Guarnere
komentáře u knih
Eragon
Christopher Paolini
Nejsem kdovíjaký fanda fantasy, takže vůbec netuším, do jaké míry se to v knihách jiných autorů hemží elfy a trpaslíky, do jaké míry to autor okopíroval třeba od Tolkiena. Takže tohle nechám na jiných.
Princip starověkého jazyka, který vyjadřuje podstatu daného předmětu či čehokoli jiného, a díky tomu se dá pomocí magie ovládnout, se mi líbí.
Ale - postavy jsou bez jakéhokoli psychického vývoje, jsou statické a emocionálně ploché jak strašáci v poli. Nehledě na to, že autor nechává své postavy chovat se jako idioty (Eragona i Safiru), aby mohl naplnit svůj dopředu vymyšlený děj a zvraty. Murthag je naopak tak dokonalý, až to bolí. Nejlepší postavy tak jsou Safira a Solembub.
Četla jsem to už několikrát, protože jsem si vždy před dalším dílem oživila děj, teď to čtu znovu, abych si to oživila před novou knihou o Murthagovi. A čím jsem starší, tím větší nedostatky u toho nacházím, takže ne, znovu už to nikdy číst nebudu.
Malí filozofové
Scott Hershovitz
Moc hezká a místy i vtipná kniha, mám teď dvouletého synka, tak jsem zvědavá, jak a jestli bude mudrovat on. Teď alespoň vím, jak mu v tom pomoci.
A také je tam spousta témat k zamyšlení i pro nás dospělé.
Analfabetka, která uměla počítat
Jonas Jonasson
Škoda, že tady na DK nejde dát půl hvězdy. Tři je málo, čtyři moc. Dlouho jsem měla problém se začíst, v polovině to ale chytlo větší spád a druhou půlku už jsem slupla jako malinu, ztřeštěné situace se kupily jedna za druhou. Leč bohužel - Nombeko chyběla jiskra, za celou dobu mě příliš neoslovila. Je hloupé ji srovnávat se Staříkem, ale pořád mi to vyskakuje na mysl. Stařík byl charismatičtější postava a jeho poznámky a prupovídky byly o tolik trefnější a vtipnější. Situace byly stejně bizarní, ale na můj vkus už až příliš. Sečteno podtrženo, Stařík je skvost, Analfabetka za přečtení stojí, ale už to není taková bomba.
Eichmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalitě zla
Hannah Arendt
Už třetím dnem přemýšlím, co o této knize napsat, tak na mě zapůsobila. V hlavě se mi motá spousta postřehů jako klubko hadů, je těžké je utřídit do jedné nosné myšlenky. Je to velmi dobře napsaná, velmi silná a také velmi děsivá analýza toho, co se z člověka může stát, když přestane samostatně přemýšlet a v podstatě dobrovolně se podřídí vyššímu řádu.
Ovšem úplně stejně zaujala myšlenka, že spravedlnost a ospravedlnitelnost určují vítězové. V jiném případě by za Hirošimu a Nagasaki muselo být souzeno i USA.
Doslov Martina Palouše je třešničkou na dortu.
Malý život
Hanya Yanagihara
Pro napsání komentáře jsem si musela od knihy na chvíli oddechnout, utřídit si v hlavě myšlenky, a přesto se mi ani po dvou dnech nějak nedostává slov. Jistě - kniha není dokonalá, některé odstavce bych významně zkrátila, ale jinak jí nemám co vytknout.
To byl velmi silný příběh! Jsem hodně emotivní člověk, řekla bych i velmi soucitný, u knih slzím často, ale aby mne jedna kniha rozbrečela tolikrát, aby se mi tolikrát stáhlo hrdlo úzkostí? Nevím, jestli se mi to kdy vůbec stalo.
Kniha ve mně zanechala hluboké emoce. Co musí cítit člověk, který blízké osobě neustále opakuje, jak ji miluje, když zjistí, že mu vlivem v dětství vštípenému nastavení stejně nevěří, že se vlastně v hloubi duše strašně nenávidí?
Černočerné srdce
Robert Galbraith (p)
(SPOILER) U každého nového dílu vždy říkám, že je lepší než ten předešlý. A u tohoto to platí znovu. Že to má 1140 stran? Jupí! Četlo se to samo, v podstatě jsem se od toho nemohla odtrhnout a za týden bylo hotovo. Chaty příběhu dodávaly spád, jejich seřazení mi nevadilo, dokázala jsem si zapamatovat, co se v jednotlivých oknech řeší a nemusela jsem se neustále vracet, tak dlouhé zase nebyly. Navíc to řazení pak po Robinině odhalení začne dávat smysl.
Co se týče jejich romantické záplatky - nejdřív jsem si říkala, jak to autorka zase všechno natahuje, ale nakonec jsem ráda - je dobře, že na konci knihy dostal Strike tak trochu na solar.
Je neuvěřitelné, že někdo dokáža napsat takový počet stran (a teď myslím dohromady s předchozími díly), a přesto ten příběh drží pohromadě a mě ty knihy ani na okamžik nenudí. Já chci další díl!
Co však naprosto nechápu je, jak někdo v komentářích pode mnou dokáže přečíst takový počet stran a nakonec tomu dát jen jednu hvězdu? Pokud to bylo takové utrpení, proč to neodložil?
Dívka ze země Venku 12
Nagabe
Krásné střípky ze společně strávených chvil, ve kterých se vyjímečně nemuseli ničeho obávat. V minipříbězích je zachycena něha a láska, která me na této sérii tolik hřála u srdce. Nedozvíte se nic podstatného, ale přesto máte pocit, že toho o nich opět víte o hodně víc.
Holmes z Kjóta 1
Mai Močizuki
Ilustrace pěkné, typické pro mangu, nicméně co mě opravdu na každé knize ubíjí, je to neuvěřitelné množství japonských názvů a historických okének. Jakmile se o japonskou historii, architekturu a umění jako já nezajímáte, brzdí to tempo a přiznejme si, knihy by byly poloviční. Takže ano, Holmes toho spoustu ví a zná a zde je důkaz, ale nějak se nedokážu zbavit dojmu, že je to jen výplň, aby těch dílů bylo co nejvíc.
Bílá Voda
Kateřina Tučková
Dávám 5 hvězd, protože to je velké dílo, ale Žítkovské bohyně byly přece jen o chlup lepší, jaksi celistvější, zde těch historických reálií bylo přeci jen poměrně dost, a ačkoli příběh krásně doplňovaly, místy bohužel brzdily jeho spád a tempo. Strašně mi však vadil způsob používání pomlčky a také nadměrné užívání slova ostatně (které mám mimochodem moc ráda), což bylo s každým dalším užitím čím dál více do očí bijící. No a protože můj synek se jmenuje Tonda, kapitoly s touto postavou pro mě byly opravdu bolestné. Přes nepatrné výhrady však vřele doporučuji, je to silné téma a autorka se s ním i s množstvím informací zvládla popasovat naprosto bravurně.
Rozchodové řízení
Petr Procházka
První polovina se mi tedy nečetla vůbec dobře, dech to nabralo až se samotným únosem. Dost mě na tom iritovala spisovatelova berlička - aby všechno bylo možné, jsou hlavní postavy neuvěřitelně prachaté, nic není problém koupit, zařídit. Když to však člověk přestane brát tak vážně, je to vlastně celkem slušná parodie na průměrné americké bijáky, kdy se na konci najednou objeví ten největší padouch a semele se snad úplně všechno. Druhá půlka se čte lépe než první, ale hvězdu ubírá ta velká spousta úplně zbytečných sprostých slov, která mi nevadí, když mají smysl. Tady po většinu času nemají.
Geostorky
Petr Brož
Kniha je napsaná čtivě a velmi srozumitelně. Některé příběhy se mě dotkly velmi, jiné ve mně tolik emocí nezanechaly. Celkově mě však kniha značně rozesmutnila. Chápu, když za nějakými katastrofami stálo lidstvo, které ještě nebylo znalé přírodních procesů do takové míry jako dnešní vědecká obec. Ale to s tím kácením pralesů a ozonem mi nejen dnes nedá spát. Víme, co se stane a přesto v tom ničení pokračujeme. Příroda a celý vesmír je tak provázaný a všechno, co se děje, má svůj důvod, a my lidé přijdeme a myslíme si, že jsme chytřejší. Ach jo.
Inkoustová smrt
Cornelia Funke
Poslední díl už pro děti tedy rozhodně není, je temnější, ale tím pádem o tolik zajímavější. Začátek se však i přesto poměrně vleče, konec je zase naopak slohově uspěchaný až příliš. Nejkrásnější část je na Jezerním hradu, když Violantiny a Moovy oči hledí na totéž, ale každé vidí něco jiného.
Co však nechápu je to, proč každou knihu překládal někdo jiný. A překlad tohoto dílu se místy hodně nepovedl. Je zde spousta gramatických i stylistických chyb, ale jsou zde i chyby faktické, ačkoli si myslím, že ty má na svědomí spíše autorka samotná - záměna jmen Resy a Roxany, ruce, které byly svázané, najednou nejsou. Ale zakončení příběhu je to výborné.
Inkoustová krev
Cornelia Funke
První polovina se tedy neuvěřitelně vlekla. Chápu, že jsme se ocitli v novém světě, který bylo třeba řádně popsat, nicméně popisy mě nijak zvlášť nezaujaly. Ke konci začalo přibývat poměrně hodně tiskařských chyb, dokonce byla zaměněna postava Kozoroha a Zmijohlava, tyhle chyby vždy trochu vyvedly z míry. Fenoglio mi poměrně rychle lezl na nervy a s ním překvapivě i Farid. Nakonec se nejoblíbenějšími kapitolami staly ty s Moem a Resou.
Tak, jak se vlekl úvod, tak závěr naopak běžel do cíle jako splašený. Popravdě mě však nově přičtená postava od rychlého navázání dalším dílem trochu odradila.
Pan Kaplan má stále třídu rád
Leo Rosten
Tohle je klenot. Četli jsme s manželem nahlas na střídačku u mytí nádobí či vaření. Někdy jsme se smáli tak, že jsme několik minut nemohli číst dál. Nejedná se o komiku situační, ale jazykovou, proto obdivujeme práci překladatele, v podstatě si jazykové vtipy musel sám vymyslet, spousta jich z angličtiny určitě byla v podstatě nepřeložitelná. Perly jako Žižbardón a Dobrý drušstvo Chňapl-kterýho Fina u nás doma zlidovělo.
Pan Kaplan má třídu rád
Leo Rosten
Tohle je klenot. Četli jsme s manželem nahlas na střídačku u mytí nádobí či vaření. Někdy jsme se smáli tak, že jsme několik minut nemohli číst dál. Nejedná se o komiku situační, ale jazykovou, proto obdivujeme práci překladatele, v podstatě si jazykové vtipy musel sám vymyslet, spousta jich z angličtiny určitě byla v podstatě nepřeložitelná. Perly jako Žižbardón a Dobrý drušstvo Chňapl-kterýho Fina u nás doma zlidovělo.
Zen žen: Jednou se tomu zasmějem
Lenka Geislerová
Jednohubka. Vtipné, v některých situacích jsem se viděla jako vyšitá. S přečtením slov v bublinách jsem žádný problém neměla. Ilustrace velmi podařené - jen změna ve směru pohledu jedné z postav a řekne to tolik, super.
Inkoustové srdce
Cornelia Funke
Poprvé jsem tuto knihu četla ve 14 letech. Po bezmála 20 letech jsem zjistila, že má 2. a 3. díl, tak jsem si dala repete (abych dalšími díly mohla okamžitě navázat), při kterém jsem zjistila, že jsem si kromě základní zápletky stejně nic nepamatovala.
Nápad skvělý, kladné postavy byly popsané krásně, záporné nenaháněly takovou hrůzu, jakou měly, ačkoli chápu, že je to pro děti. Děj se občas značně vlekl.
Ač věřím, že to tak měla autorka vymyšlené od začátku, závěr působí jako takové malé Deus ex machina.
Němé duše
Jitka Ládrová
(SPOILER) Rozhodně nejsem cílovka, fantasy moc nemusím, takže jsem se trochu obávala, zda to vůbec dočtu. Nicméně tohle fantasy rozhodně není. Jedná se spíše o historickou beletrii.
Děj rychle ubíhal, o nečekané zvraty nouze nebyla, pořád se něco dělo, celé je to postavené na vztazích a intrikách.
Vadilo mi, že se z hlavní dějové linky na poměrně dlouhou dobu odbočí úplně jinam a k původní zápletce se vrací jen zřídka.
Před samotným finále mi přišlo, že autorce začal docházet dech, vše se vyprávělo v retrospektivě, což u děl moc nemusím.
Čtivé to ale je, závěr jsem zhltla jedním dechem a svým způsobem jsem s koncem spokojená. Jen u dvou dějových linek bych ten závěr chtěla ještě trochu poodkrýt.
Co mi ale vadilo poměrně dost, byla určitá plochost postav, které na mě v některých okamžicích nedýchaly životem. Některé jejich reakce na právě se dějící události či předložené informace mi také přišly poněkud zvláštní, jako kdyby měla autorka vymyšlený děj a nehodlala z něj stůj co stůj ustoupit, ačkoli tak musela ohnout charaktery určitých postav, které se pak zachovaly nesmyslně. A jednu věc skrze druhé zasnoubení korunního prince jsem nepochopila vůbec - jaký mělo v celé té záležitosti účel?
Závěrem ještě nutno říci, že postavy byly buď značně protivné, nebo naivní, nebo nijaké, o Omdenovi ani mluvit nebudu. Hlavní hrdina může být záporák, ale alespoň něco na něm musí být zajímavé - u něj není nic, je to slaboch. Runel je dobrá postava, ale když se pak člověk dozví, co je vlastně zač, uvědomí si, že chování puberťáka se k němu vůbec nehodí - postrádala jsem u něj jakousi odžitou moudrost.
Odepsaný
Osamu Dazai (p)
Vynikající sonda do nitra člověka, který se ve všem vymyká, nezapadá do žádných škatulek, vinou strachu z téměř všeho je uvězněn sám v sobě a jediným pomocníkem se mu stává alkohol a následně drogy.
A přesto se nemůžu zbavit dojmu, že se v tom hrdina nípe až moc. Asi patřím mezi ty, co ho tak zcela nechápou, ale několikrát mě během čtení napadlo, že se v tom všem tak trochu koupe a topí i s jistým potěšením. Několikrát vše svádí tu na otce, tu na platejse, tu na Horikiho, často to ve mně budí dojem adolescenta, co není schopen přijmout odpovědnost za svůj vlastní život - každý svého štěstí strůjcem. Takže závěrem - přečteno velmi rychle, čtivé to je, ale asi nejsem cílovka, rozhodně to ve mně nic moc většího nezanechalo.
Bratři ve zbrani: Válečné zážitky dvou výsadkářů z roty Easy zvané Bratrstvo neohrožených
William Guarnere
Z mé přezdívky tady na DK je zřejmě patrné, proč jsem tuto knihu musela mít. A nezklamala mne. To, o čem ti dva vypráví, je místy dojemné, místy vtipné, po většinu času hodně mrazivé, ale především neuvěřitelně lidské. Z každého jejich slova je cítit úcta nejen k sobě navzájem, ale i ke všem klukům, kteří si tím prošli s nimi. Během čtení poznáváte scény ze seriálu BN, nicméně vzpomínky dokazují, že prožité okamžiky byly daleko horší, než jak je může kamera zachytit. Neuvěřitelné, že pouto mezi muži z roty E vydrželo tak dlouho. A při čtení mě neustále napadalo: Čest jejich památce.
Kniha tak má vlastně jedinou vadu - překlad, místy mi přišlo, že následující věta popírá předchozí. A také i poměrně hodně překlepů.
