Finn69 komentáře u knih
Asi takhle - nečekejte žádnou vysokou literaturu. Tahle knížka je něco jako dítě striptérky z nočního klubu v Sin City, na jejímž seznamu potenciálních otců najdete hned nahoře samozřejmě Marva, ale hned za ním i jména jako Dashiel Hammett a Raymond Chandler. Ale jelikož to děťátko bylo od malička na steroidech, vyrostla z něho pořádná obluda :)
Prostě je to fakt pořádný brakový čtivo s noir atmosférou, pulp jako řemen. To moře krve a zlomených kostí, které za sebou jen tak mimochodem nechává Izajáš Coleridge, k tomu prostě patří. Za mě fajn a vrhám se hned na Černou horu.
V Krvavé lázni MacBride hodně přitvrdil, přidal hodně krve a mrazení v zádech, což není na škodu. Je to ale trošku na úkor toho černého humoru, kvůli kterému jsem si jeho knížky oblíbil. Ale nebojte, pořád ho ještě dost zbývá a o detektivní inspektorku Steelovou taky nepřijdete.
Dozvíte se také ledacos nového, zejména že chmurné příběhy o skotské kuchyni mohou mít pravdivý základ a vytušíte, proč se řada lidí s hrůzou otřese při pojmech jako "haggis" nebo "black pudding". A hlavně, začněte si kontrolovat, jestli párky ve vašem místním Albertu náhodou nemají nehty.
Já mám Vargase rád, proto trošku přidám a dám Pětinároží tři hvězdičky. Ne, že by to bylo vyloženě špatné, četlo se to dobře a zvládl jsem to za víkend. Ale, mezi námi, taky to není žádný zázrak. Je to celé jakési ploché a nahrubo nahozené, postavy mu moc nevěřím, a podezřele to připomíná agitku proti bývalému peruánskému prezidentu Fujimorimu.
Když to srovnáte s jinými Vargasovými knihami, je to jedna z nejslabších. Keltův sen, Kozlova slavnost, Zelený dům, skvělá Tetička Julie... to je úplně jiná liga.
Isabel umí napsat krásný knížky, a tohle je jedna z nich, i když musím připustit že třeba Dům duchů je ještě o hodně větší nářez. Je to taková ta jihoamerická magická záležitost, ale ne až tak jako Sto roků samoty, ona má svůj styl. Pokud bych měl přirovnat k někomu jinému, vybral bych spíš Jihoamerickou trilogii Louise de Bernières.
Já mám tyhle věci rád, najdete tam to tragické, komické i romantické a když někdo umí tak psát jako Isabel, tak se to i krásně a s požitkem čte.
Tohle je veliká paráda, a i když to nečtu zdaleka poprvé, jsem z toho zase na větvi. Dá se snad i říct, že je to nejlepší Stephensonova kniha, prostě už jen proto, že všechny jeho knihy jsou nejlepší.
Asi je poznat že ji mám hodně rád, z mého pohledu jí vůbec nic nechybí: zajímavý příběh (hned několik), nezaměnitelné a výrazné postavy, humor, a jaksi samozřejmě podaná spousta informací ze všech možných oblastí. Dokonce i ta matematika je tady zábavná.
Takže nechávám pět hvězd, a dal bych jich klidně padesát kdyby to šlo :)
Pokaždé, když tuhle knížku čtu, zdá se mi lepší. A lepší. A lepší.
Cyberpunkové světy jsou občas dost cizí, nepochopitelné, technicistní, a hůř se do nich vžíváte. Diamantový věk je něco úplně jiného, a to i přesto, že je vlastně celý o nanotechnologiích. Tohle je hlavně ohromně zajímavý příběh, a postavy v něm jsou tak živé, že je přímo vidíte před sebou. A ať už jste spolu s "princeznou" Nell v její kouzelné čítance, na podmořské orgii u tajemných Bubeníků, nebo bojujete v troskách Šanghaje s "Pěstmi spravedlivé harmonie", v každém okamžiku si říkáte "kruci, to je ale totální pecka". Nell, držím ti palce :)
Moc pěkné, milé, zábavné a pohádkové. Připomene vám to třeba irské pověsti o elfech ze Sidhe, inu čtení ideální na svatého Patrika :) Navnadilo mě to přečíst si znovu pány Strange & Norrella, a snad se i konečně pustím do Piranesiho :)
Tak tohle je opravdu monumentální prolog.
Těch postav, planet, příběhových linek, skoro 700 stran - a to jsme pořád jen v polovině prvního dílu. Přes ten mamutí rozsah vás Bariéra zatím jen seznámí s Hamiltonovým vesmírem, příběhy se slibně rozbíhají a cestičky před vámi se množí. Všechny konce zůstávají otevřené a nezbývá než se těšit na další díly. Asi chápu, že to řadu lidí může otrávit, mě to ale nevadilo, je to totiž psané čtivě a zajímavě a Hamiltonův svět se mi líbí. Dokonce jsem na těch stovkách stránek ani nějak zásadně neztratil přehled o postavách a příběhových linkách :) Není to sice můj oblíbený Neal Asher, ale vypadá to velmi slibně a ty čtyři hvězdy si zaslouží.
Ach jo, zase si vyberu sérii, ze které česky vyšly dva díly z pěti. A teď abych se prokousával zbytkem v originále, furt ta stejná chyba.
Protože je to vážně dobré. Čingis už tu není ten mladík z prvního dílu, naopak se z něj každou stránkou stává nejen vůdce a stvořitel národa, ale taky opravdový stepní démon, postrach Asie, či jak to ještě nazvat. Místy je to opravdu drsné, až si říkáte že to autor trošku přehání, pak ale obvykle zjistíte, že jsou to všechno historicky doložená fakta. Jsou tu scény jako z horroru, představte si město obklopené planinou, plnou kostí mrtvých vojáků, až do vzdálenosti 50 (!) kilometrů. Nebo tisíce dívek v bílých šatech vrhajících se společně dobrovolně z hradeb, aby nepadly Mongolům do rukou. A další a další.
Chyba je jediná, je to druhý díl z pěti a tedy je to jakési neukončené... krucifix.
Na téhle sbírce se mi asi nejvíc líbí taková ta pochmurná lovecraftovská nálada, kterou je prolnutá. Některé povídky jsou výborné, některé už míň a skoro všem by prospělo, kdyby se trošku "prořezaly", těch kudrlinek a ornamentů je někdy až moc. Je to trošku jako nové album Iron Maiden, kde je všechno perfektní, ale na 8 písniček jsou potřeba 2 CD. Samé dlouhé intro, outro, skladby dlouhé skoro 20 minut... a pak vás to prostě občas zahltí a zjistíte, že vám to jde jedním uchem tam a druhým ven protože je toho všeho moc.
První povídky mě tak úplně nechytily, jak "Les", tak zejména "Lagerstätte" mi dělaly problém udržet pozornost, z výše uvedených důvodů. Kratší a sevřenější "Okultace" mě zaujala daleko víc, pěkná věc. "Mystérium tremendum" je docela fajn, ale i tady by prospěla dieta. "Co peklo schvátí" mě nezaujalo vůbec. Totéž "Strappado". Takže touhle dobou jsem to viděl tak na dvě hvězdy, "it was OK".
Pak ale naštěstí přišlo to nejlepší, povídky "Hotel Broadsword", "30" a "Šest šest šest", tady jsem rázem zpozorněl a začal si to pořádně užívat, tohle jsou horrory jako řemen.
Čili z devíti povídek se mi čtyři líbily hodně, dvě mě nebraly a zbylé tři tak neutrálně, čili mi to vychází někde kolem tří hvězdiček. Musím k tomu ale dodat, že druhá polovina sbírky by si zasloužila lepší hodnocení. Navnadilo mě to, zkusím určitě od Barrona ještě něco dalšího.
Docela dobrá sbírka horrorových povídek, a aby taky ne, autor má pro tyhle věci tak nějak od přírody vlohy. Jak už to tak u povídkových knih chodí, bylo tu pár hodně dobrých (Faun, Temný kolotoč, Palec, Ve vysoké trávě), ale i pár takových, které mě nebavily (Ďábel na schodech, Tweetování z cirkusu mrtvých, Propouštíme vás). Vyloženě špatného tu nebylo nic a četlo se to celé velmi pěkně.
Joe Hill mě zaujal už svou první sbírkou Bobby Conroy vstává z mrtvých a jiné strašidelné příběhy, bylo to jako číst klonovaného Stevena Kinga. A tenhle vzor jde hodně cítit i z této knihy - je to zároveň její silná i slabá stránka. Někdy to totiž vypadá, jako by Joe Hill neměl vůbec žádný vlastní styl, ze všech povídek je hodně cítit vliv právě Kinga, a když to není on, tak je to často třeba Bradbury. Nicméně, oba tihle pánové byli a jsou skvělí povídkáři, takže proč vlastně ne. Joe Hill se svou inspirací konečně nijak netají.
Na Vojáka jsem se docela těšil, nakonec to ale nebylo až takové nadšení jako obvykle u nového Asherova příběhu z Polity Universe.
Za a, je to první díl trilogie, všechno se teprve zaplétá a nic moc se zatím nerozplete. Za b, před nedávnem jsem dočetl potřetí trilogii Spatterjay, a Voják a třetí díl Spatterjay, Orbus, jsou si vážně dost podobní. Někdy až moc. Nicméně je to pořád hodně kvalitní space opera a dobrá zábava, Asher píše dobře a svižně a mě to prostě pořád baví. Užijete si jako obvykle dosyta Pradorů, bojových robotů, nesmrtelných Hooperů, všemocných umělých inteligencí, podivných kyborgů, explozí i anihilací. Celé je to okořeněné probouzejícími se Džainy a jako třešničku na dortu bych vyzdvihnul tajemnou Klientku. Za tu dávám o hvězdu navíc. A jsem hodně zvědavý, kam nás to zavede v dalších dvou dílech.
Z první Chiangovy sbírky jsem byl totálně nadšený, takže jsem samozřejmě už dlouho napjatě přešlapoval a čekal až konečně vyjde Výdech. A pak jsem se dočkal, ale... asi jsem nakonec čekal trochu víc nebo něco trošku jiného. Není to špatná sbírka, jsou tam povídky které mě dokázaly chytit a nepustit, ale nejsou takové zdaleka všechny.
Asi to bude mít každý nějak jinak, za mě ale byly bezkonkurenčně nejlepší Výdech, Pupek světa, O kupci a alchymistově bráně a Pravda faktů, pravda pocitů. Další tři povídky jsou spíš jen takové hříčky (Daceyho patentní automatická chůva, Velké ticho a Co se od nás čeká). A nejdelší kousek celé sbírky, povídka "Životní cyklus softwarových objektů", ten mě bohužel nebavil vůbec.
Když to zkusím celé nějak shrnout, tak je to zajímavá věc, líbila se mi a nelituju že jsem si ji koupil. Té první skupině povídek bych dal klidně plný počet, ty zbývající kousky to ale srazily někam kousek nad tři hvězdy.
Klub rebelů "Staří, ale ne mrtví" sice průběžně obměňuje členstvo, neztrácí ale nic na odhodlání užívat života, jak to jen jde. Můžete se opět těšit na Hendrikovy trefné komentáře k dění a politické situaci jak v okolním světě, tak v domově s pečovatelskou službou. A stejně jako v prvním dílu, je to taková hořkosladká legrace, často vás současně pobaví i dojme. Pořád je to zkrátka moc dobré čtení, a pokud se vám líbil první díl, neváhejte.
Příjemná, absurdní knížka, která se jednak dobře četla, jednak mi připomněla mně samého v některých chvilkách. A aby nedošlo k nedorozumění, nemluvím o Dopplerově fyzické výbavě :) I když, když už jsem to zmínil...
Mě to bavilo, trochu mi to připomínalo Paasilinnu a losí kámoš Bongo byl samozřejmě super.
Výborná a hlavně vtipná scifi parafráze na Tři muže ve člunu, zejména doporučím fanouškům Jeroma Klapky Jeroma, P.G. Wodehouse a Dorothy Sayersové.
Ta tíživá pochmurnost z Knihy posledního soudu zmizela v nenávratnu, místo toho dostanete nezaměnitelnou atmosféru viktoriánské Anglie včetně krásných slečen na vdávání, upjatých dam, záhadných spiritistek, bezchybných majordomů a mírně potrhlých profesorů. O psu a hlavně o kočce ani nemluvě...
Co to je biskupův pařízek jsem si musel najít na wikipedii, jsou to věci na tom světě...
Řekl bych, že tenhle styl Connie Willisové sluší o moc víc než ta bezútěšnost morové rány. Já jsem se výborně bavil a dost mě mrzelo, že už je konec.
Druhý díl je hodně o saském králi Wessexu Alfredovi a Uhtred to s ním fakt nemá lehké. Musí se kolikrát opravdu tvrdě kousnout, aby toho pánbíčkářského parchanta neposlal ke všem ledovým obrům Jötunheimu a nepřešel k Dánům. Já bych to na jeho místě udělal už dávno a soudě podle toho jak je to napsané, to samé by udělal i Bernard Cornwell :)
Když porovnám s prvním dílem, není to ani o chlup horší, pořád nestačíte otáčet stránky. Takže plný počet, co s tím jiného?
Cordwainer Smith není zdaleka tak známý jako třeba Arthur C. Clarke, Isaac Asimov nebo Philip K. Dick. A je to škoda, jeho povídky jsou kouzelné, zejména když je berete pěkně jednu po druhé, tak, jak je to v této sbírce. Čte se to skoro jako nějaké bajky nebo legendy o budoucnosti, plné poezie a humanismu, není to žádná hard scifi. Ten tón vyprávění trošku připomíná Simakovy "bajky, které si psi vyprávějí u táborových ohňů", ta snová atmosféra vám může připomenout Bradburyho. Cordwainer Smith je ale přesto naprosto svůj, toho si s nikým nespletete.
Faber vás vždycky překvapí, a když už dá do knihy 17 povídek, překvapí vás holt sedmnáctkrát za sebou. Je tu ještě víc nápadů než v "Někdy prostě prší", nejrůznější styly, žánry, situace i prostředí, prostě moc dobrá sbírka, u které se nudit nebudete.
Dobrou hard scifi si občas přečtu moc rád, a "kronika osídlování Marsu", to znělo vážně slibně. A nakonec zklamaný nejsem a dám jí tři hvězdy, i když musím připustit, že nejméně dvě třetiny knihy jsem uvažoval jestli to vůbec dočtu. Jak to?
Je tam totiž hned od začátku několik věcí, které mi silně lezly na nervy. Zejména někteří členové první skupiny kolonistů, a to bohužel zrovna ti, kteří dostali nejvíce prostoru. Třeba šéfka ruské skupiny Maja - tahle ženská má jedinou odbornou zdatnost, a to je schopnost vlézt s kdekým do postele. Nijak jinak se vlastně neprojevuje, když tedy nepočítám periodická nervová zhroucení. A její americký protějšek Frank není zase nic jiného než vychytralý a manipulativní politik. Proč by proboha tyhle lidi někdo posílal jako první kolonizovat jinou planetu? Leda že se jich chtěli na Zemi zbavit, tomu bych rozuměl.
Další věc: osídlení Marsu je grandiózní projekt, stojí to miliardy dolarů, trvá to řadu let. Ale v podstatě celou první polovinu knihy se řeší, co tam vlastně lidé budou dělat, jestli budou Mars jen zkoumat a jinak nezasahovat, nebo se ho budou snažit měnit, nebo tam budou těžit suroviny... Člověk by skoro řekl, že by si to mohli rozmyslet dřív, než tam pošlou tisíce kolonistů.
Tohle jsem ale překousnul, protože kromě těchto podivností je tu i spousta zajímavého čtení o terraformaci Marsu, kosmických výtazích, městech pod kupolemi - a také dechberoucí popisy marťanské krajiny. Definitivní odměnou mi byla poslední třetina, která má fantastické tempo. Kapitoly o marťanské revoluci jsem shltnul na posezení a úplně to změnilo můj názor na celou knihu. Až tak, že se pouštím do druhého dílu.