Gimli komentáře u knih

Konečně tu máme teorii zamrzlé evoluce zasazenou do širokého kontextu se všemi jejími důsledky. Čas ukáže, jestli obstojí, ale v této formě je vskutku lákavá. I když je Flegr čtivější, Toman zde konečně jde do větší hloubky.

3 27.07.2020

Ucelený obraz současné Evropy, který je horší, než bychom si přáli. Snad se poučíme. Jenom škoda, že ti, kteří by tuto knihu měli číst především, si ji nejspíš nikdy nepřečtou.

3 13.02.2020

Po Pádu titánů už jsem věděl, do čeho jdu, a bral jsem občas trochu úsměvné vmanévrovávání postav do vzájemných setkání a dějinných událostí jako nezbytný atribut Follettova záměru. A tak jsem se prostě nechal unášet strhujícím Follettovým stylem, díky němuž je velmi obtížné přestat číst nebo alespoň na hrdiny a jejich osudy přestat myslet.

3 05.03.2019

Stručné, srozumitelné a hlavně fakticky správně! Moje dvouapůlletá dcera si o Profesora Astrokocoura sama říká a fascinují ji zejména planety a Pluto, které pláče, že už planetou není.

3 10.11.2018

Opět skvělé čtení. Zejména pasáže o Dawkinsově dráze lektora v Oxfordu jsou velmi inspirativní. (čteno v originále)

3 30.12.2016

Chytře napsané vyprávění, při němž mi Bodanis doslova vnutil vědomosti, aniž bych měl pocit, že se něco učím. Některé pasáže, zejména vývoj atomové bomby, byly vyloženě strhující a místy mě doslova mrazilo v zádech nebo jsem napětím téměř nedýchal. Tohle se mi u populárně naučné knihy ještě nikdy nestalo!

PS: Pokud se někdy bude dělat dotisk, bylo by dobré odstranit překlepy, kterých je v českém vydání hromada a někdy dokonce mění význam sdělení. To mi u knih tohoto typu připadá jako čiré diletanství.

3 29.09.2013

Další ukázka Dawkinsova umění popularizačního psaní. I když tentokrát musím přiznat, že mi některé pasáže připadaly zbytečně rozvleklé. Jestli to bylo tím, že už jsem se z mnoha argumenty setkal v jiných Dawkinsových knihách, nebo to bylo skutečně příliš zdlouhavé, nemůžu dost dobře posoudit. Jinak vesměs souhlasím s tím, co napsali TheRaven a Chogori, takže se nebudu dále rozkecávat. (čteno v originále)

3 24.08.2013

Pandin palec bylo moje první setkání s S. J. Gouldem a musím říct, že jsem byl okouzlen nejen jeho nadhledem a erudicí ale také nádherným jazykem, čemuž určitě napomohl i výborný překlad Ivo Šmoldase a Ladislava Vereckého. Gouldovy úvahy dle mého neztrácejí z aktuálnosti ani dnes a rozhodně mě mnoho z nich přimělo nahlížet na evoluci i vědu zase trochu jinýma očima. Pandin palec doporučuji všem se zájmem o evoluci, pozadí vědeckých objevů a vůbec těm, kteří nevěří, že i vědci jsou normální lidi se svými tužbami, strachy a emocemi.

3 24.04.2012

Když byl Alister McGrath, ateista a chemik, z něhož se stal křesťan a teolog, v sedmdesátých letech minulého století požádán, aby napsal křesťanskou reakci na Dawkinsův Sobecký gen, odmítl s tím, že se ještě necítí připraven. Dawkins během následujících třiceti let vydal několik dalších knih, v nichž se jeho postoj k bohu, víře a náboženství postupně zostřoval. McGrath, byť obdivovatel Dawkinse jako popularizátora a vědce, cítil, že Dawkinsovy útoky proti bohu již nelze nechat bez odezvy, a v roce 2004 vychází Dawkinsův Bůh: Geny, memy a smysl života. Je třeba zdůraznit, že McGrathova kniha není reakcí na Dawkinsův Boží blud, ale na všechny jeho předchozí práce, v nichž se mimo jiné obouvá do bohů a náboženství._____Už během čtení jsem začal nabývat dojmu, že McGrath řeší spíše podružné záležitosti a vyhýbá se Dawkinsovým silným argumentům. McGrath například věnuje hodně prostoru tomu, aby vyvrátil nebo přinejmenším zpochybnil Dawkinsovu memetickou hypotézu o kulturní evoluci, na níž Dawkins ukazuje, jak se může víra a bůh šířit lidskými myslemi. V závěru této části McGrath vítězně prohlašuje, že memy jsou pouhá a důkazy nepodložená hypotéza. Já jsem ale přesvědčen, že Dawkins nikdy nic jiného netvrdil. Memetický koncept je hypotetický už od samého začátku a nikdy nebyl předkládán jako fakt založený na robustních datech a měřeních. Memy jenom nabízejí možný mechanismus kulturní evoluce._____Na začátku knihy se McGrath poměrně důkladně zaměřuje na vztah vědy a boha. Dochází k závěru, že věda se k bohu díky jasné metodické vymezenosti nemůže vůbec vyjadřovat. Potíž je v tom, že tohle své tvrzení v celé tomuto věnované kapitole nepodloží jediným validním argumentem. Pouze se odkazuje na autority, které to tvrdí taky, ale opět bez argumentace. McGrath Dawkinsovi vyčítá, že jeho argumentace je často spíše rétorické cvičení než důkazy podložené tvrzení, ale už v úvodní kapitole, na níž má ze značné části stát zbytek knihy, se dopouští téhož._____Hodně prostoru McGrath věnuje vyvracení Dawkinsova tvrzení, že víra je slepé přesvědčení i navzdory jasným důkazům. Osobně si myslím, že když Dawkins mluví o věřících jako slepých ovcích bez špetky kritického myšlení, tak má na mysli slepé ovce bez špetky kritického myšlení, nikoli rozumně uvažující a kriticky myslící věřící typu Alistera McGratha, i když je přesvědčen, že i tito lidé žijí v bludu. Dawkins sám říká, že osobní víra, byť třeba slepá, je každého věcí. Ale vadí mu, pokud někdo svou osobní víru založenou na dogmatech, nikoli na důkazech a faktech, vydává za pravdu a pak na základě podobných nesmyslů ovlivňuje např. veřejné dění nebo svobody jiných lidí.______Velký problém spatřuju v McGrathově tvrzení, že ateismus je víra. Podpoře toho tvrzení McGrath věnuje opět obsáhlou část. Ovšem opět nenajdeme jediný validní argument založený na důkazech, pouze vágní tvrzení. Navíc McGrath tvrdí, že např. Marxismus a Leninismus a komunistická zvěrstva ve východním bloku a v bývalém Sovětském svazu jsou důsledkem ateismu. Opět zcela nepodložená tvrzení. Jsem přesvědčen, že Stalin ani nikdo jiný nekonal ve jménu ateismu. Na druhou stranu jsem ale přesvědčen, že sebevražedný muslim se vyhazuje do vzduchu právě ve jménu svého boha a protože skálopevně věří tomu, že za svou mučednickou smrt přijde do nebe._____Další obsáhlou část věnuje McGrath historické symbióze vědy a víry a ukazuje, že teologie a názory křesťanů na boha jsou značně plastické a že se v dějinách mnohokrát proměnily v závislosti na rozvoji vědeckého poznání. Člověk zde skutečně nabude dojmu, že věda a víra nejsou v rozporu, jak tvrdí Dawkins, ovšem při pozorném čtení se ukazuje, že je tomu tak prostě proto, že boha jako vysvětlení a jako stvořitele a hybatele postupně nahrazuje věda, a teologové vždy nalezli způsob, jak boha s vědeckým poznáním sladit, vždy ale za cenu toho, že už v daném odvětví boha nebylo třeba. Bůh jako stvořitel a hybatel je stále obecnější, až vyvstává nejen Dawkinsem mnohokrát opakovaná otázka, zda je bůh v tomto smyslu vůbec potřeba. A najednou jsme u tzv. boha mezer, což znamená, že tam kde věda zatím tápe, automaticky a bez jediného rozumného důvodu dosadíme boha. To zase souvisí s tím, čemu se McGrath věnuje v úvodu knihy, totiž s tím, že boha nelze vědecky dokázat ani vyvrátit. To opravdu nelze, ale jak sám McGrath, ale i Dawkins, tvrdí, pak je to otázka pravděpodobnosti. McGrath říká, že nevíme, jaké ta pravděpodobnost je, což by asi platilo, kdyby se k existenci boha nemohla vyjadřovat věda. Ovšem právo vědy vyjadřovat se k bohu se McGrathovi zpochybnit nepodařilo._____Zde bych si dovolil citovat samotného McGratha z části věnované memům. Zajímavě to dopadne, pokud si v citaci nahradíte slovo „mem“ slovem „bůh“: „But what about memes? The simple fact is that they are, in the first place, hypothetical constructs, inferred from observation rather than observed in themselves; in the second place, unobservable; and in the third place, more or less useless at the explanatory level. This makes their rigorous investigation intensely problematic, and their fruitful application somewhat improbable.“______McGrathova kniha se dobře čte, je psaná umírněně a s rozvahou. Autor sám v závěru zdůrazňuje, že jeho kniha nemá za cíl plně obsáhnout Dawkinsovy argumenty, ale spíš otevřít debatu. Škoda, že si ke kritice Dawkinse vybral ty méně podstatné věci. Je sice asi pravda, že Dawkins se dobře nevyzná v teologii a historii teologie a náboženství. Ovšem v Dawkinsově kritice víry, konceptu boha a náboženství to má naprosto marginální význam už jenom proto, že ona kritika je založena na zcela jiných věcech. (čteno v angličtině)______PS: Pro zajímavost doporučuji asi 75 minutovou debatu McGratha s Dawkinsem na Youtube: http://www.youtube.com/watch?v=wxc0NpTZE18

3 05.03.2012

Oči do duše...
Tak by se daly nazvat Kingovy spisovatelské oči, kterými vidí do duší postav jako do výlohy. I když jsou Dračí oči pohádkovější než ostatní Kingovy knihy, autorův styl je nezaměnitelný. V první půlce pomalu rozvíjí příběh a poutavě představí postavy a duševně je do detailu rozebere. Díky tomuto rozboru se čověk s postavami sžije a druhá půlka knihy je pak neskutečně strhující. Mám rád fantasy a příběh Dračích očí mě bavil. Líbilo se mi, že ony dračí oči jsou vlastně jakousi metaforou šablon Kingových románů. (přečteno v originále)

3 08.09.2011

Film se mi líbil docela dost, knihu jsem četl později. Když jsem se do knížky pouštěl, měl jsem strach, že úvodní pasáž by mohla být nudná. Jenomže jsem se hrubě zmýlil. Koule mě strhla okamžitě, semlela tak rychle a intenzivně a vyplivla tak, že jsem hleděl jak puk ještě čtrnáct dní. Rozhodně doporučuju i těm, kteří film viděli, a nelíbil se jim!

3 01.02.2011

Na malém prostoru dokáže McCarthy strhnout příběhem a současně nechat hrdiny přirůst k srdci. Nutí mě to k srovnání s Dostojevského Bratry Karamazovými, které jsem četl před Cestou a kde autor potřeboval na vykreslení postav stovky stran.

2 16.02.2025

Jako upoutávka na krásy fungování světa tak, jak je vidí věda, je to skvělé. Dokonce i má osmiletá dcera byla schopná jakž takž chápat pasáže, které jsem jí četl. Ale hlavně to v ní vzbudilo zájem! Rovelli je výborný popularizátor.

2 15.11.2024

Já bych se zde chtěl vymezit vůči komentářům, které kritizují "filozofování", jež prokládá akční pasáže, a "nářky" hlavního hrdiny. Například flashbacky z Withlawovy výuky považuju za nejlepší pasáže románu, v nichž např. Gerrold prostřednictvím Withlawa naprosto výstižně a trefně charakterizuje společenské normy a (ne)schopnost jedinců přijímat odpovědnost nebo např. reflektuje sebeklam spousty lidí (včetně mě) vzbuzující pocit, že se orientují v základních významech (zdánlivě) jednoznačných věcí a pojmů.

2 12.09.2024

Průměrný román, od kterého se čtenáři dostane osobitý Verneův standard. Postavy jsou šablonovité, děj značně předvídatelný. Ale čte se to dobře.

2 13.03.2024

Velmi čtivé pojednání o pradávné řecké mytologii.

2 05.02.2024

Dobré čtení tak akorát pro šestiletou dceru, s níž jsme Kovářskou uličku četli. Vnímala, co je špatné a co je dobré, i to, že konat za každou cenu dobro po svém taky nemusí být ta nejlepší cesta. Za ni i za mě spokojenost.

2 27.02.2023

Vyprávění tak ujeté, že si umím představit, že s dcerkou přečtu i Alenku v říši kvant od Roberta Gilmorea, protože by vlastně nepoznala, že se učí něco o kvantové mechanice.

2 28.04.2022

Hororové a scifi povidky jsou většinou dobré, zbytek už mě tolik nebavil. Celkově to však bylo slabší, než jsem čekal.

2 08.04.2022

Povrchní plagiát a kompilát lepších knih či filmů na stejné téma. Rozhodně teenager udělá líp, když si přečte třeba něco od Stephena Kinga. A chce-li skutečné napětí s mládeží v hlavních rolích, Foglarova Stínadelská trilogie poslouží mnohem lépe. Ale musím uznat, že to odsýpalo.

2 28.03.2022