Friedulka komentáře u knih
Krásná poetická, melancholická novela zanechala v mém srdci obrazy, zabodnuté jako střepiny v trávě – malý domek v zahradě, tiché noci, bílý pokoj, plavé copy, pohlednice z Alp, nezaplnitelná prázdnota, psík, sbalený kufr, vlaky, které přiváží a odvážejí, propast, kterou nelze překlenout.
Na takový příběh nejde zapomenout.
Potkala jsem tichou krásu.
Krásné, poetické, dechberoucí! Takový styl psaní mám ráda. Kniha mě tak pohltila, že jsem ji s sebou brala na horské túry v Alpách a četla všude, kde se dalo. Zuzana byla silná, ale zároveň citlivá, empatická.
Obtížné shánění jídla během války bylo tak sugestivně vylíčené, vyvolávalo podobné pocity jako při čtení Hladu od Knuta Hamsuna.
Chytlavá kniha, je vidět, že ji psal psychopat.
Jen málokdo dokáže podělit se s takovým neutuchajícím úsilím a nadšením o svou temnou stránku osobnosti, a to nejen prostřednictvím této knihy, ale rovněž četnými přednáškami, rozhovory. Náš psychopat má zjevnou radost sám ze sebe. Nejvíc mě dostalo jeho vyjádření, že děti považuje většinou za nudné, ale jeho vlastní, to je úplně něco jiného, jak samozřejmě potvrzují i druzí.
PS. Kdoví, jestli autor nás od začátku nehoupe.
Bůh nebyl.
Obdivuji sílu žít těchto lidí, kteří si prošli hrůzami holokaustu.
Knihu jsem četla jednoho krásného letního dne na alpské louce vysoko v horách. O to strašlivější byla představa, že v poměrně nedávné době něco tak obludného se odehrávalo.
Velmi zvláštní postavou byla ta Neonila. Líbilo se mi, že nic není v knize nerealisticky černobílé. Nejvíce mě pohltila první část příběhu ve Smolensku. Velmi, velmi zvláštní.
Já to vzdávám! Kniha mi stojí v knihovně již nějaký ten týden, zkoušela jsem číst, ale nejde to. Gerta nenašla mé sympatie, nejsou mi blízké tyto ukřivděné ženy. Ano, zažila strašné okamžiky, ale mohlo to být mnohem horší, vzpomeneme-li na osud českého obyvatelstva, a to nemluvím o lidech židovského původu. Každý člověk má svůj individuální osud, ale obecně platí: Když se kácí les, lítají třísky. A upřímně, Gerta nebyla žádná bojovnice proti nacismu. Tak buď s něčím souhlasím, nebo se proti tomu nějakým způsobem vymezím. Je mi jasné, že téma odsunu Němců je populární, ale pro mě jinak, ne černobíle. Ani literárně autorka nepřesvědčila.
Milé pohlazení po duši. Psáno pro děti, přesto s přesahem i pro dospělé čtenáře. Neuvěřitelně radostný, optimistický a vděčný slepý chlapec, který se stal světlem pro další podobně postižené.
Jen poznámka – překlad třináctileté dívky je překvapující, ale všimněme si, že pochází z česko-německé rodiny, tudíž startovací podmínky jsou zde odlišné oproti dítěti, které z bilingvního prostředí nepochází.
Tak s takhle skvěle vystavěnou atmosférou jsem se už opravdu dlouho nesetkala. Autorovi se výborně podařilo vtáhnout mě do malého srubu uprostřed hor, mrazivé zimy a neproniknutelné tmy. Tak z toho by se člověk zbláznil! S hlavní postavou jsem propadala panice, strachu, trpěla chladem a cítila vlčí hlad.
Na knize si také cením, že je zasazena do originálního prostředí, do mně známé Malé Fatry – neexotické prostředí dokáže vystavět mnohem reálnější kulisu.
Tuto knihu hodnotím jako velmi originální a sugestivní.
Bála jsem se, aby závěr vše nepokazil, nebyl příliš banální, ale nabízející se rozuzlení bylo v podstatě logické.
Ráda si hned přečtu další autorovy romány.
Zajímavá je grafická podoba knihy, na samotné obálce mě překvapilo, jak byla zřejmě záměrně výtvarně pojata. Dlouhou dobu mi připadala jen černá, až později, podobně jako se to stalo v příběhu, začala jsem si všímat vystupující hradby lesa a malého srubu.
Určitě doporučuji!
Proti povídkám nic nemám, někdy dokážou vzít za srdce a usadit se v paměti. Nemyslím si, že u této povídkové knihy se to povede. Až na výjimky mi připadají příliš přitažené za vlasy, zdá se, že autorka hodně tlačí na pilu. Příběhy jsou vesměs o duševně nevyrovnaných jedincích, kteří se neumí či nechtějí postavit čelem problémům, vyrovnat se s minulostí – prostě chybí jim životaschopnost. Zmiňovanou výjimkou dle mého názoru je Zbytečný člověk, jenž řeší zásadní etickou otázku a následky volby a dále Pozůstalost, která na mě dýchla tíživou patologickou láskou. Nápad sejít se po 20 letech mi připadá ne příliš šťastný.
(SPOILER) Krásně napsaný příběh dívky, která se nedokázala přerodit v opravdovou ženu zodpovědnou za svůj život a obětovala sebe i lásku člověka, který ji miloval, za nelásku matky – nematky. Símce jsem zpočátku rozuměla, věřila, že se dokáže vzepřít, ke konci mi však byla až nepříjemná. Otevřený konec možná mohl dát nějakou naději, obávám se ale spíš, že Símku pomalu zasypal prach "staropanenství".
Přečíst tuto knihu bylo zkouškou mé vytrvalosti. Vzorní až velevzorní vyšetřovatelé, někteří velmi outlocitní, až se člověk ptá, jak vůbec dlouho svou práci budou schopni vykonávat. Vrah, který v závěru vrahem není. Opravdový pachatel se v podstatě v případu neobjeví, na scénu vstoupí až na samý kone., což je v rozporu se zásadou psaní detektivních příběhů dle pátera Knoxe. Kniha je velká nuda a šeď, o zbytečných klišé již pojednával předchozí příspěvek. Název Perníková chaloupka mi připadá velmi zavádějící.
Do dalších dílů se rozhodně nepustím.
Originální téma – okouzlení nacismem v amerických kulisách. Pohnutky "hodného hocha" jsou uvěřitelné, jeho rodinné prostředí je zdařilou líhní takovýchto pokřivených dětí.
Méně uvěřitelné je sadistické řádění starého nacisty, který pracně léta budoval svou anonymitu.
Přes to vše, je Kingova kniha skvělá, mrazivá a utvrzuje mě, že zdařilejší jsou autorova díla, jež postrádají mystérii.
Cesta z Litvy až do polární sibiřské noci, jejíž mrazivost a nehostinnost, a současně poutavá drsná krása, je zdařile vylíčena. Popis stavby přístřešku, který měl vězně uchránit před chladem a větrem jen tak z hlavy nedostanu.
V příběhu vystupují postavy, které i v extrémní situaci projeví lidskost, hlavní postava Lina mi ale k srdci nepřirostla, bližší mi byla její matka a Kreckij, který svým způsobem byl také vězněm. U Liny mi scházela vděčnost.
Bezcitnost? Čtveřice žen je naopak pevně stmelena silným citem. Nesobeckostí, obětavostí, empatií. Jejich vzájemné pouto podle mého názoru narušuje však citelně vztahy, které by měly být primární. Vztahy k vlastním dětem, mužům i k sobě samým.
Dotklo se mě citlivé, až něžné zacházení s hospodářskými zvířaty, s nímž se často na venkově nesetkáváme. Vztah ke slepičce Agátce, kterou houpávaly v zavěšeném košíku, mne vzal za srdce.
V paměti mi zůstane rodný domek u jezera se zdmi modře natřenými.
Poslední dobou nacházím skvělé polské autory!
Knihu jsem přečetla během jednoho odpoledne, tak mě zaujala. Bála jsem se nejprve, aby téma nebylo pojato jako v Roce kohouta, ale tak se naštěstí nestalo. Není zde nic jen černobílé. Kniha nutí k zamyšlení, vybízí k otázkám.
Více prostoru bych věnovala ale psychologii postav.
Kniha přináší takové střípky, útržky. Vzhledem k tomu, že se jedná o autobiografii, očekávala jsem více náhledu do nitra vězněné ženy, ale rozumím, že čas může vzpomínky obrousit, či ne každý chce a dokáže své pocity odhalit.
Příběh by mi více vyhovoval pojat chronologicky či tematicky, v případě retrospektivy bych věnovala více prostoru jednotlivým událostem, mezníkům, spoluvězeňkyním. Velké množství fotografií z doby před uvězněním mi přišlo irelevantní.
O dětech si nechci dělat iluze, ale že by měly v devadesátých letech až takový slovník a byly to děti-neděti, tomu se mi nechce věřit.
Vadila mi vulgarita, dívky mi nebyly sympatické. A o dospělých raději nemluvit. Příběh mě nepřesvědčil o autenticitě.
Bála jsem se vulgarity, avšak byla jsem velice mile překvapena oduševnělou poezií.
Ach jo. Jak často bývá, že jeden miluje více než druhý. Šla bych za tím, kdo má opravdu rád světa kraj, hledala bych jej, nevzdala se. Bohužel mé pocity vůči Mileně jsou rozporuplné. A to jsem tak doufala.
Po literární stránce nemám co vytknout, až na psaní letopočtu slovem, jak už zmínila apq.
Tak slibný název! Po několika stránkách jsem knihu vzdala. Nešlo to věnovat jí více času.