Greenfingers komentáře u knih
Další ze skvělých divadelních her Sama Sheparda. Drama dvou dysfunkčních rodin spojených manželstvím Jakea a Beth.
Ačkoliv tento druh literatury příliš nevyhledávám, knížka se mi hodně líbila. John Updike prostě psát umí.
Pohodové, zábavné čtení. Byl jsem mile překvapen.
Na zadní straně knižní obálky se píše, že se jedná o rafinovaný příběh skrytý v zápiscích staré služebné. Zcela s timto stručným hodnocením souhlasím. Paní Taki vzpomíná na třicátá a čtyřicátá leta, ktera stravila ve službě u rodiny Hiraiů. v Tokiu.
Většinou popisuje své pracovní povinnosti nebo jídla, která připravovala. O dění v Japonsku se zmiňuje jen v naznacích, ale pozorný čtenář ( který čte i mezi řádky) se toho o předválečné a válečné situaci v zemi dozví víc než dost.
Výborný román! Hodnotim plným počtem hvězdiček a doporučuji!
Naprosto úžasné povídky, rozhodně doporučuji!
Pavol Rankov se ve svém románu Stalo sa prvého septembra (alebo inokedy) pokusil o beletrizaci dějin Slovenka a přilehleho okolí v průběhu let 1938-1968. Se svým ambiciózním projektem narazil hned na několik úskalí, které se pokusím rozebrat.
Samotný příběh je vystavěn na líčení osudů tří přátel: Maďara, Čecha a Žida, kteři v průběhu let soupeří o lásku Slovenky Márie (budiž). O co více se autor snažil hodnověrně zachytit stěžejní dobové události, o to méně se mu podařilo přesvědčivě vykreslit charaktery hlavních postav a jejich vzájemné vztahy. Všechno ulpívá jaksi na povrchu. Naši "hrdinové" mi připadají pouze jako figurky, na kterých chtěl Rankov v jednotlivých epizodách čtenářům později narozeným představit " jak šel čas" . Proto se také tyto postavy ocitají v situacích jen stěží uvěřitelných. Jako názorný příklad uvedu Čecha Jana, který po válce emigruje do vznikajícího státu Izrael, aby tam nakonec bojoval v židovských vojenských jednotkách. Stejný mladík se pak zaplete do bojů v Maďarsku roku 1956. Následně pak uteče do USA, kde se snaží prodat Pentagonu svou recepturu na vejce v prášku. Jeho dobrodružství by mu mohl závidět i Forrest Gump.
Můj celkový dojem z knihy je velmi rozpačitý. Rozhodně jsem vzhledem k ocenění, které kniha získala, čekal mnohem více.
Novela z prostředí amazonského pralesa Stařec, který četl milostné romány je považována za nejvýznamnější dílo chilského spisovatele Luise Sepúlvedy.
Protagonistou příběhu je ovdovělý muž, který prožil část svého života mezi indiány kmene Šuarů. Naučil se od nich vše, co potřeboval k přežití v drsných podmínkách džungle. Pocity osamělosti mu pomáhala překonat četba milostných románů.
Když jeden z bílých osadníků zabije mláďata ocelota , rozzuřená samice ho vystopuje a smrtelně jej zraní. Její msta na lidech má pokračování, přibývají další oběti. Starosta osady El Idilio zorganizuje hon na řádící šelmu. Je to právě stařec Anonio José Bolívar, kterému připadne úkol zvíře zabít. Pokud jste knihu ještě nečetli, nebudu vám prozrazovat, jak to vše dopadne.
Střízlivý až lakonický styl, jakým byla tato novelka napsána, se mi moc líbil. Nečekejte žádný magický realismus na způsob Gabriela Garcii Márqueze či jiných významných představitelů tohoto literárního směru. Sepúlvedův jazyk je strohý , oproštěn od metafor. Autor a jeho kniha jsou dalším důkazem žánrové a stylové pestrosti latinskoamerické literatury 20.století.
Kniha mě doslova očarovala. Je v ní prakticky všechno, co by mělo uspokojit i náročnější čtenáře: silný příběh, místy dramatický děj, v závěru hodně vygradovaný, kulturní odkazy, dobové politické události na pozadí, ale především stylisticky a jazykově brilantní vyprávění, které vás nadchne od první stránky.
Román zachycuje osudy rodiny Goldenů: otce, jeho tří synů a mladé macechy. Nero Golden, indický průmyslník a společník mafiánských bossů utíká z vlasti do Ameriky, aby uchránil sebe a svou rodinu před jejich mstou. V novém domově naváže na svou úspěšnou podnikatelskou kariéru, která je založena především na korupci a dalším nekalém jednání. Jeho rodinný život, se poté, co se ožení s mladou ruskou emigrantkou, postupně rozpadá. Synové přijdou za dramatických okolností o život a jemu samému je vyhrožováno smrtí. Situace vyústí do vypjatého závěru, který však nebudu prozrazovat.
Vyprávění se zhostil začínající režisér René, soused odvedle, který se chystá natočit film o rodině Goldenů. Některé události, které popisuje, proto připomínají filmový scénář.
V knize je spousta odkazů na známá filmová díla. Jsou zde také mnohá aktuální témata ( např. queer problematika či americké prezidentské volby) a myšlenky nebo úvahy, které autor vkládá protagonistům příběhu do úst, jsou nesporně zajímavé. A samozřejmě nechybí ani sžíravá kritika prezidentského kandidáta Donalda Trumpa.
Pokud máte rádi absurdní dramata ve stylu Samuela Becketta nebo Eugénea Ionesca, Život podle Jonesových by vás mohl zaujmout.
Americký dramatik Will Eno není zatím v našich končinách příliš známý. Soudím tak podle toho, že zde na Databázi knih jeho pozoruhodnou hru zatím nikdo nehodnotil a přečetl si ji ( kromě mě) pouze jeden člověk.
V dramatu vystupují dva manželské páry se stejným příjmením: "starousedlíci" Bob a Jennifer Jonesovi, k nimž se do sousedství přistěhují John a Pony (taky Jonesovi). Jejich vzájemné návštěvy vyznívají "do ztracena". Oba páry nejsou schopny smysluplné komunikace, jejich dialogy jsou plné absurdit. To, co se jeví jako "tlachání" je u obou mužů zřejmě důsledek zvláštní mentální poruchy ve hře označované jako Harrimanův - Leaveyho syndrom. Tuto nemoc, kterou způsobuje radikální úbytek mozkových buněk, si Will Eno vymyslel. Každopádně jí trpí oba, Bob i John. Jejich manželky se snaží s touto skutečností vyrovnat, každá po svém.
I když se zde jedná o závažné zdravotní problémy a divák/čtenář by tedy logicky měl dílo chápat jako "truchlohru", dialogy aktérů vyznívají spíše humorně.
Pokud máte rádi džez, pak zajisté znáte slavného altsaxofonistu Charlieho Parkera, jehož poslední týdny života popsal ve své povídce Pronásledovatel argentinský spisovatel Julio Cortázar.
"Bird", jak bylo Parkerovi přezdíváno, byl jednou z vůdčích osobností bebopu , stylu, který se prosadil v Americe na počátku čtyřicátých let minulého století.
Černošský hudebník s osobitým stylem hraní , podobně jako jeho další slavní kolegové, se potýkal s užíváním drog (marihuana). Absolvoval bezúspěšné odvykací kůry a dvakrát se pokusil o sebevraždu. Nakonec zemřel náhle ve svých 35 letech při sledování televize. Jako příčina jeho úmrtí byla uváděna lobární pneumonie nebo krvácející žaludeční vředy. Parker měl však také pokročilou cirhózu jater a v minulosti i infarkt. Koroner, který prováděl pitvu zemřelého, mylně uvedl jeho věk - mezi 50 až 60 lety. Inu, hudebník své tělo opravdu nešetřil.
Cortázar napsal velmi působivou studii, která zachycuje psychické rozpoložení a myšlenkové pochody jedné z nejvýznamnějších osobností džezu na sklonku jejího života. Pokud máte rádi tento hudební žánr, doporučuji vám knihu k přečtení. Pronásledovatel je součástí stejnojmenné povídkové sbírky Julia Cortázara, ale vyšel i samostatně.
Dvakrát červen je román, který bývá zařazován mezi tzv. "literaturu paměti ". Do tohoto proudu současné argentinské literatury patří díla, která se věnují prozkoumávání nedávné historie. Konkrétně v případě Martina Kohana je to období vlády jedné z nejkrutějších fašistických diktatur ( 1976-1983).
Autor v románu mnohé pouze naznačuje, proto doporučuji přečíst si i doslov ke knize, ve kterém překladatel Jan Machej objasňuje některé historické souvislosti a fakta, jež jsou běžnému čtenáři méně známá.
Kniha je členěna do kapitol označených na první pohled podivnými slovem psanými číslovkami ( pozornému čtenáři by však jejich význam neměl uniknout). Osobitost formální stránky textu pak podrhují krátké odstavce uváděné tentokrát římskými číslicemi. Ve vyprávění se střídá první osoba s třetí. Události jsou rámcovány dvěma prohranými fotbalovými zápasy: v roce 1978 , kdy Argentina pořádala mistrovství světa, a o čtyři roky později, kdy po porážce sportovní následovala i porážka vojenská ( Falklandy). Autor k knize používá mnoho narážek a symbolů, četba proto není až tak jednoduchá. V každém případě však román stojí za přečtení.
Pokusme se na chvilku oprostit od biblického pojímání Ježíše jako spasitele lidstva. Nazírejme na něj očima matky, která nevěří v jeho božský původ, přesto jej však oddaně miluje a trpí spolu s ním, když je ponížen a ukřižován. Dostaneme nádherný příběh plný lásky, ale i utrpení. Monolog Marie vyznívá velmi lidsky a opravdivě.
Smekám před autorovou invencí, originalitou a literárními kvalitami, které v této novele prokázal. Styl a jazyk, jakým byla kniha napsána, zvýrazňují její podmanivost.
Knih na téma Drogy, sex a rock'n'roll bylo od počátku tzv.sexuální revoluce z konce sedesátých let 20.století napsáno opravdu hodně. Autorka tento koktejl, který u čtenářů zaručeně zabírá, obohatila o další ingredience: pornografii, promuskuitu, homosexualitu, transgender a zneužívání sociálních sítí. To vše pod pláštíkem kritiky sociálních poměrů současné Francie. Kniha je považována za odvážnou či provokativní, Despentes se nebrání používání drsnějšich výrazů a naturalistickych popisů sexuálních scén.
Mně to až natolik nepohoršovalo, spíše mi vadilo, že kniha postupně ztrácela spád a vyznívala poněkud jednotvárně. Začal jsem se při četbě nudit. Dalši díly "Subutexe" si asi nechám ujít.
Možná půjdu ve svém komentáři tak trochu proti proudu, ale nejnovější román Aleny Mornštajnové mě příliš neoslovil. Autorka v něm nastoluje závažná témata, avšak při jejich zpracování pouze sklouzává po povrchu. Kniha sice zřejmě naplní své ambice stát se bestsellerem, ale náročnější čtenáři by ji mohli ledacos vytknout. Mně například vadila rozvláčnost, s jakou hlavní postava příběhu líčila vztahy v naprosto dysfunkční rodině. I když na druhé straně chápu, že autorka se tím snažila vykreslit tíživou a postupně houstnoucí atmosféru v domě, kde přebývalo zlo. Ony hrůzné události jsou v knize popsány až v samotném závěru, a to na několika stránkách. Ukvapený, dramatický a ne příliš věrohodný konec budiž vnímán jako snahu autorky o vyšperkování příběhu.
Alena Mornštajnová opět prokázala svou "řemeslnou zručnost", avšak Les v domě za jejím "majstrštykem" - románem Hana svou kvalitou značně pokulhává.
Dům důchů je debutovým románem chilské spisovatelky Isabel Allende, který odstartoval její zářivou literární kariéru. Kniha vychází z osobnich životních zkušeností autorky. Zachycuje životní osudy čtyř generací rodiny statkáře Trueby.Epický příběh, na jehož pozadí se promítají historické události nejmenované latinskoamerické země ( nepochybně se jedná o Chile), je "prošpikován" prvky magického realismu a zjevně byl inspirován slavným Márquezovým románem Sto roků samoty.
Isabel Allende hned ve své prvotině prokázala své výjimečné vypravěčské umění. Napsala dejově strhující, mnohovrstevnatý román, který vygradoval v závěrečné části barvitě popisující události z roku 1973, kdy se v Chile uskutečnil vojenský převrat vedený neslavně známým generálem Pinochetem.
Jesmyn Ward ve svém románu úspěšně navázala na klasiky tzv. jižanské literatury. Kniha je jakousi obdobou "road movie", při které se čtenář rozhodně nenudí. Není nouze o dramatické zápletky, atmosféra postupně houstne a děj v závěru graduje.
Oceňuji vytříbený styl autorky, která nenechavá snad nikoho na pochybách o svém literárním nadání.
Rozhodl jsem se, že dám autorovi jestě třetí šanci. Po zdařilém povídkovém souboru Anděl Esmeralda jsem byl docela zklamán jeho románem Cosmopolis a teď jsem při hodnocení Ticha také poněkud rozčarován.
Novela, která by snad mohla být spíše napsána jako povídka, je jenom další z mnoha variací na téma možné technologické apokalypsy. Postavy v příběhu reagují na "blackout" nanejvýš nevěrohodně. Chovají se nepřirozeně a pronáší věty, které by se spíše hodily do vědeckých či filozofických pojednání, ne však do běžné konverzace ( a to i přihlédnutím ke krizové situaci, ve které se nachází).
Chápu sice, že autor se chtěl vyjádřit k možným hrozbám, které na lidstvo v souvislosti s technologickym pokrokem číhají, ale na mě to celé působilo značně krkolomně.
Co naplat, s Donem DeLillem si zřejmě nejsme souzeni.
Vrhnul jsem se " po hlavě " do dalšího Hellerova románu a jeho četba mě naplňovala uspokojením. Jednou větou: bavil jsem se náramně.
Autor si tentokrát vzal na paškál americkou administrativu. Na příběhu Bruce Holda bažícího po úspěchu ve vysoké politice, aby si tak kompenzoval své předchozí
životní nezdary, autor skvěle parodoval praktiky, které se v době Nixonova a Fordova vládnutí uplatňovaly v boji o získání důležitého postavení ve státní správě.
Bruce Gold, pocházející z početné židovské rodiny, zažívá ústrky ze strany svého otce a macechy. Sourozenecké vztahy mají také daleko k ideálu. Jeho manželství je víceméně formální a dospívající dcera je pouze zdrojem dalších problémů. Kariéra vysokoškolského učitele a dosavadní pokusy o literární tvorbu nenaplňují jeho ambice. Touží napsat biografii Henryho Kissingera a shromážďuje si o něm veškeré dostupné materiály. Kniha má být nejenom zdrcující kritikou jeho osoby, ale i politiky, kterou představoval.
Jak nakonec dopadne Goldova slibně se vyvíjející politická kariéra, to se samozřejmě dozvíte až v závěru knihy, který ovšem nebudu prozrazovat.
Román mě zaujal svou sžíravou satirou a místy až absurdními situacemi, které budily úsměv. Rozhodně doporučuji!