Friedulka
komentáře u knih

Paul Celan vyvrátil slova německého filozofa Adorna, že "po Osvětimi už nelze psát básně." Celanova nejslavnější báseň Fuga smrti se naopak stala dle mého básní, která dokázala několika verši vyjádřit celou obludnost holocaustu. Pokud je možné, doporučuji číst v originále, či v překladu od L. Kundery.
Nic obdobného jsme nikdy nečetla.


Mám ráda Fukse, a tato kniha patří dle mého názoru k jeho nejlepším, nezapomenutelným.
Nic není takové, jak se zdá, posuďte sami.
Nevím proč, snad atmosférou, mi tato kniha připomíná Dürrenmattův Slib, který určitě také stojí za přečtení.

O tom, že je Robert Hunter (již podle jména) borec, si snad nikdo netroufne pochybovat, pokud by nedejbože přece jen, tak nás autor hned umlčí dechberoucím životopisem tohoto nadaného superinteligentního detektiva (a raději hned, až na výjimky, v každém díle). Neméně zdatný je jeho parťák Carlos Garcia alias Sancho Panza.
Zloba je skvělá, tady se opravdu někdo móc zlobí, až to hezké není. Konec trochu překombinovaný, ale to Chrisovi odpouštím.


Hadí doupě a v něm klubko zmijí. Kterápak zmijka ale kousala? Až se klubko rozmotá, budeme více než překvapeni. Závěr tak šokující, že oproti dalším knihám A. Christie kniha nebyla dlouho zfilmována.
Tuto knihu mám mezi 5 nejlepšími z pera královny detektivek.


Nezapomenutelná kniha. O dilema milující matky budete dlouho přemýšlet.


Už když jsem jako náctiletá četla knihu poprvé, byla jsem jí okouzlena a zasažena. Takto by měl vypadat příběh jednoho manželství, nic okázalého, ohromného, šokujícího. Jen prostota, opravdovost, čistá krása.
Ne nadarmo je autorka nositelkou Nobelovy ceny.
Doporučuji přečíst si její knihu Zůstala dítětem.


"Má sličná, má nebeská, má čarokrásná."
Takového tatínka by chtěl mít každý! Z něžných, přenádherných slov mrazí až do konečků prstů. Kniha je čirý děs. Smekám před panem autorem. Obsah i forma je mistrovský koncert!


Samotná knížečka zaujme již vizuálně, dýchne na nás středověk s Hildegardinými myšlenkami, které nejsou uvězněny v čase.

Ospalé benátské lido v mezisezóně. Platonické okouzlení měnící se v obsesi. Hořící ohně upomínající na přítomnost cholery. Melancholické, pomalu plynoucí, snad až dekadentní. Mistrovské dílo! Film je rovněž překrásný.


Řecká tragédie v podání Maxe Frische. Osudovost smějící se rozumu. Něco takového by zřejmě nikdo nechtěl zažít. Výborný, leč těžký příběh.
Sabeth, jedno z nejkrásnějších jmen v literatuře .
Asi budu trochu za kacíře, ale film je ještě mnohem skvostnější, doporučuji.


Napadlo-li vás, jak se bude žít lidem spřízněným společnou vraždou, neváhejte a knihu si přečtěte. Skvělé, skvělé, skvělé.


Žena, vůz, dva němečtí vojáci. Někdy cesty nevedou tam, kam mají. Otevřete bránu a nechte se pohltit smrkovým lesem. Smutně krásné. Varhanní koncert pod klenbou stromů.
Film je také mistrovským dílem.


Podle mě nejlepší kniha od Remarquea.
Švýcarské sanatorium jen kousek od nebe. Dvě rozdílné postavy, jejichž cesty se protnou. Doporučuji.


Variace na starozákonní příběh o Kainu a Abelovi. Jedna z nejlepších knih!
Jméno Cathy jen tak nezapomenete.


Málokdy čtu detektivky opakovaně, ale tato je jedna z několika, po kterých jsem sáhla znovu. Má totiž mnoho co nabídnout. Pohltí nejen samotný děj, ale také ponuré prostředí staré nemocnice, rovněž vynikající popisy, které celkovou atmosféru umocňují. Příběh vás vtáhne a nepustí.
PS. Žaludeční sondu po přečtení knihy bych si raději ještě dobře rozmyslela.


Nejzajímavější mi připadl osud Anděliny matky. Přerod malé Anděly v sobeckou ženu se mi zdál obtížně uvěřitelný. Hájovna mi byla mnohem bližší.


Knize s tak krásným nostalgickým obalem nešlo odolat. Jsem ráda, že příběh byl rovněž výborný, byť velmi bolestný. Hájovna na samotě otevřela dveře do samoty mnohem tíživější.
Kniha mě oslovila svou lehkostí a úsporností mnohem více než Spálená křídla či Rafanda.


No, já nevím, snad ani není podstatné, zda autor zamýšlel napsat povídku, či novelu – na novelu je zde příliš popisů dle mého vkusu, na povídku zase závěr je dosti vygradovaný. Hlavním problémem je přílišné tlačení na pilu při použití jazykových prostředků. S metaforami by se mělo zacházet jako s kořením, autor se toho ale očividně nebál a téměř v každé druhé větě se pouštěl do metafor, a to značně neobvyklých, např.: Slunce svítá rychle/ lodní šroub je slimákem moře... Toto mě uvádělo v úžas a bezpečně odvádělo od textu. Jinak by příběh nebyl špatný.


Jedna z nejkrásnějších a nejlidštějších knih, které znám. Dlouhé odstavce bez interpunkce mistrně vyjadřují naléhavost sdělení hlavní postavy jménem Jan Dítě (zde plně platí nomen omen). O čtenářovu pozornost se také postarají opakující se úvodní slova každé kapitoly: Dávejte pozor, co vám teďka řeknu".
Co stránka, hluboká pravdivá myšlenka. Jan Dítě mi byl sympatický od samého začátku, získal si mé srdce svou opravdovostí a schopností vidět svět citlivýma dětskýma očima.
Ke knize se opakovaně vracím. Filmová podoba se mi vůbec nelíbila.