hermína14 komentáře u knih
Určitě se k nim vrátím. Příběhy jsou přímočaré a nemilosrdné, ale člověk z nich přitom nemá pocit zmaru...
Občas se k ní vracím...ladí mi, pasuje a zdá se, že nezevšední...
krásný jazyk převálcoval i to, že některé věci člověka trochu časem dráždily (mám velikou chuť nahlédnout do originálu)...a to, že "Silvie přikvete a netahá za sebou včerejší draky" je hodno užasnutí
Její otevřenost, nadhled, sebereflexe a lehkost je pořád značně svěží, ale úžas se nedostavil a pousmála jsem se už jen jednou.
"Můj kamarád odešel. Nejen z hospody. Odešel taky od své ženy, nechal svou firmu milence a vrátil letenku do Argentiny. Na otázku si totiž upřímně odpověděl, že ze svých tří žen nemiluje ani jednu."
vynalézavé, přímé, upřímné, nešetrné a na konci s vrutem či přímo s vývrtkou; to mě baví...
...i opustil bezpečí a jistoty stavby vět a významů a vydoloval pro nás slova nová, přizdobil je hravými "kolářovinami", abychom mohli přemýšlet a volat - to je krása! Nezapomenu na něhužal, strom obkvétající ptáky, ticho rozryté krvavou tramvají, zrzavý prs mraveniště...
Nejsou to slova prostá; jsou to spojení ozdobená a s elegancí dokonale vyoblékaná. Vacík se slovy žongluje, kouzlí se spoustou jinotajů a odkazů a čtenář má na výběr se v nich rýpat nebo se nechat strhnout verši, jež ze stránek úpěnlivě křičí...
Po většinu času se mi v hlavě rozprostíral též KDP:), ale poslední kapitoly ho uvedly na pravou míru; nezrušily ho, ale osvětlily, že to je v pořádku.
"Nebyla básnířka. Byla báseň."
"...na každou střechu v Nice sněžili racci."
Moudrost, pokora, víra a SMYSL pro humor se tady vzácně snoubí...a kdo by v takové společnosti nechtěl uvíznout déle než 237 stran?
jména postav a moravský dialekt čínské galérky mě málem přivedly k šílenství; do konce jsem si nebyla úplně jistá, kdo je kdo, pokud nebylo přidáno "povolání":), ale kyprá groteska to je vskutku odsýpající...a pobavil mě i ten zákmit, že nakonec nad tím vším hemžením krys sedí u jejich klece jiný drak a číhá...
Atmosféra dokonale čitelná... ponuré, upršené a žádná šťastná postava. Přesto z toho neleze deprese ani vztek, jen malé rozčarování a chvílemi i oddech, že hrdina šel dál sám a bez vás. Jako když jedete vlakem, často přestupujete, vidíte kusy příběhů a můžete si s nimi pak počít cokoli. A titul se mi i v jiných povídkách dral z hrdla:).
Některá spojení vyvolávají to překvapivé a objevné jéé (svou ozvěnu si volám) a poslední stránku můžu uzavřít slovy básnířky - "cosi se ve mně tmí"; ta zádumčivost mě baví...
Inu, ženy jsou už takové...a důvody našich rozhodnutí jsou nečitelné; na rozdíl od knížky..
trefné, přímé, žádné rozvláčnosti (básně se dají obsáhnout skoro jedním pohledem, jako by to byly jasné kresby:))
jedna z těch, na které nedám dopustit...připomíná mi asi to místo, "kde se lidé znají jen po svém modrém hlase"...
bylo to prosté, párkrát mi zatrnulo, někdy to bylo na teplé zachumlání...poslední kapitola mi přišla zbytečně ukoptěná po tom předešlém vyprávění...a vyhrálo to "cinknutí"...