grillica komentáře u knih
Knihu jsem přečetla opět po roce, hltala jsem ji znovu jako Karáskovi a Hana sváteční žloutkové věnečky.. A zas se mi spustily slzy, nikdy nepochopím tu lidskou zlobu a malost a nepoberu nepopsatelnou hrůzu a utrpení za válečných let, a nepřestane mě přepadat soucit a svíravý pocit při pomyšlení na přeživší všech těch hrůz. Nedivím se Haně, že si přála zemřít jako její blízcí; svou smrt přežila za ohromnou cenu každodenního fyzického a zejména duševního utrpení a výčitek svědomí. Shody náhod, osud, neštěstí v neštěstí Mornštajnová mistrně poskládala do šedočerné vanilkové mozaiky, ze které vám bude nevolno.
zapsáno v roce 2017:
Už dlouho mě nějaké sci-fi nezaujalo natolik, jako právě Malevil. Ten hlavní a jediný prvek sci-fi je vlastně "pouze" spouštěčem děje, přesto si myslím, že právě tahle kniha je jednou z klasik žánru. Kniha je velice poutavě napsaná, vyprávěná v první osobě pohledem hlavního hrdiny (těch téměř 500 stran jsem přečetla za den). Možná právě proto, že Merle psal hlavně historické romány (mimo Malevil jsem znala zatím jen Smrt je mým řemeslem, což je taky nepřekonatelná záležitost) je tento román tak zajímavý a čtivý.
Děj se odehrává v 70. letech 20. století. Skupinka lidí, náhodou přeživší po ničivém výbuchu lithiové bomby se na francouzském venkově vrací téměř do středověku, s jedinou a podstatnou výhodou - totiž znalostmi moderní doby. Stávají se rytíři na svém hradu, bojující proti nepřátelům, vyrobí si pluh a učí koně orat pole, zasévají osivo, aby mohli upéct chleba, učí se výměnným obchodům a vyjednáváním a téměř válečným taktikám, známým z dob dávno před nimi.
Prostě Soukupová. Zase jsem všemi stránkami proletěla snad nadzvukovou rychlostí. A stejně tak rychle se mi to všechno zažralo pod kůži a nenechalo ani vydechnout. A pořád se mi nějak blbě dejchá, z toho příběhu, z těch rodinných sraček, bolístek, ukřivděností, všechno-je-v-pohodování, nic-mi-nedění. A přitom se toho dělo a děje dost. No jasně že už zase myslím a skoro se zajíkám nad smrteností rodičů a jejich brzkým stěhování z rodného domu.. Život. Soukupová je vážně skvělá, i kvůli ní potřebuju čím dál tím víc knih, které mě nenechají chladnou. Které mě prostě rozsekají na kousíčky.
Nejen kvůli tomu, že mám kolem sebe blízké lidi, kteří jsou obětmi sexuálního zneužívání, vidím tu hromadu těch znepokujících dílků celé skládačky: Nedostatečná informovanost - holky spolu řeší, jestli to, co dělá Mirek je v pořádku nebo není, všechna ta manipulace - jasně že je tohle ok, když chceš být herečkou, děti se smí kamarádit jen s lidmi z divadelňáku, Mirek je top boss a autorita, vyžívá se v ponižování ostatních (narážky na tloušťku, výsměch klukovi, co se podělal na zkoušce apod.); nedostatečný zájem rodičů o to, co a s kým dělají děti ve volném čase.. Je to dost smutný a drsný a bohužel fakt pravdivý. Tohle se děje a právě že většinou jsou agresory blízcí lidé - buď rodina, nebo nějaká takováhle autorita; učitel, vedoucí, starší kamarád.. Achjo. Přála bych si, aby vznikalo více takových autentických knih a obecně větší osvětu, už jen ty tresty za podobné činy jsou naprosto trapné.. Víc info: Iniciativa Bez trestu, Konsent, Někdo ti uvěří, Profem, Locika, Děti jsou taky lidi, Dětské krizové centrum a UPDATE: Klubovna Naděje z.s. + stejnojmenná kniha.
Hlavní je o tom mluvit a nebát se! Smekám před autorkou, že šla s kůží na trh, není to sranda.
PS: Příběh mi jinak s nostalgií připomněl vlastní dětství - odkaz na hru Roller Coaster Tycoon, kterou jsem pařila dlouhé hodiny, Červenýho Trpaslíka i všechny ty songy nebo zvonění na kámošky: Deš ven? Ale i tu touhu někam patřit, být uznávaná, doceněná, chválená..
Jsem z toho nějak umořená a smutná.. Jakoby na mě z toho všeho spadla šedá kousavá deka.. Přiznám se, že radši čtu knihy zasazené více do historie, ani se mi do toho nechtělo. Je to znepokojující, uvěřitelné, děsuplné. Agitka, mysleme na to, nejen až půjdeme k volbám, že svoboda je to nejdůležitější, konec agitky. Kdyby nebyla autorkou Mornštajnová a knihu mi nepůjčila kamarádka, do čtení bych se popravdě nepustila.. Uf.. Některé pasáže jsem přeskakovala, proto ty tři hvězdy, možná jsem se těm pasážím přímo vyhýbala, nevím, kniha mi neplynula tak snadno jako u jiných mornštajnovek.
Dejte mi chvilku. Musím to vydýchat... Z doslovu, který má trefný titulek (Když lidé pláčou nad romány): „román Hanyi Yanagihary vyvolává minimálně u části čtenářů intenzivní emoční vzepětí, na které už dnešní cynický knižní svět skoro není zvyklý. Stovky a tisíce reakcí (...) se přihlašovaly a přihlašují k pláči nad knihou, nad postavami a jejich osudy, k nepotlačovanému a nekontrolovanému rozrušení či dojetí...“ Takže asi tak. Už je to déle, co mě vyprávění tak chytlo za srdce a dohnalo k slzám.. Jako bych všechny znala, Judeho, Willema, Harolda, Malcolma, DžejBího, Andyho. Je to opravdu strhující, dechberoucí, srdcervoucí triumf, půjčuju si další slova z doslovu, protože nemám slov. A je to náhoda, když mi tu teď začalo hrát : „Hello darkness, my old friend?“ (Sound of Silence, Simon & Garfunkel). Nevystihuje to tak nějak všechno, co čiší z každé jednotlivé stránky? // Více z doslovu: Jsou tu zmíněné podobné romány s tématy dlouholetého přátelství - The Interestings - Meg Wolitzer (2013, zatím nepřeloženo do češtiny; kdybyste měl někdo info že se to chystá, sem s tím!), Stehlík - Donna Tartt (česky 2015; na toho se už nějakou dobu chystám). Je tam také zmínka o autorčině (mimochodem perfektním) článku o knize, bacha SPOILER ALERT: https://www.vulture.com/2015/04/how-hanya-yanagihara-wrote-a-little-life.html. // Osobní potěšení, které si tu chci zapsat: Tak dlouho jsem se chystala knihu koupit, že byla najednou všude vyprodaná (Když jsem o ní poprvé slyšela, hned jsem věděla, že tohle chci mít doma). Díky Databázi za bazar knih!
Dojemné, neuvěřitelné, bláznivé, smutné a šíleně krásné to bylo... Hlas Edith Piaf mi přijde jak z jiného světa, její písně berou za srdce, ale po přečtení jejího životopisu mám k ní, zmítané osudem, láskou, chorobami, chvílemi neskutečného štěstí a slávy, chvílemi depresí a tužeb ukončit to všechno; ještě blíž... Neuvěřitelně citlivě a poutavě podaný životopisný román napsala její nevlastní sestra, která po jejím boku strávila třicet let, od zpívání v ulicích Paříže, přes největší a nejslavnější vystoupení na velkých scénách Francie, Ameriky, po celém světě.. Nádhera, smutek, dlouho jsem nebrečela u knihy. Ano, pustila jsem si k tomu její písně, na samém konci mi pěla "Mon dieu, mon dieu..." Můj bože.
Také jsem se k Eleanor dostala náhodou, v "dnes vrácených knihách". Královsky mě bavila svou svérázností, inteligencí, prostotou. A osamělost, braní věcí tak jak jsou, odevzdanost a nezvyklost na péči, něhu, starost, to bylo místy velmi dojemné. Ještě že se potkala s Raymondem. PATETICKÉ INTERMEZZO. Kolik věcí bereme jako samozřejmost a běžnost - své lidi, rodinu, kamarády, starostlivost rodičů a tak. Vděčnost je to slovo, které se snažím připomínat si každý den.. KONEC PATETICKÉHO INTERMEZZA. Tuhle čtivou, milou knihu můžu určitě doporučit. Pomohla mi se uklidnit po neskutečném dni blbci. Ráda bych znala víc takových "svých" a "praštěných" Eleanor (ale nikomu nepřeju její historii).
BUDE TO DLOUHÝ.
Po prvním týdnu.
Začnu ryze prakticky: téměř 900 stran se fakt pronese. Totiž, myslela jsem si, že kvůli váze knihy ji budu číst večer před spaním, případně ráno. Nebo prostě doma. Ale to se nedá, natolik mě vtáhla do děje, že jsem ji začala tahat s sebou po cestách do/z práce.
Hlavní hrdina fiktivních pamětí je tak trochu suchar Maximilien Aue, vystudovaný právník, přesvědčený nácek, nadějný esesák. Během vyvražďování Židů si buduje ve vojenské administrativě docela slušnou kariéru. Je přítomen u mnohého, všechno ale prožívá a rozmlouvá o tom s chladným odstupem. Je to maximálně strhující záležitost. Monstromán. Výjimečně jsem přelítávala nějaké výčty nebo popisy, ale jinak hltám slovo od slova, jde to samo - téměř žádné kapitoly, odstavce, nic. Neskutečná kombinace zdravotních problémů, snů a sexuálních zážitků, mašinérie SS a livkidace nežádoucích osob, popisů krajiny nebo detailů architektury v obsazovaných městech. Zvládla jsem Ukrajinu, Kavkaz a skončila jsem u příjezdu do Stalingradu. Otázky, na které po dočtení snad získám odpověď (a určitě nejsou jediné): Proč se kniha jmenuje Laskavé bohyně, a proč mě tak neskutečně pohlcují takové knihy - hned jsem si totiž vzpomněla na Smrt je mým řemeslem od Roberta Merleho.
Po druhém týdnu - přečteny téměř dvě třetiny.
Tahle šílenost je prostě pro silný lidi rukama (900 stran) i náturou.
Ze Stalingradu se Maxmilien vrací do Berlína, kde se během rekonvalescence postupně připravuje na návrat do pracovního procesu. Stihne navštívit Francii i Itálii, setká se také se svou sestrou a jejím manželem. Druhou část píšu ve chvíli, kdy se dostává do centra konečného řešení židovské otázky - do koncentráku v Osvětimi. Dosavadní část, a asi je to vážně tím, jak rozkouskovaně čtu, mě místy trošku nudila. Jeho cesty, výčty návštěv, které absolvuje, aby se dozvěděl co nejvíce ke svému úkolu, popis ubytování, okolí, kdy se převlékl a co si vzal na sebe. Více a více mám pocit, že nejlepší by bylo vzít si dva dny dovolenou a přečíst knihu na jeden zátah! Musíte se do toho totiž pořádně ponořit, abyste mezi nevinným a někdy suše-informačním nezaujatým vyprávěním zachytili ty nejvíce znepokojující okamžiky. Protože ty se vynoří nečekaně, až vás to srazí na kolena. Další poznámka na okraj: neumím německy, takže se občas ztrácím v hodnostech, zkratkách a teď čerstvě v nějakém úryvku německé písně...
Po dalších 12 dnech. Konec. Chtěla bych toho napsat strašně moc, ale je to tak čerstvý zážitek. Možná se to ani slovy vyjádřit nedá, nějak shrnout tu poslední, dost šílenou část neuvěřitelně rozsáhlého, ne příběhu, ne románu, ale eposu, opusu! Čtu doslov a je to třeba, čtu poznámku překladatelky, mimochodem, myslím si, že Michala Marková odvedla neskutečnou práci. Ano, odbíhám, ale s Laskavými bohyněmi jsem usínala a vstávala skoro měsíc, co teď? A vy to zkuste. Je to neskutečný. Opět varuju slabé nátury, ale když to dáte, slibuju že nebudete litovat. Není to jen tak něco o holocaustu. A válce. A vyšinutém magorovi. Dobře, o něm je to hodně. K tomu připočtěte roky cest a studií dokumentů, faktů, které musel autor absolvovat, znalost hudby, litertury. Neskutečné!!!! P.S. Pokračovat budu nejspíš hodně rudými reportážními Norimberskými procesy od ruského autora A. L. Poltoraka. (Nedám si pokoj co? Ale prokládám to paperbackovou detektivkou, abych se úplně nezbláznila.)
patos alert ---- A není to trochu smutný, když se dozvídám pravdu o své rodné zemi od polského autora? Jak říká jeden z komentářů na zadní straně knihy, to by totiž ani Čech napsat nemohl. Ani nevím proč jsem čekala, že to bude víceméně román inspirovaný naší historií, napsaný Polákem, který má k Čechům a Čechám hodně blízko. Knihu jsem zhltla za večer. Literatuře faktu se víceméně záměrně vyhýbám, ale tohle mě teda rozložilo na kousíčky.. Třeba o paní Moserové jsem věděla jen to, že kandidovala na prezidentský post... a nic víc. A co teprve strhující historie Baťovy dynastie. Šokoval mě. Na popisovaných událostech zcela jinou formou, než jakou si pod pojmem reportáž představíte, není nic pozitivního. Je mi z toho, jako to jen říct - ouzko, divně. Jaké to máme my mladý v dnešní době super, že jsme nezažili žádnou z perzekucí... A stejně si stěžujeme. Opět, jako vždy po zjištění dalších hnusných skutečností je mi blbě z toho, že jsou bolševici pořád mezi lidma tak populární.
Drsná lyrika Sudet, opuštění lidé i krajina, těžká rozhodnutí dětí i rodičů. Překvapující, citlivě napsaný příběh, ve kterém se přes dost postav a různé časové odbočky perfektně zorientujete. Pomalu se přesouvám od knih o válce, holocaustu do poválečné doby a nechutných padesátých let; toto je perfektní můstek. Skvělá kniha, ze které mrazí.
BUDE TO DLOUHÝ.
Den druhý. Zatím jsem nadšená. Kdo byl od počátku lidstva čtenářem, tiché čtení, předčítání, filozofie, teologie i politologie. Témata, která bych si, vyskytující se samostatně, upřímně ani nevybrala. Ale podáno je to takovým způsobem, že mě to děsně baví. Říkám si, jaká je škoda, že tahle kniha není na seznamu doporučené literatury pro knihovníky. Hromada citací, hromada podnětů k jiným knihám a zdrojům, a to se mi taky hodně líbí. Vybavuji si část o Petrarcovi, který doporučuje číst a psát si přitom poznámky. Dnes triviální záležitost a jeden ze základů učení se vůbec. Ale starověcí učenci si nepsali nic, stavěli si v hlavě myšlenkové paláce a pomocí složitých mnemotechnických pomůcek se učili kilometry veršů a dalších textů, které si pak dokázali bez problémů vybavit a mohli v sobě i pro ostatní číst dlouhé hodiny.
Den čtvrtý. Nejenom samotné texty byste se museli naučit nazpaměť, litanie gramatických pravidel jste ze sebe museli sypat o půlnoci v bačkorách, bez nutnosti pochopit danou látkou - a různé chytré hlavy to přímo nedoporučovaly. Teprve ve středověku se někteří osvícení myslitelé začali zaobírat myšlenkou, že je důležitý i smysl textu, pochopení obsahu. Kdo měl štěstí na "přísně radostného a radostně přísného" učitele, odcházel na univerzitu výborně jazykově vybaven a navíc s rozsáhlými schopnostmi uměl překládat a interpretovat různé texty.
Den pátý. Kafka, 1904, strana 125:
"V podstatě si myslím, že bychom měli číst jen knihy, které nás koušou a štípají. Jestliže námi knihy, které čteme, neotřesou jako rána pěstí do hlavy, k čemu je číst? Aby nás mohly učinit šťastnými, jak říkáš? Dobrý Bože, stejně tak bychom byli šťastní, kdybychom neměli vůbec žádné knihy; knihy, které náš činí šťastnými, bychom si mohli, kdyby bylo nejhůř, napsat také sami. To, co potřebujeme, jsou knihy, které nás zasáhnou jako nejbolestivější rána osudu, jako smrt někoho, koho jsme milovali víc než sami sebe, které nás přimějí cítit se, jako kdyby nás někdo vyhnal do lesů, daleko od přítomnosti jakéhokoliv člověka, k sebevraždě. Kniha musí být onou sekerou na zamrzlé moře uvnitř v nás. Tomu věřím."
Den sedmý nebo tak nějak: Nejenom že se dozvídám o autorech, knihách, čtení a učení, ale ke všemu je tolik zdrojů a podnětů na další knihy, že je to až neuvěřitelný. Hltám jednu stránku za druhou, století letí, knihtisk, o jehož vzniku jsme taky nečetla nic tak zajímavého, jak všechno se vším souvisí. Vím proč to není doporučená četba pro knihovníky, je to zaprvé docela nová věc a zároveň cokoli je doporučené, tak se nám prostě číst nechce. Teď třeba čtu o tom, kdo a jak začal knihy katalogizovat, organizovat a pořádat fond knihoven, aby byly knihy rozděleny a označeny pro snadné uložení a opět vyhledání. O tom, že knihovníci knihy násilně zařadí do kategorií, aby je čtenáři z těchto kategorií zas osvobodili.
Den osmý. Rainer Maria Rilke. Básník. Asi si půjčím nějaké jeho verše nebo překlady sonetů. Já a básničky? Tohle je geniální kniha, geniální!! A jak nemám ráda 'citáty slavných osobností', protože nikdy nevěřím tomu, že je opravdu vyslovily, tak teď si poznamenávám ze strany 331: "Zapřísahám ty, kdo mě milují, aby milovali mou samotu."
Německý vědec Alexander von Humboldt a jeho názor na překlad. Rok 1836. Strana 348. Tvrdil, že "každému jazyku je vlastní nějaký 'vnitřní jazykový tvar', vyjadřující konkrétní svět národa, který jím mluví. Z toho by plynulo, že žádné slovo určitého jazyka se zcela neshoduje se slovem jazyka jiného, čímž se překlad stává podobně nesplnitelným úkolem jako odlít do formy vítr nebo uplést provaz z písku. Překlad může existovat pouze jako pravidly nespoutaný a neformální proces porozumění prostřednictvím překladatelova jazyka, porozumění tomu, co leží nenahraditelně skryto uvnitř originálu."
Strany 374-376 a sedm knižních bláznů Geilera von Kaysersberga, 1510:
1. blázen - shromažďuje knihy, aby se s nimi mohl chlubit, jako kdyby to byl drahý nábytek
2. blázen - chce zmoudřet tím, že přečte příliš mnoho knih
3. blázen - sbírá knihy aniž by je četl, jen je prolistuje, aby upokojil svou línou zvědavost
4. blázen - miluje přepychově iluminované knihy
5. blázen - váže své knihy do drahých látek
6. blázen - vydává a píše špatně napsané knihy, aniž by předtím četl klasiky a aniž by znal pravopis, gramatiku a rétoriku
7. blázen - ten který knihami pohrdá a opovrhuje moudrostí, kterou z knih lze získat
Den desátý. Dočteno. Teda ne úplně, Trávníčkův doslov si nechám na jindy. Ale tahle kniha je pro mě objev roku. Je to neuvěřitelně pestrá mozaika všeho, co s knižní kulturou souvisí. DOPORUČUJU. A fakt to něco znamená, když píšu s caps-lockem.
Nevím, jak takové dílo popsat, aby to neznělo moc klišovitě. Je to neskutečný opus, ale počet stran (500+) je tak akorát, není tam nic navíc. Paříž v 60. letech je popisována očima kluka, který v těch zlatých časech zrovna dospívá. Možná moc brzo, možná tak akorát. Rusové, Češi, Rumuni, Poláci a jiní vyděděnci svých rodných zemí, jejich příběhy. Knihy! Šachy. I láska. Pro mě neuvěřitelně čtivé, kdybych měla víc času, netrvalo by mi přečtení celé tři týdny. Opsala jsem si mému srdci blízkou část, ale jsou jich tam stovky...:
"Měl jsem hrůzu z mrhání časem. Jediná věc, kterou jsem považoval za užitečnou, bylo čtení. U nás nikdo doopravdy nečetl. Matce trvalo rok, než přečetla Knihu roku, aby o ní pak mohla mluvit a okolí ji považovalo za velikou čtenářku. Můj otec nečetl vůbec a byl na to pyšný. Franck měl v pokoji politické knihy. Dědeček Philippe si cenil jedině Paula Bourgeta, v mládí miloval jeho romány. "Říkejte si co chcete, před válkou byla literatura něco úplně jiného." Kupoval si luxusní vydání knih v obchodech v ulici Odéon. Nečetl je, jen si je vystavoval do knihovny.
Pro mě bylo čtení nutkavou potřebou. Vynahrazoval jsem to za celou rodinu. Když jsem ráno rozsvítil, popadl jsem knihu a už ji nepustil z ruky. Matku rozčilovalo, když mě viděla s nosem zabořeným do knížky. "To nemáš nic jiného na práci?"
Nesnášela, když na mě mluvila a já ji neodpovídal. Několikrát mi knihu vytrhla z ruky, aby mě donutila k hovoru. Volat mě k večeři, to už vzdala, místo toho našla účinnější metodu. Z kuchyně mi v pokoji vypnula proud. Nezbylo mi než se k nim připojit. Četl jsem i u stolu, což dráždilo zase otce. Četl jsem při čištění zubů i na záchodě. Tloukli mi na dveře, abych je tam už pustil. Četl jsem v chůzi. Cesta do školy mi trvala čtvrt hodiny. Znamenalo to čtvrthodinku četby, která se protáhla na půlhodinku nebo i víc. Prodloužení jsem započítával do cesty a vyrážel o to dřív. Často jsem však přišel pozdě a mnohokrát byl za tři bezdůvodné pozdní příchody po škole. Vzdal jsem vysvětlování tupcům, kteří nás měli vzdělávat, že moje zpoždění důvod mělo, a to nevyhnutelný. Můj anděl strážný nade mnou bděl a vedl mé kroky. Nikdy jsem nenarazil do sloupu ani mě při přecházení s nosem v knize nic nepřejelo. Vyhýbal jsem se psím výkalům špinícím pařížské chodníky. Nic jsem neslyšel. Nic jsem neviděl. Chodil jsem jako podle radaru a do cíle dorazil vždy živ a zdráv. Při většině hodin ve škole jsem dál četl s knihou na klíně. Žádný profesor mě nikdy nepřistihl. Když mě pár napínavých stránek na blíže neurčitou dobu přibilo někde na chodníku na místě, dorazil jsem pak do školy pozdě. Nejhorší byly přechody. Několikrát jsem zmeškal zelenou a častokrát mě do reality přivedlo až zatroubení auta."
Knihu jsem našla na odkládací poličce u nás v domě. Vidím jméno Yrsa, hmm to bude krimi, beru! Příběh mě naprosto pohltil, zhltla jsem knihu na dva zátahy, já jsem se bála, děsivá atmosféra, fakt není úniku, musela jsem ji dočíst za bílého dne. Mé první seznámení se spisovatelkou.
Skvělá, napínavá česká detektivka. Přelouskala jsem ji v podobě audoknihy, načtené Norbertem Lichým. Spolu s autorem textu perfektně podali všechny postavy, jako bych je viděla před sebou. Velmi příjemné překvapení u spíše náhodného výběru k poslechu. Určitě si přečtu další knihy ze série.
Díky této knize se Soukupová stala mojí oblíbenkyní. Ještě jsem se totiž nesetkala s jiným autorem, který by tak neskutečně výstižně a realisticky dokázal sepsat tyhlety vnitřní monology, kolotoče bez konce, proud neutuchajících myšlenek a toho všeho, co se nám všem honí hlavou. Takový je život, a proto je takhle kniha tak skvělá! I podruhé, potřetí. A ty rodinné frustrace, ukřivděnosti, nasranosti, bolístky, emoce a ne-emoce, to je mi bohužel taky blízké, až z toho -nejen pod sněhem- mrazí.
Leden 2018. V antikvariátu Aurora ve Spálené jsem se opět probírala venkovním desetikorunovým výběrem. Nanicovatá vybledlá plátěná obálka s jednoduchou kresbou, podle názvu jsem tipovala na nějaký ženský román. Jenže hned první věta zní: "Pane van Goghu! Musíte vstávat!" Aha!
Nejsem žádný znalec umění, které visí v galeriích a oceňuje se na miliony dolarů. O Goghovi jsem měla pár povrchních informací asi jako každý druhý: holandský zrzek, uřízlé ucho, olejomalby, slunečnice. Ale poslední obdobný životopis Edith Piaf od Simone Berteaut mě hodně pohltil, tak se třeba nebudu nudit. Ani na chvilku! Okamžitě jsem se začetla a postupně prošla strastiplnou cestou životem po boku umělce, za svého života nedoceněného, zmítaného neopětovanou láskou, bídou, nepochopením, duševním i fyzickým vypětím, okamžiky euforie a nadšení a momenty čistého zoufalství. Přitom jediné co vždy chtěl: malovat, a jakmile se mu nedařilo, trápil se jako zvíře a stejně tak zuřil, poté se vítr uklidnil a on se vrhl do práce s větším nadšením a vervou. Ale následovaly další vlny nadšení a vzteku, a bezmoci, protože najednou malovat nešlo, tak jako dřív. A pak už nechtěl žít a tak to skoncoval, dobrovolně. Bylo mu sedmatřicet let, když se zastřelil a na následky zranění zemřel. Bratr Theo, jediný, kdo v něj věřil a podporoval ho celý život, zemřel půl roku po něm.
Silných momentů, které se autorovi povedlo vykreslit, bych našla bezpočet. Hodně se do mě vryla epizoda v hornické oblasti na jihu Belgie, chudé, beznadějné místo s ještě chudšími, nemocnými lidmi, kterým se snažil ze všech sil pomáhat, natolik, až z toho málem sám zemřel.
Nemusí se vám jeho obrazy líbit, osobně mi většina přijde divná, ale je to fascinující, výborná kniha!
Ostrovní trilogie je úplně jiná liga! Ne uvěřitelné, překombinované, z milostného románku mi bylo trapně. Bohužel jsem zklamaná. Je mi líto peněz, až tak...
Nejistý kluk, filozof, intelektuál, spisovatel, dramatik, záletník, ješita, disident-prezident, pravdoláskař, humanrightista, enviromentalista, humanista, chronický kuřák, notorik, milovník Ameriky, nemocný člověk. Téměř dva měsíce jsem strávila s fascinujícím "monstrománem"; až na pár pro mě nezajímavých pasáží (třeba v první části knihy o jeho umělecké dráze) jsem téměř 600stránkovou bichli hltala jako nejnapínavější severskou detektivku. Při mém rozhodnutí dovzdělat se jsem dostala tipy na několik knih o Havlovi. Mezi prvními doporučeními byla tato monumentální biografie od Michaela Žantovského. Předem jsem byla varována, že ať se autor snažil sebevíc, nepodařilo se mu zůstat nestranným. Jak by taky mohl, po tom všem, co s Havlem prožil a jak blízkým přítelem a spolupracovníkem mu byl po dlouhá léta. Přes tuto drobnou výtku musím autorovi složit poklonu za opravdu neskutečné dílo, ve kterém Havlovu cestu životem vykresluje natolik živými barvam, s tolika souvisejícími fakty, že po dočtení začínám celý ten kult HAVEL trochu chápat. Snažím se být objektivní, je to moje první kniha o něm a o tomto zlomovém období naší země. Není to jen óda na prezidenta, kterého si, troufám tvrdit, v zahraničí dosud váží ze všech našich prezidentů nejvíc, ale i kritický pohled na státníka, muže, který ne vždy udělal správná rozhodnutí nebo volil vhodná slova. Nakonec skončil vyčerpaný, nemocný, ale snad smířený se svým osudem.
Co mě trochu mrzí, ale odpovídá to povaze knihy a snad i vztahu autora k Havlovi: doufala jsem, že se dozvím, proč se nová vláda tak málo vypořádala s komunisty: tak, jak by si ta chátra zasloužila. K tomu snad najdu vhodnější zdroje. Až odpadne nálada, kterou jsem po přečtení získala, zkusím prý kritičtější životopis od Kaisera a snad i Havlovo Prosím, stručně.
Po Urbo Kune druhý Urban. Prvotní dojmy trochu rozpačité, hm, gotika, historie, hm, to mě asi moc nezajímá, ale historie Prahy, oukej, to by šlo. Květoslav (po Mikuláši z Urba by mě zajímalo, jestli si Urban obvykle volí neobvyklá jména svých hrdinů) je nedostudovaný historik, bývalý policajt s větším šrapnelem, nejspíš panic a celkově divný patron. Pár týdnů nemůže sehnat práci a potlouká se po svém oblíbeném Novém Městě. Jedno větrné, studené listopadové odpoledne ho doslova vrhne do víru dění kolem záhadných vražd, středověké Prahy, kostelů; historie obyčejného člověka, a života jednoho naprosto neobyčejného rytíře, světa nedostupných žen a pocitů zklamání a nedostatečnosti ze sebe samého. Život tohohle podceňovaného nýmanda se postupně rozvíjí ve sled neskutečných a fantasmagorických událostí, které vyústí v závěr tak dokonalý, a závěrečnou myšlenku tak znepokojivou... Ne vždy se mi četlo snadno, někdy jsem se musela vracet v textu, protože to není úplná oddechovka na odpoledne, třeba když se stěhoval k Matyášovi, snahu vyznat se v této pasáži jsem prostě vzdala. Akorát mě dost štve ta ošklivá obálka vydání z nakladatelství Argo, pardon, ale co to má být? Je však dost jisté, že nutně musím obejít většinu kostelů a jiných míst! Asi si k tomu budu muset najít literaturu a historii a vůbec, víc takových knih, které donutí k hledání dalších knih a zdrojů a map... Jsem pražský chodec, ale očividně začátečník.