fénix56 komentáře u knih
Moje třetí kniha od Ládíka Zibury (po Evropě a Česku). Opět jsem se bavila, vše je okořeněno Ládíkovým typickým humorem. Obdivuji ho, že pěšky cestoval po těchto zemích, kde většinou málokdo uměl anglicky. Ale je třeba říct, že měl velké štěstí, že naprostá většina lidí, které potkal, byla k němu vstřícná. Snad až na ty časté policejní kontroly v Číně.
A jeho básničky byly super....
Nejdříve vichřice a pak se dlouho vlastně nic neděje. Nebo se děje úplně všechno. Takhle by to asi shrnul pan Backman.
V této obsáhlé knize nejde ani tak o děj, jako o lidské povahy. Backman všechny rozebere na šroubečky. Od začátku jsem věděla, že to bude přesně takové a stejně jsem to všechno spolkla i s navijákem. Backmanovy knížky čtu ráda, přestože vím, že jede stejným stylem, se svými zajetými klišé.
V knize poznáváme několik generací žen z jedné rodiny v minulém století. Nečetlo se to lehce, osudy těchto žen byly těžké a vlastně ani neměly možnost něco změnit. Nebo pokud by se o to pokusily, asi by skončily v opovržení. Prostě taková byla doba, žena jen rodila děti, starala se o ně a hlavně o manžela, a samozřejmě ještě o domácnost a zvířata. A být v té době bez manžela? Asi by ji čekal ještě horší úděl, než být s ním. A do rodinného soužití ještě zasahují problémy válečné a politické.
Skvělé bylo intermezzo vlčice. Ona opravdu za nic nemůže, za vše si můžou lidé sami.
Milá knížka o britské rodince na ostrově Korfu. Neuspěchaná pohoda, slunce, moře, rozmanitá fauna. A svérázná, ale přitom soudržná rodina. Vzdáleně mi to připomnělo knihu Marcela Pagnola Jak voní tymián.
Tak to byla moje třetí kniha od Michaely Klevisové. Musím říct, že z těch tří se mi líbila nejméně. Prostředí bylo zajímavé, i charaktery postav. Slibně se to rozjelo, jen potom se to nějak táhlo....
Tak z této knihy jsem byla nadšená. Neobvyklý příběh, parafráze na ruskou pohádku o Sněhurce. A to jsem si ji zprvu nechtěla přečíst, protože mne odrazovaly nadpřirozené momenty. Jenže nakonec stejně není jasné, zda je "dítě sněhu" skutečné, na život v divočině zvyklé stvoření nebo vysněný přelud.
Přestože mám knížky paní Mornštajnové ráda, tady dávám menší počet hvězdiček. Ne že by kniha byla špatně napsaná, naopak. Jen jsem se špatně vypořádávala s tématem. Ta knížka ve mně vyvolávala nedobré vzpomínky. A neodvažovala jsem se ani domýšlet, co kdyby to vše dopadlo jako v knize.
Tento gotický román není v prvé řadě hororem, ale popisuje osud nešťastného, uměle stvořeného "člověka", který kvůli svému hrůzostrašnému zjevu u lidí budí strach a nenávist, přitom hledá lásku a pochopení. A když zjistí, že nemá šanci přesvědčit lidi o své náklonosti k nim, požaduje po svém stvořiteli Viktorovi Frankensteinovi, aby mu vytvořil umělou družku, stejnou jako je on. Viktor nejdříve souhlasí, ale pak se svého díla a následků zalekne. Zklamaný netvor se začne mstít...
Cesta to pekla bývá dlážděna dobrými úmysly. Není radno si hrát na stvořitele a překračovat přírodní zákony.
Viděla jsem kdysi film režírovaný Kennethem Branaghem a myslím, že přesně vystihl myšlenku této knihy, kde se nesplnitelná touha po lásce změní v krutost.
Tak to byla paráda.... Bylo tam všechno, dramatické okamžiky, láska (ale ne ta z červené knihovny) a především výstižně a barvitě popsaná příroda. Kdo by řekl, že v bažinách a mokřadech může být tak neskutečně krásně.
A k tomu sledujeme životní peripetie "holky z bažiny", kterou ostatní lidé opovrhují, protože je jiná než oni. Přestože nemá žádné vzdělání, učí se od okolní přírody a také od svého kamaráda Tateho. Pak se v jejím životě objeví i další muž, frajírek Chase. Jenže Kya je nezkušená v lidských vztazích, tak si vybere toho nepravého.
Konec mne překvapil, ale vlastně všechno dopadlo podle zákonů přírody...
Poslední dobou jsem četla spíše historické knížky, ale na knihy Petry Soukupové jsem četla příznivé recenze, tak jsem se pustila do čtení této knihy a nelituji. Není to jednoduché čtení. Myslím v tom smyslu, že jsem neměla dobrý pocit, když matka svého rozmazelného syna uklidí k babičce, aby měla čas pro sebe a ještě to omlouvá tím, že je to tak nejlepší pro všechny. Babička nebude sama a synovi u ní bude dobře. Ale syn to bere jako máminu zradu a babička musí kromě výchovy nezvedeného vnuka zvládat ještě své zdravotní problémy. Kniha je psána formou střídavých monologů všech tří hlavních protagonistů a přesto, že je rozmazlený Viktor nakonec "napraven", nekončí vše happy endem. Výborně napsaná kniha, rozhodně vyzkouším další knihy této autorky.
Trochu víc se mi líbila první půlka knihy, druhá půlka byla trochu rozvláčnější. Ale i tak hodnotím knihu pěti hvězdičkami. Neobvyklý příběh, psaný bohatým, lyrickým jazykem, nádherné popisy přírody (na ty broskve jsem měla při čtení neustále chuť).
I když na první pohled vypadá chování hlavní postavy, mladé dívky Viktorie, neuvážené a zkratkovité, v její situaci jí vlastně nic jiného nezbývalo.
Protože je to už několikátý cestopis, věděla jsem, že nemůžu čekat v knize výčet historických památek a jiných turistických atrakcí. Ale věděla jsem, že se pobavím u humorného a přitom napínavého popisu cesty. Hlavní je totiž pro Ládíka cesta, ne cíl.
Při své pouti do Izraele přes Turecko měl docela štěstí na místní obyvatele, až na jednoho moc přítulného Turka (ale poradil si). A taky měl štěstí, že ho neroztrhaly hordy zdivočelých psů, které často potkával.
První třetina knihy, kde se seznamujeme s městečkem a jeho obyvateli perfektní. I poslední třetina, i když ten konec byl trochu jako z holywoodského filmu. Uprostřed se to ale trochu vleklo, např. mne nebavily popisy rybářských technik. A některé linie příběhu se nakonec úplně nevyřešily. Nebo mi unikly...
Nicméně četlo se to dobře. A teď, v zářijových skoro třiceti stupních, mne povídání o Islandu ochladilo. Neobvyklý hrdina, netradiční detektivka, drsná, ale krásná severská příroda.
Nejdříve se mi do čtení knihy dlouho nechtělo, obávala jsem se nějaké romantiky. Kniha byla naštěstí o něčem úplně jiném. Líbily se mi hlavně ty pasáže, kde spisovatel rozebíral povahy jednotlivých osob. Spektrum bylo široké, Indové, Britové, Američané, dokonce i Ruska. Přibližuje nám i různá náboženství a problém kast.
Musím konstatovat, že sympatičtější mně byly spíše mužské postavy, hlavně Tom Ransome, který mi svým cynismem připomínal Rhetta Buttlera. Některé ženské postavy byly doslova příšerné, např. paní Hogget-Claptonová, paní Simonová a další.
Když nastanou deště a příroda ukáže lidem, jak jsou vůči ní bezmocní, někteří se vzpamatují a začnou se chovat tak, jako by od nich nikdo nečekal, např. Edvina.
Jediné, co mi na knize trochu vadilo, byla určitá rozvleklost děje a přelidnění spoustou postav.
Třetí díl opět dostal spád. Petr ze Sioraku odcestuje do Paříže, kde chce požádat o milost za zabití soka v souboji. Ovšem ocitne se v jiném souboji, souboji mezi králem Karlem, jeho bratrem Jindřichem. A vlastně i jejich matkou Kateřinou Medicejskou a vévodou Guisem. A v momentě, kdy mu fandí jeden, znepřátelí si druhého.
A blíží se svatba princezny Margot a Jindřicha Navarského, která má budit dojem usmíření katolíků a hugenotů. Nic není dál od pravdy. Z historie víme, jak bartolomějská noc dopadla. Perfektní ukázka toho, jak dovedou manipulátoři dostat dav tam, kam chtějí. Naštěstí Petr vyvázne se zdravou kůží, takže se můžu pustit do čtení čtvrtého dílu...
Taková další varianta Oveho, ale Ove se mi líbil o hodně víc. Mám pocit, že se Backman ve svých knihách drží často stejného schématu. Z bručouna se časem vyklube člověk se zlatým srdcem. Z drsného fracka zastánce slabých. A jediný zlý bývá nějaký podnikatel, co na tom, že jen provinčního charakteru.
Přesto se mi knížka docela líbila, hlavně v momentech, kdy se Britt-Marie chová jako slon v porcelánu (úřad práce) nebo kdy se v retrospektivách pomalu odhaluje její bývalý život. Ale při její obsedantně kompulzivní poruše mi připadá za vlasy přitažené její krmení krysy. Ledaže by ji předtím vydrhla jedlou sodou....
Další kniha od M. Pagnola, která patří k mým top zážitkům. Příběh se odehrává v Provence, v nádherné přírodě, pro kterou je ovšem veledůležitá voda. Zde se nastěhuje hrbatý Jean se svou rodinou a snaží se tu farmařit. Vrhá se do toho s velkým nadšením, ovšem jeho entuziasmus dostává na frak. Kromě nevypočitatelné přírody musí bojovat i s nepřejícností až nenávistí sousedů. Vše spěje k dramatickému konci. Ovšem nečekala jsem, že tu největší sketu budu nakonec litovat....
Tak touto knihou mne paní Ivanka Devátá moc pobavila. Byla jsem v lázních jen jednou a musím konstatovat, že jsem tam zažila podobné panoptikum lidí, o jakém jsem četla v této knize. Jen já bych o nich nedovedla psát tak vtipně a s takovou obrovskou slovní zásobou, jako paní Ivanka.
Přestože kniha byla hlavně o neradostném dětství, byla napsána s notnou dávkou humoru. Asi to bylo nutné k přežití. Jak autor ve svém autobiografickém románu píše: "Horší než bídné dětství je bídné irské dětství, a ještě horší je bídné irské katolické dětství".
Kniha vypráví skutečný příběh autorky, která se přestěhovala se svým manželem Bobem do hor na severozápadě USA, kde si založili slepičí farmu. Betty, zvyklá na život v civilizaci, musela najednou žít v místech, kde nebyla ani elektřina ani vodovod, starat se o tisíce slepic, malou dcerku a manžela, který jí rozhodně nepomáhal a jen ji podceňoval. K nejbližším sousedům je to hodně hodin chůze, navíc jsou všichni zdejší lidé velmi svérázní.
Betty má však velký dar, smysl pro humor, s pomocí kterého vše zvládá a ještě o tom dovede zábavně psát.