frantisek0724 komentáře u knih
Soubor povídek z pekla ostrovů gulag. Není to veselé čtení, mnohé kapitoly předčí nejdrsnější současné horory. Touto knihou uzavírám svou pouť po souostroví,jdu se ponořit do klidnějších vod literatury. Smekám před všemi "nevinnými", kteří peklo gulagů dokázali přežít.
Hezké čtení, jde-li to napsat o čarodějnických procesech, mučení a upalování nevinných obětí. Pan Kaplický opět nezklamal!
Knihu lze označit za dvojče díla Na západní frontě klid. Je to mladší, méně slavný bratříček. Stejný mustr- válka, mladý voják ve válce, dovolená, návrat,smrt. Je to klasický Remarque, výpověď "ztracené generace". Není to čtení veselé, což od Remarqua asi nikdo nečeká. Pokud jste četli výše zmíněný román Na západní frontě klid a nejste vyloženě Remarqua fanoušek,pak tuto knihu můžete vynechat,nic nového se zde nedovíte. Já mezi příznivce patřím,i proto hodnotím vysoko.
Krátká, jasná, čtivá jednohubka se zajímavým vyústěním příběhu. Pro mě je kniha nejvíce zajímavá tím, že byla napsána v roce 1938. Tudíž o autorčině jasnozřivosti není pochyb. Již méně souhlasím s tvrzeními, kterými je kniha doprovázena,jako např. že se jedná o nejúčinnější svědectví o nacismu, jaké se kdy v beletrii objevilo. Ano, možná v roce 38 šlo o výjimečné a jasnozřivé dílo, nicméně dnes je možné přečíst daleko více knih na toto téma. A pro mě osobně i lepších.
Remarquova klasika,jeho nejznámější román. Remarque mě provází od mládí,je to pan spisovatel, mám rád všechny jeho díla,jeho styl je nezaměnitelný.
Rozhodně doporučuji tento příběh "ztracené generace" přečíst.
Pouze zopakuji to, co zde již bylo napsáno. Krásný příběh, který je lépe číst, než o něm psát.
Takové laskavé čtení to bylo. Sice téma neradostné, z doby velice pohnuté, z míst, na kterých by se asi nikdo z nás nechtěl ocitnout. Zvláště ne mezi lety 1920-1940...Přez to však, snad že kniha je vyprávěna ústy malého chlapce, četlo se mi samo a lehce. Neřeším co všechno si ve svých pamětech Slávek přidal s co pozměnila autorka. Ať to bylo jakkoliv, samo putování po Sovětském svazu muselo být v té době mega dobrodružství. Závěrem jen poznámka, Trosečník není četbou jen pro větší děti. Možná je to právě naopak, spíš dospělý, který zažil rudé zatmění, pochopí.. A že u nás to byla v době Velké čistky ve srovnání s tím, co se dělo v Sovětském svazu ještě pohodička...
Krásný příběh, lepší zakončení roku s knížkou v ruce jsem si snad nemohl přát. Doporučuji. Film jsem viděl již před několika lety, ale kniha byla ještě lepší. A přesně, ten citát, kterým začíná svůj komentář předchozí uživatel, sedí jak... na hrnec.
"Stále se mi stává, že někdy v noci vyjdu ven a dívám se do nebe, někam k souhvězdí Lyry. A pořád si říkám, jestli..."
Mezi příznivce pana Dostojevského se rozhodně nepřidám. Kniha mně nudila od samého začátku,zdlouhavost vyprávění unavovala, psychologie Raskolnikova mi lezla na nervy,o nějakém souznění s hlavní postavou nemůže být řeč. Nuda, měl jsem problém knihu dočíst. Možná kdybych četl dílo v originále,mohl bych ocenit jazyk autora. Takto v překladu mě kniha ničím nezaujala.
Kniha bývá označována za jeden z nejlepších válečných (protiválečných) románů. Mezi mé nejoblíbenější nepatří,nicméně za přečtení stojí.K dobru budiž knize přičtena skutečnost,že autor prožil část války jako voják wehrmachtu,když jako sedmnáctiletý narukoval,sloužil u výsadkářů,krátce i na východní frontě,kde byl zajat.Vlastní zkušenost je v takovém případě k nezaplacení,dodává románu na autentičnosti. Deziluze autora,kterou si prošel jako tisíce dalších,z díla prýští jak pramen Vřídla. Jinými často zmiňovanou propagandu chápu,je třeba si uvědomit,kdy a kde byla kniha vydána.
Závěrem- kniha mě neurazila,ale ani nenadchla. Mezi mé top válečné romány nepatří,nicméně znalcům literatury 2. světové války by uniknout neměla.
Smutný a strhující příběh, napsaný krásným jazykem. Byl jsem na té strastiplné cestě spolu s Andrejkem,tak moc mě kniha pohltila...
Jsem opět o něco chytřejší,snad jsem něco málo pochopil a příště, až my budou pod okny zase pokřikovat cigáni,budu o něco smířlivější a vzpomenu si na Andrejka.
Myslím, že mi knížka uvízne pod kůží, protože je ryzím a opravdovým lidským příběhem. Navíc jsem taky dyliňák a vždy jsem dělal všechno obráceně... Naše cesty někdy hodně bolí..
Deník z blázince, co napsat více. Při čtení jsem sám sobě položil otázku: Chci tohle číst? Pročítat deník, který autor psal sám pro sebe, v rámci terapie? A pochybuji, že v době, kdy deník psal (a dost možná ani nikdy poté) uvažoval o jeho knižním vydání.
Možná jsem očekával více popisu ostatních spolupacientů, trochu více blázince. Pan Macháček se zaměřil především sám na sebe, což ovšem nelze vytýkat, je to zkrátka deník.
Pokud patříte mezi ty šťastné a máte doma malého kluka,který rád čte,neváhejte a knížku mu pořiďte. Sám jsem knihu kdysi dávno přečetl na jedno nadechnutí a prožil cestu společně s hlavními hrdiny. Moře,plavba na plachetnici,cesta neznámo kam..Sen spousty kluků mé generace. Chystám se číst znova po hodně létech,jsem zvědavý,kolik toho kluka ve mně zůstalo..
Přečetl jsem tzv jedním dechem.Hezky napsaný,poutavý román,vrcholící největší námořní tragédií v dějinách.Doporučuji.
Milé a k zamyšlení. Při čtení se neubráníte pocitu,jak ryzí člověk byl František Nepil. Člověk čte a přitom občas slyší ten nezaměnitelný hlas, který k nám promlouval z rozhlasu.
Klasika, knižní i filmová. Poněvadž jsem první viděl film a knihu četl poprvé, neustále mi v obrazech vyvstávala tvář pana Kňažka, Hrušínského, Menšíka... Krásně napsáno, ovšem styl autorův nemusí sednout každému..
Avšak prostředí léčebny, úděl alkoholika a jednotlivé charaktery jsou zde popsány bravurně.
Remarque je má srdcová záležitost. Když se něco srdce dotýká,je těžké být vždy objektivní...
Poslední a nedokončená kniha, přesto vydaná,z důvodů, které mě vlastně ani nezajímají. Nedokončenost a vědomí přicházejícího konce je fakt,ale i tak toto dílo zůstává Remarquem. .
Mezi mé oblíbené Remarquovi romány se Zaslíbená země nezařadí ( Vlastně pochybuji že by se u kohokoliv mezi nejoblíbenější mohla řadit), ale je to zkrátka Remarque, má srdcovka, takže není co řešit...
Začátek knihy velice slibný. Vcelku neotřelá myšlenka, zajímavý námět na knížku... Jenže jak jsem četl dál a dál, přišlo mi, že děj poněkud upadá, jakoby autor nedokázal potenciál knihy rozjet do potřebných otáček.
Jak říkám, ta úvodní myšlenka knihy je z mého pohledu dobrá, celkem neotřelá. Jistě nejsem sám, koho napadlo : "Jak se z obyčejných lidí, z lidí jako já, stali během druhé světové války vrazi, jak se na těch všech hrůzách mohli podílet? A jak bych se zachoval já?"
Za to si Zimních mužů cením. Každá kniha, která mě donutí klást si otázky a přemýšlet, je dobrou a přínosnou knihou.
Rovněž děkuji autorovi za dodržování historických faktů. Je super, když autor ví, o čem píše,nepřekrucuje, dá si tu práci a zjistí si o daném období co nejvíce. Jako příklad bych uvedl uvedení skutečných jmen deportovaných židů z Hamburku do Lodže, kteří se ocitli v transportu 25. října 1941.
Závěrem tedy mohu doporučit, Zimní muži nejsou špatní, alespoň ne v té literární rovině. Mohli jít trochu více do hloubky, ale kvalita tu je. A historii je třeba připomínat.
Čtení na jedno odpoledne. Trocha nostalgie, něco málo k zamyšlení. Osobně se mi více líbil Bláznův kabát.
Třetí, tedy zároveň poslední díl trilogie si mohl autor klidně odpustit. Aneb zde platí staré krušnohorské přísloví "třikrát do stejné řeky nevstoupíš."
Jak píše kdosi v komentáři přede mnou, protovy světy nepřináší nic nového, děj jakoby stále opakoval díl předchozí.. Ano, asi za tím opravdu byla snaha ještě něco vytřískat z protovy popularity.
Čekal jsem tedy alespoň na závěrečnou protovu zprávu, zda přinese něco zajímavého, co by alespoň trochu napravilo můj pošramocený dojem z této knihy. Ale nestalo se tak, závěrečná zpráva byla spíše zprávou aktivisty z hnutí duha, zapřísáhlého vegetariána, či tak něco.. Ne snad, že bych s autorovými názory nesouhlasil.. Jenže právě byla to zpráva Gene Brewera, nikoliv Prota. Od něho bych čekal něco víc.