haki34 komentáře u knih

(SPOILER) protože jsem měkouš a obávala jsem se drasťáren (aka válečných zážitků), skočila jsem rovnou do třetího dílu. Opětovně velmi dobré čtení a hodně jsem váhala, jestli 4* nebo i kousek víc. Níkolaj je však dobrý vypravěč a hlavně pasáže z tajgy byly milou změnou proti válčení ve městě.
Nikolaj působí trochu všeználkovsky, a zároveň má na to klučina nárok, navíc se zdá, že opravdu ví, o čem mluví. To se týká i tajgy, jak se dozvídáme během jeho cesty transsibiřskou magistrálou za dědečkem. Ve vlaku rozmlouvá s mladým geologem a nejvíc mě pak potěšil dopis od geologa na konci knížky - chcete-li vědět proč, čtěte :))
Z tajgy pak skáčeme opět do reality a z nedostatku jiných nabídek zaměstnání končí Nikolaj v soukromé "ochrance", kde se v něm opět budí zvíře, sibiřská výchova je však zarytá hluboko (až dojemná epizoda se stařenkou). Dokonce potkává lásku, a teď co myslíte - má klučina jako Nikolaj nárok na šťastný konec ? a co je v jeho případě šťastný konec ?
Drsné, přímočaré čtení s nádechem sibiřské výchovy.
Tentokrát členěno do kapitol, kde každá má malý úvod, obsahující anekdoty, poezii i odborné vsuvky - balada.
Doporučuji ! měj se dobře, Kolymo !

"I přes lehkou a průzračnou normálnost té chvíle jsem si byl jistý, že vidím dědu Nikolaje naposled. Objal jsem ho a dlouho jsem ho k sobě tiskl. Nikdy jsem to nedělal, ale i on mě pořádně objal, potom mě pohladil po tváři a s úsměvem řekl : "na tomhle světě není nic věčný, a to je na něm to nejlepší, protože za naší pamětí, za rozumem, za koncem začíná nesmírná spousta dalších příběhů."
Kráčel jsem tajgou a jeho slova mi v hlavě kroužila jako modlitba. Kolem mě byla velkolepá krajina, tlumené barvy, kůra stromů, která už po rvních mrazech začínala skřípat Lidi si chytali suché dříví na dlouhé zimní měsíce, veverky si nosily zásoby do pelechů, medvědi trávili poslední dny před zimním spánkem lovem tučných ryb, jeleni obcházeli skály a větřili, kde je sůl. Sobi využili noční mráz, který proměnil bažiny v pevnou půdu, a sbírali poslední bobule.
Podzim v tajze skončil a já cítil, že skončilo i jedno období mého života, bylo uzavřené, za mnou, bez možnosti návratu. Když jsem vyšel z lesa, byl ze mne jiný člověk, už jsem nechtěl žádné vzpomínky, žádné vysvětlování. Cítil jsem, že konec je za mnou, a čekal jsem, až začne ta nesmírná spousta dalších příběhů."

15 18.02.2025

(SPOILER) knížku jsem měla v plánu docela dlouho a nyní přišla pod ruku v knihovně. Měla jsem v ruce hned i druhý díl, ale tak nějak jsem po náhodném otevření a přečtení několika řádků usoudila, že to v mém aktuálním duševním rozpoložení nedám, že je to příliš drsné a uspokojila se se Sibiřskou výchovou.
A že to taky bylo husté čtení. Jak je psáno na začátku v anotaci - musíte se oprostit od všeho, co znáte. Běžné morálky. Tady je vše převráceno. Komunita urků, poctivých zločinců , kteří se zaříkají vírou a přitom přestupují spoustu přikázání hned z fleku (snad jen ty rodiče ctí poctivě). Křižují se krucifixy a v druhé ruce drží tokareva či rovnou AK 47.. řídí se přísnými pravidly, ale jak sám Nikolaj - Kolyma konstatuje, několik let po jeho dospívání, opsaném v knize, celý tento letitý systém troskotá.
Nikolaj nám bezelstně předkládá filozofii, ve které vyrůstal, přísnou "čest" a pravidla zločinců. Provázanost celé komunity a města, které rozdělené na jednotlivé čtvrti měli pod kontrolou různé zločinecké bandy a komunity.
Nedalo mi to, kroutila jsem hlavou a uvažovala, zda tam žili i běžní civilisté.
(možná ano, jen je Kolyma nepotkával ???)
Násilí a zas násilí. Adorace násilí, hledání pseudodůvodů k násilí. Ale všechno by tak nějak šlo.
Nestrašnější byla pasáž o pobytu Kolymy ve vězení pro mladistvé. To byl jeden neskutečný hnus. Nesnáším sexuální násilí, už vůbec ne na dětech, a tady ho bylo strašně moc. Pasáž s Marinou a to , co následovalo, mi způsobilo až fyzickou nevolnost. Zlaté přestřelky a podřezávání šlach. Celá sibiřská komunita toto velmi odsuzuje, jakékoliv sexuální násilí, prostituci, zneužívání postižených ( a to bylo na nich snad jediné pozitivní - každopádně bylo to trochu zvláštní, jak z postižených dělali až takové "nadlidi")
Docela hustá knížka, o které si dovolím tvrdit, že vám vyrazí dech. City bokem a jdeme do akce. Pokud jste zrovna přecitlivělí a úzkostní jako já, přeskočte pasáž z vězení pro mladistvé a přežijete příběh bez úhony. Jiný svět. Doporučuji.
P.S: a protože jsem měkouš na Volný pád (možná ale podstrčím manželovi), jdu rovnou na Dech tmy...
P.S.2 naprostá většina komentářů předemnou je skvělá a tak nějak vystihuje i mé pocity... třeba Rihatama...

19 17.02.2025

(SPOILER) no..mám celkem rozporuplné pocity...ze začátku mi chvíli trvalo, ,než jsem přivykla "první" části - horničině. Jelikož posledních skoro 20let pobývám na Ostravsku, slovník mě až tak nešokoval..šlo spíše o styl psaní -- v podstatě jsme se o hlavních protagonistech nic nedozvěděli, jen že faraji, a co pod tou zemí dělají běhěm šichty. Vlastně pardon - ani to nemusí být člověku dolem nepolíbenému jasné, protože autor používá ostravské výrazy přeložené hornickým slangem a žadný slovníček či vysvětlivky nejsou k dispozici... tuž bojuj čtenaři.
Dozvíme se v podstatě jen o pracovní náplni horníka, kdy při práci nasazovali za pár korun krk. Během děje knížky autor i jeho parta utrpěli pár nepěkných zranění a někteří spolupracovníci i zranění smrtelné. volný čas zdá se velmi neexistoval - povětšinou odreagování končilo pitím piva zas nejčastěji ve společnosti kolegů. Ženy degradovány na bytosti zajišťující teplo domova, plný žaludek a možná tak ještě prázdný py*el a o dětech nepadne ani slovo. (škoda, protože ne všichni horníci to tak měli)
Zejména u Ivana Landsmanna to pak vyznělo i během emigrace docela zvláštně - žena, děti ponechány v Ostravě a žádné stýskání, žadný smutek... navíc úvodem jsem ani nepátrala, jak na tom byl autor věkově - z textu působil jako borec kolem 50let, a pak najednou v emigraci prásk - 37 ? to mě trošku šokovalo...
A zlatá horničina ještě. Děj po opuštění republiky je velmi syrový - jak jsem pochopila, v Kanadě se nepohodl zejména se švagrovou, takže brácha odmítl podat záchranné lano a autor končí zaseklý v Holandsku, bez znalosti jazyka a bez peněz. a jak ho tak celou dobu posloucháte, nejchytřejší na světě, mluva dlaždiče, kdoví, jak to tam v Kanadě vlastně všechno proběhlo - nic přeci není černobíle...a tady máme vyjádření jen Ivana Ladsmanna...
Kdyby se v Holandsku minimálně v době, kterou nám předkládá, neživil pivem a tabákem, taky to asi mohlo být růžovější, no ale každý máme svůj styl. Opakovaně si sahá na dno, až se mu nakonec díky pomoci Jaroslava Hutky a jeho ženy Dany povede zapojit do systému, získává kontakty, začíná se učit jazyk...
v mezidobí svého boje v Holandsku vytahuje další vzpomínky ze šachty a svého života. Rozumím, proč tato pasáž byla pro spoustu čtenářů horší - je to jedna velká mizérie, nejen proto, že byl bezradný, ale pro mě i díky tomu řešení - pivem...a že by se mu klepaly ruce hladem - spíše mi to přišlo jako odvykací projevy (no jo, pracovní deformace), bo to na pivo reagovalo až moc pěkně.
...no shrnu - minimálně kvůli sondě do havířiny a výpovědní hodnotě fajn. Druhá část zoufalejší. Dalo se. ale na velmi dobrou to nemá...

15 16.02.2025

(SPOILER) posloucháno jako audiokniha..takový hezký starosvětský příběh z českého venkova. Klišé typu dvě rodiny, děti vyrůstají společně, budou oba dědit, proč to nedát dokupy ? vždyť jsou si v podstatě souzení...
A pak přichází drama, kde nevěsta onemocní, zda vlivem nervů u předsvatebních příprav, zda posílem nešťastné lásky, ono je to jedno. Ale milující rodiny nejsou schopny překročit schéma tradic a dochází k tragédii, kdy Baruška vybloudí v horečce z domu...
Autorce to nedá, příběh nakonec končí "šťastným koncem". Spíše než obsah povídky mi přijde důležitější realistický obraz svatby se všemi zvyky přípravami, pověrami. Důležitost rituálů na dědině, kde formalita měla přednost před city, "co by o nás řekli" bylo víc , než zdraví milovaného dítěte.
A možná to tak taky někdy máme - chceme raději vidět tu méně komplikovanou variantu a snažíme se si namluvit, že to nebude tak horké, že je to jen únava, že....
dále mě zaujala postava myslivečka - fakt byli ti myslivci takoví proutníci ? pravda kondice asi dobrá, celý den v lese, na vzduchu, hezká uniforma... v mnoha dílech jsou zobrazováni jako svůdníci a potvory, nejinak tady.
Celkově pěkné poklidné čtení, pro milovníky oddechových povídek ze starých časů.

13 15.02.2025

co to bylo ? jednohubka asi na 2 hodiny, kdy nepřestáváte žasnout. Jak toto může někdo přirovnat k Agatě Christie, která uměla nádherně vybdovat atmosféru , popsat prostředí, postavy...tady se nedozvíme nic... hurá, nějaký ostrov. Hurá přehršel postav, kde je ve dvou větách naznačen fyzický vzhled a tím to hasne. A jejda, mrtvola. Hm, kdo ho asi zabil ?
Martin Molin, který celou dobu brečí sám nad sebou, jak nic neumí a potřeboval by Patrika Hedströma..
A vlastně nepotřeboval, protože ono se to vyřeší samo. A pěkně hloupě. Nepravděpodobné, postavy nesympatické a ploché. Sdělení Vivecy ohledně otce své dcery úplně zbytečné...
Sněhová buře s hromy a blesky...
Ztracený čas. Nepovedlo se.

13 15.02.2025

(SPOILER) rozposlouchala jsem na Spotify, aby zhruba od poloviny dále nebyl záznam přehratelný...málem mě trefilo. No nic, konečně zas chodím do knihovny a povedlo se mi Čarodějku ulovit v papírové podobě.
Jak už je autorčiným zvykem, motá dohromady několik dějových linek, tady jich bylo dokonce 5 či 6, včetně jedné historické, která až tak pro příběh přínosem nebyla, všichni tušíme, jak to dopadlo a pak zbývá jen tipovat, kdo budou potomci prokletých rodů. (možná by šlo i něco proškrtat a ubrat z těch 600stran - můj muž je vždy na nervy z těhotenských eskapád a předpokládám, jestli se dočte i k této, že svatební linky budou další, z čeho ho bude trefovat šlak..)
V hlavním příběhu tentokrát jde o dvě zavražděné holčičky, do toho opět téma LGBTQ, migrace a přistěhovalců, občanských válek a náslilí v původních zemích a pak dnešní mladí, nepochopení, opuštění, traumatizovaní, rodiče se jim nevěnují, a pak přichází nařadu násilí, návykové látky, sex, kriminalita. To byla snad nejvíce děsivá linka (možná proto, že takovýchto dětí je čím dál víc a ne, není to samo od sebe, koukněme si všichni rodiče do svědomí !! u nás na oddělení máme celé jedno patro s nešťastnými dušemi jako Sam a Jessie) a za to dávám pl hvězdičky nahoru - snad to někoho nakopne a probere podívat se realitě digitální doby do očí. Kdy se vztahy nežijí a děti se odloží, hlavně ať je nevidíme, a ať to nějak zvládnou. Bez domácích vzorů a naděje.
Hlavně postoj Marie k Jess, a také i Sanny k Vendele..Helena jako matka neobstála o moc lépe- Vlastně všichni rodiče v tomto příběhu nevycházejí s čistým štítem.
Samotné řešení příběhu bylo tak trochu přitažené za vlasy - fakt byla potřeba nadělat tam ty dvojice ? Marie a Helena, James a KG...
Příběh Karíma a jeho rodiny byl velmi smutný, ale působil na mě velmi násilně - rozuměj napsaný na silu. Aby jsme všem ukázali, jak hodní migranti tady trpí. Potvrdí to ještě Khalil s Adnanem.
Tento díl snad nejvíc překypuje mrtvolami ( co jsem zatím od autorky četla), měl i nejvíc stránek a fakt nevím, co by si policie bez spisovatelky Eriky počala.
Celkově však čtivé, bude vám odsýpat a bude vám taky smutno. Za všetky mrtvé a živé, za zlo mezi lidmi. Po věky věků. Pojďme změnit, co můžeme.

18 14.02.2025

tak u mě je to opačně - začátek mě neskutečně nudil a už jsem nad Molly lámala hůl, když se to najednou zlomilo. Někdy v průběhu pobytu u "pěstounky", když se Molly přeorientovala na kapsářské řemeslo.
Pravda kniha je poměrně úmorná tím, že celý dlouhý Mollyn život je v podstatě jedna krimina za druhou a mezi tím se snaží podvody získat nějakého muže, který by ji živil... většinou kápne na nějakého podvodníčka svého stylu, který je dle ní slušný a "gentleman", a nedopadne to samozřejmě dobře. Nudné a opakující se.
Molly si nedá říct, pálí ji dobré bydlo a tak nakonec skonči tam, kde její život začal - v obávané věznici Newgate...je zajimavé, jak už poukazovali čtenáři předemnou, že krádeže se trestaly smrtí podobně jako jiné, mnohem těžší zločiny. Molly se povede nakonec dostat díky své kajícnosti lepší trest - vyhnanství a vyhoštění, z čehož zas vytříská maximum, jelikož skončí ve Virginii, kde na ni čeká dědictví a syn.
Byla ženou, která si sympatie jen tak nezíská - chamtivá, hamižná, děti odkládala na potkání a manžele jakbysmet. Kradla, lhala, cizoložila.. a ve finále došla šťastného konce. (nevím proč, ale tak se mi zdá, že už jsem její příběh možná kdysi dávno četla :D)
Kontroverzní hrdinka, která nám aspoň přiblíží Anglii (a její trestný systém) před 200lety. To nechceš :) a Molly potkat také ne...

16 12.02.2025

(SPOILER) no nejlepší asi komentář soukroma - nevím, jestli se mi povede shrnout své pocity lépe. Knížka z výprodeje v Dobrovském, zaujala témou. Potěšila mě i celkem rozsáhlá obrazová příloha, a tím bych pozitiva asi ukončila.
Naprosto chaotická a nesourodá knížka. Začátek 2 kapitolky o Heinrichovi, kde se ale vlastně ani nedozvíme, kolik mu je let...jen že zblbnul nějakou herečku a ta se zastřelila. No a kam s ním ? šup nejlépe do Japonska.
Tam se podobně objevila Mitsuko, nevíme sice, jak je stará, ale byla školena na gejšu. A teď je doma. A teď vystrkuje růžky a chce se kamarádit s Henrichem. (na to, jak se později prezentovala v tradičním japonském stylu respektovat muže, pána a velitele, tak si ten začátek zařídila podle sebe hodně rychle.)
A vlastně jsme se o Heinrichovi ani Mitsuko nic pořádně nedozvěděli - Heinrich prezentován jako egoistický, který si dělá věci podle sebe a bere Mitsuko jako panenku a doplněk (a nakonec knihy z něho vypadne nejlepší a nejhodnější "altruista a otec Evropy"), Mitsuko, v úvodu svéhlavá, pak naprosto chaotická, celý život hledající svoji identitu...první roky s Heinrichem jen rodící děti.. a roky bez Heinricha ? hrající si na šéfku rodiny zámeckou paní, které vlastně nic nevychází... Předvedena jako nešťastná, hysterická, navíc popíjející. Ještěže ty děti ještě dopadly, jak dopadly.
Mitsuko si knihou mé sympatie nezískala. Vlastně si k ní ani nešlo vztah vytvořit - byla něco jako dort od pejska a kočičky. Sám Heinrich - něco podobného... nejvíc se mi tam "cpal" tělesný vztah, více než cokoliv jiného ( její oslovování manžela "papa" bylo poměrně nechutné..)
Z rychlíka pak přehršel jmen, které lze dohledat v obsáhlém rejstříku na konci knihy - kdo byl kdo.
Nejlepší z celé knihy byla snad obrazová příloha.
Nešťastná forma psaní, uškodila tématu i Mitsuko. Zklamání.

15 11.02.2025

" I když dříve Romové hladověli,
dovedli jeden druhému prokazovat úctu,
drželi pospolu,
dovedli si odpouštět
a jeden ve druhém viděli člověka.
Měli jsme sice hladový žaludek, ale duše byla sytá..." Andrej Giňa

a pak ještě jedno důležité : Na vakerav me - miro jilo vakerel... neboli "to nemluvím já - to mluví moje srdce "...

bohatá sbírka textů, kde romští autoři dávají opravdu prostor svému srdci, emocím, svému vidění a vnímání světa. Kde to mají postavené jinak, než my - bílí - gádže.
Všechny texty publikovány dvojjazyyčně - romsky i česky, s malým slovníčkem vysvětlivek na konci. Úroveň textů je různá - od nejjednodušších, až po "vymazlené" povídky. Od pohádek a tradičních témat, až po osobní zážitky a zkušenosti.
Je dobré číst a nechat vnímat právě srdce..prožít si všechno s autory. Radost i bolesti. Vrátit se do minulosti, kdy často hladu a bitky bylo více, než radosti. Byla však čest, úcta ("Pativ"), hrdost a tradice. Romové se mohli spolehnout jeden na druhého. Je to tak i dnes ?
dík všem autorům za zachycení tohoto světa. Za jejich srdce a emoce. A i za aspoň částečné zachycení zvyků, tradic a folkloru. A pak oběma autorkám, p. Sadílkové i Kramářové a hlavně doc. Mileně Hübschmannové, díky které se romská literatura rozvinula a zachovala...
Takže milí čtenáři, vypusťte srdce a nechejte jej vnímat...

"Na savoro kaj prindžares goďaha - o jilo varekana dikhel o čačipen feder sar e goďi" (Všemu nemůžeš porozumět rozumem - srdce často pozná pravdu lépe než rozum).

13 10.02.2025

"Slovenské príslovie hovorí, že do uprataného domu prichádza smrť."

Uff. Keby som toto príslovie poznala v roku 2021 - veru by som neupratovala babičkin byt za covidu... Až ma zamarazilo.
Krištúfkovu knihu som našla v lacných knihách ako posledný kus snáď do 2e...a vyplatila sa do posledného centíka.
Ako vravievam, plnotučné čtivo, treba čítať postupne, nestratiť sa, vychutnávať.. Autor sa rozhodol previesť nás vďaka rodinnej ságe Trnovských z Brežian dejinami Slovenska od 30tych rokov 20storočia až do nového milénia. A vďaka za to. Neskutočne košatý a kvetnatý štýl, mazná sa so slovami, dej pretkáva vlastými myšlienkami, voľáke to príslovie a porekadlo sa vždy nájde, aby sadlo ako riť na šerbeľ, ako sa hovorí. Normálne som sa tešila na každú stránku, čo pekné si zas pre nás, čitateľov, prichystal.
Rozprávačom je Adam "Adašo" Trnovský, ktorý sa venuje hlavne svojmu detstvu, vzťahu s otcom a odkrývaniu otcovej histórie. Pripletú sa nám tam i záhadné kosti, ktorých pôvod mi pekne zamotal hlavu.
Skvelé čtivo, kde sa veľa dozvedáme o dejinách, pretože toto sa v dejepise neučilo, a to málo, čo sa učilo, aspoň mne z hlavy rýchlo vyfičalo, vytlačené inou látkou. Polka Adašovej rodiny bola židovská... otvára preto židovskú otázku, osudy predvojnové, vojnové a povojnové návraty. To bola pre mňa veľmi zaujímavá a silná téma. Ďalej otázka prezliekania kabátov a tanec podľa vládnej garnitúry. Rodinu Trnovských premelie kde čo, a čo nestihne, určite zažije aspoň jeho naj kamarát Vojto Roško a jeho rodina. Írečité brežanské postavičky ožívajú pred očami v kulisách kaštieľa, Sálavy, vinohradov...
Aby som nespoilerovala - pokiaľ máte radi rodinné ságy, nedávnu históriu našich národov, peknú a farbistú slovenčinu, vrelo odporúčam.
A hlavne tiež autorove vlastné myšlienky určite stoja za odhalenie !
Ja som si pošmákla. Jednu hviezdu uberám za posledných asi 30 strán, boli pre mňa trochu sklamaním, akoby už dochádzal dych. I tak skvelé a veľmi dobré...

"Veď aj otec hovorieval : Nostalgia sú spomienky na niečo, čo nikdy nebolo.!"

"Na oslave podávala aj ďalšiu veľkú vzácnosť - ktorýsi pacient otcovi podaroval údený hovädzí jazyk. Zostal tvrdý, lebo ho mama málo varila, ale všetci predstierali, že túto lahôdku na tanieri rozhodne nenechajú. Ujo Rudo si na ňom nakoniec zlomil zub. "

"Spoločný rodinný život (napriek tomu, čo sa zvykne potárať v románoch z červenej knižnice) zvykne priniesť isté otupenie hrotov - a to najhoršie, čo môžete spraviť, je vziať si za manželku svoju osudovú ženu. Tá by mala radšej pekne zostať zahalená nedosiahnuteľnosťou alebo akýmsi tragickým nedorozumením, ktoré už nejde vziať späť.
O Zuzane som si po celý čas myslel (a myslím dodnes), že mojou osudovou ženou rozhodne bola. V zákrutách aj nad priepasťami, do ktorých sme neraz spadli a riadne sa doudierali. Človek sa za svoje chyby môže vyhovárať na dobu - je to príjemné a pohodlné - , ale kľúč ku všetkým veciam má zvyčajne on sám.
Ako vravel Pascal : Najväčšou tragédiou človeka je , že nevydrží pekne potichu sedieť vo svojej izbe. Svätá pravda !"

12 09.02.2025

přečteno kdysi pradávno, že by na gymplu ? a všimla jsem si, že jsem nenapsala koment..tak jsem si teď našla v knihobudce a přečetla znovu...
Ze začátku jsem se trochu hůře dostávala do dějě, a říkala jsem si, co že mě na knížce tak uchvátilo ? no a potom zejména s příchodem sester Raynerových na scénu se to rozběhlo, a já si konečně čtení užívala jak za "mladých" let... zejména ty nádherné opisy přírody, které Zane Grey umí...fakt slyšíte trávu ševelit, voníte růzé odstíny ve větru, barví se květy, listí, ječí divocí živočichové za nocí...(takového Silvertipa bych nechtěla nikdy , ale fakt nikdy potkat...být Helenou, jsem mrtvá :D).
Do toho samozřejmě romantická linka, autor nachystal pro obě sestry... není nouze o akční zápletku, nějaké to drama, a určitě to dobře dopadne, nebo ne ?
takové hezké poklidné počtení o dobách, kdy svět byl jednoduchý, přímý, lidi otevření. Jako bonus přírodní kulisy, díky autorově práci fakt živě představitelné, a hlavně pro nás holky i ta láska. (kdo by nebral Las Vegase ? nebo raději Milta ?) Jak ráda bych byla součástí příběhu a řítila se na koni s větrem ve vlasech ! (a měla takovou kondici jako holky :D)
zasnila jsem se a zavzpomínala...dobrá oddechovka. I když dnešním mladým čtenářům možná nebude po chuti, třeba přijde příliš naivní, já si ráda přečtu zas někdy na dobrou noc...Howgh !

z Levných knih...ani mě neodradilo, že je až čtvrtým dílem a tudíž naskakuji do rozjetého vlaku. Nebo v případě ostrovanů spíš do rozjeté lodi. Bojovala jsem po celou dobu tou soustou jmen a rodinných vazeb, nepomáhaly jména jako Felix a Fredrik...
Autor má pěkně úsporný a drsný severský styl psaní. I tak pár slovy dokáže přiblížit přírodu ostrova a nástrahy života na něm. A podobně nás vymáchá v pocitech a myšlenkách hlavní hrdinky Ingrid. Rozvážná, ukotvena v minulosti. Řád a zvyk přináší klid. I na Barroy se ale pořád cosi dějě a tak se objevují další postavy - Ingridin nový adoptivní syn Mattis, jeho vlastní rodina i nevlastní rodina, známá z minulosti Mariann..
Ingrid řeší svůj život a snaží se také nejlépe naložit s životy lidí kolem sebe. Pere se s přírodou i osudem. Jako generace před ní.
Takové knížky mám ráda. Dýchne z nich závan poetična i krutosti, hlavně však víra. V sebe sama a život. I když je nám odejmuto všechno, pořád máme sami sebe. (A někdo i ostrov...)
Doufám, že se mi povede sehnat i předchozí díly a lépe se v příběhu zorientovat.

"Po pravdě řečeno, když se kymácel v té své ubohé kabině na kutru, nemyslel na nic jiného nž na Olavii a na chlapce, těšil se, až na sklonku nekonečně osamělého dne uváže loď a dojde těch 130m domů, stáhne si vysoké rybářšké boty a převlékne se, vydrhne si ruce od oleje a posadí se s Olavií a Mattisem ke stolu, jsou to nejdražší, co má, ještě nikdy nic tak cenného neměl.
Taková slova by ale na něj byla příliš vzletná, svou ženu si vychutnával v soukromé tichosti, její vůni vybraného mýdla a nedostižně lepšíh původu, její pohyby, šaty, vlasy a ruce, zvláště ruce, jemné, drobné a bílé i po několika letech práce na statku, o níž původně nic nevěděla, ale přece ji vykonávala stejně úsporně a rezignovaně, jako její předchůdci, Johannesovi rodiče."

24 04.02.2025

(SPOILER) tak, to už taky někdo napsal, že nadpis je trochu zavádějící. O princeznu Margaret se v podstatě jen otřeme. I když je v mnoha kapitolách zmíněná, přijde mi, jako by tam byla tak trochu "natlačená". A i když byla lady Anne její dvorní dámou, v podstatě jde hlavně o životní příběh lady Anne.

Správně jsem odhadla i to, že v originále kniha obsahovala fotografie - nerozumím, proč je toto nešvarem mnoha českých překladů (námatkově třeba i Bruce Dickinson z Iron Maiden, taky ochuzeno o fotky...), kniha by se četla mnohem lépe.
Navíc text byl poměrně nesourodý a kostrbatý, budí dojem odfláknutého překladu, třeba věta "Stejně jako když se jednalo o jeho prapodivné rituály, byl Charlie pro své vlastní dobro příliš charismatický i pokud šlo o drogy."...jako co tím kdo chtěl říct ???? vy jste to pochopili ???
...nebo : "první heroinový záchvat měl v roce 1973, když mu bylo pouhých 16." jaký záchvat ??? jako intoxikaci ? abstinenční záchvat ? nebo ??

no...takže asi tak. Od začátku můžete jen sedět s otevřenou pusou a žasnout. Lady Anne nám přibližuje svět anglické aristokracie, provede nás od svého dětství, dospívání během válečných let (2.světová) až do dnešních dní. A já si říkala - to jako fakt ? opravdu může někdo takto žít ? vysoce formální svazky, city bokem, hlavně udržet fazónu. Děti vychovávají chůvy a pak to tak vypadá.

Samotné manželství lady Anne šité tak trochu horkou jehlou (rozuměj jak je ti 18., uvedou tě do společnosti, aby jsi se rychle vdala, a rodila dědice starých šlechtických rodů...a je jen otázkou štěstí, jak tato licitace dopadne..), manžel možná hezký, ale naprosto šílený člověk. Excentrický, ale zjevně i nevyzrálý, histriónský. Jeho popisované excesy s válením se po zemi, kvílením, kousáním....také lámáním zápěstí milenkám a podobně...a vše shrneme pod koberec, suše se usmějeme a jdeme dál... To jsem si říkala, jestli si ti lidé fakt dělají srandu. Nebo jak lady Anne popisovala jejich líbánky v Paříži, kdy ji manžel nejprve zavede do bordelu sledovat souložící páry s nabídkou ke swingers, a pak muže souložícího s oslicí... ne k zamyšlení, ale spíše k zblití. To je ta šlechta, no...

"Když jsem zjistila, že Colin má bokovky, nejdřív jsem strašně žárlila a nedokázela se přes to přenést. dostával nabídky i od mužů, jimiž se mi hrdě chlubil...měl v průběhu let hodně přítelkyň, některé jsem znala, jiné ne. Snažila jsem se si toho nevšímat. Po Colinově smrti jich hodně vyplavalo z hlubin, včetně jedné Afroameričanky, které ve Státech koupil nehtové studio. Dozvěděla jsem se o ní z tisku, když v novinách rozebírala, jak jí Colin zlámal zápěstí. Naštěstí se jí zhojilo dost dobře na to, aby mohla dál dělat lidem nehty....Mezi mnou a Colinem nikdy nedošlo k plamenné hádce nebo kajícným přiznáním. Na to jsem byla příliš zdvořilá, což Colina hodně štvalo. Pravda, několikrát jsem na něho po jedné či dvou skleničkách ječela, le to se nestávalo často. Vyhýbala jsem se konfrontaci a nechtěla jsem degradovat manželství na nepřetržitou řadu hádek. Pokud pominu jeho nálady a nevěry, vycházeli jsme spolu výborně a oba jsme si našeho vztahu založeného na pevném přátelství vážili. A co víc, měli jsme pět dětí, takže jsem chtěla rodinu udržet kvůli nim. Protivné ale bylo, že si mi Colin na své milenky stěžoval... Nemělo smysl se litovat. Skoro každý manželský pár...byl propojený s manželi a manželkami jiných. Podle všeho se manželství jen vzácně týkalo pouze dvou lidí. To je prokletí aristokracie. Bokovky se očekávaly a manželky si s tím musely poradit."

Se pak nelze divit tomu, jak dopadli jejich děti - nejstarší syn Charlie zemřel v mladém věku v podstatě na komplikace spojené s hepatitidou C, díky i.v. abúzu drog. Druhý syn Henry se stal jednou z prvních obětí HIV a AIDS, nakazil se poté, co se po několika letech manželství rozhodl pro comming out a zahájení divokého homosexuálního života. Měl pouhých 29let.
Třetí syn pro změnu utrpěl při nehodě na motorce těžké poranění hlavy, kdy se nakonec i díky obětavé péči matky a metodám bazální stimulace probírá po několika měsících z komatu a po letech rehabilitace se zapojí zpět do života.
Tohle byly opravdu drsné a dojemné pasáže, kdy si i sama autorka uvědomila, kolik času s dětmi jí uteklo díky britské tradici, že rodiče "pracují" (nebo se věnují partnerovi a podporují ho při přestavbě tropického ostrova například - opravdu důležitější než vlastní děti) a děti vychovávají chůvy. Charlieho OCD, léta přehlížené, dítě dusící se úzkostmi, až končí v náručí heroinu. Těžké čtení.

Myslím že i sama lady Anne si až s odstupem uvědomila spoustu věcí...pro mně to vyznívalo děsivě už i proto, jak dokázala popisovat jejich party, manželovy opulentní oslavy 50. a 60. narozenin, trvající týden, různé povrchní nesmysly, kterými vyplňovali svůj život a pak prásk, drtivý příběh jejich synů - tuším předposlední kapitola knihy. Samotná autorka si všaak se vším dovedlaa poradit, urvat si pro sebe i radostné a slunné dny a žít dál s nadějí, že snad klapne i ta 100.
Spíše než nadšení se ve mně míchají emoce typu zděšení, rozhořčení, překvapení. A opět mám pocit, že jsem četla trochu jinou knihu, než většina nadšených čtenářů.

15 03.02.2025

" Jde o to, že většinu dospělého života s někým žijete, a pak o něj přijdete. Jste zase svobodné. Svoboda není jen k dobru. Existuje i svoboda, kdy vás nikdo nevidí. Tak je na tom vdova. Když skončí smutek a bolest, ztratí punc senzace, přestane být pro lidi zajímavá a nezbyde jí, než se s tím smířit. Vdova má zkušenost, které nikdo jiný nerozumí. Musí žít s tím, že pro ostatní zešedla a ztratila právo si postěžovat, poněvadž stojí mimo společenství. "

jak už někdo napsal, rozhodně to není kniha pro mainstreamové čtenáře, oceňující autory z kurzů tvůrčího psaní...(moje nedávná zkušenost :D)
nalezena v Levných knihách, přesně ten typ knihy, kde se nelze řídit hvězdičkami z DK (což mám pocit, že se často dějě u severské literatury).
Lilly a její příběh. Začátek velmi stručný a zvláštní. Deník, který nikdy nebyl napsán, aby se nám pak vynořil o 20let později v Lilliných vzpomínkách.
Vdova. Tak zvláštní stav, tak tvrdé slovo. U Lilly znamenající kromě jiného osvobození. Jako by z ní spadlo jařmo. Začíná opět vidět svět kolem sebe, vnímat své pocity, touhy. Noří se do minulosti a ukazuje nám střípky obrázků z let, kdy deník ležel ladem.
Mladou, vysmátou, nadšenou učitelku. Opouštějící rodný ostrov Fyn, aby se odstěhovala do Thyregodu, poznala rozsáhlá vřesoviště, písečné bouře a kraj úplně jiný, než na jaký byla zvyklá. ,Milující život, svou práci, své žáčky.
A ještě někoho. Nicméně jak už to tak často v životě bývá, on si musí vzít jinou ( i když může a musí je často zaměňováno) a Lilly ani neví jak a stává se paní doktorovou Baggeovou, což kromě ztráty své osobnosti s sebou přineslo i ztrátu zaměstnání a pozici manželky a ženy v domácnosti na plný úvazek. Teď je Vigand Bagge mrtvý. A kam zmizelo těch 20let ? Může se vrátit stará Lilly ? Je čas na nový život v Růžové vilce.
Nádherný, křehký příběh o hledání sama sebe. Ukazující nám i kus historie Dánska. Těžký život rolníků a řemeslníků, a zejména jejich dětí. Dobu, když tubera ve velkém kosila i u nich. Legendy. Plný svérázných postaviček, jak už to tak bývá (nějaký povidín jako paní Andersenová a její syn Jens Kristian nesmí chybět). K zamyšlení, pomalému čtení, uždibování této lahůdky.
děkuji

"A zase je tu večer. Plyne den za dnem. Mezi večerem a dnem je velký rozdíl. Večer se sem stahují tajní přátelé. Staré radosti a strasti a všechno mezi tím. Přinášejí světlo. Rozsvítím lampu. V pokoji se rozhostí mír, i ve mně samé."

19 03.02.2025

nedávno jsem se na knížku dívala v Luxoru, ale jelikož se prodává zabalená v kartonovém obalu a celofánu, obsah mi zůstal utajen. No a včera jsme ji vyhráli v tombole :D
Knížka z tzv. rerezentativních, obsahuje fotografie Ostravy, včetně moc pěkných snímků z dronu, provede nás historií i modernou, nějaká ta příroda, sport..
Informace stručné, heslovité, jak je napsáno v úvodu - pokud vás zaujmou, není dnes těžké dohledat podrobnosti. 4 jazykové mutace - kromě češtiny i němčina, angličtina a polština.
Vhodná jako dárek, nebo upomínka. Větší formát má 180stran. Pěkný počin.

14 02.02.2025

kdo by neznal Krysaře minimálně v pohádkovém podání ? ale Krysaře Viktora Dyka jsem potkala až dnes... a ne naposled. Obsahově jednoznačně k opakovanému čtení a přemýšlení. A formát vydání z roku 2016 u Fortuna Libri k tomu přímo vybízí.
Kdo je tajemný krysař ? Je opravdu tak otrlý ? tak jistý sám sebou, tak nezlomný ? Možná byl. A potkal Agnes.. .Jenomže Agnes potkala i Kristiána. A kdo za to může, že krysař nakonec zahrál osudovou na píšťalu ? konšelé ? radní ? mocní tohoto světa ? Kristián ? Agnes ? nebo jen samotný krysař, jeho srdce a jeho duše ?
Ó, buď vděčný za svoji "hluchotu", Seppe Jörgene !! Buď vděčný za svoji pomalost a neprobuzenost ! Poslední budou prvními a první budou posledními...
Mnohovrstevný příběh. Z pohádky a legendy gotická romance/tragedie. T Děkuji.

"Hlas krysařův zesmutněl a ztemněl. Znělo to vážně a varovně jako hrana. "Ne," vydechla. Ale nebylo jisto, co znamenalo toto ne. Ocitli se na prudkém spádu, kde nečiní se kroky, kde zbývá pouze let. Podržel její ruku ve své a nechala mu ji. Stiskl. Stiskl ji prudce a vášnivě, že by byla vykřikla bolestí. Opakovala přesto stisknutí. Tato bolesti ji omamovala.
"Agnes--" řekl. Znělo to jako otázka a jako prosba. Pohlédla na něho a usmála se.
"Ano," řekla . A bylo zřejmo, co znamenalo toto ano. Bylo zcela nahé, bez ostychu a bez výhrad. A děvče ve dveřích podalo krysaři snítku jasmínu."

37 01.02.2025

úlovek z Levných knih. docela váhám nad hodnocením. Hezká obálka. Anotace zminující autorčny kurzy tvůrčího psaní - ajaj, to smrdí šablonou. Nevím, co je na těch kurzech učí, ale zjevně , že skákat v čase je trendy. Nevím, co je to za nešvar, a Rebecca Kauffman to pojala fakt důsledně - lítá se sem a tam v rozpětí asi 50 let, každá kapitola - příběh jiného člena rodiny a v jiném čase. Docela nepraktické a rušivé.
Samotné příběhy nebyly špatné, ale přišlo mi, že na to, kolik si vybrala hlavních postav, jim díky rozsahu knihy nemohla věnovat potřebný čas. Tudíž pro mne byly docela ploché. Vlastně ani nevím, jak sourozenci vypadali... Jejich osudy a žvotní příběhy se odbydou několika větami a tak třeba Bette mi přisla neskutečně povrchní, ale na konci knihy zjistím, že možná to tak zlé nebylo.
Tak trochu z knihy cítím promarněný potenciál. Nečetla se špatně, ale nebylo v ní nic, co bych si po delší době pamatovala (možná jen díky mé profesi psychiatrické onemocnění matky...pravděpodobně bipolární). takže jen za 3 hvězdy. Vidím ale, že své fanoušky si určtě najde.

16 01.02.2025

nalezena v knihobudce...sice malá, ale něco přes 300 hustě popsaných stran. A ten obsah... černá černota. Utrpení, bída, zmar. Proti tomu pozlátko "horních lepších vrstev", židovského majitele oceláren Perutze, židovských obchodníků. Národnostní sváry mezi čČechy, Maďary, Poláky... několik hlavích postav, opakovaně se během dějě potkávajících, jejich linky se proplétají..
Autorka vše popisuje bez příkras, ba přišlo mi že snad i horší, než to ve skutečnosti bylo. Chuděra Anka Tichuňová, z té udělala kromě jiného i běhnu, pořád zdůrazňovala nízký věk, ale zároveň erotický lesk v očích... Rodina Tichuňova je důležitá i otcem Tichuňem a jeho životem i koncem, nezdolnou matkou Cecílií, ancikristem Arnošem...
Mrzí mě, že jsem se v podstatě nedozvěděla, jak dopadl Ančin kamarád a věrný druh Francek...
Živě popisuje nepokoje, dělnickou vzpouru... válku, a rovnako hrozivou práci na šachtě. Své hrdiny vybírá tak, že snad nikdo není sympatický, spousta z nich jsou naopak postavy, které potkat nechcete - šmelináři, podvodníci, hrabivci, záškodníci, křivé povahy (Tekla, Dominik a jeho rodina.. Irena Perutzová, ing Kleiner...). Těžké a pochmurné čtení. Ale historie zde taková byla... Na konci v doslovu autorčin popus k napsání Hald, jak se do Ostravy i přestěhovala, kraj a jeho obyvatelé ji tak chytli za srdce, že část života strávila v Michálkovicích.. a cítila povinnost vše zapsat a zvěčnit.
stylisticky by bylo co vytknout, často i opakovala stejná sousloví (cigánské oči a podobně...) a věty, ale ten obsah. Strohá němčina v dialozích z vedení továren a lepší společnosti, přesně podtrhla tu propast mezi plebsem a panstvem. (mé vydání slovníček neobsahovalo, škoda..) Myslím že pro zdejší ostravský región povinná četba.
Jsem ráda že jsem ji přečetla. A zvažuji, zda poputuje dál...

14 31.01.2025

no, myslím že můj milovaný Mika by se měl hlavně držet historických námětů,, případně novel s nádechem tesknoty. Tato červená knihovna, šmrncnutá fraškou a humoristickým románem mě moc neoslovila. Ze začátku jsem byla tuze rozčarovaná, nakonec jsem se jaksi začetla. Blo to celé neskutečně směšné. Prvoplánovité, až k neuvěření, a pořád jsem si říkala, co tím autor sleduje. Dívenka ze zlaté klece potká podivného chudeého nehezkého Josefa a rozhodne se, že bude její. Vše navleče tak, aby to klaplo. a nebo to navlekl Josef ?
bylo tam pár hezkých scének, kdy se Waltari vyřádil - Laurila a její letní atmosféra, Karina a Josef na střeše, dárek k narozeninám...ze stránek vonělo léto, moře, písek, čerstvá tráva a jahody. Celý děj však byl natolik pro mne bizarní, že musím s hvězdami dolů. A cítím, že ani sám Mika to nemyslel vážně. Prostě nás všechny tak trochu tímto zázrakem poškádlil ;)

12 28.01.2025

posloucháno jako audiokniha u kuchyňských aktivit.. Děkuji Fjodore Michajloviči !!! s poslechem jsem strávila několik nádherných hodin. Vychuntávala si i zdánlivě bezvýznamné tlachy, a nedůležité scénky. Roďova rozervanost, postupně narůstající odhodlání, spravedlivý trest. A snad prozření a vize nových začátků se Soňou, finále teda podáno Soninýma očima...
Velmi se mi líbil návrat do minulého staletí, vychutnávala jsem si květnatou mluvu, (tango na policejní stanici, smčka se utahuje...) rodinné vazby, víru zejména matek. Slova ožila. Emoce vřely. Děkuji, děkuj a ještě jednou děkuji.
a ráda si přečtu další ....
doporučuji komentář Hobo, nedokázala bych to napsat lépe...

21 28.01.2025