evismaior komentáře u knih

35% - bestsellerová autorka z žebříčku New York Times a scénárista mimo jiné podepsaný pod seriálem Můj přítel Monk. Tak jsem od příběhu neodolatelného podfukáře naverbovaného FBI k vypátrání a obrání jistého zločince čekala něco lepšího. Jenže mě i přes zápletku, která vede až na opuštěný ostrůvek v Indonésii, knížka spíš nudila a přistihla jsem se při přeskakování řádků. Snaží se být za každou cenu vtipná, stavět na protikladu vychytralého sexy Nicka a upjaté leč stejně sexy agentky Kate a partičky najatých ztracených existencí, jenže všechny ty postavy jsou jaksi ploché a dějová linka nezáživná.

04.02.2024

(SPOILER) 50% - V samém závěru prvního dílu s nakaženými netopýry jsem byla dost navnaděná na pokračování, ale z druhé půlky téhle fantasy jsem mírně řečeno na rozpacích.
Co se podstatně zlepšilo, byl můj vztah k hlavnímu trojúhelníku Kiro-Darius-Anastázie (a posléze se to rozrostlo i o očekávaný přírůstek do jejich netradiční, ale podivuhodně fungující rodiny). Ti tři mi na rozdíl od prvního dílu přirostli k srdci a jejich vzájemné špičkování jsem si užívala a často se nad ním vydatně pochechtávala. Myslím, že kdyby tahle trojka byla zasazená v nějakém románu ze současnosti, mohlo by to fungovat výborně.
Protože ta fantasy linka mi ve finále nesedla vůbec. Matka Tereza (jakože paní Příroda nebo něco na ten způsob) měla občas záchvěvy, kdy její promluvy dávaly smysl, ale často mi připomínala zpovykanou natvrdlou a protivnou puberťačku, a když se s hlavními hrdiny chodila vybavovat o svém plánu na zničení lidského pokroku a návrat na stromy, bylo to trochu, jako kdyby sestoupil z nebe Bůh a šel si pokecat s Noemem, jestli je ta věc s potopou světa dobrý nápad. Ta konstrukce, že ona to udělat nemůže, ale Kiro ano, protože proroctví, to mi nedávalo smysl vůbec. A celá ta připrava sociálně-ekologické revoluce byla jednak nesmírně naivní, ale pro mě jako milovníka fantasy především dost čtenářsky nezáživná, a pohled na lidskou společnost po zničení Čtyřměstí potom nadmíru utopický (kam se podělo vedení Společnosti? Co to bylo za svět, kde je veškerá moc koncentrovaná jenom v jednom místě? Fakt se všichni lidi, zvlášť ti původně bohatí, tak zázračně spokojili s tím, že teď vymění život v rozvíjejícím se průmyslovém městě za spaní v domečcích z větví? Jakože nic proti, ale ve schopnosti se sebeméně omezit po zkušenosti z posledních několika let lidstvu nevěřím ani za mák).
Příště od autora určitě sáhnu raději po nějakém románu z reálného světa, psát totiž zjevně umí, takže počítám, že nebudu zklamaná tak jako tady. Ovšem na závěr si sem vepíšu alespoň pěknou myšlenku z knížky o síle dětství (byť ve chvíli, kdy se projevilo, že tu Kirovu superschopnost může mít vlastně každý, už mi ta záležitost s proroctvím nešla na rozum vůbec):
"Když věříš, že něco jde - a tím nemyslím, že si to upřímně přeješ, nebo že k tomu svou mysl urputně nutíš - jen když jsi opravdu a cele přesvědčený, bez sebemenších pochybností, že je možné to dokázat, pak teprve uspěješ. A co je ještě lepší, s touhle vírou se narodíš. Pouze dvě věci ti ji můžou vzít: lidé kolem tebe a tvůj vlastní dospělý rozum."

28.12.2023

(SPOILER) 60% - Od autora jsem četla jednu či dvě povídky a líbily se mi, takže jsem byla přirozeně zvědavá na jeho fantasy knížku. A není to úplně marné, ale ono je zkrátka v kategorii road movie za záchranou světa Tolkienem ta laťka nastavená příliš vysoko, čtenář očekává propracovaný kraj s bohatou historií a paletou tajemných až hrůzostrašných postav narvaný mytologií a akcí, takže vcelku poklidná cesta horami od srubu ke srubu, setkání s pár lapky a nedorozumění v jedné domorodé vesnici mě prostě až tak nezasáhlo (těšila jsem se alespoň na těžkou pouť Výhní, ale to tedy autor těžce odbyl).
A že se na takovou cestu vydají jinak celkem nezajímaví dva chlapci a dívka jen proto, že jim jakási holčice, co má jakože být Matka Země, navykládá, že je potřeba odkudsi přinést netopýry a tím se jako všechno vyřeší - a oni prostě pokývnou a jdou, no nevím. Sirotek Kiro měl alespoň podivuhodné superschopnosti, ale na co ta prastará legenda začlenila do osudu světa i Dária a Anastázii, to mi zatím mezi těmi jejich únavnými hádkami nedošlo (když si tedy odmyslím to našlapování kolem jejich "milostného trojúhelníku", kde mě nekritický Kiro nudil, prudící Darius štval a Anastázie mi byla tak nějak jedno). Zkrátka moc mi ty postavy k srdci nepřirostly. A pak ta koncepce dělení duší a Kruhu - asi mi úplně není jasné, jestli to tam vůbec muselo být, protože to místy působilo tak trochu na sílu v tom smyslu, že se od fantasy očekává nějaké to mystično, tak tady ho tedy máte.
Ale pak mě autor docela odrovnal posledními několika větami, takže si holt to pokračování budu muset přečíst :-)

21.11.2023

65% - Při čtení téhle knížky se ve mně střídaly rozporuplné pocity - chvílemi jsem obdivovala autorčin styl a obraty (hvězdy nakreslené gelovými fixami a krvácející neony na pouti), chvílemi jsem si zas říkala, proč se tolik opakuje (zas a znovu podobné sexuální scény už se začínaly zajídat a místy děj jako kdyby ustrnul na místě). Někdy jsem Maise a Evanovi fandila v tom jejich napjatém utajovaném vztahu, leč většinou jsem se podivovala, co je na něm tak skandálního - plnoletá dívka má oboustranně vášnivý vztah s mladým nezadaným učitelem, kterému je třicet něco, což je věk, kdy řada dnešních mužů duševně stále ještě neopustila klukovská léta. No tak to je teda průser jak Brno a okamžitě by dotyčného měli poslat do kriminálu. Vážně jsou někde v USA takhle přísné zákony, že se ti dva měli čeho bát a mohlo to být dokonce předmětem vydírání?
Ale zas občas mě autorka dokázala překvapit celkem trefnými duševními pochody - jako když si Maise uvědomí, že i přes veškerou svoji protřelost životem a přese všechno, co zažila se svojí feťáckou matkou, je sama pořád ještě napůl dítě, které ty vztahy ne úplně zvládá. A on ostatně Evan je na tom i v tom svém "vyšším" věku dost podobně a taky si musí dost věcí sám v sobě vyřešit.
Docela mě bavil ten motiv s filmováním, i když Maisin kamarád Wesley byl v tomhle trochu na facku - ostatně ta jeho matka a otec o dvacet let starší než ona (a taktéž její někdejší profesor), který už toho času měl novou dvacetiletou přítelkyni - tihle by byli možná zajímavější námět na román učitel-žačka.

17.10.2023

40% - podle anotace vypadala tahle knížka od izraelského autora odehrávající se na a pod centrální stanicí v izraelském Tel Avivu zajímavě, ale její atmosféra výjevů z budoucnosti mě bohužel minula. Autorovi nechybí představivost a technologie svého světa má detailně promyšlené od onohu výtahu na orbitu až po plejádu postaviček žijících ve stínu stanice (Miriam a její bistro, genetický porodník Boris a jeho symbiont z Marsu, datová upírka Karmel i podivný chlapec Kranki zrozený v laboratoři, robotnik Motl stvořený jako kyborg ze zemřelého vojáka a jeho milá Isobel...) - a neméně propracovaná je jeho vize připojení všech přes uzliny k všeobjímající Rozmluvě a samozřejmě digitální Druzí... Bohužel mi to ale připadalo jen jako takový sled nápadů a vizí bez jakéhokoli pokusu o děj nebo třebas i propojující myšlenku. A ani k postavám, přestože jsou napsané originálně, si člověk nevytvoří vztah natolik silný, aby ho zajímalo, jak to s nimi bylo dál - tedy i kdyby měl teoreticky šanci se v závěru knihy něco takového dočíst.

10.09.2023

50% - Po vykreslení atmosféry v době a v rodině, v níž žil malíř Vermeer v románu Dívka s perlou, se autorka tentokrát pokouší přiblížit čtenáři básníka Williama Blakea a jeho život v roce 1792, kdy ve Francii zuří revoluce a nejeden Angličan se pokouší vůči ní vymezit a podpořit anglickou monarchii a krále.
Bohužel o Blakeovi se dozvídáme spíš jenom zprostředkovaně prostřednictvím jeho souseda, mladého chlapce Jema Kellawaye, který se do Londýna přistěhoval se svojí rodinou z venkova, a jeho kamarádky, protřelé Londýňanky Maggie. Autorce se sice daří jako vždy navodit tu správnou dobovou atmosféru, takže má člověk pocit, jako kdyby v tom Londýně koncem 18. století s oběma mladými lidmi sám byl, jenže děj je takový nijaký, žádné pořádné zápletky, příběh prostě tak nějak plyne odnikud nikam, kde také skončí ve chvíli, kdy už autorku asi nenapadlo, co k tomu ještě napsat dál. Kromě Dívky s perlou jsem od Tracy Chevalier četla ještě Dámu a jednorožce a řekla bych, že ta kvalita jde postupně dolů, Ohnivý tygr je nejslabší.

14.08.2023

50% - Pokračování příběhů Joeyho Harkera, zdánlivě obyčejného kluka, který v knížce Mezisvět zjistil, že má schopnost putovat mezi paralelními vesmíry a společně s celou řádkou svých více či méně odlišných alternativních verzí (některé jsou mu podobné jako vejce vejci, ale existuje třeba i jeho kyborg verze, ptačí verze, obří verze či vlčí verze) v Mezisvětě chrání toto Altiverzum před snahou nepřátelských magických i binárních sil, které by ho chtěly nenávratně zničit a změnit k obrazu svému. První díl mě nadchl a v podstatě jsem mu vyčítala jen to, že nepokračoval dál. Pokračování se mi tedy dostalo ve Stříbrném snu, ale bylo to zklamání. Přišlo mi to jen jako jakési natahování příběhu, objeví se sice nové postavy, jako třeba Acacia z Hlídky času, ale ty mne příliš nezaujaly, půlka knihy mi přišlo, že tam postavy vedou rozhovory o ničem během procházky po lodi, Joey má sice zjevně nějaký větší talent, ale stejně ho nikdo moc nemusí a on se v tom tak trochu utápí, pak jsou tam nějaké trochu kostrbatě napsané mise a akce a hlavní zápletka proti nepřátelským silám stejně nakonec vyzní jaksi do ztracena. Takže beru zpět, po prvním dílu to autoři klidně mohli nechat být tak, jak to bylo.

17.05.2023

55% - Od autora znám Představy o dvácátém století, které jsem začínala číst na několikrát, než jsem se tím prolouskala do konce, Cit slečny Smilly pro sníh se mi líbil a nejvíc asi Děti chovatelů slonů. Kniha Tvýma očima se nečte úplně špatně - zejména části, kde autor prostřednictvím postavy Petera Høega (zjevně nikoli jen náhoda) vzpomíná na dětství ve školce strávené povětšinou ve společnosti dětí z "Klubu nespavých dětí" Lisou a Simonem, jsou poutavé díky autorově schopnosti opravdu vyprávět dětskýma očima. Zajímavý je i ten nápad s možností prostřednictvím převratného vynálezu jakéhosi skeneru vědomí pronikat do vědomí a snů druhých lidí - díky čemuž se po letech znovu setkává Peter s Lisou (která mezitím v důsledku autonehody ztratila paměť, ale schopnosti z dětství proniknout snadno do mysli druhých jí očividně zůstaly) a se Simonem, který se pokusil o sebevraždu, a Peter si dělá naději, že by mu nová metoda mohla pomoci. A to je kámen úrazu - protože když to takhle popíšu, tak to skutečně působí jako základ čtivého příběhu. Jenže ono to tak bohužel není, autor se poněkud utápí v popisech mikropříběhů, které Peter s Lisou prožili v mysli různých zkoumaných subjektů, kniha se potácí odnikud nikam, nenabízí žádné rozuzlení nebo sebereflexi hlavních postav a po dočtení se marně ptám, co vlastně bylo hlavní myšlenkou, co že nám to chtěl autor vlastně sdělit a co tím sledoval.

15.01.2023

70% - Přehledně popsané, rozkreslené a vyfotografované skandinávské vzory, na začátku trocha povídání o pomůckách, použité přízi a technikách pletení. Na konci potom několik málo projektů (jehelníček, čepice, palčáky a nákrčník) - autorka sice sama uvádí, že kniha má být jen o vzorech, nikoli o návodech na konkrétní výtvory, ale právě tady si myslím, že přidat 20-30 stránek a uvést pro inspiraci alespoň návod na typický svetr s norským vzorem pleteným dokulata kolem krku, pulovr, kardigan, ponožky, tašku, šálu apod. by z knihy učinilo skutečně komplexní dílko pro majitelky šikovných rukou.

12.09.2022

35% - po celkem ucházejícím druhém pekařském dílu z přílivového ostrůvku v Cornwallu, je třetí vánoční díl už skutečným vařením z vody. Postavy se chovají vesměs, jako kdyby jim přeskočilo v hlavě (u Reubena je to klasika, ale poté, co zazdí výročí svatby, to Kerensa řeší po svém, načež následky řeší po zbytek knihy a posléze informovaní Polly a Huckle se dohadují o tomhle i o svém vztahu, aniž by si dokázali něco pořádně vyříkat), snad jediná zajímavá dějová linka je ta s Pollyiným dosud neznámým otcem, kdy Pollyiny reakce na nové situace jsou uvěřitelné - což ovšem celkem zabije v závěru knihy, který už se zas nese ve stylu kýčovité přeplácanosti a s ohledem na to, jak se postavy chovaly v uplynulých měsících (ze zhroucené Kerensy je náhle hvězdná organizátorka megaakce apod.), se jeví jako naprosto postavený na hlavu. Ale papuchalk Neil je pořád za mazlíka, tak aspoň tak. Nicméně toto jsou opravdu knihy na letní dovolenou, ke kterým nebudu mít potřebu se vracet.

24.08.2022

50% - podle anotace mě to docela nalákalo, říkala jsem si, že by to mohl být takový vynálezy posedlý pan Wonka v sukních učitelky angličtiny, ale po přečtení jsem spíš zklamaná. Knížka sice uteče docela rychle a nápad s bojem za napravení poškozeného vynálezu paní Edisonové a opětovného zviditelnění neviditelné spolužačky Emmy není špatný (jakož i to, že hlavní hrdina Oskar musí bojovat především s úplně všedními věcmi, jako jsou šikanující kluci, starostlivá matka, která přitom ale na Oskara nikdy nemá čas, a její přítel Oto, který jen kouká, jak ze všeho něco vytřískat a celkově je to zdaleka nejprotivnější postava příběhu), ale hon za střídavým přerušovačem, coby nejdůležitější součástkou vynálezu, mi zkrátka nepřišel moc zajímavý, z postav jsem si žádnou neoblíbila (a bohužel ani dost ploše napsaného hlavního hrdinu) a myslím, že za týden už ani nebudu vědět, o čem knížka byla.

24.04.2022

90% - Knížky Neila Gaimana (zde tedy ve spolupráci s dalším autorem) mě nesmírně baví - jsou svižné, chytré, hrdinové jsou takoví normální, lidští a čte se mi to úplně samo. Nejinak je tomu u Mezisvěta, to by vlastně mohla být taková Young adult fantasy, když hlavním hrdinou je středoškolák Joey Harker, který má až do vypuknutí příběhu starost leda tak o to, aby se neztrapnil před spolužačkou a aby se někde neztratil. Pak ale překvapivě zjistí, že má schopnosti Poutníka mezi nekonečným množstvím paralelních vesmírů. Že ve značném počtu těchto vesmírů žijí více či méně podobné verze jeho samého. A že existují bytosti na jedné straně z oblasti magie a na druhé z oblasti vědy, kteří rádi moc Poutníků využívají. Nadchla mě ta barvitost, jak jednotlivých světů, tak i vrstev mezi nimi. Taky to, kolik alternativních a vzájemně zcela rozeznatelných verzí Joea dokázali autoři vytvořit. Dost lituju, že se Gaimanových knížek už dávno nechopil Hollywood a všechny ty nápady nepřevedl na plátno, protože to by mohla být docela jízda. Takže vlastně jediné, co k tomu mám, je, že bych nejraději četla dál a dál, protože tohle byla opravdu jen taková malá jednohubka.

28.03.2022

60% - Dušan žije na vesnici s maminkou a jeho táta cirkusák od nich už před lety odešel. Johanka zase žije v Praze s tatínkem a na vesnici přijíždí na prázdniny zrovna ve chvíli, kdy Dušan po zemřelém dědečkovi zdědí osla Ámose, celkem nezvladatelné a nevypočitatelné zvíře, jenže přece ho nemůže nechat u lidí, kteří ho týrají a nutí k těžké práci? A tak ho odvede rovnou k mamince na udržovanou zahrádku a ta z toho logicky není nadšená. Jenže kam s oslem, aby ho neposlala zpátky? Dušan a Johanka se nejdřív moc nemusí, ale při hledání hodných lidí pro Ámose se nakonec sblíží. Na knížce se mi celkem líbil styl, jakým byla napsána - v podstatě celý děj svižně jede v dialozích mezi dětmi, které mluví tak nějak úplně normálně, že to narozdíl od mnoha jiných dětských knížek "netahá za uši" přílišnou spisovností nebo naopak přehnanou hovorovostí. Konec mi ale přišel takový nijaký, (pozor spoiler!!!) ok, děti udají osla a Dušan se přitom dokonce nečekaně shledá s důležitou postavou svého života, ale pak to autorka tak nějak utnula - žádný náznak, jestli dětem kamarádství vydrželo i bez osla, prostě dorazí domů, prohodí pár hlášek a konec. A pak mě docela dost štvalo to neustálé skoro až propagování kouření - dobře, kouří Dušanova maminka, Johančin strýc, lidi od poutě i od cirkusu, dokonce i pouťový pes, ale k čemu tam byla ta historka, jak Johanka jde jednomu vesnickému chlapci koupit cigarety, protože jemu by je nikdo neprodal a ona se může vymluvit na strýce, a všem kolem to přijde normální a v pořádku, to jsem v knížce určené pro děti nějak nepochopila.

30.01.2022

55% - Já už tak nějak od autorů z Islandu čekám hodně a ono je to asi chyba, protože nemohou být zase nějak zásadně lepší než autoři z jiných zemí. Román ostrov má neotřelý nápad (zničehožnic se Island ocitne zcela odříznutý od zbytku světa bez jakéhokoli povědomí o tom, jestli zbytek světa ještě vůbec existuje), ale ze zpracování jsem rozpačitá - tedy to, co se tam děje, celkem dává smysl a odrážejí se v tom i islandské historické reálie, kdy země již v minulosti čelila hladomoru a odloučená od zbytku světa byla vlastně vždycky. Takže teď se k tomu vrací, nastává přesun lidí na venkov, návrat k zemědělství, rybolovu, vše se podřizuje produkci potravin a ostatní povolání zanikají, snad až na ta silová, protože "záchranáři", kteří drží ozbrojenou moc a všechny šikanují a okrádají, ti prostě vedou. Nechtělo se mi moc věřit systému zredukované leč přežívající vlády, která vše řídí,myslím, že to by prostě tak asi nefungovalo. Leč věci jako turisté v koncentračním táboře na letišti, děti ulice ovládající obchoďák nebo pronásledování a vysidlování imigrantů, byť by již dávno měli islandské občanství, to by byla tvrdá realita. Přesto román působí jaksi povrchně, neúplně, zkratkovitě, dokázala bych si představit mnohem podrobnější rozbor všeho, co se dělo v prvním roce i letech následujících. Čtivosti pak příliš nepomáhá nadužívání přítomného času ve vyprávění, který by zde mohl skvěle fungovat tam, kde bývalý novinář Hjalti mluví o svém současném živoření v domku v zátoce obklopený ovcemi, v kontrastu s tím, kdyby zbylé vyprávění se odehrávalo v čase minulém o záležitostech, které tomuto jeho vyhnanství předcházely. No a samozřejmě milovník sci-fi ve mně prostě touží zjistit, co že se to na světě vlastně přihodilo, protože na to, aby to byla jen studie toho, "co by kdyby", to prostě není dost obsáhlé.

21.01.2022

95% - Hledali jsme dárek pro synova kamaráda, který si přál nějakou knížku o zvířatech, a doufám, že jsme se trefili, protože nám se při podrobnějším prolistování zdála velice povedená. Jejím autorem je německý věděc, který se problematikou zvířecí etologie dlouhodobě zabývá a v knize uvádí spoustu poznatků, a přitom natolik přístupnou formou, že věřím, že si z toho děti hodně odnesou. Knížka je přehledně členěná na kapitoly věnující se vždy jednomu tématu (která zvířata se poznají v zrcadle? která umí milovat? která mají vlastní jména? znají zvířata soucit? proč jsou některá společenská a jiná jsou samotářská? jaký mají vztah k násilí? apod.), graficky je to pěkně udělané (text, nadpisy, krásné fotografie i malovaná zvířata, která čtenáře provádějí dějem, infotabulky) a nechybí vždy ani vyprávění o nějakém konkrétním výzkumu, který se tomu či onomu tématu na skupině či skupinách zvířat věnoval a jak dopadl. Člověk je až překvapený, že zvířata nejsou zdaleka tak jednoduchá a bez citu, jak by se mohlo na první pohled zdát. Kniha má pro děti i přijatelnou délku, ale klidně bych ji brala ještě podrobnější, s více vyprávěními o konkrétních výzkumech, které určitě proběhly.

13.01.2022

80% - Ke knížce jsem se dostala vlastně náhodou, a když jsem na obálce četla Bělorusko, očekávala jsem něco současného. Děj starý sto let a přesto psaný svěžím jazykem (a ve svěžím překladu) proto dost příjemně překvapil, tím spíš, že se příběh běloruského studenta Tuhouského inspirovaný autorovým životem odehrává v Praze, která tehdy poskytovala některým zahraničním studentům stipendia (a tak se nám dostane i krátkých zmínek o knedlících či hospodě u Fleků). Ačkoli Tuhouského rozjímání o životě, státu, sociálních otázkách, kapitalismu, intelektuálech a o pohrdání kariérismem, přestože právě ten by ho po dostudování mohl povznést nad plebejský původ (a z něho vzešlou povahu), kterým se tak užírá, by se mohlo odehrávat v podstatě kdekoli, Praha mi tam tedy zas nepřišla tak podstatná, jak se čtenáři snaží naznačit úvodní pasáž českého překladu (ale zas moc oceňuji vysvětlivky, které jsou v průběhu textu připojovány). Právě potácení se životem hlavního hrdiny je tou skutečnou náplní knihy, o životě v Masarykově Československu se zas až tak moc nedozvíme. Tuhouský je od začátku v zajetí své celoživotní teorie o tom, že někomu je předurčeno štěstí a jiný se zas musí plácat v bídě a opovržení. A on sám se zkrátka zrodil pod Saturnem, tedy v té nejhorší době, a nic dobrého ho nečeká. Tuto jeho teorii občas naruší znamení něčeho lepšího - třeba když mu přiznají studentské stipendium či když se s ním začne přátelit krásná krajanka, ale následné okolnosti ho vždy znovu přesvědčí, že i když se člověk rodí, aby byl šťastný, tak jako pták se rodí, aby létal, jsou i různé druhy ptáků - a někdo je holt pořád jen tím vrabcem, a ať se snaží, jak chce, nikdy se nezvedne nad střechu malého domu, zatímco jiný je poštolkou, která se vznáší vysoko v nebi a ve vhodném okamžiku se vrhne na ty slabší a zbaví je života a štěstí. Lidé jen nechtějí uznat, že osud je realita a že skutečně řídí jejich životy. A kvůli tomu často dochází k různým tragédiím, neboť je to prokletí, když jsou přání člověka vrabce neúměrná jeho křídlům...

26.08.2021

65% - Kniha, která mě donutila znovu se podívat na film Když Harry potkal Sally a připomenout si, že tenhle film mi příliš nesedí a že sice Meg Ryan předstírající v restauraci orgasmus je vážně vtipná, ale mnohem raději ji mám ve filmech Láska přes internet nebo Samotář v Seattlu - a to bylo zajímavé, protože já nikdy nepátrala, kdo je autorem scénáře ke všem těmto filmům, a tak pro mě Nora Ephron byla překvapením. Kniha je vlastně poctou této dnes již bohužel nežijící scénáristce. A nečetla se špatně, hlavní hrdinky, které se zabývají psaním a/anebo pracují v knihkupectví, s těmi jako čtenářka zřídkakdy šlápnu vedle. Ovšem spoluscénárista Ben, který se z nesnesitelného hipstera zázračně proměňuje v toho pravého Harryho pro Sally alias Ninu, ten byl takový tuctový a plochý. Ale ze všeho nejpodivněji tam působil ten scénář k pokračování filmu, na kterém Nina v průběhu děje pracovala (a ten tvůrčí proces se vším tím nedobrovolným přepisováním byl popsaný zjevně dost věrně tomu, jak to chodí ve skutečnosti) - popravdě mi na něm nepřišlo nic tak skvělého, proč by si ho měli zástupci filmového studia vůbec všimnout (když údajně v minulých letech odmítli mnoho jiných scénářů na pokračování), a to ani na začátku, ani po všech provedených změnách. Asi proto, že mi při skončení filmu vůbec nepřijde nutné, aby měl nějaké pokračování, v čemž bych se zřejmě s autorkou knihy neshodla. Když už, tak pokračování podle naznačeného scénáře bych vážně asi vidět nechtěla.

07.08.2021

70% - Téma cestovatelů v čase je obecně zajímavé a zde navíc okořeněné trochou toho pirátství, protože posádka Farwaye McCarthyho čítající jeho sestřenku Imogen, přítelkyni lékařku Pryiu a génia na skoky v čase Grama se zabývá takovou spíš pololegální činností, jako je záchrana předmětů, které byly v historii určeny k zániku. Je libo svitek z alexandrijské knihovny šlohnutý těsně předtím, než by lehl popelem? Nebo cennost z nákladu na Titanicu, která byla odsouzena k pádu do mořských hlubin? Nic z toho, co cestovatelé z budoucnosti v minulosti provádějí, totiž nesmí narušit to, jak se každá maličkost v dějinách odehrála, jinak by to mohlo mít v budoucnosti nedozírné následky. Jenže před lety jedna osoba tuto zásadu porušila - byla to Farwayova matka, která ve starověkém Římě otěhotněla s gladiátorem a podařilo se jí porodit během skoku do přítomnosti, čímž odstartovala Mizení - ztrácí se vzpomínky, časové linky a postupně i celé vesmíry, až se objeví tajemná Eliot, která chce dát všechno do pořádku. Nebylo to špatné, ale často mi to připadalo dost překombinované a zejména nepřehledné a nelogické. Už samotný fakt, že by porod mimo čas měl mít takové důsledky. Početí? Budiž, ale v době porodu ten problematický jedinec, který neměl vzniknout, přece už dávno v matčině lůně existuje. A pak vše kolem toho, jak postavy postupně zapomínaly, co se stalo, neboť to, co se stalo, z historie zmizelo, ale přitom dál existovaly záznamy o tom, že se to stalo. Což je podivné, přece paměť je jen jiným způsobem záznamu a pokud něco zmizí z paměti, protože se to nestalo, mělo by to logicky zmizet i ze všech záznamů. Podobných věcí, které mě nutily k pochybnostem, tam bylo víc. A přes tu nepřehlednost mohl děj také trochu víc odsýpat. V neposlední řadě mi pak přišlo dost neuvěřitelné to, že hrdinové byli vlastně jen čerstvě dospělí, ale přesto ještě teenageři. Jejich zkušenosti v oboru, důvěra ostatních, že zvládnou cesty v čase bez napáchání škod, a jejich vystupování mi totiž sedělo spíš tak na necelé třicátníky než na osmnáctileté.

03.05.2021

60% - jedna z těch knih o malých dětech, jejichž autor nabízí recept na všechny problémy, zde tedy konkrétně na problém se spánkem od novorozeněte až po předškoláka. Rady o to cennější, že autor je pediatr s celoživotními zkušenostmi. Ovšem i on, tak jak už to bývá, má tendenci se upnout na určitou metodu a té se držet. V tomto případě je to hlavně o pouštění bílého šumu jako o zaručeném způsobu, jak nejen dítě ale i rodiče uspat na celou noc. Tak jsem si ho tedy ze zoufalství poté, co jsem na mateřské začala trpět nespavostí, pustila. Mimčo vypadalo, že je mu to celkem jedno, ale za sebe musím říct, že jsem to po dvou hodinách s třeštící hlavou musela vypnout. Holt všechno není pro každého. Ovšem metoda pečlivého rozložení jídla na celý den (a ještě mlíčko večer), tak aby miminko šlo spát dostatečně syté, ta u nás docela spolehlivě funguje:-)

18.03.2021

60% - Nějak jsem si k těm postavám nedokázala najít cestu - Christine, která má v poslední době štěstí na sebevrahy, takže se toho druhého v pořadí snaží za každou cenu zachránit, ještě ušla, i když žít život podle všemožných příruček od Jak sehnat peníze po Jak zabránit někomu v sebevraždě asi není to pravé ořechové. Ale nějak mi nebyl moc jasný Adam, protože i když mu umíral otec (kterého vlastně nemusel), vdaná žena jeho života si s ním jenom pohrávala (což by každého normálního chlapa přestalo bavit za pár dní, zvlášť při tom, jak byla dotyčná v ději popsaná) a měl převzít rodinný podnik, což mu zabraňovalo ve výkonu vysněného povolání (ale zas tak moc se tomu převzetí nakonec nebránil), tak mi nedávalo smysl, že by se měl kvůli tomu chtít zabít, protože jinak to byl vcelku rozumně uvažující mužský. No ale jestli ho fakt tohle dovedlo k sebevraždě, tak bych na místě Christine v okamžiku, kdy by svou touhu s podivnou hbitostí obrátil na mě, asi utíkala pryč jak o život.

01.12.2020