evismaior komentáře u knih

70 % - mám Murakamiho ráda, ale tohle se opravdu nečetlo snadno. Na jedné straně tu byly všechny ty věci, které mě na jeho knížkách baví - zajímavé, perfektně prokreslené postavy, vyprávění, které mě vždy ukolébá v pocitu, že čtu západního autora a pak se náhle objeví nějaká japonská reálie a já si ten popis jejich života a zvyklostí hrozně užívám, je tu i trocha duchovna a tajemna, za které by se nestyděli ani v Twin Peaks a zejména poutavý příběh. Jenže právě to poslední pro mě bylo tentokrát paradoxně problémem, protože tahle kniha má hned několik příběhů a každý z nich by vydal na samostatný pěkně hutný román. Příběh Okady a jeho manželky od seznámení až po pátrání po jejím odchodu, setkání s podivnými sestrami Maltou a Krétou, příběh Okadovy nové zaměstnavatelky a jejího otce, který za války pracoval v čínské ZOO, vyprávění vojáka o hrůzách, které se za války děly v Mandžusku a po válce válečným zajatcům na Sibiři, vsuvka s dívkou žijící ve stejné ulici s hlavním hrdinou, seance ve studni s nádechem paralelní reality, těch příběhů je spousta, a ač jsou všechny vzájemně provázané třebas i tím ptáčkem natahujícím pružinu světa, mohly by fungovat skvěle i samostatně, bez přeskakování v čase i v prostoru, protože udržení pozornosti při prokousávání se tím tlustým svazkem ve mě po dočtení zanechalo spíš pocit vyčerpání než uspokojení. Což je škoda, Murakamiho knihy čtu zpravidla víc než jednou, ale k této se asi znovu neodhodlám.

2 30.05.2018

80% - V podstatě taková delší tajemná lehce detektivní povídka založená na myšlence údajného plánku pokladu ukrytého v obrazu svatého Xavéria. Jako dlouholeté obyvatelce čtvrti, kam pátrání nakonec zavede hlavní hrdiny, se mi samozřejmě nejvíc libilo vyprávění o jejich nočním putování Smíchovem přes Santošku a Malvazinky až k vinici Laurové do Radlic - tehdy tam byly vinice zjevně všude. Ani si to neumím představit, dnes jsou všude domy a na hřbitově na Malvazinkách hrob Jakuba Arbesa. Bylo by zajímavé se do té doby podívat, nejspíš bych ani netrefila "domů":-) Samozřejmě dojde i na nezbytné odhalení, v čem tkví skutečný poklad, takže to není jen tak nějaké bezduché mysteriózní čtení.

2 10.04.2018

90% - Spousta odklápěcích okének, astronauti vznášející se ve vesmírné stanici, astronaut ve skafandru i bez, startující raketa, prostě pro malé děti moc pěkný první průzkum vesmíru. Kniha by klidně snesla i větší formát, přece jen - je to vesmír!

2 05.04.2018

65% - neviděla jsem film, takže jsem ke knize nepřistupovala nijak předpojatě, snad jen se zájmem o téma a jeho zpracování. Po dočtení převládají spíš rozpaky, téma je samozřejmě velmi zajímavé, vlastně mě hodně překvapilo, že první takováto operace byla v podstatě úspěšně provedena už před téměř 90 lety - vlastně v době, kdy homosexualita byla ještě dlouhá léta v některých státech považována za trestný čin, tak bych spíš čekala, že transgender osobu zavřou do nějakého ústavu a budou ji dopovat léky na doživotí. Co mi však nesedlo, bylo literární zpracování, které na mě působilo popisně, i dialogy jako by byly jen popisem toho, co si rozmlouvající osoby říkají, prostě mi tam chyběl živý a bezprostřední vyprávěcí styl, který bych očekávala tím spíš, že autor sám přiznává spoustu tvůrčí invence na úkor historických faktů. Z neobvyklého vztahu velkomyslné Grety a postupně se měnícího Einara se dalo podle mého názoru vytřískat mnohem víc, a já si přitom musela místy do četby až nutit - nepochybuji, že zajímavě zpracovaný dokument o Lili Elbeové by se mi líbil víc. Jsem tím víc zvědavá na film.

2 28.03.2018

80 % - Tenhle díl dua Rhyme-Sachsová hodně potěšil zejména podrobným vhledem do problematiky asijských imigrantů. Což je zvláštní, protože moderní evropské detektivky řešící islámské imigranty mě příliš nebaví - no asi proto, že Asijci jsou mi svým naturelem a životní filosofií mnohem sympatičtější než ti zabedněnci, kteří se nedokážou intelektuálně povznést nad to vymývání mozků jejich náboženstvím. A to i přesto, že kriminální pozadí provázející imigraci je v obou případech velmi podobné. Scény na potápějící se lodi, snaha přeživších dostat se do vysněného New Yorku, někde se tam zabydlet a uniknout vražednému pronásledování hadí hlavy, to vše bylo tentokrát málem ještě zajímavější než snahy Lincolnova týmu o dopadení zločinců na základě důkazního materiálu. Vše bylo pěkně provázané, nechybělo samozřejmě typicky deaverovské odhalení, že jedna z osob není tím, za koho se vydává, v téhle knize snad ale poprvé na následném vysvětlení i mému přezkoumání, jak se tato osoba v ději předtím chovala, nic nedrhlo, naopak bylo super, že k odhalení došlo celkem brzo a čtenář pak jen napjatě čekal, kdy a jak to zjistí hlavní hrdinové a jestli to přežijou všichni ve zdraví. A Amélie se tentokrát pro důkazy i potápěla! Jen ten konec už mi pak připadal zase příliš překonstruovaný ve snaze dát všemu nějaké širší a důležitější pozadí. Série si ale stále drží své kvality.

2 06.03.2018

90 % - soubor několika povídek, které mě zaujaly především naprostou uvěřitelností jednotlivých postav, jejichž charakter a chování jsou s trefnou jednoduchostí popsány tak výstižně, že jsem při čtení měla pocit, jako bych dotyčného viděla před sebou a zcela přesně chápala, o jaký typ člověka se jedná (což je velmi osvěžující, když uvážím všechny ty postavy nejmenovaného nejprodávanějšího českého spisovatele, u nichž si vždy říkám, kde je proboha sebral, protože já nikoho takového neznám) - Věra Nosková zkrátka nepíše o lidech tak, jak si je ona sama představuje, ale o takových, jací skutečně jsou. Když navíc uvážím zasazení do různých před i porevolučních dob, neotřelé příměry a popisy, v nichž si autorka krásně hraje s jazykem, a přesto jsem v nich nenašla jediné klišé, a také to, že děj odsýpá stejně rychle jako myšlenky čtenáře, tak se jedinou mou výtkou k této knížecce stává fakt, že bych bez výjimky všechny povídky ráda četla rozpracované do novely či románu, protože takhle jsem toho z nich měla prostě příliš málo:-) Každopádně si knížku ponechávám v knihovně jako vzor pro tvůrčí psaní.

2 22.02.2018

60% - Ze začátku jsem byla vcelku nadšená - realisticky podaný únos a popis toho, co následovalo, skoro jak z hororu. Bohužel jsem prakticky od začátku tušila, co je ten tajemný únosce zač, nicméně pořád jsem ještě čekala, co se z toho vyvine. Pak jeho totožnost došla konečně i unesené, načež šla kvalita a čtivost sešupem dolů. Hromada zbytečně dlouhých vsuvek ve stylu "a mezitím se stalo tohle", které by se daly popsat v jednom odstavci, romantická linka, kde jsem pořád nedokázala pobrat "vždyť on jí udělal tu strašnou věc, jak ho může milovat?", následně čekání ne nevyhnutelný střet a zase další očekávatelný vývoj. Takže když to shrnu - našlápnuto měl ten příběh skvěle, ale škoda, že v tom duchu autorka nepokračovala.

2 22.11.2017

85% - Tohle je hodně dobře napsaná (byť jak se ukázalo v podstatě nezfilmovatelná) detektivka. Příběh okamžitě vtáhne, čtenář se zajímá o všechny postavy a o každou maličkost kolem obrazů a tajemného řádu i příběhu o Máří Magdaléně, který je o to lepší, že se mu dá i věřit a třeba já osobně bych mu uvěřila velmi ráda. Je to knížka, ke které jsem se nedávno po témě deseti letech vrátila a ráda si ji znovu přečetla. Jen tedy při novém čtení trochu mate chování sira Teabinga (vzhledem k tomu, čím se později ukáže být) zcela zjevně účelově psané tak, aby čtenář byl co nejdéle na pochybách.

2 05.08.2017

60% - Líbila se mi potrhlá postava Louisy (i když některé její atributy jako počáteční naprostá neznalost práce s počítačem a neschopnost poslat svého otce s těmi jeho blbými kecy do háje mi přišly dost neuvěřitelné) a začátek její práce, kdy si postupně hledá cestu k ochrnutému Willovi a zkouší s ním podnikat různé věci. Ale vzhledem k Willovu konečnému rozhodnutí nevěnovat dívce, do které se údajně zamiloval, ani vteřinu života navíc tuhle knihu ani při nejlepší vůli nedokážu považovat za romantickou.

2 05.08.2017

(SPOILER) 70% - Na povídky svého oblíbeného autora jsem se těšila, zvlášť s vidinou že budou o hudbě, hudebnících a lidech milujících hudbu, ale sbírka mě zas tak moc neoslovila. A ani vlastně nemyslím, že by to bylo tím, že hlavní protagonisté se jen tak potácejí životem, ač často mají hudební talent, není mu popřáno řádného sluchu od okolního světa, a často se jen stávají vedlejšími postavami v příběhu někoho jiného. Ony ty povídky povětšinou mají jeden či dva naprosto skvostné momenty, až zdrcující svojí absurdností, že jsem se často nahlas smála, ale když jsem pak čekala nějaké vyvrcholení, rozuzlení, závěr, autor povídku náhle utnul a zkrátka vždy mi tam chybělo pár stránek navíc, kde bych strávila to nakousnuté.
V Serenádě v E moll se tak polský kytarista Janek pokoušející se uplatnit v Benátkách stává svědkem bolestivého rozchodu postarší hudební hvězdy (kterou za železnou oponou Jankova matka poslouchala pořád dokola, až ho i Janek začal považovat za slavnějšího, než asi objektivně byl) s manželkou, která ho kdysi jako jedna z těch nájezdnic na LA hvězdy polapila, ale nyní je třeba znovu nastartovat kariéru a k tomu patří i změna image s novou mladší ženou. Podle autora to zjevně v showbusinessu takhle chodí, že nehledě na vzájemné city lidé přinášejí oběti modle úspěchu a slávy - líbezný zpěv a kytara se nesly nad benátským kanálem a nad ním se nesl i pláč. Moc smutné.
V Come rain or come shine se zase manželský pár snaží vyřešit své problémy tím, že se soustředí na svého kamaráda, kterého silou nacpou do škatulky neúspěšného ztroskotance, přestože on sám se cítí být celkem spokojený. Manžel odjíždí na služební cestu a uděluje mu telefonicky spoustu rad, manželka se chystá si od manžela odpočinout s tím, že se o kamaráda postará a přehrají si všechny staré desky (protože on jediný má vkus, pročež také od manžela dostane přísný zákaz se k hudbě jen přiblížit). Scénám kdy Raymond v rozrušení nad obsahem nalezeného diáře, kde se o něm píše dost pohrdavě, tento poškodí a na manželovu radu se pokouší narafičit všechno v bytě tak, aby to vypadalo, že ty stránky rozcupoval nenáviděný sousedův pes (a ano, dojde i na takové detaily, jako je vaření staré boty, aby se bytu dodal ten správný psí odér:-)), je naprosto k popukání, o to víc pak zamrzí, že když se ve dveřích objeví Emily, zahraje se to všechno opět jaksi do ztracena.
V Malvern hills pro změnu sledujeme nepříliš úspěšného kytaristu a písničkáře, který tráví léto na anglickém venkově v kavárně své sestry a jejího manžela. K jejich nelibosti jim ale příliš nepomáhá, raději se vytrácí do okolních kopců a tam hraje a skládá. Až se potká se švýcarským manželským párem hudebníků živících se celkem úspěšně hraním na různých akcích, ovšem podobně jako v předešlých povídkách, ani jejich vztah není růžový. A to je tak asi vše.
Nokturno je další z příběhů, který nepostrádal neuvěřitelnou situační komiku, ale na druhou stranu i další ukázku povrchního života celebrit. Odcházející manželka přesvědčí svého manžela, aby si od jejího nového partnera nechal zaplatit plastiku obličeje, a všichni ho do toho takřka násilím uvrtají, protože talent ve hře na saxofon on má přece neskutečný, ale nikdy nemůže prorazit, když není dostatečně přitažlivý. V hotelu, se se zafačovanou hlavou setkává se stejně zafačovanou průměrnou hvězdičkou Lindy, což ho uvrhne do ještě větší deprese a pocitu, že podlehl a zaprodal se. Než se Lindy rozhodne čmajznout pro něj cenu pro nejlepšího jazzmana, která se má v hotelu předávat. Následující pokus cenu vrátit (nebo alespoň schovat) je opravdu luxusní, škoda že se pak ti dva tak trochu nemastně neslaně rozejdou a o dalších osudech se nedozvíme nic ani v náznaku.
A konečně Violoncellisté představují další postavu ze světa za železnou oponou, tentokrát pro změnu Maďara Tibora, a vypráví krátké letní intermezzo jeho setkání se záhadnou Američankou Eloise, která mu v jeho hře na violoncello otevře zcela nové obzory. Tedy alespoň v jeho představách, protože povídka opět vyznívá ztraceně, neukončeně. Asi tak jako samotný život.

1 25.11.2024

(SPOILER) 75% - Když jsem zjistila, že moje nová oblíbená autorka napsala také fantasy sérii, musela jsem si ji hned opatřit. Po přečtení prvního dílu je můj dojem takový, že jejím contemporary knížkám se sice tahle fantasy nevyrovná, ale přesto se čte moc dobře.
Není to žádný extra propracovaný fantasy svět. Nečekejte Zeměplochu, Západozemí ani Středozem. Děj se omezuje pouze na drobné řídce osídlené království Uhlíkov, které navíc řada obyvatel opustila, protože to tam moc nefunguje. Čarodějnice Lilith totiž proklela místního korunního prince Rhena tak trochu ve stylu Krásky a zvířete - dokud se do něj nezamiluje nějaká dívka, bude se v pravidelných intervalech měnit v bestii a vyvražďovat vše kolem.
A tak se jeho poslední zbývající strážce Grey vydává co pár týdnů do našeho světa vybrat odsud dívku, která nikomu nebude chybět. Jenže tentokrát narazí na Harper, která se pokusí unášenou dívku osvobodit. A skončí místo ní v Uhlíkově sama. Kulhající po mozkové obrně, doma s vydíraným bratrem a umírající matkou, se ocitá v neznámém světě, kde se od ní čeká, že se zamiluje do svého únosce. To se zdá být naprosto nemožné. Jenže i Harper vidí, že to království potřebuje pomoc...
Těch variací na Krásku a zvíře existuje dost, viz třeba Dvůr trnů a růží, nalézt se dá i hodně příběhů, kde se do fantasy světa dostane hlavní hrdina pocházející z toho našeho světa obyčejného. V tomto mi tedy autorka příliš originální nepřišla. Jinak je ovšem knížka pro její psaní naprosto typická - střídají se pohledy dvou hlavních hrdinů, postavy jsou velmi lidsky uvěřitelné, děj se posunuje vpřed za přispění kvalitně napsaných dialogů, kde se jen prázdně neplká, ale dochází s jejich pomocí k vývoji příběhu i postav - však také délka knížky mi přišla úměrná tomu, co chtěla autorka napsat (a ne že je tam dalších 300 stran zbytečné omáčky). Brigid Kemmerer prostě umí a těším se na další díly.

1 18.11.2024

85% - Tentokrát se Jirka a Anička budou muset vypořádat s neznámým zloduchem, který podle všeho dokázal sestrojit kvantový počítač, nabourat se s jeho pomocí přes šifrování do celosvětové počítačové sítě a během pár hodin zcela rozložit fungování celé společnosti. Peníze lítají z bankomatů, jejich hodnota padá a není, co si za ně koupit, lidé šílí a rabují obchody i domovy ostatních, přehrady volně pouštějí nahromaděnou vodu a svět postihne totální výpadek elektřiny. A na oběžné dráze Jirka náhodou vyfotí záhadný objekt...
Na rozdíl od předchozích dílů byl tenhle atraktivní svým apokalyptickým až dystopickým nádechem a pro mého syna - počítačového nadšence - nabitý doprovodnými informacemi o šifrách včetně Enigmy, vývoji počítačů, Turingova stroje, kvantových počítačů a třeba i o evoluci a teorii vývoje života.
Za mě jednoznačné negativum tohoto pokračování je nicméně fakt, že tentokrát není doprovodná fotografická galerie v barvách na křídovém papíře tak, jak jsme byli zvyklí a užívali si to v předchozích dílech, ale zřejmě z úsporných důvodů jsou fotky vyvedeny jenom běžným černobílým tiskem, což podle mého názoru kvalitu knihy zbytečně snižuje.

1 03.11.2024

65% - Peter Freestone je známý především jako dlouholetý osobní asistent Freddieho Mercuryho, přičemž v České republice je o to známější, že se sem před dvaceti lety přistěhoval a do naší zemičky se zamiloval natolik, že se nakonec stal i jejím občanem.
Vím, že o svém životě po boku slavného zpěváka napsal zvláštní knihu, přesto mě ale zklamalo, že ve své autobiografii věnuje Mercurymu pouze jednu poměrně kusou kapitolu, protože jsem čekala, že nás tak trochu zasype vzpomínkami, které se do původní knížky nedostaly. Koneckonců právě Freddie Mercury je ten důvod, proč vůbec někdo Freestonea zná natolik, aby si o jeho životě chtěl číst. Jistě, jeho život byl pestřejší než život většiny lidí, málokdo prožil útlé dětství na indické internátní škole několik tisíc kilometrů od domova nebo se stýkal s uměleckými hvězdami při práci v kostymérně velkých londýnských divadel (na druhou stranu dům na Mallorce a v Česku má celá řada Čechů a necítí potřebu psát autobiografie o jejich zařizování:-))
Pro mě byl nejzajímavější a vlastně asi nejsmutnější moment knížky ten, kde popisuje, jak se našel po Freddieho smrti v práci ošetřovatele v jedné nemocnici a jak tam pak musel skončit, protože začaly vycházet knížky o Freddiem a pacienti se báli, že i Freestone má AIDS a nakazí je. A práce, kterou dělá v osvětě ohledně této nemoci je chvályhodná.
Přesto mě ten nedostatek většího vhledu do života s Mercurym mrzí. Vlastně největší informací pro mě tak bylo asi to, že se svými vzpomínkami účastnil natáčení filmu Bohemian rhapsody. Filmu, který považuji za výtečný, je zarytými fanoušky Queen vyčítána řada nepřesností a úprav toho, "jak to skutečně bylo". Když tak skutečný pamětník Freestone řekne, jak byl po zhlédnutí filmu totálně dojatý (i když si je sám těch úprav vědom - viz jeho poznámka o tom že postava Paula Prentera ve filmu byly tři osoby spojené do jedné), představuje to pro mě mnohem větší vypovídací hodnotu, než nespokojené komentáře lecjakého znalce kapely Queen.

1 03.11.2024

(SPOILER) 70% - Chvíli jsem musela rozdýchávat ten tradiční kamenný hrad uprostřed aljašské divočiny s perfektním pokrytím mobilním signálem, a to včetně tunelů pod hradem. Také strýčka Fostera - ředitele Katmerské akademie pro děti s genovými mutacemi, které z nich dělají upíry, draky, měniče-vlkodlaky nebo čarodějky, který do probíhající války mezi nimi přivede svoji osiřelou bezbrannou lidskou neteř, a tak nějak věří, že se jí nic nestane. A také temného, nedostupného a nejvíc sexy kluka Jaxona, který nově příchozí Grace okamžitě propadne.
No ale je to young adult, takže jsem zvyklá překousnout leccos a poddat se příběhu. A ten tady vcelku byl, i když se čtenář nemůže zbavit pocitu, že autorka vzala to, co ji nejvíc zaujalo z Harryho Pottera (hradní internátní škola v pustině pro děti s nadpřirozenými schopnostmi) a ze Stmívání (upíři coby romantičtí hrdinové, zvlášť ti, kteří dokáží odolat touze po lidské krvi a své milované lidské dívky okamžitě nevysát na dřeň).
Nečetlo se to špatně, i když odkrývání pravé podstaty téhle podivné školy mi přišlo k uzoufání pomalé a logicky tak spousta otázek zůstala pouze (ehm:-)) nakousnutých - jak se to přesně stalo se smrtí Graceiných rodičů, i o tom sporu mezi upíry, měniči a draky jsme se dozvěděli jen tak povrchně skrz historku s Jaxonovým bratrem Hudsonem bažícím po moci a roli Grace v tom všem jsem také úplně nepochopila, protože kniha končí v tom nejzajímavějším okamžiku. A čarodějové jsou vysloveně odbytí, kromě pár triků, které Grace předvede sestřenka Macy. Takže dám šanci druhému dílu a uvidím.
Pousmání nakonec - při čtení jsem se bavila, že autorka scénu s kámošem drakem opékajícím maršmelouny obšlehla z posledního dílu Hotelu Transylvánie, kde totéž dělá přeměněný Johnny, ale ten film je až z roku 2022, takže to dost možná bylo právě naopak:)

1 29.10.2024

(SPOILER) 60% - Po přečtení autorovy povídkové sbírky Toulavá Země jsem měla velká očekávání, z tématu dystopické budoucnosti obývané pouze dětmi po smrti všech dospělých mrazilo, ale samotné čtení až tak záživné nebylo.
Spíš než o sci-fi román se totiž jedná o autorův myšlenkový experiment, kdy i všechny zúčastněné postavy slouží pouze k jeho demonstraci a naprosto tedy nehrozí, že by si čtenář k některé z nich vybudoval jakýkoli vztah nebo mu záleželo na jejím osudu. Navíc jsem musela překousnout řadu stěží uvěřitelných záležitostí (daleká supernova ozáří Zemi tak, že uplyne celá řádka měsíců a poté v rozmezí několika málo dní zemřou všichni starší 13 let - pochybuji, že by nepřežil opravdu nikdo starší (tedy pokud přijmu fakt, že by vůbec někdo přežil), že by ta věková hranice byla tak ostrá a stejně tak, že by to vymření dospělé populace, která kupodivu bez větších emocí předá dětem vládu nad Zemí a ponechá je jejich osudu, nastalo během tak krátkého časového úseku) a vrtět hlavou nad jinými (např. za celou dobu není zmíněno, zda a jak děti při tom bezuzdném hýření řeší odpady a tím rozhodně nemyslím jen antarktickou část knihy).
Neříkám, že autorovy úvahy nejsou zajímavé, zjevně vše velmi dlouho promýšlel a bral v potaz velké množství faktorů od ne/schopnosti dětí pečovat o miminka až po ne/schopnost řídit státy a celou společnost. Divím se, že tam podle něj vůbec někdo chodil pracovat (ale to spíš bude záležitost asijské povahy), nejsem si jistá, jestli by se zvlášť ty starší děti nechaly takto kosit ve válečných olympijských hrách bez tendence se vzbouřit nebo zběhnout. Smysl závěrečné výměny území jsem nepochopila. Celou dobu to ale byla spíš únavná esej opatřená mnoha jmény smyšlených aktérů, snad jen čínský myslitel Brejloun a jeho americký protějšek Vaughan mě svojí schopností vidět věci do hloubky zaujali a říkala jsem si, že kdyby s těmito dvěma postavami autor uměl pracovat tak jako O.S. Card s Enderem, Fazolkem, Petrem a spol., byl by z toho skvělý počin.

1 24.10.2024

(SPOILER) 80% - Knížku jsem půjčila pro dítko v knihovně, protože jsem věděla, že existuje film, který byl podle ní natočený, ale jinak jsem netušila nic. A bylo to tedy vážně překvapení a divím se, že není známější! Nejdřív k filmu - ten je po vizuální stránce dost originálně udělaný, ale ve srovnání s knížkou nás zklamala jeho krátká stopáž a chudý scénář, neboť z knížky by se dalo vytřískat mnohem víc o osudech jednotlivých postaviček. A pak také bylo patrné, že se toho scénáristi báli, protože příběh je mnohem méně drsný - a tak na začátku ve filmu Cuketka způsobí smrt opilé a násilnické matky tím, že ji omylem strčí ze schodů, zatímco v knize ji omylem zastřelí nalezeným revolverem. Což je tedy v knížce pro děti celkem šok...
Pak je ale příběh dost milý - Cuketka se dostane do v podstatě idylického dětského domova, kde se o děti starají milí lidé, potká tam plno kamarádů a svoji lásku Kamilu, vytvoří si blízký vztah s policistou Raymondem, který ho našel po matčině smrti, zažívá spoustu historek z každodenního života v domově i ve škole, i těch jedinečných, jako když jedou na hory nebo na výlet s Raymondem k moři či do lunaparku. A vše je popsáno velmi trefným způsobem z pohledu devítiletého dítěte, které podle mě autor trefil s neskutečnou mírou uvěřitelnosti. Až váhám, jestli bych knížku doporučila pro devítileté děti, neboť například barvité popisy dětským jazykem všech možných sexuálních praktik dospělých sice dospělého čtenáře pobaví, ale... no zkrátka nevím, zda bych to dala číst malému dítěti. Pro mého puberťáka to bylo ale tak akorát a místy se u toho dost nasmál. No a pak také občas ty kruté příběhy, které tím dětským jazykem proniknou o tom, co si jednotlivé děti prožily, než se dostaly do domova - o týrání, zneužívání... Podáno z pohledu dítěte z toho mrazilo tak nějak mnohem víc. Opravdu zajímavá knížka.

- Co je to za blbost? - řekla Rosy. - V nebi není pivo. Tvoje máma tam hraje na harfu.-
- Co je to harfa? -
- To je hudební nástroj. -
- Hm, to bych se divil, že hraje na harfu, jak říkáš, protože máma se kromě piva, blešáku a písniček od Céline Dion o nic nezajímá. -

- Maminka pracovala i v noci? - zeptal se Viktor.
- Jo, neuměla se zastavit, ale v noci to bylo jiný, nešila na stroji, jenom prsty a jazykem. -
- S pánama? -
- Jo, asi ji to uklidňovalo. Něco jako gymnastika. - (...)
- Ale i tak byla tvoje máma šlapka. -
- To jo, často si naříkala, co se u toho stroje přes den našlape. -
A já na to - to moje máma neříkala, ale s tou nemocnou nohou a všemi těmi pivy to taky neměla v životě snadný, mluvila pořád jen s televizí, šaty měla ušmudlaný, občas jí ujela ruka a jednu mi ubalila, jen tak, pro nic za nic, ale vařila dobrou kaši a někdy jsme se u televize docela i nasmáli. -

1 05.10.2024

65% - "Mimochodem, navzdory všeobecnému přesvědčení pyramidy žiletky nebrousí. Ony je prostě přenesou nazpět do doby, kdy byly ostré. Pravděpodobně je za tím něco kvantového."

Po letech se vracím zpět ke čtení příběhů ze Zeměplochy a tento mi zatím připadá nejslabší. On začíná hodně nadějně tím, jak faraonský synek Těpic studuje v Ankh-Morporku na vraha a skládá zkoušky - tahle část mě hodně bavila. Jenže pak zemře jeho otec a on se musí ujmout trůnu v království Mžilibaba sevřeném mezi dvěma mocnostmi Efebií a Tsortem. Jenže vše ve skutečnosti ovládá nejvyšší kněz Dios a Těpic nemá žádnou reálnou moc - třeba ani omilostnit Ptraci - jedinou služebnici svého otce, která se odmítla podvolit "dobrovolné" oběti a odchodu na onen svět. A tahle "prostřední polovina" knihy mi přišla dost nezáživná. Autor se tam snažil smíchat dohromady všechny známé historky ze starověku, kdy Mžilibaba nápadně připomíná Egypt s jeho pyramidami, Efebie Řecko včetně "amok-racie" a filozofů, kteří dumají, zda želva může dostihnout zajíce, a Tsort nejspíš Tróju i s tou pověstí o trojském koni. Ale nějak na mě ty snahy o humorné napasování starověkých legend do Zeměplochy moc nefungovaly, a to ani se závanem nejnovějších výzkumů o rozměrech stočených do smyčky v prostoru i čase (což se zjevně stane Těpicovu království následkem příliš energií nevybité pyramidy). Ještěže se to trochu rozjelo ke konci, kde nastoupili bohové stvoření z víry lidí, mumie králů z pyramid a trochu se rozhýbal a největší matematik Zeměplochy velbloud Ty-Mrcha. Jinak je to ale díl, ke kterému se asi už vracet nebudu.

"Hádanka poskytla Sfinze v mnoha rozměrech celkem slušnou zábavu a přiměřený počet jídel. To ovšem Těpic, který vedl Ty-Mrchu hustou mlhou, nevěděl, ale kosti, které mu často skřípaly a praskaly pod nohama, ho alespoň částečně uvedly do obrazu.
Zemřela tady celá řádka lidí. A bylo celkem logické předpokládat, že ti pozdější zahlédli zbytky těch předchozích a dál pokračovali opatrně a s rozvahou. A jak bylo vidět podle novějších kostí, tak to nezabralo."

1 19.09.2024

70% - Svět Termiťanů je zničen, Ender a jeho sestra Valentina cestují k dalekým planetám a ostatní děti z Bitevní školy se vracejí ke svým rodinám. Mohla by to být idyla. Jenže není.
Nejen, že absolventi Bitevní školy, kteří se podíleli na vyhlazení mimozemské civilizace, už vnitřně dávno nejsou dětmi, i když tak vypadají. Ale zjevně se stali i žádaným zbožím. A tak se Fazolek u svých znovunalezených rodičů v Řecku moc neohřeje a už aby se dal na útěk, když se na scéně objeví jeho věčná Nemesis - chlapec Achilles, který mu nedává spát už od útlého dětství na ulicích Rotterdamu. A tentokrát si usmyslel, že bude vládnout světu. Neváhá k tomu zneužít Petru a některé další děti z Bitevní školy. Pak je možná načase zamyslet se, jestli by lepším vládcem světa nebyl Enderův bratr Petr Wiggin aka mocný influencer Locke.
Začátek se mi líbil moc - zejména to, jak Petra a Fazolek vnímali návrat k rodinám a jak se pokoušeli začlenit do života normálních dětí. Přišlo mi to psychologicky moc dobře podané. Ovšem pak do toho autor začal míchat geopolitickou situaci, Rusko, Čínu, Indii, Thajsko, a i když (jak bylo patrné i z jeho doslovu) má o historii těchto zemí hodně načteno a jeho postřehy jsou trefné (ruská touha po expanzi versus americké tendence přestat řešit globální věci a jet si jen na svém písečku), mně ta schopnost pár geniálních dětí předvídat a ovládat světové dění prostě nějak neseděla. Ono to mohlo fungovat na kosmické základně, když se mladí hrdinové strategicky rozhodovali o svém dalším kroku proti jiným dětem, které byly zvyklé uvažovat víceméně stejným způsobem (a především logicky). Ale pokoušet se manipulovat reálnými politiky a vojáky z různých koutů světa a předpokládat, že odhadnu každý jejich další krok? Nemyslím, že takhle politika funguje, protože ty motivace nejsou nutně jen logické a v daném případě nejvýhodnější.
A především jsem měla pocit, že čtu v podstatě soudobou literaturu. Jak jsme se dostali z kosmu na Zemi a začaly se řešit pozemské tahanice, nějak to úplně ztratilo jakoukoli sci-fi atmosféru.

1 03.09.2024

80% - "Když neproměníš svůj život ve vlastní příběh, staneš se prostě součástí příběhu někoho jiného."
Tak trochu pohádkový příběh ze Zeměplochy o krysách, které zmoudřely následkem požírání odpadků z Neviditelné univerzity (přičemž se pojmenovaly po tom, co si jako první na těch odpadcích přečetly), a o kocourovi, který zmoudřel, když sežral jednu z těchto krys. Pak ještě splašili jednoho nepříliš důvtipného chlapce Karlíka a vybudovali si slušné živobytí na základě obcházení vesnic, kde vždy nejdřív vyděsí obyvatele domnělou krysí pohromou a pak si nechají zaplatit za to, že Karlík zahraje na píšťalku a vyvede všechny krysy pryč. Tahle praxe ovšem narazí v městečku Bad Spritz, kde žádné krysy nejsou, zato jsou tam moc podezřelí krysaři, domněle sežrané zásoby jídla a cosi, co podezřele promlouvá rovnou v myšlenkách svých obětí. A také milovnice pohádek Zlomyslena, která je připravená dopídit se podstaty věci společně s nepříliš ochotným Mauricem a hrdinnými krysami v čele se Sardinkou, Černým přelivem, Ďábelským gulášem, Koktejlovou směsí a Nutriční hodnotou.
Loni jsme viděli film s poměrně děsivě ztvárněným Krysím králem a asi nám připadal zábavnější. Knížka je klasická Pratchettovina, byť mi občas ten humor přišel už trochu nucený. Kdyby nebylo těch pár zmínek o univerzitě a krátké účasti Smrtě, ani by mě asi nenapadlo, že se knížka odehrává na Zeměploše.

1 28.08.2024

50% - Nebyla to vysloveně urážka mého literárního vkusu, ale také mi to nepřišlo jako nic převratného. Po dočtení téhle doplňkové novely o Elisabeth a Nathanielovi je můj převládající pocit takový, že ta knížka byla v podstatě zbytečná. Sice se něco málo dozvíme o Nathanielových předcích a magii, kterou opředli dům, zejména o v předchozím dílu často skloňované tetě Clothildě, já ale spíš doufala, že se dozvím něco víc o původu Elisabeth, zejména s ohledem na její schopnosti, co se týče jednání s grimoáry, ale nedozvěděla jsem se bohužel nic.
Příběh je dost plytký - dům uvězní čaroděje Nathaniela, jeho zpětvyvolaného démona Silase, Elisabeth a služebnou Mercy v magické sněhové bouři. A jak se zdá, jediným způsobem, jak dům uklidnit, je uspořádat řádné námluvy Nathaniela a Elisabeth zahrnující i splnění tří nesplnitelných přání. Nic překvapivého nenastane, a tak se obávám, že na tuhle knížku zapomenu ještě rychleji než na Kouzla rodu Thornů, kterou jsem si musela i po těch pár týdnech od jejího přečtení dost obtížně vybavovat a autorka mi s tím těmi nemnohými náznaky příliš nepomohla.

1 26.08.2024