Friedulka
komentáře u knih

Bezcitnost? Čtveřice žen je naopak pevně stmelena silným citem. Nesobeckostí, obětavostí, empatií. Jejich vzájemné pouto podle mého názoru narušuje však citelně vztahy, které by měly být primární. Vztahy k vlastním dětem, mužům i k sobě samým.
Dotklo se mě citlivé, až něžné zacházení s hospodářskými zvířaty, s nímž se často na venkově nesetkáváme. Vztah ke slepičce Agátce, kterou houpávaly v zavěšeném košíku, mne vzal za srdce.
V paměti mi zůstane rodný domek u jezera se zdmi modře natřenými.
Poslední dobou nacházím skvělé polské autory!


Knihu jsem přečetla během jednoho odpoledne, tak mě zaujala. Bála jsem se nejprve, aby téma nebylo pojato jako v Roce kohouta, ale tak se naštěstí nestalo. Není zde nic jen černobílé. Kniha nutí k zamyšlení, vybízí k otázkám.
Více prostoru bych věnovala ale psychologii postav.


Kniha přináší takové střípky, útržky. Vzhledem k tomu, že se jedná o autobiografii, očekávala jsem více náhledu do nitra vězněné ženy, ale rozumím, že čas může vzpomínky obrousit, či ne každý chce a dokáže své pocity odhalit.
Příběh by mi více vyhovoval pojat chronologicky či tematicky, v případě retrospektivy bych věnovala více prostoru jednotlivým událostem, mezníkům, spoluvězeňkyním. Velké množství fotografií z doby před uvězněním mi přišlo irelevantní.


O dětech si nechci dělat iluze, ale že by měly v devadesátých letech až takový slovník a byly to děti-neděti, tomu se mi nechce věřit.
Vadila mi vulgarita, dívky mi nebyly sympatické. A o dospělých raději nemluvit. Příběh mě nepřesvědčil o autenticitě.


Bála jsem se vulgarity, avšak byla jsem velice mile překvapena oduševnělou poezií.


Ach jo. Jak často bývá, že jeden miluje více než druhý. Šla bych za tím, kdo má opravdu rád světa kraj, hledala bych jej, nevzdala se. Bohužel mé pocity vůči Mileně jsou rozporuplné. A to jsem tak doufala.
Po literární stránce nemám co vytknout, až na psaní letopočtu slovem, jak už zmínila apq.


Tak slibný název! Po několika stránkách jsem knihu vzdala. Nešlo to věnovat jí více času.

Pohnuté příběhy deseti polských žen poslaných do těch nejodlehlejších končin. Je dobře, že vyprávění jsou úsporná, dokumentaristická. Minulost má sklon časem se zahalit lehkým oparem a rozmazávat ostré linie. Vzpomínky polských žen si však zachovaly autenticitu.


Příběh samotný byl drsný. Přečetla jsem během jedné noci.
Po přečtení jsem však pátrala, jak dalece se jedná o pravdivý osud jedné dívenky a výsledkem jsou rozporuplné pocity. Nevím, co je skutečnost a co jen fikce autora.
Se jménem matky dítěte se objevuje podezření na Münchenhausův syndrom v zastoupení, videa "nemocné" dospělé January ve mně vyvolávají smíšené pocity.
Mám problém s hodnocením. Jako beletrie ano, ale jako překroucený příběh vydávaný za skutečnost – ne. A nemohu se zbavit pachuti něčeho zkaženého v této knize napsané milujícím otcem.


Nesdílím zase až takové nadšení, kniha mi přišla až příliš dokumentaristicky pojatá, kvantita jmen, událostí dle mého převážila nad hlubším lidským rozměrem. Měla jsem bohužel trošku větší problém s hlavní hrdinkou (autorkou). Zdálo se mi to, či ne, že nám příliš často podsouvá svou krásu, výjimečnost? A její hrdost, nebo spíše tvrdohlavost, navzdory radám "lidského" vyšetřovatele, mi připadala přinejmenším dětinská.


Prostředí Amišů je zajímavé a neokoukané, líbily se mi popisy – zvyklosti této komunity, jejich obydlí, hospodářské budovy, oblečení (pověstný kapp a zpod něj se deroucí prameny vlasů)... Samotný případ mi připadal nedotažený, jeho rozuzlení uspěchané.
Obávám se, že další a další případy umístěné do náboženské skupiny Amišů, ztratí na originalitě a budou se s drobnými variacemi opakovat.
Nicméně oceňuji autorčinu výbornou znalost prostředí, včetně užité pensylvánské holandštiny (správněji pensylvánské němčiny), jež přidává určitě na autenticitě.

Jediným pedagogickým hrdinou je pseudoučitel Čapek, pokud nevíte.

Bože, sebeláska některých je nekonečná!

Bohužel Carter už naplno vykrádá sám sebe. Poslední knihy mi připadají jako z kurzů tvůrčího psaní – šablona a doplnit potřebné. První šokující vražda, ujištění, že nic děsivějšího Robert s Carlosem ještě neviděli, pro efekt mnohokrát zdůrazňováno, jak jim přebíhá mráz po zádech, tají se dech, nejsou schopni slova. Vyšetřování tedy začíná, nastupuje forenzní tým, následuje návštěva pitevny a nezbytné kolečko s výslechy svědků, většinou bezvýznamné, neboť nikdo nic neví a neviděl, ale rozepsané na mnoha stranách. Poté přichází vraždy další (většinou dvě) a vše se zopakuje. Inu, čisté spisovatelské řemeslo. A vrah ten se mihne někde v začátku a během celého vyšetřování o něm nepadne žádná zmínka. Prostě na koho to slovo padne, ten musí jít z kola ven. Myslím, že dalšího Cartera už nedám. Zřejmě se králem kriminálek nestane.

Ditta, jejíž osud je předurčen, Ditta dítě, Ditta žena. Jako jedenáctiletá jsem sáhla po tomto románu do knihovny svých rodičů. Dodnes si vzpomínám na očarování drsnou přírodou, otřesení syrovými vztahy i mezi těmi nejbližšími (matkou Ditty a její babičkou Maren), bezútěšností Dittina života. Jedna ze zásadních knih mého života. Setkání s ní v mém dětství nebylo poslední, ke knize jsem se vracela.
Existuje stejnojmenný černobílý film z roku 1946, přes své "stáří" je velmi dobrých kvalit.


Až ke křížku stoupá pomyslně i doslovně hlavní postava románu Eliška. Na sklonku života vzpomíná a bilancuje. Ve svých očích si připadá obyčejná, fádní, nezajímavá. Někomu přijde nesympatická. Mě si však získala, a to právě díky své skromnosti, opravdovosti, empatii. Příběh neklouzá jen po povrchu, není to pouze výčet prožitého (jako bohužel třeba v Šikmém kostele), ale autorce se podařilo vytvořit živé a živoucí postavy. Osobně se mi nejvíce líbilo vykreslení zdánlivě nesourodého přátelství Elišky s Janou a Gertou. Eliška, tak obyčejná a fádní, je dle mého výjimečnou ženou.


Frank Wedekind a jeho Probuzení jara je něco tak neskutečného, málo která divadelní hra dokáže člověka tak zasáhnout. Jednoaktovka, která navzdory své úspornosti (nebo právě díky ní) ve vás uvízne a nezapomenete na ni. Tématem mi vzdáleně připomíná film Bílá stuha od Michaela Haneke.
Probuzení jara jsem četla v němčině, která zde dokáže být ještě syrovější než český překlad.


Nebojte se německého naturalismu, obzvláště v podání Gerharta Hauptmanna, stěžejního německého autora tohoto směru.
Drsné, strašné, ale bohužel zdaleka ne vzdálené.


Z knihy nejsem vůbec nadšená. Děj se táhnul a přiznám se, že vedlejší linky líčící peripetie Carla, Asada a všech dalších mě vysloveně nebavily. Místo aby děj gradoval, stával se vleklým a lehce čitelným.
Samotnému případu by stačil daleko menší rozsah. V poslední třetině jsem už vyloženě přeskakovala některé kapitoly.
Takže tak, Chris Carter je Chris Carter.


Místo, kde nemůže být bůh, nebo snad ano? "Ty má maličká, ty má něžná ... ty má hloupá." Dá židovské dívce sílu mrazivá modlitba rabína, který je správcem v sušárně vlasů?
