GreenTee komentáře u knih
Na tuhle knihu (resp. trilogii) jsem se dlouho chystala a těšila, ale asi jsem očekávala něco jiného. Nebo už mi fantasy nesedí tak jako dřív. Kniha je rozhodně skvěle napsaná, dějové linky i celý svět jsou promyšlené a postavy jednají uvěřitelně v souladu se svými vlastními zájmy, rozhodně nejsou ploché, ale...
Už v první kapitole jsem úpěla, kolik tam bude postav, a opravdu byly i takové, které mě skoro nezajímaly, tudíž pro mě byly zajímavé jen některé části příběhu, jiné jsem přečetla spíš pro kontext. Přišlo mi, že se autorka snaží mezi jednotlivými dějovými linkami držet rovnováhu, přitom mně osobně by mnohem víc vyhovovalo zaměřit se v prvním díle na linku jedna dvě a v dalším díle třeba na linky dvě a tři atd.
Chápu, že kniha je součástí série, ale uvítala bych, kdyby fungovala víc i jako samostatná kniha, tedy aby se v ní odehrál nějaký uzavřený příběh uvnitř většího příběhu, který by se rozpínal napříč jednotlivými díly.
Na knize je určitě hodně co chválit, obzvlášť pokud máte rádi funkční fiktivní světy. Já už na to bohužel moc nejsem, ale moc se mi líbilo třeba postupné odhalování Nikolajovy indentity nebo vývoj vztahu GarifVesper, kde jsem díky způsobu vyprávění plně chápala obě strany. Přesto si (vzhledem ke všemu výše) ještě rozmyslím, jestli budu pokračovat druhým dílem.
Jasně, tahle kniha není bůhvíjak akční a všichni dopředu víme, jak to dopadne. Přesto jsem si ji zamilovala a nechtěla, aby skončila. Kvůli Cheryl. Líbila se mi jako postava a obdivovala jsem ji jako autorku. Sledovat zkušenou trekkerku a nechat si udělovat rady by zkrátka nebylo tak zajímavé jako moct se vžít do kůže odvážné začátečnice. Plácat se do čela nad blbostmi, kterých se cestou dopustila, a děsit se (a těšit se na ně) dalších, které budou následovat.
Co se týče způsobu, jakým je kniha napsaná, dostávalo mě hned několik věcí. Ať už bylo Cheryl vedro, byla vyprahlá nebo zmrzlá na kost, cítila jsem to taky. Když se bála, bála jsem se taky. Když byla veselá, při čtení jsem se usmívala. A myslím to vážně!
Další věc - popisy přírody! Byly podané akorát, abych se tam v mysli ocitla, ale zároveň se nenudila. Tak zajímavé, že jsem si musela vygooglit, jak to jezero vypadá ve skutečnosti.
A pak ty flashbacky. Tahle kniha je plná flashbacků, ale jak mistrně zvládnutých a naprosto nenásilně vpašovaných do děje na správných místech! Příběh Cheryl předtím, než se vydala na PCT, se odkrývá postupně, a když už si myslíte, že ho znáte celý, dostanete další kousek.
A nesmím zapomenout na vedlejší postavy. Cheryl na své cestě potkala spoustu lidí, z nichž většina se v příběhu opravdu jen mihla. Přesto měly svůj charakter, svůj hlas a nebyly jedna jako druhá.
Velmi ráda jsem se tímto způsobem na PCT vydala a zavzpomínala si při tom na svůj vlastní, v porovnání naprosto pohodový třídenní trek v Alpách.
Jedna z nejlepších a pro mě nejdůležitějších knih pro osobní rozvoj, jakou jsem kdy četla. Chválím za poměrně široké pokrytí témat na tak úzkou knížku, za praktické příklady a pomůcky i za grafické zpracování, díky kterému se kniha čte sama, a to i ve vlaku. Budu se k ní ráda vracet.
(SPOILER) Rozhodně čtivá a nenáročná, leckoho možná pobaví, ale já ji přečetla hlavně proto, abych se dozvěděla, jestli se Bára změní k lepšímu. No aspoň o něco.
Už jsem četla cynické postavy, které měly výhrady snad ke všemu kolem sebe, a celkem mě bavily. Bára mě ale spíš rozčilovala, zejména chováním ke své spolubydlící, která byla navzdory Bářinu zaujatému pohledu mou nejoblíbenější postavou.
Střídání pohledů Báry a Milady pomáhalo udržovat příjemné temno a v pár momentech nechávalo čtenáře vědět víc než postava, což je vždycky plus. Jenže už od začátku mi nešlo do hlavy, že vnučka i babička uvažují podezřele podobně, a dokonce se i podezřele podobně vyjadřují. Chápu, že spolu strávily velkou část života a ovlivnily se, ale měl by být sakra rozdíl v tom, jestli čtu myšlenkové pochody pětadvacítky nebo paní po šedesátce.
Pokud jde o nebe, bylo to na mě až příliš ponecháno jen jako nutná kulisa - spousta logických nesrovnalostí a už jenom ten fakt, že lidem v nebi neprší, jsou nuceni se dívat na utrpení lidí v pekle a tráví dny užírám se nad tím, jak si vedou jejich pozůstalí... co je to za nebe?
Byla bych radši, kdyby příběh nebyl tak plochý, konec tak náhlý, spousta scén tak zbytečná a kdybych si z knihy odnášela víc než jen šrotování nad tím, jak takové nebe může fungovat. Ale jako nenáročné čtení k vodě to asi vadit nebude :)
Kniha je rozhodně poutavá, čtivá a tak poctivě napsaná, že na rozluštění všech záhad čekáte až do konce, i když po celou dobu dostáváte správná vodítka. Líbilo se mi, jak autorka pracovala se zdánlivě nesouvisejícími příběhy lidí, kteří se navzájem neznali, a to i napříč dějinami. Na to, že "duchařské příběhy" často nečtu, jsem ale čekala, že se budu víc bát, možná by nebylo na škodu hodit hlavní postavy do většího nebezpečí, takhle jsem byla celou dobu až moc v klidu, že se těm holkám nic nestane.
Kdy si můžete dovolit psát o naprosto všedních věcech, a přitom udržovat čtenáře napnutého a zaujatého? Když máte nevšední hlavní postavu. Eleanor jsem měla většinu knihy opravdu ráda, líbilo se mi, jak je svá a chová se podle vlastních pravidel, která v mnoha případech opravdu dávala smysl. Také mi ji bylo ve spoustě ohledů líto a o to dojemněji pak na mě působila závěrečná pasáž a kočka Glen mi připadala jako dar seslaný z nebes.
Eleanor se má vážně skvěle jsem během čtení označovala jako "lehké čtení o nelehkém tématu". Vážně jsem si u čtení odpočinula, zároveň jsem ale dostala kvalitní zážitek. Nejde tu o rozsáhlý děj ani zamotané vztahy, jde tu především o hlavní postavu, kterou sledujeme ve zlomovém okamžiku jejího života. Pokud se nebojíte podívat se pod slupku člověka, který se každý den znovu a znovu musí vyrovnávat s utrpením a vytvoří si během toho vlastní verzi života a světa, kniha vás nezklame.
Kniha mě poprvé zaujala díky své kampani na Startovači, a když jsem ji pak našla v knihovně, byla jsem potěšená, že se autorce vydání povedlo, a dala jsem se do čtení. Nalákala mě především obálka a těšila jsem se na oddechovou fantasy s romantickou zápletkou. Ze začátku jsem byla celkem spokojená, ale časem jsem zjistila, že romantická zápletka je v knize to hlavní a fantasy prvek je i přes svůj velký potenciál dost upozaděn. Byla jsem odhodlaná knihu dočíst, i když mi neustálé vzdychání nad tím, jak je Brian úžasný, dost lezlo krkem. Už jsem odrostla tomuto Twillight stylu, a navíc nemám ráda, když se v literatuře zamilovanost a fyzická přitažlivost vydávají za lásku. O zbytečně popisných pasážích sexuálního napětí mezi hlavními postavami nemluvě. Později mě otravovala už i sama Sally svými rádoby vtipnými průpovídkami sama k sobě, respektive ke čtenáři i v situacích, kdy by si na vtipnou hrát neměla.
A navíc - když už si zvolím za hlavní postavy studenty, tak taky musí někdy i chodit do školy, a ne jen ustavičně za školu. Proč v té škole vůbec byli? Nevšimla jsem si, že by někoho z nich umění opravdu zajímalo (nebo to aspoň předstíral v Brianově případě).
Nicméně jsem ráda za neklišoidní konec a za to, že Brian měl i jinou roli než alfa samec. Zápletka s Norou mi připadala nedotažená a se Sallyinou rodinou by se taky dalo pracovat víc, ale jsem ráda, že se v ději toto vše objevilo. Autorka určitě má talent a vydání této knihy pro ni hodně znamená, podle mě má ale ještě hodně práce před sebou.
Kniha zaujala komplexním fantasy světem, uvěřitelnými postavami a skvělými popisy, nicméně i když docházelo k různým událostem, jako by se ve výsledku nic nestalo. Doufám, že všechno se rozběhne v dalších dílech, protože číst tuto knihu bylo jako číst velmi zdařilou první kapitolu příběhu a být natěšený na to, co se teprve stane. Nicméně věřím, že právě toto dokáže některé čtenáře odradit.
Po mnoha letech jsem sáhla po povídkách a Bradbury mě přesvědčil, že spisovatel nemusí napsat hned román, aby se projevily jeho geniální schopnosti. A slovo geniální nejvýstižněji popisuje moje dojmy z Ilustrovaného muže. Geniální dialogy, popisy, tempo vyprávění, náměty... Nejvíc na mě asi zapůsobily povídky s dětskými hrdiny (Savana, Astronaut, Nutná hodina), protože děti tu vůbec nejsou ty nevinné nic netušící dušičky, až z toho mrazí. Co povídka, to perla, každá trochu jiná, doporučuju!
Ta pravá kniha pro snílky, kteří čas od času potřebují připomenout, jak je život krásný a že všechno záleží jen na nás. K tomu je text doprovázen milými ilustracemi. Než si knihu pořídíte, seznamte se aspoň trochu s blogerkou Anie Songe, ať tu pak neprskáte, že je kniha k ničemu.
Autorka dokázala skvěle podat různé příběhy z různých úhlů pohledů tak, že jste chápali uvažování každé z vypravěček, a zároveň se to všechno nějak prolínalo. Člověk si pak uvědomí, jak je jeho život propojený se životy ostatních lidí. Jednu hvězdu ubírám za nedotaženost příběhu, protože na všechny otázky jsme nedostali odpovědi a nemůžu si pomoct, ale mezi těmi obálkami byl taky poněkud zmatek.
První motivační kniha Elizabeth Gilbertové se opravdu povedla. Prolíná v ní vlastní zkušenosti, teorie i myšlenky jiných (starých Řeků, současných amerických spisovatelů a svých přátel) v jeden inspirativní celek, aby lidem ukázala, jak žít tvůrčí život a že to stojí za to. Především pro začínající spisovatele je to neocenitelná inspirace a studnice moudrostí. Ke knize se budu určitě opakovaně vracet.
Čtení to bylo vcelku příjemné, i těžkými tématy prosvítal milý humor, postavy byly většinou sympatické, ale prostě mi toho na román přišlo málo. Nápad s podivnými dětmi a smyčkou, kde můžou v bezpečí žít donekonečna byl zajímavý, ale vlastně se toho až tam moc neudálo, nebo to tak na mě působilo, a hlavně příběh nedospěl k žádnému uspokojivému závěru. Kniha přitom nebyla dlouhá, stačilo napsat ji dvakrát takovou a mohl to být lepší. Na jednu stranu se mi líbilo, jak autor vždy něco naznačil a já jen čekala, kdy to dovysvětlí, ale na druhou stranu už bylo jasné, že každá narážka (slepý soused, psychiatr na letišti, nově příchozí ornitolog) bude nějak důležitá a prostě si na vysvětlení musíme počkat. Čekala jsem víc, ale úplné zklamaní to také nebylo.
Na tuhle knihu jsem ihned po přečtení musela napsat recenzi, ale tady jen ve stručnosti:
Je to první kniha, o níž autorka věděla, že ji opravdu bude číst spousta lidí po tom, co se jí přihodilo s Jíst, meditovat, milovat, a vyrovnala se s tím skvěle. Její přístup, tedy psát jen pro blízké přítelkyně, udržel vyprávění v přívětivé osobní rovině.
Líbilo se mi prolínání příběhu Elizabeth a jejího snoubence se vzpomínkami jejích známých a názory nejrůznějších filozofů, historiků, sociologů či psychologů, a jak bylo tohle všechno členěno do kapitol, které tvořily ucelené texty kolem konkrétních aspektů manželství.
Kniha rozhodně nabízí mnoho námětů na přemýšlení a hodí se zejména dosud neprovdaným ženám, kterým tímto dává Elizabeth Gilbertová najevo, že než vstoupí do manželství, měly by o něm něco vědět. Má spletitou historii, proměňuje se a každý se na něj dívá jinak. Přesto existují i zajímavé statistiky, jež tu autorka prezentuje a vztahuje na svůj vlastní příběh.
Doporučuju přemýšlivým ženám, ať už se vdát chtějí nebo ne, tato kniha je pro obojí, protože autorka z vyhlídky svatby nebyla nijak nadšená a smířila se s ní v podstatě na poslední chvíli.
Samotný nápad na promíchání různých časových období je velmi zajímavý a nabízí spoustu možností. Líbilo se mi vysvětlení, proč pravěk zabírá nejvíc prostoru, líbila se mi většina postav a jejich odlišné charaktery. Ze začátku jsem byla zaskočena brutalitou většiny vedlejších postav, musím ale uznat, že takhle to prostě chodilo, a pokud se měl autor důvěryhodně zhostit popisu středověku, nic jiného mu nezbylo. Příběhy jednotlivých postav a dějinných období se krásně prolnuly, a nakonec i jazykové dovednosti hrdinky Toni byly jakž takž uvěřitelné, vždyť co by si autor počal ve svém příběhu s hlavní postavou, která umí jen česky a najednou má být konfrontována s Římany, Němci a dívkou z budoucnosti. Nechyběla ani romantická zápletka, která naštěstí hlavní děj jen příjemně doplňovala. Nicméně musím ubrat jednu hvězdičku za předvídatelnost mnoha situací a jednu za jazyk díla. Kniha je psaná jednoduchým a srozumitelným jazykem, je to určitě na jednu stranu výhoda, protože tak přitáhne větší čtenářskou základnu, ale čekala bych víc.
Nejvíc asi oceňuji jak důvěryhodné vykreslení postav z minulosti s jejich zvyky a mentalitou odlišnou od té naší, tak i vymyšlenou budoucnost lidstva, která není nijak lichotivá, ale bohužel tam nebo do podobného časoprostoru podle všeho směřujeme.
Příjemné čtení o tom, co by kdyby :)
Ačkoliv už jsem četla tlustší, takhle kniha mi zabrala spoustu času a byly v ní jak pasáže, které jsem netrpělivě proletěla, tak pasáže, které jsem hltala s očekáváním, jak to vlastně všechno skončí. Knihu jsem začínala číst s očekáváním, že půjde o hlubší výpověď o společnosti a o předpověď, jak by to s námi mohlo v budoucnu dopadnout. Jenže na stránkách se rozkládal příběh jednoho člověka, pouze rámovaný světem z budoucnosti. Přijala jsem to a četla dál, ale skoro ke konci se to začalo měnit právě na pokus o onu hlubší výpověď a najednou se to tam nehodilo. Příběh hlavního hrdiny Jana je vcelku zajímavý, dobře zamotaný, ale jak i sám Jan o sobě prohlašuje, není to hrdina, a tak měl podle mě i nehrdinským zůstat. Líbilo se mi prolínání minulosti (Janovo dětství v internátu) a současnosti (samozřejmě v budoucnosti), Janova paranoia i jeho vztah s Annelií, společnost budoucnosti však nebyla pro příběh klíčová, klidně by se to mohlo odehrát v dnešním světě, což mi na knize, která se jmenuje Budoucnost, trochu vadí. Čekala jsem, že mě kniha pohltí víc, za přečtení rozhodně stojí, ale nevím, jestli se k ní budu někdy vracet.
Moc ráda bych dala pět hvězdiček, ale jednak mi námět neustále něco připomínal (Hostitele? Čtvrtý druh?) a jednak mi některé dějové linky přišly poněkud nedotažené, určitě bych toho uvítala víc o Cassie a Evanovi a ráda bych se dozvěděla, kam šly v táboře Ráj zeleně označené děti... chápu, že nemůžu chtít všechno, ale vůbec by mi nevadilo, kdyby byla kniha ještě o 200 stran delší.
Líbilo se mi, jak si autor poradil s umístěním děje doprostřed probíhající apokalypsy a vhodnými odbočkami a retrospektivami vysvětlil, co se na Zemi vlastně stalo. Postavy jsou sympatické (ty kladné), a i když lze poměrně snadno odtušit, kam bude děj směřovat, čtení je to velmi uspokojivé, vcelku napínavé.
Na začátku bylo třeba si zvyknout na násilnou tematiku a drsnější styl vyprávění, se kterým se nesetkávám běžně. Pak už to šlo lehce, děj se odvíjel příjemnou rychlostí se zajímavými odbočkami a bavilo mě, jak byl hrdina neustále paranoidní, že ho někdo zabije, ale hrozbu, která mu ve skutečnosti byla nejblíž, neodhalil. Konec ve stylu "všechno je jinak děti" mě rozhodně uspokojil čtenářsky víc, než kdyby to zůstalo "a žili šťastně až do smrti, která může přijít kdykoliv a od kohokoliv".
Hororem bych tuto knihu sice nenazvala, ale moc se mi líbilo napětí, které trvalo málem až do úplného konce. Děj příjemně plyne, většina knihy je spíš taková milá, ale v pozadí cítíte, že všechno není v pořádku, tušíte co, ale nemůžete si být jistí. Postavy se chovaly neuvěřitelně uvěřitelně. Pan spisovatel odvedl skvělou práci a určitě se k Rosemary má děťátko ještě někdy vrátím.
Obdivuji autorku za to, jak dokázala spojit příběh lidí 21. století s příběhy lidí, kteří přežili holocaust, a vše prodchnout tématem viny a odpuštění. Uvítala jsem především popis života v ghettu, protože o koncentrácích už toho bylo řečeno mnoho, o ghettech zase tolik ne, alespoň z toho, co se ke mně dosud dostalo.
Děj je poutavý, ne příliš spletitý a předvídatelný jen tam, kde by předvídatelný být měl. Přesto na konci zůstává několik otázek nezodpovězených. Postavy jsou plastické a vesměs sympatické. Vážně doufám, že jednou podle této knihy natočí film, který bude lámat rekordy, i když si to v první řadě samozřejmě zaslouží kniha.