fénix56 komentáře u knih
Ráda čtu knížky od paní Ivanky Deváté, píše vtipně. Jen u tohoto díla mi trochu vadilo téma. Ale chápu, že se spisovatelka asi potřebovala z prožitého traumatu vypsat a snad jí to pomohlo. Chválabohu, že bydlím v rodinném domě na vesnici, s normálními sousedy...
Edit: Tak už neplatí, co jsem napsala v původním komentář, že mám normální sousedy. Přistěhovali se noví sousedé a já se začínám cítit podobně jako paní Devátá....
Knihy od Petry Soukupové mám ráda, jen trochu víc se mi líbila knížka Nejlepší pro všechny. Nicméně i tato se četla dobře, opět zvláštní styl vyprávění, takový popisný, s minimem přímé řeči. Povahy jednotlivých postav jsou dobře popsány a jejich neschopnost spolu dobře komunikovat vlastně odpovídá životu....
Nejvíce se mne dotkla první povídka, poněvadž jsem něco podobného zažila ve své rodině. Spisovatelka perfektně popsala typ psychopata manipulátora. Všichni jedou podle stejného vzorce, který se jim vyplácí. A v momentě, kdy objeví bytost s nízkým sebevědomím, vědí, co na tyto osoby platí. Naštěstí to hlavní postava Kristýna i díky psychoterapiím poznala, i když ne bez následků....
Hlavní postava si mé sympatie rozhodně nezískala, ale zajímalo mne, jak se situace vyvine. Byly tam nečekané zvraty, napětí, ovšem překomplikovaný závěr mi dojem z celé knihy poněkud pokazil.
Druhý díl trilogie o Eleonoře Akvitánské se mi líbil snad ještě více než první. Tyto knihy jsem si koupila, poněvadž mne osud silné, nepoddajné královny vždy zajímal. Byla jsem příjemně překvapena, že to nebyla ani červená knihovna ani nudné čtení o ničem.
Ve druhém dílu se musela Eleanor vyrovnat s Jindřichovou prudkou, dominantní povahou, s jeho zálety, k tomu rodit jedno dítě za druhým, a to vše v době, která nepřála inteligentním a schopným ženám, jakou Eleanor byla. Vím z historie, jak to všechno dopadlo, ale už se těším až si přečtu třetí díl...
Nádherná kniha, u které mne kromě neobvyklého děje zaujala atmosféra. Nemám ráda sáhodlouhé popisy prostředí, ale u čtení této knihy jsem si připadala, jako bych se ocitla v loveckém zámečku generála, hlavní postavy této knihy.
Příběh přátelství a lásky dvou mužů a jedné ženy je podáván netypickým způsobem, vlastně se svým způsobem vyřeší až po více než čtyřiceti letech. Určitě si od Sándora Máraie ještě něco přečtu.
Protože mám Kopřivnici, rodiště Emila Zátopka, kousek za humny, už jen proto (a nejen proto) jsem fanouškem Emila Zátopka. Takže jsem viděla film, poslouchala audioknihu a četla knihu od Pavla Kosatíka. Všechno mělo své výhody: u filmu jsem oceňovala perfektní ztvárnění Emila Zátopka hercem Václavem Neužilem. Audiokniha byla krásně namluvena Ivanem Trojanem, bonusem byly reportáže ze sportovních přenosů. A výborně napsaná kniha byla ještě doplněna o dobové fotografie.
Zátopek dostal do vínku obrovský talent, ale nebyl by mu k ničemu, kdyby jej svou silnou vůlí nerozvíjel. A protože byl vynikající, strana si jej přisvojila a prezentovala ho jako svou výkladní skříň. Z dnešního pohledu nebylo někdy jeho chování úplně v pořádku, ale pro něj bylo běhání to nejdůležitější na světě a proto někdy neuváženě něco řekl nebo komentoval, něco podepsal a pak odvolal... Určitě byly v jeho životě věci, na které nebyl hrdý, ale ať hodí kamenem, kdo je bez viny...
Kromě knih o českých dějinách si čtu nejraději ještě knihy o dějinách Anglie a Francie. Tato kniha se velice dobře četla, nebyla napsána strohým, suchým stylem, ale byla psána čtivým stylem, trochu jako beletrie.
Já si nejraději čtu o panovnických rodech, toho se mi dostalo požehnaně, včetně zobrazení rodokmenů. Kromě panovníků a jejich rodinných vazeb, dojde i na popisy života středních a nižších vrstev obyvatelstva, na začátky různých státních i církevních institucí, právní systém, prostě podrobný popis života všech vrstev zhruba od dob Keltů po konec minulého století.
Už se chystám na Dějiny Francie od stejného spisovatele.
Poslech této audioknihy mi vždy zlepšil náladu. Hlavně díky neskutečné postavě Jožinka, svéráze ze Slovenska. Já jsem se u jeho výroků skvěle bavila, ale chápu Benoniho Jassika, že uvažoval o jeho zneškodnění. Jožinko byl na zabití, neuvěřitelný magor, zmatkář, ale se srdcem na dlani. Jeho roztomilé výroky jsou okořeněné spoustou vulgarit, k němu však sedly. Je jen otázkou, jestli Jožinka zabije Benoni a skončí v eskymáckém vězení nebo se sebedestruktivní Jožinko přizabije sám.
A sedlo k tomu i čtení Davida Novotného.
Já jsem byla s knihou velmi spokojená. O tomto období z anglické historie jsem moc nevěděla, spíš jsem četla knihy o středověku. Ale zpracování se mi líbilo.
Dětství Viktorie nepatřilo mezi nejšťastnější. Její matka se svým tajemníkem, manipulátorem Conroyem, jí dětství patřičně otrávili. Netušila, že se jednou stane královnou. Byla to vnučka krále Jiřího III., který sice měl čtyři syny, ale tři neměli legitimní potomky a Viktorie byla jediné legitimní dítě čtvrtého syna.
Manželství bylo na rozdíl od dětství šťastné, i když to nebyla vždy procházka růžovým sadem. S princem Albertem se velmi milovali, ale měli občas rozdílné názory a taky temperamentní povahy. A každý z nich si kolem sebe chtěl soustředit své lidi. Přestože milovala své děti, měla někdy pocit, že spoustu času jí zabrala těhotenství a porody. Druhá polovina knihy je věnována hlavně dětem, kterým královna hledala partnery po celé Evropě. Tady jsem se občas ztrácela, ani ne tak ve Viktoriiných potomcích, jako v různých šlechtických rodech.
V knize jsou i dojemné okamžiky, třeba když se loučí s lordem Melbournem, předsedou vlády, který byl jejím velkým přítelem. A samozřejmě i úmrtí několika dětí a pak i milovaného manžela.
Tato kniha potvrzuje mé mínění, že po panovnících velikánech přichází na trůn jejich synové, kteří pro tuto pozici často vůbec nemají dispozice. Není to pravidlo, ale stávalo se to docela často.
Když po Otci vlasti nastoupil jeho syn Václav IV., nebylo to pro naši zemi žádné terno. Genů asi moc nepodědil, spíš zde hrála roli jeho výchova. Samozřejmě jako dědic trůnu byl protěžovaný a rozmazlovaný. Takže když už začal vládnout, moc mu to nešlo. Raději nic neřešil, poslouchal a prosazoval jen své kamarády. A záliba v pití alkoholu taky udělala své.
Je pravda, že to s českými šlechtici v té době nikdy nebylo jednoduché, ale někteří králové si s tím dovedli poradit. Ne tak Václav IV. Ve spoustě státnických záležitostí byl asi schopnější jeho mladší bratr Zikmund, o kterém se také chystám číst.
Poslouchala jsem jako audioknihu, která byla v tomto případě výborně namluvená, doplněná vhodným hudebním doprovodem.
Kromě příběhu o nešťastné lásce mne uchvátil nádherný, poetický jazyk. Hlavně v první části jsem se kochala. Druhá část byla depresívnější. A párkrát mi tam nesedělo slovo "revoluce", nešlo mi to k té knize ani k té době. Naopak motiv "zlomených křídel" přesně vystihoval děj.
Kdysi jsem viděla film, který byl díky hlavním představitelům výborný. Kniha byla o poznání slabší, možná i proto, že ve filmu jdou díky hlasovým nuancím lépe zahrát fobie, které měl Albert z veřejných vystoupení a mikrofonu.
Ráda si čtu o britské královské rodině, ale tady je hlavní postavou spíše logoped Logue. Bohužel v tomto případě se mi více líbil film, u knihy jsem se občas nudila.
Má druhá kuchařka pro dceru od Florentýny. Opět výborná, jen jsem si tentokrát v ní oblíbila trochu méně receptů, než v té první Kuchařce pro dceru.
Doba Filipa IV. Sličného, tvrdého krále, který se neštítí domoci peněz zlikvidováním řádu templářů. I v soukromém životě je neúprosný. Jak říká své dceři Isabele, kterou provdal za anglického krále, homosexuála: "Nežijeme vlastní životy, ale životy našich království."
Z popisu popravy milenců jeho snach se mi zvedal žaludek. Ale v té době byly podobné popravy běžné.
Trochu méně mne bavila linie obchodníků Tolomei.
Protože mám ráda černý a nekorektní humor, všechny knížky od Dominika Landsmana se mi líbily. A tato asi nejvíc. Možná proto, že mám v živé paměti zážitky z doby covidové. Tato knížka patří do mé kategorie "nebrat do vlaku". Musím ji číst v soukromí, kvůli výbuchům smíchu.
Nejvíc se mi líbila kapitola o distanční výuce, protože jsem se účastnila distančního vyučování vnuka (v první i druhé třídě). A všechno probíhalo úplně stejně. Jen jako bonus navíc bylo časté přerušení výuky kvůli dotazu dětí "Paní učitelko, můžu jít na záchod?" Většinou to bylo hned po skončení přestávky nebo těsně před ní.... A jeden dotaz vzbudil lavinu dalších. Asi z distanční výuky ťukalo víčko nejen mně a panu Landsmanovi, ale všem. Nezapomenu na situaci, kdy se v pátek, asi pět minut před koncem celého vyučování jedna holčička zeptala, zda může na záchod a vedle sedící tatínek zařval jak lev: Neeeeeeeeeeeeee!!!!!!
Období války Matyldy a Štěpána o anglický trůn je sled bitev se všemi brutálními detaily. Zároveň poznáme i běžný život rytířů a obyčejných lidí v syrovosti té doby. I intimní chvíle mezi hlavními postavami byly zpestřeny likvidováním vší u milovaného protějšku. Praktičnost převládá nad romantikou, ale odpovídá to těmto časům...
Tak od této knížky jsem očekávala víc. Téma mne zaujalo, proto jsem se na četbu těšila. Ale většinu knihy zabralo dětské povídání, celkem o ničem. Vygradovalo se to až na závěr, ale to už celkový dojem z této knihy nezachránilo.
Asi jsem měla velké očekávání, což není dobré.
Další kniha o Afghánistánu, kterou jsem v poslední době četla. Pohled na tamní společnost, kterou asi my nejsme schopni pochopit. Na jedné straně neuvěřitelná statečnost a odvaha, se kterou se Uroz se zlomenou nohou vydává přes hory. Na straně druhé nepochopitelné lpění na starých zákonech a předsudcích.
Viděla jsem kdysi i film, ale ten nedosahuje kvality knihy.
No, podzim svého života bych rozhodně trávila jinak, proto mne knížka nezaujala. Víc mne na podobné téma bavily knihy Zraju jako víno a Stárnu a užívám si od Virginie Ironside.