hana1070 komentáře u knih
Jiří Padevět je mistr mikropříběhů. Na neskutečně malém prostoru dokáže nastínit atmosféru, naladit vnímání, vykreslit hrdinu. A pak vše v poslední vypointované větě zboří - hrdinu představí pod pravým jménem, prozradí místo, či datum, kdy se událost stala. A čtenáři spadne čelist: spravedlivý otec rodiny zamíří do své práce v koncentráku, letní vzpomínka vygraduje v cestě na popraviště, počet svíček prozradí věk mladého vojáka. Je to nářez. Skoro každá mikropovídka způsobí zamrazení v zádech či obdivné pokývání hlavou, často ale i pousmání - příběhy jsou vtipné a někdy až anekdotické. Ne každá příhoda se stala, ale všechny se stát mohly - sedí osoby, datace i místo, jen to spojení všeho dohromady bývá překvapivé.
Fakt dobrá kniha. Historie zapomenutého koutu republiky, severní Moravy, Karvinska, přes který se "přelévaly" dějiny... Osudy zdejších těžce zkoušených lidí, síla rodinných vazeb, národnostní spory... Doplňila jsem si vzdělání...
Listopád je vlastně hodně drsná kniha. Alena Mornštajnová nás vrací do doby, kdy je země obehnaná ostnatým drátem a veškerý život je kontrolován armádou. Občas se v televizi objeví zmínka o něčem ze světových dějin (útok na Dvojčata), jinak se ale v socialistickém Československu žije v podivném bezčasí s velmi špatnými vztahy mezi lidmi. Prověřené seriály, omezená produkce všeho, benzín na příděl, internet a mobilní telefony jen pro ty nejprověřenější soudruhy. Pokud jste tak jako já z generace, která socialismus ještě zažila, budete tuto knihu číst s mrazením v zádech. Protože to, o čem se v knize píše, jsme v nějaké podobě prožívali a vlastně si umíme pořád představit, že to tak tenkrát klidně dopadnout mohlo. Pro mladší generaci bude tenhle příběh spíš cosi jako dystopie ve stylu Margaret Atwoodové. Jsem docela zvědavá, jak knihu, která ukazuje, jak to v Československu za socialismu chodilo, generace narozená ve svobodě přijme. Aleně Mornštajnové každopádně patří velký dík za to, že tehdejší dobu dokázala tak pregnantně připomenout a na malých osudech ukázat, že mohlo (a vlastně pořád může) být daleko, daleko hůř.
Michaelu Klevisovou čtu ráda a detektivka Drak spí se jí hodně povedla. Vražda známé foodblogerky v malé jihočeské vesničce - nitky vedou na všechny strany: sociální sítě, psychické poruchy, dluhy, události z dětství i poválečný odsun Němců. Všichni si tu vidí do talíře a přesto má každý ze zdejších obyvatel nějaké tajemství a aspoň malý motiv...
Historická detektivka par excellence. Švédský Stockholm na konci 18. století, drsná doba plná bídy, válek, epidemií (kam se hrabe koronavirus). A do toho se najde fakt hrozným způsobem zohavená mrtvola (kam se hrabe Jo Nesbo). Nesourodá dvojice v podání právníka umírajícího na tuberkulózu a opilého válečného invalidy se pouští do pátrání... Ze zaplivaných putyk, přes ženskou věznici až po dekadentní bordel pro ty nejmocnější a nejzhýralejší... Dobrá kniha do karantény:-)
Island, detektivní zápletka a vypravěč se speciálními potřebami. To nemůže nevyjít. Teda může, ale v tomhle případě to klaplo geniálně.
Jestli jste se těšili na detektivku, tak tentokrát přijdete trochu zkrátka. Celou knihou se totiž krom řešení složitého případu prolínají hlavně vztahy. V určité míře to tak bylo i v předchozích knihách, nicméně v tomhle svazku je romantická linka rozhodně na vzestupu. Robin se zřejmě vdala za toho nepravého, Cormoran se zase nechce uvazovat v trvalém svazku, do toho ingerují jejich partneři (a expartnerka), samozřejmě vzájemné jiskření mezi Robin a Cormoranem - to vše je zábavné, ale když to má v detektivce navrch, je něco trochu špatně. Já teda musím přiznat, že jsem si to poměrně dost užila (a se mnou zřejmě spousta dalších čtenářek), chápu ale, že ne každému to musí vyhovovat.
Sněžný měsíc mě příjemně překvapil. První polovina knihy vlastně není ani moc detektivka, autorka nás poměrně obšírně uvádí do situace, čekejte spíš společenský román (trochu mi to připomínalo třeba Želary), vyšetřování se rozjede až v druhé části (to už jsem začínala váhat, jestli se tu ten Bergman nakonec vůbec objeví). Z knížky jsem měla až filmový pocit, třeba se námětu někdo ujme (Beskydy nejsou televizním Doktorem Martinem zdaleka vyčerpány).
Skvělé, jako vždycky. Zbožňuju tuhle detektivní sérii a na další díl jsem se neskutečně těšila. Kim je v nejlepší formě, interakce s bývalým kolegou vnášejí do knihy humor a i samostatné vyšetřování osiřelého týmu je zajímavé. Jak osvěžující je číst názory britských policistů na témata, jako je rasismus a nenávist k menšinám. Tak odlišné od české reality... Potěšilo mě také, že kniha se tentokrát nepitvá v Kimině minulosti a že prostor nedostala ani ona psychopatická psycholožka, která naši lehce autistickou kriminalistku tak nenávidí. Nic proti těmto dílům, ale čistá kriminalistická práce mě baví víc.
Musím říct, že mě tahle knížka velmi překvapila. Námětem se blíží Faberově Knize zvláštních nových věcí, ale známými reáliemi mi byla mnohem bližší. Blízko má i k Marťanovi, a to humorem i osudem osamělého vesmírného poutníka. Poetikou a vztahem k minulosti mi pak připomněla Foerovo Naprosto osvětleno. Ačkoliv knihu napsal vlastně mladík - Jaroslavu Kalfařovi je osmadvacet – vůbec to na ní není znát. Najdete tu všechno – humor, absurditu, místy až filozofické rozmluvy, znalost české historie i nadhled třinácti let prožitých v USA. Bavily mě návraty do dětství a na český venkov (jen si budu muset najít originál a podívat se, jak se anglicky popisuje taková typická česká zabijačka s jitrnicemi a jelity), hovory o lásce i smrti, reálie Prahy, jiný pohled osamělé manželky Lenky i fantomová ruská raketa. Konečně soudobý český román, byť netradičně z žánru sci-fi. Tleskám a díky.
Kniha o rychlém dospívání, zkoušce charakterů, prověřování přátelství, prvních láskách, to vše za okolností, které si nikdo z nás neumí ani představit. Ač se knihám o válce programově už nějakou dobu vyhýbám, tahle kniha se mi líbila. Autorce se děsivost války a holokaustu podařilo zachytit bez toho, aby se vyžívala v hrůzných a srdcervoucích scénách. A možná je to tou špetkou naděje, která je z ní narozdíl od řady jiných podobných knih, přece jen cítit.
Lukáš a profesor Neptun je kniha, která má ukázat malým čtenářům, co to znamená autismus, v případě Lukáše asi konkrétně Aspergerův syndrom. Potíže v komunikaci a se sociální interakcí, lpění na režimu a těžko přijímané změny, neobvyklé zájmy, snadné senzomotorické přetížení a z toho plynoucí afektivní záchvaty, to jsou symptomy, které děti z knihy nenásilně poznají jako součást diagnózy PAS (porucha autistického spektra). Pochopí, že i jejich divný spolužák ze školy možná touží mít kamarády a že své chování prostě někdy nedokáže korigovat. Dostane se jim i rady, jak s takovými lidmi komunikovat, či na co je potřeba si dávat pozor. Kniha ukazuje, jak by se asi ideálně mělo s lidmi s poruchou autistického spektra jednat a jak řešit problémy, které mohou nastat.
... Zapomeňte na interpunkci, na velká písmena na začátku vlastních jmen, na uvozovky. Písmenka tečou po stránkách a vám jde z toho hlava kolem. Překladatelka Lucie Olešová to měla hodně těžké, své role se ale zhostila skvěle. Od knihy se nedá odtrhnout, a to ani když cítíte, že pro zachování svého duševního zdraví byste ji měli aspoň na chvíli odložit.
Nevyhnutelná opotřebovanost citů je velmi zvláštní kniha, zvláštní v tom, že se věnuje tématu, které se tak často nahlas neventiluje. Stáří, samota, smutek, sebelítost, rezignace - to se ještě sem tam v médiích objeví, ale vztah starých lidí, ošklivost stárnoucího těla v kontrastu s touhou po citu, lásce a sexu? Co by tomu řekli lidi?! Tohle všechno je v téhle knize podáno velmi citlivě, poutavě, s humorem. Dobře napsaný scénář (i když konec mi trochu vyrazil dech) je dílem sedmapadesátiletého Belgičana jménem Zidrou, za grafickou podobu (a podíl na scénáři) je třeba poděkovat jedenatřicetileté Holanďance Aimée de Jongh. Inu, v Belgii a v Nizozemí má komiks velkou tradici a rodí se tu tím pádem i díla značně neotřelá. Hořkosladký příběh, který vás zasáhne, i kdybyste se tomu bránili... Víc knih tohohle druhu...
Hlavní hrdina Karel Kroupa nejmladší je desetiletý kluk, kterého strašně nebaví chodit do družiny. A tak napíše dopis Ježíškovi, jestli by s tím nešlo něco udělat. Šlo - každou středu začne Karla hlídat jeho dědeček, Karel Kroupa nejstarší, zvaný Krtek. Dědeček je trochu svéráz, hlavně ale dlouholetý zaměstnanec a fanda pražského metra, který se rozhodne, že svou vášeň předá i vnukovi. Těšte se tedy na pravidelná středeční dobrodružství, při kterých tato nesourodá dvojice prozkoumá všechny linky a stanice, navštíví depa, tunely i stanoviště dozorčích, potká se s řidiči, uklizečkami i s tajemnými specialisty, kteří metro hlídají a připravují na případné mimořádné události. To je metro, čéče, je kniha obrázková, ilustrace v ní ale neslouží jen jako obrazový doprovod, ale velmi často přebírají vyprávění děje. Formou komiksu z nich poznáváme výzdobu jednotlivých linek a stanic, typy vagónů metra, najdeme tu i plánky a obrázky představující původní orientační systém a jednotný vizuální styl metra.
To je metro, čéče, je báječně vypravená knížka nejen pro zvídavé kluky a holky, ale i pro dospělé, které zajímají dopravní prostředky nebo historie a současnost hromadné dopravy v Praze. A vlastně si touhle knížkou rád zalistuje asi každý, kdo se někdy pražským metrem svezl:-)
Vzplanutí jsem si nechala na zcela optimální dobu: včera i dnes se teplota pohybovala kolem + 35 stupňů Celsia ve stínu a já měla několikrát pocit, že k samovznícení mám opravdu blízko:-).
Ale vážně, musím říct, že se mi tahle kniha četla velmi dobře. Měla poměrně neobvyklou zápletku (i když samovznícení se loni objevilo i u Petra Stančíka a jeho nosorožic v Nulorožci - synchronicita?:-), předností je i úsporný styl, dobře napsané dialogy, navíc řešení se nedalo úplně odhadnout. Poměrně sympatický mi je i hlavní hrdina, není to žádný tvrďák či zkušený profík, ale spíš nejistý kluk, který má občas dobré nápady, hodně si toho ale poctivě odpracuje (i když: stejně pořád vzpomínám na dvojici pátračů z debutu Na kopci, tuhle dvojku bych si jako hlavní hrdiny detektivní série opravdu přála). Pobavil mě způsob rozuzlení a odhalení pachatele, jen jsem trochu zaváhala, jestli doma něco takového (a dávno propadlého) taky nemáme... :-) Jako bonus beru, že tu nejsou žádné brutální a krvavé scény, prostě příjemná kniha na páteční večer, nebo na letní dovolenou. Jednoduše: bavilo.
Máte rádi "malé dějiny"? Příběhy obyčejných lidí, kteří žijí v převratné době? A zajímá Vás jak to vypadalo v Rusku těsně před vypuknutím druhé světové války? Pokud jste odpověděli 3x ano, pak mám pro Vás zajímavý tip: knihu Trosečník sibiřsky, která přibližuje léta 1925-1940 očima malého kluka.
Musím říct, že mě takhle kniha potěšila, bylo to moc příjemné čtení. Je to takový mix historického dokumentu o málo známých okolnostech českých dějin a dobrodružného příběhu malého kluka v exotických končinách. Kdybych to měla s něčím srovnat, tak třeba s Transportem za věčnost Františka Tichého, který letos dostal Magnesii literu za dětskou literaturu. Je tedy pravda, že pro klučičí dobrodružný příběh mi tu trochu chyběl dramatický oblouk s pointou na konci, ale vzhledem k tomu, že to je vlastně opravdovská autobiografie (Světlana Glaserová zpracovala autentické zápisky svého otce Václava), tak se s tím dokážu smířit.
Knížku mohou číst jak dospělí, tak dětští čtenáři, ta druhá kategorie navíc ocení i vcelku milé ilustrace samotné autorky. Trochu jiný pohled na historii, než jak ji známe z hodin dějepisu, si ale užijí všichni.
Horstovi knihy jsou vážně příjemné čtení. Žádné extrémnosti, ani nechutné detaily, spíš popis pečlivé kriminalistické práce. Wisting je normální chlápek, který cítí, že už trochu stárne, ale stále ho jeho práce i život baví. Se všemi se snaží vycházet a nakonec díky spolupráci s lidmi kolem na správné řešení přijde. Je to takový správňák:-)
Kapitoly jsou krátké, střídají se části věnované Wistingovi a vyšetřování s kapitolami, které popisují události kolem Line. Je poznat, že autor knihy Jorn Lier Horst je bývalý policista a vyšetřovatel, který má s pátráním po pachatelích trestných činů bohaté zkušenosti. V nějakém rozhovoru s ním jsem četla, že píše knížky, které by jeho samotného bavily číst. A daří se mu to - za své tituly již získal řadu ocenění v žánru krimi a prodal více než milion a půl knih po celém světě. Detektivky Jorna Liera Horsta doporučuje Jo Nesbo a já:-)
Nesbøho Macbeth se od toho Shakespearova moc neliší. Zlí jazykové dokonce tvrdí, že to Nesbø prostě celé opsal. Nebudou daleko od pravdy, celé je to totiž o tom, že tenhle příběh je totálně nadčasový. Je jedno, jestli je Macbeth nejprve generálem a pak králem, nebo šéfem speciálních jednotek s aspirací na místo starosty. Čarodějnice se klidně může stát transvestitou pracujícím v drogovém byznysu – omámit dokáže v každém případě. Touha po moci, po získání neomezených prostředků a přízně davů, ta je stejná jak v roce 1606, kdy Shakespeare tragédii Macbeth napsal, tak v roce 2018. Jen si to v těch téměř současných kulisách umíme lépe představit. Macbeth se čte jako skvělá detektivka, byť spíš než krimi se jedná opravdu o žánr tragédie či psychologický román. Temné prostředí, detaily, které Nesbømu tak jdou, krutost a zlo. Dobré.
Musím uznat, že se Christopheru Paolinimu podařilo vytvořit obdivuhodný svět, který je zabydlený spoustou nadpřirozených bytostí, plný čar a kouzel. Elfové, trpaslíci, ra´zakové, kočkodlaci, urgalové, pochopitelně draci, kouzelníci, čarodějnice, stínové… Celé to překvapivě dává smysl, je to promyšlené, byť samozřejmě vzhledem k žánru trochu schematické. Je jasné, kdo je dobrý a kdo je zlý, děj se dá taky trochu předvídat, ale čte se to velmi dobře. Dobrodružná cesta mladého hrdiny plná nástrah a protivenství, neobyčejný vztah mezi chlapcem a drakem, pátrání po tajemství vlastní minulosti i historie celé země, boj dobra se zlem, do toho magie, to je prostě něco, co musí mladého čtenáře zaujmout. A to i přesto, že příběh samotný přece jen není úplně originální, pokud máte trochu načteno, určitě najdete inspiraci třeba Pánem prstenů, podobný motiv mají ale třeba i Hvězdné války, stejný typ hrdiny je vlastně i Harry Potter, sám autor udává jako inspirativní staroanglický hrdinský epos Beowulf.
Myslím, že kdybych tuhle knížku četla někdy ve čtrnácti, byla bych nadšená, ohromená, natěšená pustit se do dalších dílů. Přece jen, kniha od vrstevníka, která odráží jeho pohled na svět... O třicet let později mě knížka pobavila a zaujala, za životní román ji ale už asi považovat nebudu.:-)