Greenfingers komentáře u knih
Na pozadí příběhu o nerovné lásce mezi patnáctiletým mladíkem a mnohem starší ženou rozvíjí autor úvahy o tom, jak se vyrovnat s nacistickou minulostí. Oba hlavní hrdinové prochází v průběhu let určitým vývojem: u mladého muže je to logicky dáno jeho dospíváním a prostředím, ve kterém tráví svá studentská léta. Naproti tomu jeho partnerka, která po celou dobu jejich vztahu dokázala tajit závažné skutečnosti ze své minulosti, řeší dilema: má přiznat svůj nedostatek základního vzdělání nebo o něm pomlčet a převzít plnou zodpovědnost za tragédii, na níž se aktivně podílela.
Předčítač je silným příběhem o tom, jak se vyrovnat se svým svědomím a jak dále žít s pocitem viny za to, co jsme udělali či neudělali.
Doporučuji!.
Navýsost zajímavý pohled do života dvou indiánských rodin, které i přes neradostné sociální poměry dokázaly v sobě živit partnerskou či rodičovskou lásku a jiskřičku naděje na lepší budoucnost.
Jízda čtveřice mužů s popelem jejich přítele k moři, kde mají splnit jeho poslední přání, nabízí mistrovskou sondu do psychiky jednotlivých "účastníků zájezdu".
Autorovi se povedlo na relativně malé ploše vylíčit místy napjaté vztahy mezi muži, které spojovaly spolelečné "zážitky" z války , ale také záliba v popíjení alkoholu.
Knihu řadím mezi to nejlepší, co jsem letos četl. Velmi sugestivní, místy poetické vyprávění hlavního hrdiny, mladého Senegalce bojujícího v 1.světové válce ve francouzské armádě.
Příběh není sice nabitý dějem, ale o to více zaujme svou naléhavostí a přesvědčivostí.
Román odměněný Pulitzerovou cenou vypráví o vztahu manželského páru, jehož soužití přetrvává i přes povahovou rozdílnost více než dvacet let.
Především bych ocenil autorčin vhled do psychiky hlavních postav. Jejich charaktery vykreslila velmi přesvědčivě. Bonusem navíc je i skutečnost, že v knize nebyla nouze o různé humorné situace.
Mé první seznámení se s tvorbou Leïly Slimani dopadlo nanejvýš uspokojivě. Román Něžná píseň je strhujícím a postupně gradujícím příběhem s dramatickým rozuzlením. Sledujeme vývoj vztahů mezi mladým manželským párem s dvěma malými dětmi a vychovatelkou, která zpočátku navenek působí jako vzor dokonalosti. Když se však čtenář následně dozvídá informace z jejího rodinného života, začíná tušit, že něco nebude v pořádku. Atmosféra v rodině houstne, napětí se stupňuje až k tragickému vyvrcholení.
Autorka nabídla skvělé psychologické drama, ve kterém brilantním způsobem vykreslila charaktery jednotlivých postav a motivaci jejich jednání. Vřele všem doporučuji!
Will Self nabízí tak trochu kafkovsky laděný příběh o tom, že není radno se zaplétat s domorodci, pokud jako cestovatel zabrousíte do končin, kde vládnou podivné tradice a zvyky.
Sérii prapodivných (absurdních či bizarních) událostí rozpoutá docela banální příhoda: místních poměrů neznalý turista odhodí z balkonu nedoplatek své cigarety a tento zasáhne hlavu nic netušícího staršího muže slunícího se na lehátku v přízemí. Na první pohled docela nevinná lapálie má však nečekaně závažné důsledky a významným způsobem ovlivní další život našeho "hrdiny".
Počáteční svižné tempo knihy se však postupně začalo zadrhávat a já měl tendenci přeskakovat věty či dokonce celé stránky. Jednou větou: místy jsem se nudil. To by ovšem nemělo stávat u knihy, která získala prestižní cenu za humor. Nepopírám, že jsem se při četbě občas lehce pousmál, nebyly tam však momenty, které by mi vysloveně trhaly bránici.
Chápu, že autor chtěl odlehčenou formou poukázat i na některé stinné stránky provázející život v blíže nespecifikované zemi: kolonialismus, rasismus, byrokracii, úplatkářství, apod. Nic naplat: kniha mě příliš nesedla. Nevylučuji však, že si může najít své vděčné čtenáře.
Že Jhumpa Lahiri psát umí, o tom mě přesvědčila již svou první sbírkou povídek Tlumočník nemocí. Nezvyklá země na ni navazuje tématy povídek, které se opět věnují otázce integrace indických přistěhovalců do americké společnosti. Autorka se opakovaně zaskvěla brilantním stylem psaní. Doporučuji!
Kniha nenaplnila má očekávání a nebavila mě. Příběh finančního magnáta úřadujícího ve své přepychové limuzíně byl zřejmě jenom zástupný. Autor se snažil jeho pomocí a prostřednictvím až přehnaně filozofujících a naprosto nereálných dialogů ztvárnit jakousi apokalypsu - osobní zkázu hrdiny i celé společnosti ovládané penězi.
Povídková sbírka nabízí širokou škálu témat, které Aymé zpracoval mistrovským způsobem. Některé povídky jsou opředeny lehkým fanastičnem či absurditou, jiné jsou naopak velmi realistické. Autor mě opět nezklamal a po Zelené kobyle je to další kniha, která mě náramně pobavila .
Ztráta blízké osoby, natož milovaného otce, byla pro spisovatelku hlubokou ránou pro její psychické rozpoložení. Pokusila se s tím vyrovnat po svém: napsala esej o smutku a zoufalství, které prožívala. Současně si vybavila chvíle strávené v rodinném kruhu a s láskou zavzpomínala na otce, který byl pro ní nejenom laskavým a tolerantným rodičem,ale i morální autoritou.
Ali Smith se opět prezentovala jako skvělá autorka. Kniha mě bavila od začátku až do konce. Na první pohled absurdní základní zápletku vyšperkovala příběhy lidí, kteří se v určitých okamžicích letmo setkávají s hlavní postavou románu.
Kniha je plná humoru, slovních hříček, odkazů na písničky lehčího žánru, ale také na Shakespeara či jiné klasiky. Současně odráží současnost s jejími negativními jevy, jako jsou maloměšťáctví, fóbie různého druhu či rasismus.
Kniha o otrokářství, rasové nesnášenlivosti a čarodějnických procesech. Vyprávění Tituby je velmi přesvědčivé a sugestivní. Odhaluje faleš a pokrytectví oficiální cirkve, která veškeré nezdary a tragické události svádí na působení temných sil, tedy čarodějnic.
Myslím si, že Koka to ve svém komentáři napsala velmi výstižně a nemám nic, co bych k tomu dodal. Snad jen to, že se po přečtení této knihy určitě poohlédnu i po dalších autorových románech.
Bílé zuby jsou především hlubokou sondou do života a smýšlení přistěhovalců z různých kulturních prostředí. Zatímco první generace Bengálců představovaná Samadem a Alsanou se snaží praktikovat svou víru a dodržovat muslimské tradice, jejich děti již prochází asimilačním procesem. Jejich integrace do ne vždy přátelského prostředí Anglie osmdesátých a devadesátých let není jednoduchá. Někteří by nejraději "splynuli s davem" a byli angličtější než samotní Angličané (starší z dvojčat Magid), jiní se postupně radikalizují a přechází na pozice ortodoxního islámu (mladší dvojče Millat).
Dalšími protagonisty románu jsou Archie a Klára, smíšený manželský pár (Angličan-Jamajčanka) a jejich dcera Irie. Osudy obou rodin se proplétají a vše nakonec vrcholí dramatickým závěrem.
Autorka skvěle vykreslila jednotlivé postavy, poukázala na problémy integrace přistěhovalců. To vše velmi poutavě a s humorem. Doporučuji!
Kniha mě velmi příjemně překvapila. V bigotně katolickém Polsku to LGBT komunita nemá jednoduché ani dnes, natož v období začátku osmdesátých let, kdy se totalitní moc snažila i prostřednictvím výjimečného stavu udržet "u kormidla".
Tomasz Jedrowski prokázal svůj mimořádný literární talent. Úspěšná prvotina budiž motivací k jeho dalším neméně kvalitním románům. Už se na ně docela těším.
Už jsem si tak nějak zvykl na to, že knihy Angely Carterové mě vždy navýsost zaujmou, a Černá Venuše nebyla výjimkou.
Soubor povídek prostě nemá chybu: zajímavé náměty, které autorka zpracovala svým nezaměnitelným mistrovským způsobem. Její poetický jazyk rozhodně nezapře, že se kromě prozaické tvorby věnovala i poezii.
Kdyby příběh mladé Angličanky a jejího amerického průvodce někdo natočil, byl by to určitě road-movie (neboli český cestovatelský film) par excellence. Na pozadí bouřlivých událostí první poloviny roku 1968 v Americe autorka vylíčila putování dvojice hledající záhadného pana Wheelera. Každý z nich má přitom jiný důvod, proč se za ním vypravil napříč americkým kontinentem.
Bainbridgeová v románu postupně odhaluje skutečnosti, které jsou pro příběh podstatné. I když dramatický závěr, do kterého vše nakonec vyústí, ponechává čtenáře poněkud v nejistotě. Zdá se totiž, že konec je otevřený. Nebo ho snad autorka nestihla dopsat?
Ve srovnání s prvotinou autorky je Vyšlapaná čára takovým hodně slabým odvarem, který má ambice a tváří se jako avantgardní dílo. Třista stránek nudného čtení, které mě vůbec, ale vůbec nebavilo. To, že jsem knihu dočetl, bylo spíše tím, že jsem stále čekal na nějaký zvrat, průlom nebo cokoliv záživnějšího než sdělování subjektivních pocitů, nálad a vzpomínání silně deprimované, asociální, nekomunikativní mladé ženy, navíc krajně nesympatické.
Čtení Coetzeeho knížek je pro mě vždy zážitek a ani tentokrát mě nezklamal. Román nese mnohá poselství a myšlenky, které stojí za zaznamenání. Samozřejmě, nabízí se zde otázka: kdož jsou oni barbaři - záhadní domorodci, kterým se připisují různá zvěrstva, nebo ti, kteří se holedbají svou mocí a chovají se hůře než zvířata.