F-l-p komentáře u knih
Vynikající kniha plná skvostných povídek. Například taková Šachová novela, řeknete si, co za nudnou povídku točící se kolem této hry bude a ejhle, jaký omyl, propracovaná pointa s vybroušeným literárním jazykem, které vás vtáhnou. Ostatně jako ve všech příbězích v "Amoku".
Zweiga už rozhodně nepustím.
Mnohovrstevnaté dílo i na těch pár stránek, vlastně bych si s ním vystačil na několik měsíců, jestli ne víc. Mohl bych ho pročítat, zastavovat se, přemýšlet, dohledávat.. A hlavně autenticky žít (a trpět i umírat).
Analýza zejména české společnosti od erudovaného sociologa, který nadzvedává pokličku od slušného eintopfu, jehož mnohé ingredience kauzálně interagují a vytváří jakýsi podivný mix, který by ale konec konců nemusel být tak nepoživatelný, kdyby.. Prokop tak nezůstává pouze u analýz, naopak, je zastáncem praktické sociologie a snaží se uvařit chutnější, funkčnější a spravedlivější manu.
Jo a pozor na metafory, můžou být příliš zjednodušující : ) (viz taky jedna z kapitol).
Učebnice, která provede od samých základů, po pokročilejší úroveň (cca B2). Systematicky tříděné a přehledné kapitoly. Bible samouků, která poskytuje bázi pro dalši studium.
Na této knize bylo skvělé to, že kromě vtahujícího a gradujícího příběhu měla i nadstavbu v podobě politiky, sociologie, historie a dalších vědních disciplín, nadto si hlavní postava pokládá otázky, které alespoň trochu přemýšlivého člověka minimálně v určitých chvílích života napadají - co tu vlastně dělám/e, jaké má mé/naše konání smysl, má cenu někam vlastně směřovat?
Klobouček před autorem, který v době vydání knihy měl cca 25 let, talentovaný spisovatel s velkým přehledem.
Žongloval jsem v hlavě s hvězdami, přece jen tento popisný styl á la americká literatura mi dával zabrat (o to víc v angličtině), ale ty myšlenky, se kterými se nelze neztotožnit, a které u mě občas vyvolávaly záblesky souznění a spojení s "pravdou," ač to může znít jakkoliv metafyzicky, byly skvělé. Jsem rád, že ne veškeré prvky byly autobiografické (viz konec), i když, kdo ví..
Otrok se na toto dílo dívá z povýšeneckého o řád vyššího stupínku - kniha, která mě nasměřovala k tomuto autorovi. Je to překladem nebo jednoduchým stylem a nepřirozenými dialogy, které se v knize objevují? Četlo se to snadno, a to je možná ta potíž.
Co se týče vypravěče Josefa Shapira, neuměl jsem si k němu najít cestu, neustále hovoří o všem, co není "pravověrně židovské," jako o úpadkovém, zhýralém včetně děl všech literárních autorů, vědců, filosofů. Sám si sype na hlavu jen málo popela, za to nepravověrné ženy jsou všechny děvky. Jeho názory na společnost jsou filtrovány extrémistickým dualismem.
Jsou zde ale i zajímavé části - historické a náboženské reálie, ale i myšlenky, u kterých se člověk na chvíli zastaví a zadumá se. Kromě toho autor "předává tak, jak dostal."
I když nejsem velkým fanouškem magického realismu, příjemně mě knížka překvapila, snad i pro méně se vyskytující "mystické" pasáže, ale určitě i propracovaností příběhu. Autor nás často zavádí na slepé cesty a jen obtížně se odhaduje, jak bude děj pokračovat. Stejně tak se plynoucím příběhem proměňují naše sympatie a antipatie k jednotlivým figurám.
Občasným vytržením z poetičnosti jsou probleskávající pasáže o lidské sexualitě a tělesnosti, které můžou být ze začátku "pěstí na oko," nakonec jsou ale kořeněnými úryvky, které přitáhnou naši zvrácenější část.
Originální kniha, která nejspíš nechá některé otázky nezodpovězené, o to víc nám umožňuje pracovat s naší fantazií.
Poetické dílko, které mě hodně vtáhlo, a to jak svým květnatým jazykem, i když někdy tak hůře čitelným, tak psychologickými pochody prsících se vrahů, ale i dichotomií krásy a hnusu, resp. překrýváním obojího. Skvělá záležitost!
Kupodivu ne tak náročné čtivo, jak by se mohlo očekávat, přesto velmi propracované - jak jsem se kdysi kdesi dočetl, Dostojevskij si tvořil na papír propojené struktury vztahů svých románů, aby se v nich sám orientoval. Není divu!
Menší zklamání z překladu, resp. editorské činnosti (Odeon, 2018), spousta chyb a překlepů.
U mě však stále leží na piedestalu Zločin a trest spolu s Idiotem.
Rodinný příběh se všemi svými tragédiemi v duchu doby, kdy se skutečně silné osobnosti pohybovaly na okraji společenského dění. Postavy s mnoha odstíny, jejichž mnohovrstevnanost vytvářel opravdový život. Skvělé!
I když jsem se o HC v životě jen otřel, zdánlivý rozpor mezi tvrdostí a ideály mě vždy fascinoval a na pár kapelách si přece jen ujížděl, byla to skvělá katarze.
Přestože je kniha prošpikovaná odkazy na kapely a spoustu 'postav', člověk to může brát jen jako červenou nit, která spojuje především hodnoty přátelství, angažovanost, zápal, cestu k sobě aj. Skvělý počin, díky Banáne (a všichni co jste se na knize podíleli)!
Tato knížka je pro mě dost rozporuplná, první tři čtvrtiny pro mě představovala jistojisté usnutí na gauči, trápil jsem se a nemohl se začíst. Poslední čtvrtina byla naopak skvělá a hltal jsem každou stránku. Kdyby to bylo celé jako povídka, užil bych si to patrně více, takto to bylo zbytečně rozvláčné a někdy i slušná nuda.
Žádná suchopárná učebnice dějepisu, ale hladce se čtoucí, dobře strukturovaná a vtahující kniha se spoustou obrazového materiálu. Sem tam mi chybělo větší rozšíření tématu, což je ale, rozumí se, "neduh" obecnějšího zaměření knihy a nelze to brát jako výtku.
Opravdu povedené dílo!
Satiricky pojatý román o mýtech, zbožštění vědy, lidské hlouposti i víře, kterou si může načrtnout kdejaký Bokonon a ona bude opravdu tmelit. Ale možná to bylo úplně o něčem jiném, v každém případě jsem se dobře bavil.
Četlo se to fajně, to ne že ne, ale kontrast mezi deníkem legionáře a zápisky z cesty autorky byl dost do očí bijící, což nakonec i sama autorka na konci uznává (resp. srovnávání obou cest).
Autorčin jasný politický názor a názor na Rusy byl ke škodě knížky silně patrný, což vytváří velmi plochý a jednorozměrný pohled na Rusko jako takové, stejně tak interpretace deníku, jak to ten Kouba určitě myslel. Domněnek bez podkladu je bohužel knížka plná.
Na druhou stranu mě kniha nutila si hledat další a další informace o legionářích a 1. světové válce a i ona sama dostatek takových reálií nabízí.
Knížka by si zasloužila méně témat s hlubším ponořením, v zásadě ale zajímavá zamyšlení i povětšinou výběr osobností. Já byl spokojen. Mimochodem znali jste Chappův semaforový telegraf?
Přečíst tuto knížku byl pro mě slušný intelektuální oříšek a autor předpokládá sobě rovného čtenáře (čímž jsem rozhodně nebyl), to nic nemění na tom, že kniha je velmi poučná, dotýká se témat, která nejsou jednoznačná a bez okolků dochází k závěrům, jak k nim přistupovat. Což nemyslím nijak pejorativně, vše má logicky zdůvodněné a nikdy neodbočuje od svého humanisticko-křesťanského přístupu, který se může snad někdy zdát až naivistický. Výše zmíněným závěrům však sám rozumím jako 'ideálním typům', ke kterým se máme postupně přibližovat.
Jednoduchý, i když pravděpodobně pro mnohé radikální a nepředstavitelný přístup jak se vztahovat k lidem s duševním onemocněním - k těmto lidem je třeba přistupovat partnersky, lidsky, vidět jejich silné stránky, nikoliv pouze nemoc. Jak jednoduché, a přesto složité. Ragins nám ukazuje osobní příběhy ze své praxe, ale i částečně teoretické ukotvení přístupu zotavení.
Netradičně a zajímavě řešená kniha, líbí se mi, že autorka komplexně zapojuje světy, které s tématem souvisí, stejně tak přidává své názory a zkušenosti, které z knížky vytváří osobitý kus. Působivé jsou taky povídky i design.