vystavěla na základech svého pracně vybudovaného světa Adarlanu a přilehlých kontinentů. Přitom se ale jedná o příběh uzavřený, který má jasně daná východiska (Chaol a Nesryn přijíždějí do Anticy na jižním kontinentu, aby se následkem magického zranění od pasu dolů ochrnutý Chaol za pomocí tamních léčitelů uzdravil a aby se pokusili získat pro Aelin vojenskou pomoc zdejšího mocného vládce - khagana), tato východiska se následně rozvíjejí v poutavé a čtivé pokračování, kde nechybí napětí, akce, dvorské intriky, tajemno, ani tak trochu detektivní pátrání, a následně se příběhu dostane patřičně přelomového vyústění. Tedy žádné takové "jak to bylo dál s těmi a těmi", co autorka předvedla v Říši bouří. Samozřejmě jsem se okamžitě chytla, když se v příběhu jako léčitelka pověřená Chaolovým uzdravením, objevila Yrene Vížka, dívka, které v jedné z novel ze souboru Krvavé ostří pomohla sama Aelin (byť nepoznána) k tomu, aby se do věže léčitelů Torre vůbec dostala a mohla tam začít studovat. A stala se z ní mocná a důležitá postava, jejíž vztah s Chaolem se od původní nenávisti k zástupci Adarlanu, jehož lidé kdysi zavraždili Yreninu matku, vyvíjel nadmíru zajímavě. Samozřejmě autorka neváhala opět všechny zásadní postavy párovat a to klidně i s členy královského rodu (a že to byli dobře napsaní členové!), jenže tohle podle mého prostě k tomuto žánru patří. Je naopak zajímavé, jak jednotlivé postavy tyto jejich vzájemné vztahy ovlivňují, jak se mění jejich nahlížení na svět následkem řetězu událostí, jichž jsou součástí, a jak hluboko si musí hrdinové sáhnout do vlastního nitra, aby se mohli posunout dál. Chaol totiž samozřejmě (jak už to bývá) nemůže vyléčit své tělo bez toho, že by vyléčil svou duši. A ani Nesryn nezahálela, a tak ona i Chaol a Yrene odhalili kromě dalšího dost důležité věci o původu valgů a vlastně o tom, jak to celé kdysi začalo. A to vše v kulisách čtenáři dosud neznámého města na pokraji pouště, jakož i v horách, kde se v ledovém větru prohánějí letci a jejich ptáci rukové.
Kniha je poměrně dlouhá, a tak se samozřejmě nevyhnula úsekům, které byly trochu míň čtivé. A celkem mi neseděla ta hned na začátku nastíněná koncepce khaganátu popisovaného jako jakási osvícená diktatura, kde vládce nejdřív tvrdě získá území a pak na něm vládne s nečekanou tolerancí ke všem náboženstvím, magii léčitelů a vědeckému pokroku. A lidé jsou za to rádi, byť se snaží zlepšit svůj život tím, že ochotně lezou členům královské rodiny a dalším mocným do postele (ale jakože dobrovolně!) A všichni jsou tak nějak spokojení a šťastní (a léčitelé běžně paří na večírcích s královskými dětmi) - akorát čas od času nově ustanovený dědic khaganátu vyvraždí své sourozence a jejich děti, aby se říše neštěpila, a pak jsou zase všichni natěšení na další rozvoj jejich světa. Ovšem autorka v poděkování uváděla knihu o Čingischánovi, takže asi tuším, kde tu inspiraci pro toto podivné uspořádání našla. Závěrem ještě musím pochválit propojení do hlavního příběhu prostřednictvím novinek, které se členům královské rodiny vždy donesly od jejich zvědů z Adarlanu a děj na ně následně skrz reakce jednotlivých postav logicky navazoval.

1 29.05.2022

65% - pro mě o kousek lepší čtení než první díl série, asi proto, že hlavní hrdinka (no a především sama autorka) trochu dospěla. Už se tolik neřeší, co vynese za model na ten či onen ples, celkem dospěle dá prozatím vale princi Dorianovi (který si řeší vlastní zajímavé problémy s netušenými schopnostmi) a přeorientuje se na mnohem rovnější vztah s šéfem stráže Chaolem a dokonce celkem uvěřitelně prožije se směsí žalu, sebevýčitek a spalujícího vzteku jednu ztrátu z řad svých nejbližších. Jinak začne pracovat pro krále a tu či onde mu přinese hlavu označeného nepřítele (ovšem hned v úvodu se dozvídáme, že vše je s tím vražděním trochu jinak). A přitom začne pátrat po tajemstvích Sudby, což ji dovede až k rozřešení otázky, kam se poděla všechna magie a proč je král Adarlanu v posledních deseti letech náhle tak nepřemožitelný. A ti, kteří to neuhádli z jednoznačných náznaků v textu už dávno, se na konci dozví i něco víc o Celaenině pravém původu. Což skýtá do budoucna naději, že další díly by mohly být víc napínavé, takže ano, dám tomu ještě šanci.

1 25.03.2022

60% - Po dočtení zatím vydaných knih série Dvůr trnů a růží jsem se těšila na něco nového, ale z téhle bichle jsem rozpačitá a vlastně jen to, že už znám styl téhle autorky, mě přimělo knihu neodložit po prvních 50 stranách a přetrpět dalších 200 stran, kde jsme se seznamovali s novým prostředím (a ano, hrdinové středověkého puncu s mečem na zádech datlující smsku a pořizující selfie, prostě takhle pojatý a navíc zkorumpovaný svět, v podstatě rasistická diktatura v moderním hávu bez lidských práv mi nesedl), novými postavami (tedy zejména s Bryce, utajenou nemanželskou dcerou Podzimního krále, napůl vílou, tedy opovrhovanou míšenkou, a Athalarem Huntem, andělem, otrokem a zabijákem) a příběhem, kde jde vlastně jen o to, že Bryce s Huntovou pomocí pátrá po vrahovi své kamarádky Daniky a její vlčí smečky a zaplétá se do sítě intrik mezi nejmocnějšími toho světa. Druhá třetina se dala zvládnout jen díky interakcím mezi Bryce a Huntem a pečlivě dávkovaným narůstajícím erotickým napětím. Poslední třetina se pak nečekaně rozjela (i když celkem nepochopitelně prostřednictvím videokamer, kdy značná část důležitých postav jen seděla a komentovala dění), ale čekat na to téměř 600 stran tedy bylo dost utrpení.

1 08.03.2022

60% - Oproti Karlíkovi a továrně na čokoládu mi tohle připadalo o dost slabší. Autora zjevně nadchl nápad s výtahem, který nejezdí jen nahoru a dolů, ale i do strany a vůbec kamkoli, a chtěl o tom napsat samostatnou knihu, kde bychom se dozvěděli, jak to bylo dál s Karlíkem a jeho rodinou. Bohužel ale neměl dost dobré nápady - v podstatě se tam řeší jen cesta do vesmíru s návštěvou prvního vesmírného hotelu a následným úprkem před nepřátelskými mimozemskými potvorami (a to přehánění a neuvěřitelné nápady, které působily v čokoládovně mile, je tady fakt už mimo - jakože výtah musí až málem do vesmíru, aby cestou zpátky mohl prorazit střechu?) a v druhé polovině pak tablety na úpravu věku (kdy Karlíkoví prarodiče se chovají nevysvětlitelně hloupě - i když tedy babička omládlá na mínus dva roky moje dítko dost pobavila). Postavy ani příběh se vůbec nijak nevyvíjejí a celkem se tedy nedivím, že se tohle pokračování nenatočilo.

1 28.02.2022

(SPOILER) 75% - po poměrně plytkém úvodu, v němž jsme se seznámili s krásným, bohatým a dokonalým párem Emmou a Danielem a ve druhé dějové lince s vdovou Lucií, která sama vychovává pětiletého syna, a já od té knížky po tom začátku zas tak moc nečekala, se to překvapivě slušně rozjelo v okamžiku, kdy se zjistilo, že Emma si ubíjející roli nepracující reprezentativní manželky kompenzuje koníčkem - kradením v obchodech - a Lucie zas vzpomíná na svého manžela nejčastěji se sklenicí či rovnou lahví vína v ruce a dost silně nezvládá výchovu svého syna. Emmu její krádeže dovedou až na obecně prospěšné práce v domově pro seniory, kde skončí i Lucie se svou pokutou za vysokou rychlost způsobenou vztekem na nezvladatelného syna na zadním sedadle. Obě svému okolí lžou o tom, kam chodí, a do svých lží se dále zaplétají, přičemž jejich příběhy jsou ještě vylepšeny Emminým návratem do rodného města kvůli nemocné matce (a problémem, který v tomto městě za sebou zanechal Daniel) a Luciiným neuváženým kamáráděním se se švagrem. Tahle část knížky se mi zdálka fakt dobrá a nemohla jsem se od ní odtrhnout, než přišlo posledních sto stran, kde se vše vyřešilo ke spokojenosti všech, všichni si pomohli a vše dobře dopadlo, což bylo sice pozitivní, ale poněkud nudné. Jo a ještě tam byla zápletka s trochu ujetou seniorkou, která byla fajn, až na to, jak z hodného chlapíka vyrobila zlého dozorce, který všechny prudil, a jí to přišlo hrozně fajn. Tohle mi moc nesedělo. Ale jinak v žánru červené knihovny jistě nadprůměr.

1 24.01.2022

(SPOILER) 85% - udivilo mě, že podle mnoha komentářů u této autorky jsou zpravidla první díly sérií slabší a ty další pak stojí za to, a přesvědčila jsem se, že tomu tak skutečně je. Dvůr trnů a růží byl takový rozjezd a Dvůr mlhy a hněvu byl oproti němu skutečně plný akce i nezbytné romantiky, a přitom se to tentokrát obešlo bez účelově krvavě podaného násilí, které mi v prvním dílu tak vadilo. Zde dokonce ještě skvěle posloužilo k tomu, aby z něj hlavní hrdinka a novopečená víla Feyre měla psychické trauma a noční můry, které zajímavě rozvíjely její osobnost, pohled na svět lidí i víl i na osoby kolem sebe. Když v prvním dílu zlomila Amaranthinu kletbu i za cenu toho, že musela vraždit, přišlo mi, že to vzala a provedla celkem lehce, ale v této knize se z toho po návratu do Tamlinova sídla celkem slušně zhroutila a Tamlin jí s tím tedy moc nevypomohl. Naštěstí tu byla ještě dohoda s vladařem Nočního dvora Rhysandem, který jí při plnění Amaranthiných úkolů v prvním dílu zachránil život a vymínil si za to týden v měsíci, který Feyre stráví u něj. Což zprvu vypadá, že to bude další přehlídka násilí šmrncnutého stockholmským syndromem, jenže pak se ukáže, že Rhysand má pro své jednání a postoje, které dává navenek najevo, vážné motivy, a že jsou on i lidé v jeho těsné blízkosti pro Feyre možná zajímavějšími společníky než Tamlin a Lucien. A k tomu se ukáže, že Amarantha nebyla tím nejhorším, co může svět nabídnout a že Feyre, z níž udělalo v prvním dílu vílu všech sedm vladařů, k tomu možná bude mít co říct. No a její špičkování s Rhysandem to navíc ještě pěkně okořenilo. Kniha se mi zdá pořád dost ukecaná, přece jen ten příběh zas není na 650 stran textu příliš hutný, a proto nedávám plný počet, ale četlo se to dobře.

1 26.12.2021

75% - o téhle sérii jsem slyšela, že je v rámci žánru velmi dobrá, a tak jsem se se zájmem začetla do prvního dílu, který čtivý opravdu je, i když bylo poměrně dost věcí, které mi na příběhu neseděly. Hlavní hrdinka Feyre z říše lidí je poté, co zabije vílu ve vlčí podobě odvlečena pod záminkou jakési Úmluvy mezi lidmi a vílami na sídlo vladaře Jarního dvora Tamlina. Postupně zjišťuje, že země víl je sužována nákazou, která omezuje magické schopnosti víl, ale sama víly zpočátku kvůli dávným předsudkům (a ony to nejsou jen nepravidvé předsudky) nenávidí. První Feyřin pobyt v Prythianu mi připadal dost rozvláčně napsaný, plno úvah a rozhovorů Feyre s Tamlinem, jeho pravou rukou Lucienem a komornou Alis, ale nic skutečně podstatného se nedozvěděla (a její snahy se něco dozvědět - tedy kromě toho, jak se z říše dostat - mi nepřipadaly příliš přesvědčivé) - na to, že zabila jejich společníka, se k ní všichni chovali překvapivě slušně a ona se jakoby vůbec nesnažila pátrat po tom, proč tomu tak je. Takže se logicky (a jaksi účelově) dozvěděla všechno až příliš pozdě, což nás přivedlo do druhé poloviny knihy, která byla o dost zajímavější a víc nabitá dějem, i když na konci jsem se opět musela ptát, zda se současný fantasy žánr opravdu nutně neobejde bez toho, aby v příběhu postavy nebyly více či méně zalité vlastní či cizí krví, týrané, ubité a tak vůbec. Věci, na které upozorňuje autorka, do knihy bezpochyby patří, ale přišlo mi, že to krvavé podání už je přehnané, zřejmě asi aby se vyhovělo dnešnímu pro mě ne úplně pochopitelnému vkusu čtenáře. Ovšem vrhla jsem se hned na druhý díl a začalo to slibně, takže se těším na další pokračování.

1 20.12.2021

60% - Návrat kamarádky Marnie a její projekt Ex rozpoutá kolotoč nevídaných událostí a vztahů. Úzkostlivá ajťačka spravující seznamku pro záletníky Helen dohodí bývalého přítele a nyní zámožného a racionálního ajťáka svojí kamarádce rozvodové advokátce Ani, ta zase přepošle Simona rozvádějící se Rose, kterou podvedl manžel David se sotva odrostlou dvacítkou, jenže Ani si zas není tak jistá, jestli by Simona neměla raději pro sebe. Rosa zase dohodí Marnii Toma, který bydlí ve squatu a demonstruje proti všemu a všem. A sama pošilhává po svém šéfovi. Marniin ex je pro Helen úplně marný, jenže jí se líbí jiný Marniin ex, kterého by ale asi i Marnie chtěla zpátky, a pak je tady ajťácký zachránce webových stránek Karl. Zkrátka je to neuvěřitelný spletenec a tak do dvou třetin knihy, kdy jsem pořád měla zmatek v tom, kdo je kdo, jsem to vážně chtěla vzdát. Ale pak se vztahy asi podesáté přeskupily a ke konci se do docela rozjelo a některé kamarádky si i uvědomily lety prověřené pravdy, takže to bylo nakonec takové smířlivé, všem se dostalo toho pravého a pak už byl naštěstí konec. U dospělých žen bych sice tak nějak čekala, že si některé ty životní pravdy budou uvědomovat už mnohem dřív, no ale o čem by pak tohle dílko asi tak bylo.

1 19.11.2021

70% - Knihu jsem zhltla jednoho studeného letního večera, kdy jsem podobně jako autor měla problém zapálit oheň v kamnech a kdy na mě celkem přesně seděla autorova úvaha: "Někdy si pohrávám s myšlenkou, že vystoupím na horu nad vesnicí, ale vždycky nápad zase zavrhnu. Většinou se mi povede se touto myšlenkou zaobírat, zrovna když je venku mlha a není tak jako tak radno vydávat se do hor." Island miluju a uzavřenost mnohých islandských introvertů je mi blízká. Dobrý byl i popis spisovatelského bloku, jakož i drobných "životních radostí" vycházejících z života poblíž odlehlé islandské vísky. Přece jen mi ale chyběla trochu výraznější zápletka, než jen pálení dopisů od tajemné dívky, na jejíž telefonát hlavní hrdina nakonec i přestal čekat.

1 08.08.2021

90% - Tuhle knížku jsem měla jako dítě moc ráda - starý opuštěný pan učitel je jednoho dne konfrontován s podivnou nadpřirozenou postavičkou či snad mluvícím zvířátkem, které mu obrátí život naruby a učiní z něj náhle nečekaně akční jízdu, která vede až k novým přátelstvím. Doporučila jsem ji teď vlastnímu dítku a ráda si ji znovu přečetla. Syn je ale poněkud techničtější typ než já, takže mu vadilo, že se nakonec nepřišlo na to, co je záhadný host vlastně zač. A mně zase vadilo, že to všechno tak rychle skončilo :-)

1 18.03.2021

70% - Hodnotím docela vysoko, protože četlo se to opravdu samo, bylo to napínavé a dobře napsané. Vlastně jsem tuhle knihu ve stylu "The truth is out there" chtěla dost chválit, zvlášť ve chvíli, kdy jsem se od ní nemohla v noci odtrhnout, jenže po dočtení přišlo dost pochybností. Především mi nepřipadala moc pravděpodobná hlavní postava senátorovy manželky Lynn Roseworthové, která za fasádou klidné a rodinu stmelující ženy skrývá minulost, v níž byla součástí skupiny pátrající po zmínkách o únosech lidí mimozemšťany - no a v knize toho následně při pátrání po vnukovi, kterého "vzala světla" prožije tolik, že mi to zkrátka nesedělo na sedmdesátnici, ať už by byla jakkoli akční. No a pak celá ta vládní konspirace s cílem utajit všechny ty ztracené a znovunalezené lidi, to nevěřím, že by se dalo takhle snadno ututlat. A taky proč by to ti mimozemšťani dělali zrovna takhle nesmyslně, pokud chtěli dosáhnout toho, co se v knize tvrdilo. Pokud je to tedy první díl série, tak jsem ale zvědavá, s čím autor ještě přijde.

1 01.12.2020