hana1070 komentáře u knih
Musím přiznat, že jsem se na tuhle knihu opravdu těšila. Thriller z oblasti informačních technologií, atraktivní prostředí asijského velkoměsta, střet kultur, prostě kniha, kterou jsem si s sebou vzala do hor na jarní prázdniny. Ale asi jsem měla příliš přehnaná očekávání, protože v reálu mě kniha zdaleka tolik nenadchla, jako Minierovy předchozí kousky. Že bych se o nadužívání informačních technologií dozvěděla něco víc, nebo že bych po přečtení chtěla vyhodit svůj chytrý telefon z okna? Ani náhodou... Jasně, pokud neznáte robotické potvory z Boston Dynamics, budete asi překvapeni, ale my, co se na ně doma musíme dívat na youtube pravidelně (syn je zbožňuje a Spota by hrozně potřeboval), tak odvaření nejsme.
Příběh samotný mi přišel tak nějak málo úveřitelný, a to už vůbec nemluvím o tom, jak hlavní hrdinka dokáže proběhnout bez úhony hurikánem. Popisy Honkongu byly dlouhé a samoúčelné, vztahy hlavních hrdinů trochu jak z čínské série Petera Maye, atmosféra knihy na mě působila nepříjemně. Narozdíl od ostatních knih Bernarda Miniera, u Na okraji propasti jsem nepociťovala radost ze čtení, vlastně jsem to už jen chtěla dočíst a odložit. Vzpomínám si, že podobné pocity jsem měla i u Zkurveného příběhu. A co mi taky lezlo na nervy, byla nedbalá redakce knihy. Jasně, má to 552 stran, ale přece jen, tolik překlepů?
Otázky možného zneužití technologií, závislost lidí na sociálních sítích, zranitelnost lidstva, které se vzdává své svobody ve prospěch zábavy, ano, to všechno jsou závažné otázky a mělo by se o nich víc mluvit a psát. Obávám se ale, že zrovna v tomhle případě se to úplně nepovedlo...
S Probudím se na Šibuji jako byste se ocitli v románu Haruki Murakamiho - magický realismus jak vyšitý, ovšem s českým humorem, ironií a a také s českými reáliemi.
Musím přiznat, že mě kniha "Ten žena a ta muž" vcelku příjemně překvapila. Je to poměrně vtipné, celkový dojem umocňuje jazyk a originalita projevu postav, to je myslím jedna z předností Kohoutových knih (alespoň co si pamatuji ze svého mládí - četla jsem třeba Katyni nebo Nápady svaté Kláry). Užila jsem si hlavně začátek a samotný závěr knihy, ta část z doby polistopadové mi nějak moc evokovala někdejší satirické pořady se Zuzanou Bubílkovou a spol.
Co vás v tomto Průvodci čeká? Můžete se těšit na nejznámější jména české architektury i na nejvýznamnější realizace v tomto oboru v období od začátku minulého století až do současnosti. Odborným spolupracovníkem této knihy byl Adam Gebrian, což je jméno které mluví samo za sebe.
niha je rozdělena do tří chronologických částí Ta první pojednává začíná rokem 1894, kdy se do čela vídeňské umělecké akademie dostává architekt Otto Wagner, učitel většiny velkých jmen české architektury. Jeho žáci, mezi jinými např. Jan Kotěra, Josef Hoffmann, Jože Plečnik, Pavel Janák, Josef Chochola, ti všichni najdou svá vlastní hesla na dalších stránkách knihy. Autoři se věnují jak významným mezníkům z jejich životopisů, tak nejvýznamnějším stavbám. Ty jsou představeny ve fotografické příloze, která je ale výtvarně stylizovaná - černobílé fotografie jsou doplněny jakýmsi jednotným barevným filtrem, příp. je některý detail na fotografie barevně zvýrazněn. První část knihy, která končí rokem 1937, je tak stylizovaná do oranžova. Druhá část knihy je víceméně ohraničena začátkem druhé světové války a koncem socialismu v Československu v roce 1989. Tato část se více věnuje realizovaným stavbám. Černobílé fotografie v této části jsou dokreslovány zelenou barvou. Nejkratší, třetí část knihy, mapuje uplynulých 30 let. A i když i tady se najdou velmi zdařilé stavby (Tančící dům, oranžerie na Hradě, lounská galerie Benedikta Rejta, Národní technická knihovna, přestavba Dolní oblasti Vítkovice apod.), je to spíše smutné čtení o promarněných šancích (Nouvel a další). Současnost je v barevném pojetí Vojtěcha Šedy žlutá.
Musím říct, že mě knížka hrozně bavila a přečetla jsem ji s velkým nadšením. Postřehy o vývoji architektury na našem území jsou psané lehkým perem a vtipně, kniha je jak edukativní, tak zábavná, není nutné ji číst soustavně, obstojí i jako pastva pro oči:-) Pokud Vás moderní architektura zajímá a baví, pak tuhle knížku nemůžete minout.
Musím, říct, že jsem si tu knihu docela užila. Oceňuji návrat do padesátých let, to není často otevíraná kapitola dějin. Z té současné polohy příběhu je vcelku zajímavý popis Tereziných psychických stavů, který je vlastně poměrně osvětový. Ne každý člověk s psychickými problémy je blázen, ne každý člověk, který normálně vypadá, také opravdu normální je.... Bavily mě tedy jak Marie, tak Tereza, které se ve vyprávění po kapitolách střídaly (krom reálií to bylo poznat i na použitém spisovném/hovorovém jazyce), zajímavé byly ale také vsuvky a kursívou psané komentáře jejích rodičů. Možná proto, že tahle dějová linie nakonec měla docela závažný dopad na celý příběh?
Panda v nesnázích je takové trochu lepší čtení pro ženy, což nemyslím nijak pejorativně. Je tomu přizpůsobená i grafická podoba knihy, přiznávám, že kdyby mi tuhle knížku v Albatrosu nevychválili, asi by mě ani nenapadlo vzít ji do ruky. Pokud si chcete užít lehké a příjemné čtení s překvapením na konci, zkuste Pandu v nesnázích. Možná to bude lepší nápad, než podlehnout vánočnímu shonu:-)
Tak jsem konečně objevila nejvtipnějšího seniora na Facebooku, Michaela Třeštíka. Netušila jsem, do čeho v případě téhle knihy jdu, těšila se na román, ale nakonec jsem byla docela příjemně překvapená. Vtipné, sebeironické a vypointované facebookové statusy prokládané fejetony. Už jsem si ho na tom FB taky přidala:-)
V knize najdete v deseti vyprávěních portréty celkem 11 zajímavých žen, které již přesáhly onu pomyslnou šedesátku v názvu knihy. Pro výběr osudových žen této knihy je příznačné, že jsou to ženy velmi aktivní, které se realizují v oblastech, které je baví, v komunitách, které jsou jim blízké. Jejich životní naladění je dovedlo k aktivitám v neziskových organizacích, k působení v ochotnických spolcích, ke komunální politice, ekologii, nebo ke cvičení jógy či včelaření.
Je to čtení nesmírně zajímavé a poučné. Je jasné, že výběr žen není žádným reprezentativním vzorkem generace žen 60+, ale je skvělé vědět, že takové ženy tady jsou a jejich počet se zvyšuje. Ženy z této generace se už nechtějí "obětovat" rodině, manželovi, chtějí si naplnit také své vlastní ambice, dělat to, co je těší, pomáhat tam, kde se svými zkušenostmi pomoci mohou. Takových žen je hodně, ale málo se o nich mluví. Knížka mi trochu připomíná zhruba patnáct let starou sérii knih Olgy Sommerové O čem sní ženy?, byť je tedy výrazně méně feministická. Povzbudivé čtení vzhledem k vlastním ubíhajícím rokům.
Tahle knížka je určená dětem cca od 8 let, ale víte co? Já jsem si ji užila:-). Je to příběh, který děti nenásilnou formou přivede k poznání, v tomto případě k nahlédnutí do severské mytologie. Je na Vás Edda moc těžká? Pak začněte s Oddem, příp. s další knihou Neila Gaimana cílenou na děti – se Severskou mytologií, která u nás vyšla v loňském roce. Čeká na Vás krásná bohyně Freya, moudrý, ale věčně zachmuřený Odin, lstivý polobůh Loki, o jehož kouscích se ne vždy sluší mluvit před dětmi, i silný a jednoduchý Tór se svým kladivem… A děsiví ledoví obři, kteří s bohy neustále bojují. Děti mohou knížku vnímat jako jednoduché dobrodružství malého dvanáctiletého kluka, který pomáhá zakletým zvířatům, rodiče si pak vychutnají další vrstvy a třeba je to (tak jako mě) dovede i k tomu, že si o severským mýtech načtou něco víc. Kniha je psaná velmi přístupným jazykem (díky patří překladatelce Heleně Šváchové, která překládala například Fantastická zvířata a kde je najít), má spád a je i zábavná. No a o vizuální stránce knihy netřeba hovořit - je to velká paráda.
Můj první Bernard Minier: Zkurvenej příběh. Jsem z toho poněkud rozpačitá, je to takové překombinované, moc mi to nesedlo. Jsou tam ale dobré pasáže o informační společnosti a zneužívání informací.
Ač nemám povídky moc v oblibě a vlastně se jim úspěšně vyhýbám, v případě Pyramidy jsem udělala výjimku, které vůbec nelituji. Musím konstatovat, že Henning Mankell dokáže rozehrát dobrý příběh i na menší ploše a ani tato úspornost nic neubírá na čtivosti a zajímavosti knihy. Vybrané kriminální případy jsou jako vždy zajímavé a Wallander je hrdina, kterému prostě musíte fandit (zvlášť, když se znáte tak dlouho:-). Pro milovníky série nezbytný dílek celé skládanky.
Šifra mistra Leonarda na Slovensku? O praktikách státní bezpečnosti si nedělám iluze, Krauz a jeho kolegové v pohodě jako vždy, ale romány o templářích a jejich pokladech tak úplně nemusím… Mistr z pavlače, gestapo slídící po pokladech, samopalové přestřelky mezi stranami dobra a zla, kterých si navíc skoro nikdo nevšimne, to na mě bylo trochu moc. Úplně by mi stačil exkurs do fungování církve a StB za socialismu…
Až na závěrečnou scénu - výborné. Už se těším na třetí díl.
Dějiny 19. století jak na dlani. Brnu devatenáctého století se říkalo Moravský Manchester, fungovala tu spousta textilních fabrik, odkud se vyvážely látky do celého světa. Textilní průmysl přinesl bohatství nejen svým majitelům, ale ovlivnil tvář celého města – vznikaly nové továrny, v nových čtvrtích vyrůstaly dělnické kolonie, průmyslníci si nechávali stavět výjimečné funkcionalistické vily, v ulicích města se objevily tramvaje. Nejen o tom, ale i o průmyslové špionáži, otřesných pracovních a životních podmínkách dělníků a pracujících dětí - to je román/katalog Kateřiny Tučkové, která to vše popisuje na historii pěti generací rodiny Offermanů, významných textilních magnátů. Moc jsem si to užila, a to ani nejsem z Brna.
No, musím říct, že minimálně první polovina knihy, která líčí atmosféru a poměry ve městě, je skvělá a velmi mě bavila. Místní divno-lidé, pradávný kult spojený s krvavými rituály v pozadí, stará opuštěná část města, místní blázinec... Zato druhá část, to jsem už jen koukala, kam se to celé řítí... Je to napínavé, akční, mysteriózní, ale na mě už to bylo trochu moc (například ta upírská vložka!). Z konce taky nadšená úplně nejsem, ale beru, no. Pro mě je tahle kniha něco jako kombinace Uranovy a Cestou špendlíku a jehel.
Tak jsem si přečetla, jak to má Harry na světě těžké... Má:-)
Víc tady: https://naskokjinam.blogspot.com/2023/06/princ-harry-nahradnik.html
Výborná autobiografie známého biologa a spisovatele, který se rozhodl popsat dvacáté století. První díl se věnuje životu na malém městě v jižních Čechách (Kardašova Řečice, Jindřichův Hradec), a to od začátku století do cca 70. let. Druhá kniha zachycuje Prahu, emigrantskou Vídeň 80. let a porevoluční Prahu do roku 2000. Vtipné postřehy, humor, skvělé čtení pro koronavirovou dobu.
Helena Illnerová v této knize shrnuje svůj život - dětství ve smíšené česko-židovské rodině, složitou situaci po válce, problémy s přijetím na vysokou školu, založení rodiny. Velký prostor věnuje své vědecké kariéře, byť tahle část knihy mi jako jediná přišla až moc odborná - jako popularizátorka vědy je Helena Illnerová skvělá, o tom se můžeme přesvědčit ve velké spoustě rozhovorů, tady jsem se ale trochu ztrácela. Shrnutím její práce je to, že se svým týmem jako první na světě zjistila, že tvorba melatoninu, tj. spánkového hormonu, je řízena biologickými hodinami, které je možno ovlivňovat intenzitou světla a že biologické hodiny savců jsou modelovány délkou dne, a tedy roční dobou. Zajímavé byly i další osudy spojené s vědou a působením na veřejnosti - vedení Akademie věd, odmítnutá kandidatura na prezidentku (čehož tedy osobně dost lituji), členství ve Velké porotě pro Descartovu cenu EU za výzkum, neúspěšná kandidatura do Senátu za Stranu zelených. Helena Illnerová byla také od malička skautka, když byla její dcera malá, tak založila a vedla turistický oddíl, ve skautském hnutí se angažuje dodnes, stejně tak jako třeba v tom, že doučuje děti ze sociálně znevýhodněného prostředí v rámci Člověka v tísni. Helena Illnerová také podporuje ženy ve vědě, byť se za své velmi umírněné feministické názory v knize pomalu omlouvá, celý její život je také prodchnut ideály humanity, profesionality a etiky.
Je fajn číst o životě někoho, kdo šel celý život svou vlastní cestou, nikdy nevstoupil do komunistické strany a přesto se dokázal prosadit. A pokud se navíc jedná o moudrou ženu, která dokázala skloubit jak rodinu, tak vlastní vědeckou práci, je to ještě mnohem inspirativnější.
Kniha se odehrává v roce 1984 v Londýně a je docela příjemné přenést se do doby, kdy se chodilo telefonovat do telefonní budky a kdy bohaté dámy dělaly charitu pečováním o sirotky v klášteře. Zrovna tak je zábavné pozorovat vztahy mezi ženami, které oscilují od různě se měnících spojenectví až k nedůvěře, ba nenávisti, to vše klidně v řádech několika minut. Různé sociální zázemí žen přináší další komické situace, napětí do knihy pak vnáší válka mezi gangstery a policisty, která v mezidobí zuří - o vyražené zuby, přeražená žebra či dokonce mrtvoly tu není nouze. Našim hrdinkám ovšem nelze než držet palce a i když o překvapivé situace není v knize nouze, vše se chýlí k očekávatelnému konci.
Je to kniha o devadesátkách - o devadesátých letech minulého století, kdy Marie prožívala své dětství a mládí (je ročník 1987). Můžete se těšit na vyprávění o rodičích, o vyrůstání na sídlišti na malém městě, o nechuti ke sportování ve městě, kde sportují všichni (Trutnov), o seriálech, které v té době letěly (Beverly Hills 90210), o tehdejší módě, o dětských nemocích, dovolených, vánocích... Každá část knihy se věnuje jedné části rodiny, vzpomíná se na babičky, dědečky a jejich zvyky, na rodinné sešlosti, svatby či pohřby, dovolené a výlety, na veselé příhody, které se děly možná ve všech rodinách. Možná je to někdy trochu víc osobní, ale to už je na autorce, co všechno chce ze svého soukromí sdílet.
Marie má zvláštní dar, dokáže do každé všední vzpomínky vtělit něco milého, nostalgického, neobyčejného a tím vyvolá vzpomínky i v hlavě svých čtenářů. Devadesátá léta byla asi tou poslední dobou, kdy se lidé dívali v televizi na stejné pořady, kdy ještě nebyl internet či mobilní telefony, a tak vzpomínky autorky rezonují i v nás, kteří jsme v té době žili, byť nám bylo už třeba mnohem víc.
Musím uznat, že Veselí je výrazně lepší, než předchozí dvě knihy, kterou jsem od Radky Třeštíkové četla. Zacílení na jednu hrdinku, humor, znalost místních poměrů a jazyka (nářečí je super nápad), možná trochu generační zkušenost, to vše v mých očích autorku trochu rehabilitovalo:-)