gonga komentáře u knih
Vždy mě fascinovali (pozitivně i negativně) lidé, kteří za minulého režimu uměli v socialismu kapitalisticky žít. Mezi ně patřil Karel Gott a skvěle popisuje jak k tomu došlo a co všechno pro to musel udělat. Jde o fascinující čtení, skvělou sondu do té doby. Knihou se bohužel táhne páně Klusákův úšklebek nad Karlem Gottem třeba v podobě poznámky o skutečnosti, že se delikvent Gott načapaný při veřejné masturbaci nijak nezajímal o duševní zdraví dívek, které jej při tom viděly. V té době by se nezajímal nikdo, nikdo, vyjma pár odborníků, netušil, jaké škody může podobný zážitek napáchat. Vyčítat mladičkému Gottovi toto "pochybení "skutečně naznačuje autorovu zaujatost. Karel Gott byl fenomén ať už si o něm myslíme co chceme a taky byl jen člověk s chybami a přednostmi, jakkoliv by jej mnozí dnes rádi viděli na piedestalu jako zlaté tele.
Naprostá literární lahůdka napsaná skvělým a bohatým jazykem ve vynikajícím překladu, pokud mohu soudit.
Na první stránce jsem se začetl a nemohl přestat až do konce, přestože má kniha cca 700 stran, pro mě by klidně mohla mít 3 x tolik. Autorův sloh je jako divoká voda plný množství výpůjček, narážek na čínskou historii a přísloví, které jsem si, díky poznámkovému aparátu na konci knihy, užíval i já, nijak zvlášť tématem nepolíben.
Ovšem myslím, že způsob vyprávění nemusí sedět každému, a proto doporučuji přečíst si alespoň ukázku.
V tehdejší době (70. léta 20.století) zcela nepřekonatelná encyklopedie s fantastickými ilustracemi a perfektním obsahem. V dětství to byla moje bible a naprosto jsem ji miloval.
Fanatismus ve své nejčistší podobě, premisa kniha něco do sebe má, provedení a úpornost, jakou je čtenáři do hlavy vtloukán " jediný správný světonázor" je otravná a ubíjející. Knihu jsem nedočetl, v podstatě opakuje stále dokole ten samý "jediný správný názor" a podkládá jej ̶a̶r̶g̶u̶m̶e̶n̶t̶y̶ , pardon, opakováním "jediného správného názoru". Stejně jako Zdroj je pro mě tato kniha nesnesitelná ať už způsobem vyprávění a fanatismem autorky, tak hlavně tím, co hlásá. Děkuji, nechci. A to nejsem žádný levičák nebo, nedej bože, komunista či socialista.
Velmi nadhodnocená kniha sepsaná čistě za účely co nejvyšších prodejů, nespočítám, kolik podobných historek jsem už četl. Naivní, dětská, nelogická a velmi povrchní. Když ji porovnám s jinými dětskými knihami, protože toto JE dětská kniha, tak je daleko za nimi jak ohledně příběhu, který je banální až běda, tak ohledně využití potenciálu nápadu, který úplně hloupý nebyl. Ale co, pokračování autor nasekat stihl a prodal to i do Hollywoodu, čili může být spokojen na rozdíl ode mě.
Já, poutník je velice čtivě napsanou knihou, která Vás chytne a nepustí. Je třeba ovšem přiznat , že některá výchozí tvrzení v knize uváděná, jsou přinejmenším diskutabilní , ale zápletka je i tak velmi zajímavá a poutavá. Párkrát se mi dokonce stalo, že ve mě kniha vyvolala i hlubší zamyšlení, což je vzhledem k tomu, že jde spíše o oddychovou literaturu (která Vám ale oddychnout si vůbec nedovolí) poměrně překvapivé. S mírnými výhradami doporučuji čtenářům, kteří si u knihy chtějí především odpočinout a zapomenout na starosti všedního dne. Pokud by byl natočen film se scénářem od autora, asi bych se do kina vydal.
Doklad skutečnosti, že ne vše, co je z Ruska, dokonce onoho socialistického, nutně musí být špatné. Ano, Neználci jsou poměrně průhledná propaganda, ale poutavě napsaná a navíc místy dosti trefná a vždy velmi zábavná.
Vždy jsem se bál, že se realita popsaná v této skvělé knize začne naplňovat, to, co včera začalo Rusko na Ukrajině a co dělá již řadu let doma i v zahraničí, ukazuje, jak dobře Sorokin vidí do budoucnosti. Bohužel.
Je mi líto, ale Ted Chiang se zcela jistě mým oblíbeným spisovatelem nestane, povídky, ač napsány velice chytře s netradičním pohledem na různé jevy, situace v životě člověka či jiných tvorů, vypadají spíš jako intelektuální cvičení, jak lze kterou úvahu rozvinout a probrat z jiných úhlů pohledu. Ale pro čtenáře jsou některé spíš rébusem, dá hodně práce vůbec pochopit, co chce autor říct a pokud si v tom jeden nelibuje, není to nijak zvlášť zábavné. Snad intelektuálně obohacujici, ale že bych toužil vědět jak povídka dopadne? Když, po přečtení jedné, dvou, vím, že nijak, už po dočtení netoužím
Světová literatura to nejspíš není, ale napsané to je moc dobře a velmi čtivě.
Skvělá a čtivá kniha popisující velice poutavou formou příběh jednoho indiánského národa. Dlouho jsem o dějinách Divokého Západu nečetl nic tak dobře napsaného. A vůbec mi nevadí, že kniha původním obyvatelům Ameriky snímá masku mírumilovných , duchovně založených a moudrých lidí žijících v sepětí s přírodou a některé z nich nám představuje jako poměrně primitivní a násilnické surovce mučící ženy a vraždící děti.
Totální odpad odpadů, šarlatánství hrubého zrna. Blábolení, bludy a hlouposti, kde si své najde jen přesvědčený a nekritický příznivec.
Poněkud tendenčně podaná česká historie, která mě provázela celé dětství a moc se mi líbila. Co na tom, že některé události se nejspíš nikdy nestaly a jiné se staly jinak...
Alan Watts patří dodnes k nejlepším popularizátorům nejen východních nauk , ale i křesťanství a po přečtení jeho knih může dočasně získat pocit vhledu i naprostý laik.
Další z řady dobře čitelných, s realitou ovšem nic společného nemajících knih od velkého romantizátora zločinců a mafie zejména. V podání Maria Puza (a v této knize je to obzvlášť patrné) je typický mafián v podstatě sympatický chlapík, který zabíjí jen když opravdu musí, v podstatě s odporem a vždy jen "ty špatné". Taková červená knihovna pro dospělé dospělé popisující organizovaný zločin jako prakticky prospěšné organizace mající blahodárný vliv na hladký chod společnosti. V tomto směru je kniha naprosto nemravná a vlastně i odporná. Pokud se ovšem umíte odpoutat od nějakých mravních pouček, jistě nebudete zklamáni, stále jde o zábavné čtení.
Po pravdě řečeno se divím, že ještě nikoho nenapadlo natočit film o životě Mileny Jesenské, jedné z nejzajímavějších českých osobností 20. století, příběh zajímavý mj pro vztah s F. Kafkou i pro zahraničního diváka. Namísto toho se točí filmy o "veličinách" typu Baarové.
Autor bohužel spáchal sebevraždu, což je vzhledem k tomu, jak výborné knihy dokázal napsat , veliká škoda. Tři minuty věčnosti je soubor vynikajících sci-fi povídek přetékajících originalitou a imaginací, v mnoha případech zcela nadčasových. U závěrečné mám pocit, že se autor inspiroval u Stephena Kinga a jeho románu The Running Man, což je ovšem vzhledem k autorově místě pobytu v NDR velmi nepravděpodobné a o to zajímavější. Je s podivem, že kniha mohla v tehdejší NDR vyjít.
Oblíbená kniha mého dětství.