Gedzita komentáře u knih
Pro mě obrovské překvapení a objev letošního roku. Knížku jsem louskala v angličtině a čte se opravdu dobře. Felicia je hodně zvláštní postavička a její tovrba mě neskutečně baví. Hodně mě překvapilo, jak hluboká témata se za jejím haha stylem vyprávění skrývala. Tohle by si měl povinně přečíst každý introvert, který část života strávil shovaný v hlubinách internetových diskuzí nebo světa RPG.
Za mě velké zklamání. Je to opravdu ryzí Murakami, kterého miluju, román má vše, co jeho předchozí knížky, ale... možná proto, že je to stále stejné, není to ono. Možná kdyby mistr knížku proškrtal na polovinu a nepoužíval tolik osvědčené motivy z těch předchozích, ztratila by na rozvleklosti a byla stravitelnější. Ústřední motiv o hlednání inspirace a cesty sebevyjádření je mi velmi blízký, škoda ho.
Zaklínače jsem louskala načtyřikrát. Byla jsem odhodlaná ho konečně pokořit, než vyjde seriálová adaptace, ale zůstanu u povídek a jedničky, příběh mě nedokázal upoutat. Vlastně ani nevím proč, postavy jsou nahozené zajímavě, ale při čtení jsem pořád ztrácela nit. Třeba jednou...
Krásně napsané, ale smutné osudy tří generací, ze kterých dýchá prázdnota, smutek, bezvýchodnost a osamělost. Rozhodně nejde o odpočinkové čtení, ale knížku hodnou zamyšlení.
Miluju knihy, ve kterých do sebe dějové linky na konci zakliknou jako puzzle. Zde navíc máme tři hrdinky ze tří tak odlišných prostředí, že si člověk na začátku říká, zda je vůbec lze prvázat... Osobně pro mě bylo nejsilnější zamyšlení nad kontrastem způsobu života kariéristky Sarah a údělem Samity. Nedokážu říct, který na mě působil tíživěji, jestli ten dobrovolný, nebo nedobrovolný.
Dalo to práci dolouskat, ale konec byl přesně podle mých představ.
Ubývá humor, přibývají nechuťárny, ale já to k... musím dočíst!!! Moc se mi líbí, jak autor pracuje s reáliemi z “minulosti” - Černobyl coby místo s nejmenší radiací v okolí a jeden z největších slizounů bývalý yutuber. Oujé!
Kdyby nešlo o postapo zasazené do českých luhů a radioaktivních hájů, asi by mě čtení moc nebavilo, jako audiokniha ale knížka byla moc fajn. Oceňuji skvělý černý humor typu “co se v mládí naučíš, po apokalypse jako když najdeš”. A postava Otce Josefa, geniální nápad.
Nebylo to špatné, ale vztahu hlavní dvojice jsem prostě neuvěřila.
Knížka se nám domů dostala náhodou, dlouho se mi do ní nechtělo, ale když na ni i manžel pěl ódy... Nakonec jsem ji zhltla za den. Neskutečné životní osudy, nadhled a hlavně krásne vykreslená celoživotní vášeň Prachtelových. Mají můj neskonalý obdiv. Škoda, že se knížka nedostala do širšího povědomí.
Hana měla tu smůlu, že jsem ji četla po knížce reálných vzpomínek na dobu druhé světové a totality. V tomto přímém srovnání na mě osudy postav působily nereálně, vykonstruovaně, jakoby tam bylo od vší hrůzy a křivd trochu. Je to dobrá kniha, ale asi ji momentálně nedovedu dostatečně ocenit.
Příjemné překvapení. Mám ráda sbíhající se příběhové linky, hodně mě bavily pasáže ze Šibuji a školní esej o Vodě mě úplně uhranula. Knížka má překrásnou úpravu a ilustrace, o to víc mrzí do očí bijící odfláknutá korektura, za tohle by nakladatelství měla platit pokuty. Dávám zasloužené čtyři hvězdičky, jen pořád nevím, jestli mi ten konec vadil nebo ne...
Uznávám, je to trochu přitažené za vlasy. Autor to samozřejmě mohl pojmout zcela realisticky jako srdceryvný vědecko-fantastický thriller plný depresí a vážných existenciálních úvah. Díky bohu se ale rozhodl napsat skvělý příběh o věčně fótkujícím týpkovi, co pěstuje brambory, zbastlí nezbastlitelné, nesnáší disco a hm, jo, trčí zaseklý na Marsu. Je to spíš taková scifi dobrodružná literatura a i přes nepřežvejkatelné pasáže o vrtání děr, odborné ničení majetku NASA a výrobě vody z vesmírného paliva jsem se královsky bavila. Plusové body za zábavné momenty mimo povrch Marsu, třeba to, že Číňani dali Majkovi do večeře (pravděpodobně) oko, páč je debil... Ps: Film jsem neviděla.
Nádherné, tiché, až meditativní, hluboké, plné lásky k přírodě a silných myšlenek. Tahle knížka od čtenáře vyžaduje klid, zastavení se. Úžasné dílko „o ničem“.
Z knížky mám dost rozporuplné pocity. Rozhodně je čtivá a s velmi silným poselstvím, že i maminčina slečinka s vážnými zdravotními problémy dokáže vystoupit ze své komfortní zóny a dokázat nemožné. Autorka má rozhodně můj obdiv, nejen, že šla naprosto otevřeně s kůží na trh, ale že se na PCT vydala s dala to. Styl psaní mi ale moc nesedí, přijde mi dost nevyzrálý a uspěchaný, takový holčičí deníček. Trošku škoda. Ale i tak - úžasné zážitky a klobouk dolů!
Ještě překombinovanější slátanina než Stařík. Opět spousta politiky a prapodivných rádoby vtipných postaviček a momentů. Tohle fakt není můj šálek čaje.
Budu hodnotit celou trilogii najednou a asi to bude dlouhý. Podobně jako mnozí přede mnou budu mít po Vzpomínce problém vzít do ruky cokoli “normálního”. Jsem uchvácená, ale zároveň i hluboce vnitřně otřesená a unavená. Jde o opravdu složité čtení, hlavně většina prvního i druhého dílu je našlapaná technikou, fyzikou a politikou a tady moje soustředění pokulhávalo a říkala jsem si, že to vážně nedám. Pak ale přišly momenty, které mě přibily do židle: že dvě naprosto odlišné civilizace jsou přesto v jádru tak podobně smýšlející, vědomé vyrovnání se se stovky let plánovanou mimozemskou invazí a princip Temného lesa, to už z mého pohledu nejsou běžné texty beletrie, ale takřka vědecké teze na pomezí filosofie, astrofiziky a reálného vhledu na možnou podobu vesmíru. Ve třetím díle už se autor nechává beze zbytku strhnout svou fantazií a chrlí neuvěřitelné množství nápadů, jak lidstvo zachránit a zdecimovat zároveň. Projekt Schodiště a Stvrzenka jsou jedny z nejděsivějších věcí, se kterými jsem se asi v literatuře doteď setkala. Musím ale přiznat, že posledních 50 stránek už bylo pro mě natolik nepochopitelných a nevstřebatelných a šílených, že jsem knihu vlastně nedočetla a nějak nevím, jestli to nějak celé reálně skončilo... Lituji jediné drobnosti, že jsme se vůbec nedozvěděli, jak to vlastně bylo s Tchien- mingem.
Tuhle trilogii by si měl povinně přečíst každý, kdo je toho schopen, protože kdo ví, jestli nás něco podobného v budoucnu opravdu nečeká.
Číst Lockeho je jako koukat na Dextera, víte, že to jsou syčáci, ale prostě jim musíte fandit. Autor je největší Pán parchant z celé bandy, přesně ví, které charaktery si my čtenáři oblíbíme a pak nám zlomí srdce. Nastíní kus děje a pak odskáče o kus zpátky a ejhle, nic není, jak se zdá. A město stvořené dávnou civilizací, které lidé osídlili jako ráčci poustevníčci je prostě úžasné. Jsem zvědavá na dvojku a jestli se v budoucnu dočkáme Szabetty, to je hotová paní Kolombová!
Pohádka o Starmanovi. Nádherné, brečela jsem jak želva.
Rowlingová si asi chtěla napsat vlastní fanfikci, jinak si vznik téhle slátaniny nedokážu vysvětlit.