HerrPilot komentáře u knih

Dočetl jsem to a teď tu sedím a přemýšlím, jak hodnotit, jelikož čtení této knihy by se dalo přirovnat k účasti v pijácké soutěži, kde vám v polovině řeknou „Dej si pauzu“... a podají vám jointa k vykouření. Absolutní odpal! Myslím ale, že přes pomyslné 2* se to u mne nedostane.

Předně- žádná z postav mi k srdci moc nepřirostla. Mág Mrakoplaš tak imbecilní a přitom neimbecilní, díky jisté specifické dějové specifičnosti se měl jmenovat spíš Štísko, Čtyřlístek nebo Devětoživotník. Dvoukvítek byl tak nějak nevýraznou postavou, nicméně alespoň měl svou kouzelnou výbavu. Asi jako James Bond mínus charizma mínus padnoucí oblek mínus přitažlivost pro ženy. Hlavní trojici uzavírá Zavazadlo - Dvoukvítkova chodící žravá bedna, která byla díky své neproměnné a přímočaré povaze (,,sežer každého, kdo napadne tebe nebo tvého pána“ a „jdi za pánem až do pekla“) mou prakticky nejoblíbenější postavou.
Z dalších postav se většina mihla jen na malý okamžik, a tak je nemohu objektivně posoudit (snad až na skvělého Smrtě)

Prostředí bylo velice různorodé, čtenář se dostane z hořící hospody přes chrám žravého božstva a obrácenou horu až k odpalovací rampě zeměplošského raketoplánu na Okraji planety, nicméně to velice časté střídání okolí za chvíli začne unavovat (ne-li nudit).

Příběh taky nebyl nějak skvělý, celé mi to připadalo spíš jako soubor autorových črt na téma „Přepracuj Kerouacovo Na cestě do absurdní podoby“. Kdyby Barva kouzel byla skutečně pouze nějakým souborem sebraných přípravných spisů pro skutečnou knihu, bylo by to velice zajímavé počtení. Nemohu také říci, že bych se u toho smál. Ano, několikrát jsem se pousmál, ale smích si asi vzal dovolenou nebo marodku (a to mám velice rád podobného Stopařova průvodce). Zkrátka autor se snažil narvat do jedné knihy strašnou spoustu témat (a parodií?), prakticky by to vydalo na několik knih (ano vím, že Úžasná Zeměplocha je cyklus, mluvím ale jen a pouze o věcech z BK).

Na druhou stranu autorovi opravdu nejde upřít obrovskou fantazii a panu překladateli úžasnou zručnost. Jakožto majitel dvojjazyčného vydání jsem žasl nad tím, co pan Kantůrek pro českou verzi všechno vykutil (a ačkoliv někde něco přidal nebo pozměnil, výsledek snad i předčil originál). A za to dávám velký plus.

Celkově je tato kniha jedinou knihou v mém životě, která mne nebavila, ale kterou jsem přesto dočetl celou. No, a pak že Hodnotitel nemá být schyzofrenik…

Jestli si za nějakou (za jeho života vydanou) knihu zaslouží Verne označení „vizionář“, pak je to tahle.
Není zase až tak dlouhá, přesto je docela nadčasová. Dobrodružství tady nenajdete, je to spíše popis toho, co se mělo odehrát až za více jak 100 let. Verne zde prakticky popsal něco jako viktoriánský lunární program a byl vůbec prvním, kdo se takovýmto letem podrobněji zabýval (nejsem si jist, zda nebyl vůbec prvním, kdo o letu na Měsíc jako takovém uvažoval).
Už v té době si uvědomil, že příhodné místo pro odpálení měsíční střely je Florida (v knize je dělo přibližně uprostřed, skutečné odpalovací rampy stojí na východě Floridy, ale i tak je to úspěch). Druhý stát, který v této knize Floridě konkuruje, je Texas, a ejhle - v texaském Houstonu dnes najdeme Středisko řízení letů.
Prorocký je i projev prezidenta Gun Clubu Barbicana, neboť stejně jako Kennedyho proslov z r. 1961 i ten Barbicanův začal lunární šílenství a přípravy ke startu.
Se skutečností se shoduje i popis dne startu, neboť jak v knize, tak i v reálu to zmobilizovalo velké davy, pro které byl odpal otřásajícím (pozor, ne otřesným) zážitkem (fakticky během startu Apolla 11 se na chvíli uklidnili i řvoucí demonstranti).
Velmi pěkná je sekvence, během které je „designovaná“ měsíční střela. Výjimečně mi nevadil zevrubný popis stavby děla.

Tato kniha je plná nepřesností, za které může doba a míra tehdejšího poznání (čeští vědci například vypočítali, že dělo by muselo být dlouhé celé 2 km, aby dopravilo střelu na Měsíc, také potvrdili, že zrychlení Verneovy střely by tři dobrodruhy rozmačkalo ještě během startu), přesto i Neil Armstrong během cesty zpátky na Zem potvrdil vizionářství tohoto Gala.

Knihu nedoporučuji dobrodruhům, spíše bych ji neváhal doporučit historikům/zájemcům o historii dobývání vesmíru, neboť i když je kniha docela sarkastická, reprezentuje tehdejší představy o vesmíru a cestě na jiné těleso. Tady za 5, Mistře.

7 02.06.2019

Kniha o (skoro) absolutní osamělosti. Tak mi to aspoň připadalo. Náš Pokorný Vyprávěč je totiž bezesporu inteligentním klukem (a risknu i označení citlivým), který dokáže o hudbě, konkrétně LudwigVanovi, mluvit jako nikdo jiný (ten popis skladby, kterou si nově koupil a testoval doma na rozvinutém stereu, byl fakticky nejlepším popisem hudby, jaký jsem v jakékoliv knížce zaznamenal) je dobou spárován s blby, kteří mají v životě rádi snad jen razítkování jiných lidí pěstmi.
Nemyslím si, že Alex je bezchybný svatoušek, nicméně mám zato, že za spoustu jeho mínusů může ta opravdu nepříliš zářná budoucnost (což je v knize tuším i naznačeno). Svou roli zde hrají i Alexovi rodiče, kteří jsou (intelektuálně) asi krapet nesmělejší.
Velkým plusem je myšlenka o nuceném dobru a dobrovolném zlu.
Jako další plus vidím řeč týnů, která opravdu přidává na klimatu a uvěřitelnosti.
Dalším menším plusem je pro mne poslední, hodně diskutovaná smířlivá kapitola, kde se hrdina rozhodne něco jako polepšit a snad si najít i družku a založit rodinu. Je otázkou, zda se dokáže polepšit takový grázl, který uvykl určité volnosti činů a rád bych viděl ženskou, která by ho dokázala nějak... zkrotit a polepšit. Nicméně v mých očích tahle kapitola přidala postavě na plastičnosti (podtrhuji, že pouze přidala), Alex se konečně rozhodl pro nějaký cíl.

Díky těmhle věcem (a nejen) je to jedna z mých nejoblíbenějších knížek. Autor ukazuje, že i záporná postava nemusí být 100% záporná a že i taková vám může přirůst k srdci („Spolek přátel krásné literatury...“ a „Tulák po hvězdách“- dívám se na vás).

Těm, kteří se nedokážou přenést přes násilí, kterého tu není málo, můžu doporučit, aby tu knihu nechali na pár let být, řádně se na ni připravili (pozadí, vedoucí Burgesse k napsání) a dali ji ještě šanci. Tady opravdu nejde jen o násilí.

P.S. Doporučuju černé vydání od Odeonu- skvostné nejen graficky, ale i obsahově díky různým dodatkům.

Kokosy, vůně moře, mapa s pokladem, kostry, boj na lodi, palmy, písek, ostrov, piráti a papoušek s darem dobře časované řeči. To je Ostrov pokladů. Pro mne (a myslím že nejen) je tato kniha synonymem pro dobrodružství, ve které se Stevensonovi podařilo zachytit něco, na co třeba mistru Vernovi někdy nestačilo ani stránek 400- tu vůni dálav a exotiky.
Dávám pomyslný mínus za doslov pana překladatele Skoumala, který v tom díle dokázal najít narážky na kdeco a přesvědčil mne tak, že i sebešťavnatější knížku/dílo můžete rozšmelcovat tím, že jí začnete literárně-vědecky analyzovat...…

7 03.02.2019

Do téhle knihy jsem šel na základě velmi, opravdu velmi nadšených reakcí. Příběh zločince, který v průběhu mučení „putuje po hvězdách“. Příběh, který poukazuje na zvířeckost vězeňského systému....Zní to skvěle!

A vězeňský začátek také skvělý byl. Mučení, osobnosti dozorčích byly na malém prostoru vykresleny skvěle, atd. JENŽE pak se milý pan Stranding naučil číst své předchozí inkarnace... Ne, příběhy jeho bývalých „já“ mne opravdu nechytly. Přišlo mi, jako by London pořádně nevěděl, jestli chce napsat obžalobu vězeňského systému, nebo vyspělejší Volání divočiny. Skončilo to tak v půli cesty a mé negativní pocity prohloubila ta rádoby romantická/vyznavatelská/obdivovatelská předposlední kapitola. To jsem trpěl jako pes.... Navíc hrdina, usvědčený vrah, neustále ovládaný rudým vztekem (a to i v minulých inkarnacích), mi nepřišel moc sympatický. Ale takový Jake Oppenheimer byla jinačí káva.

K plusům knihy bych zařadil Londonův styl, protože tenhle chlapík zkrátka psát uměl, dále také fakt, že kniha byla inspirována skutečným (byť nespravedlivě odsouzeným) vrahem, kterému London pomohl domoci se spravedlnosti.

A doporučení na závěr-pokud si chcete přečíst opravdu výbornou knihu o boji za osobní svobodu za mřížemi, sáhněte po Vyhoďme ho z kola ven od Kena Keseyho (hrdinové se do psychiatrické léčebny dají zavřít prakticky dobrovolně, jelikož nedokážou zapadnout mezi ostatní-to je teprv silné téma).
Pokud hledáte něco o síle lidského ducha (a nehledáte nezbytně beletrii), sáhněte třeba po biografiích Einsteina a da Vinciho od Waltera Isaacsona, z (novější) beletrie bych pak nejen pro milovníky sci-fi doporučil boj o přežití na Marsu- Marťana od Andyho Weira.

7 31.01.2019

No, většina tady píše, že Goodbody je takovou britskou variantou Švejka. Ani náhodou, vážení ! Tenhle chlapík je totiž variací na amerického reka- Supermana. Za svůj (vojenský) život totiž dokázal vykonat stejný počet nelidských činů. A právě jemu děkuji za cenné životní lekce. Teď už totiž vím, že se nemám hádat s šéfkami bordelů, arabštinu se mám naučit i v psané podobě a organizaci dětských večírků zásadně nenechávat na podřízených,...

Pokud ještě někdo váhá, zda číst, nechť do toho jde bez obav-po počátečním pomalém rozjezdu totiž bude brečet smíchy (nebo lítostí).
Dal bych 4 hvezdy za onen pomalý počátek , ale kapitola o kriketu byla tak geniální, že tu 1 tam ještě přidám (a navrch ještě zařazení do mých ,,Osobních antidepresiv").

7 24.05.2018

Tahle kniha by mohla být dobrou ilustrací některých fenoménů kvantové mechaniky, neboť i ona se vyskytuje ve dvou stavech najednou, ovšem v jejím případě jde o skvělost a nebetyčnou imbecilitu.
S profesorským úsměvem pod fousem si dovolím své tvrzení poněkud rozepsat, doufaje, že dostanu fyzikální Nobelovku za sepsuchválení oslavované knihy o fyzicích.
Nuže, skutečně se nejedná o román, ale jakési obrazy z fyziky převážně 20. století. Jediným jednotícím prvkem je titul a tedy ona bezbřehá a temná propast (Tartaros?), vztahující pařáty na každého, kdo se přiblíží k jejím hranicím.
V prvních povídkách se jedná o propast etickou, v jiných o propast neznáma. A skutečně v těchto příbězích jsem měl ten pocit závratě, jen trochu šťouchnout (škoda, že na Facebooku už ta funkce není). Haber, Schwarzschild, Grothendieck aj. byli opravdu skvělými beletrizovanými průvodci po planinách, kam se myšlenky normálního člověka (resp. Běžného Franty Uživatele) nedostanou.

No a pak je tu nejdelší povídka, Když přestáváme rozumět světu, pojednávající o zrodu kvantové mechaniky, kde hlavními protagonisty jsou Heisenberg a Schrödinger. Oba vědci, jakkoliv bryskní fyzici, byli dosti pofidérními osobnostmi. Heisenberg spolupracoval s nacisty na vývoji atomové bomby, byl měkkýš, a jako takový se mj. vys*al na rodiče svého židovského kolegy, které dobře znal, kteří skončili v koncentráku a po válce měl zase třeba problém přiznat, že nevěděl, jak atomovku prakticky udělat.
Schrödinger měl zase problém udržet svou mužskou ozdobu na místě, později žil v trojúhelné domácnosti a navíc měl pedofilní sklony, kdy osahával malá děvčátka; sedmnáctiletou holčinu svedl příslibem, že neotěhotní, přičemž opak se stal pravdou a holčina musela na potrat (údajně si o svých výbojích vedl nějaké písemné záznamy). Ano, takové osobnosti se opravdu nabízejí k literárním hrátkám, ovšem z toho, jak to autor pojal jsem měl pocit, že své živočišné péro z pravice (či levice) nikdy neodkládá, kalhoty jsou pro něj dostatečně dobré pouze tehdy, když jsou vyzdobeny škrkátkem a vrcholem jeho snů je prstový průzkum Venušina pahorku nějaké školačky.
Samozřejmě toto není policejní obvinění, leč pouhé konstatování, že způsob, jakým si autor v podobných věcech libuje -a jak se tímto vzdaluje poslání publikace- mi nepřipadá šťastný (férově když napíšu naturalistický román o tom, jak jsem si nechal přišít ptáka z nějakého kladrubáka a pod pseudonymem Zvoník od Matky Boží se vydal análně utěšovat dámy s dwarfismem, přičemž celé to budu vydávat jako pojednání rozporující tvrzení, že v rámci vesmíru jsme jen bezvýznamné kuličky, stanu se taky finalistou Man Bookera?)

3* za ty skvělé povídky a za fakt, že knížka mne donutila si některé věci pogooglit. Pokud někdo chce zjistit více o vědcích a jejich dětech bez nevkusných poznámek, pak lze doporučit namátkou knihy od Carla Rovelliho nebo Kvantová teorie nikoho nezabije.

6 30.04.2023

O téhle knížce jsem slyšel už dřív, ale marketingové informace jsou jako člověk v kremační peci – uvnitř nikdy moc dlouho nevydrží. No a druhá věc – proč bych měl chtít pít vodu pro děcka, když už jsem dospělý.
No ale potom se mi do ruky dostal Pérák stejného autora, a to co v něm tenhle příjmeňový zálesák dělal s jazykem (českým, co dělá s tím svým je jeho věc) mi napovědělo, že se o něj mám zajímat víc.
Po přečtení téhle knížky si myslím, že Stančík musí být dobrý nymfomaniak, protože jenom za líbání vám Múza tyhle schopnosti nedá.
Samozřejmě, je to krátké, aby se děcka neukousala nudou (nebo aby neukousaly holuby z nosu), tempo splašeného hyperaktivika tomu také odpovídá, ale hlavními hrdiny jsem byl nadšen, stejně jako hlavním padouchem, ponorkou, pevnou vazbou s šitými(?) deskami, ilustracemi pí Miklínové - ta si nákresem ponorky Abramis u mne vysloužila žádost o ruku (tedy metaforickou, nejmenuju se Bíblbrox, abych potřeboval i třetí), a celým vynalézavým stylem knihy.

Řekl bych, že tuhle vodu si pro někdy i sofistikovanou práci s jazykem užijí i dospělí. A ti, kteří sem ještě nedospěli, se pokochají ilustracemi.
Zasloužených 5* v rámci žánru a jde se na druhý díl.

P. S. Jediná kniha, jejíž recenze na obalu nelhaly.

6 11.09.2022

Kniha me inspirovala, abych přišel do práce o tři hodiny později s vysvětlením ,že jsem nepřišel nijak později, jelikož v mém koutku galaxie se současnost posouvá jiným tempem.
Co se týče knihy samotné, tak nějak nevím, jak ji hodnotit. Pro koho byla vlastně určena? První část nejspíš pro laiky, širší veřejnost, druhá část plná kvant, entropie a spinových sítí pak byla převzata nejspíš z přípravných skript na přírodovědeckou fakultu jakési univerzity, část třetí -filozofická- pak nejspíš měla posloužit jako diskuzní palivo pro filozofickou fakultu téže univerzity...

Asi nemohu * poctivě ohodnotit populárně naučnou knihu o podstatě času, ve které je filozofie tím nejjednodušším článkem k pochopení, nicméně za to, že mne tahle kniha dostala ZA hranici mého smýšlení o čase, jakož za sečtělost a poetičnost autora, dám aspoň doporučení (ovšem s výhradou – mějte už o kvantové fyzice něco načteno).

Konečně jsem se v rámci dovzdělávání dostal i ke Svatému Grálu komiksového žánru, no a upřímně řečeno tak nějak nevím.
Příběh je to opravdu velice košatý, každý maskovanec má své problémy, svůj styl uvažování a počínání, nikdo není jednoznačně dobrý či špatný, přesto jsem občas míval pocit, že Moore si asi tu a tam zadunil kapku víc, jelikož ty řeči občas připomínaly nesrozumitelné kecy společensky unavených příbuzných v pozdních hodinách po rodinné sešlosti.
Taky jsem měl problém pochopit zapojení pirátského minipříběhu do toho hlavního, nicméně i tak si tento počin u me vysloužil 4*, a to díky rozebrání fenoménu superhrdiny a jeho logické dekonstrukce (co člověka motivuje, aby si vzal jistý druh oblečení a začal si přezdívat Mr. Tanga, stejně jako následné problémy se stárnutím a s úpadkem fyzických schopností. To vše navíc napojeno na reálný superhrdinský boom 30. let), smrtelnosti postav, výtečné kresbě plné zajímavých detailů, mezičlánkům (ve kterých Moore potvrdil, že mu žádný styl není cizí) i závěrem, který stanovil interesantní etický oříšek ne nepodobný ospravedlňování užití atomových pum na Hirošimu a Nagasaki.

Kéžby i naši mainstreamoví komiksáři dokázali konečně napsat něco podobného a nesázeli jen na infantilitu a kozatice (nic proti nim, často jsou fajn).

6 03.04.2022

Na Čaroděje ze země Oz jsem začal číhat od doby, co jsem coby drobotina uslyšel o jeho pornografické parodii (Čaroděj ze země Koz byl ale pouhým výmyslem scénaristů sitcomu Comeback). Udice už byla i tak nahozena, a tak posléze přišel na řadu legendární film s Judy Garland, Disneyovský prequel Mocný vládce Oz s Jamesem Francem a Milou Kunis v latexových gatích – můj filmový guilty pleasure. Bylo načase seznámit se s vyprodanou knihou.
A tak když vyšlo vydání od Drobku, zaplesal jsem jako slaměný Strašák/Hastroš nad erekcí, koupil a rovnou se začetl. No a nic moc teda...
Přijde mi to takové dějově řídké. Navíc autor by se uplatnil spíše jako DJ, protože mixování různých existujících věcí mu fakticky jde. Zkrátka taková Narnie (či Harry Potter) s kolísavou čtivostí. Co ale kvituju je a) fakt, že Baum se nezalekl výzvy, a v knize se to místy rube hlava nehlava (doslovně), b) že kniha je snad první, která popisuje virtuální realitu a VR brýle, které jdou do módy teprve teď.
Tři hvězdy dávám za čtivější pasáže, délku knihy a Čarodějův příběh. A taky za skvělý sequel v podobě gamebooku(!) Oz.

České vydání od Drobku je zvláštní... vybaveno je pěkně, nicméně kromě překlepů a (pokud se dobře pamatuju) občasného problému se skloňováním se tu najdou i nějaké chyby v (těch několika málo) ilustracích (např. čáp má Hastroše chytit nohami, ne do zobáku, u všech do mrtě rozbitých čarodějek!!)

6 28.01.2022

Knížka, ve které se skupina badatelů, skládající se z: agresivního, suprematisticky naladěného profesora; jeho stejně učeného, ale vetchého oponenta; šlechtice s nediagnostikovanou hyperaktivitou a mladého, sportovně založeného reportéra, který se snaží vymanit z „friendzonu“, vydává ověřit zkazky o dinosaurech, žijících ve 20. století, zákonitě musela přitáhnout mou pozornost.

První třetina byla prostě a jasně skvostná – profesor Challenger neváhá k obhajobě svých názorů a rodiny přizvat své pěsti a výbuchy hněvu, díky čemuž dochází třeba k pranici ve vědecké společnosti.
Ve druhé třetině autor trochu ubírá na řevnivosti vědců (což mne trochu mrzelo), a rozjíždí skutečné dobrodružství, plné dinosaurů, zakončené homicidou (za tohle srážím půl hvězdy – pro mne nepřesvědčivě vyargumentovaný masakr byl tak trochu nadstavovanou kaší).
A poslední třetinu končíme opět v Londýně, vyprávěč (pan reportér) se vyléčil z lásky, vědci si opět začali poměřovat bimbasy, takže vlastně to končí celkem elegantně.

Celkem vzato, za masakr hominidů a trochu pomalou druhou třetinu strhávám dohromady jednu hvězdu, nicméně i tak si myslím, že šlo o výtečný, až učebnicový příklad dobře napsané dobrodružné literatury.


P.S. I u téhle knížky mne zachránili bratia Slováci, jelikož do Omegy jsem investovat nechtěl. A udělal jsem dobře, jinak by se mi totiž do rukou nedostalo překrásné vydání od Snowmouse, disponující sice jen pár ilustracemi, ale zato koncepčně zajímavými – každý obrázek totiž napodobuje kresby ze starých vědecko-zoologických spisů.

6 15.11.2021

Konečně zhruba po 2 týdnech jsem dočetl tuhle bichli, o které můžu zcela bez nadsázky říct, že je typem knížky, kterou lze označit za virtuální realitu (samozřejmě dětské knížky s QR kódy a 3D obrázky jsou taky volbou, ale já se bavím o knížce klasického střihu) – všechno je zaznamenáno: kdy kdo pohnul hlavou, JAKÝM stylem jí pohnul, kterou rukou se kapitán zachytil větrolamu věže, dostane se taky na fyziku ponorek, hromadu sexuálních historek, napětí během záchytu anglickým sonarem, ale také na popisy okolí ponorky.

Důležité je uvědomit si, že autor byl malířem (snad i jeho rodiče měli s malířstvím co do činění), a tak by čtenáře neměla udivit paleta slov, kterou používá na popis barev moře kolem ponorky, západů slunce, noci,...
Nemůžu souhlasit s výkřiky kolegy pode mnou, který tvrdí, že 70 % textu bylo zbytečně navíc. Právě díky zevrubným popisům nudy vynikne ono napětí během boje. Díky delším popisům smradu na palubě si člověk ve své mysli lépe vybuduje obraz něčeho, co bylo před cca 80 roky realitou. A díky rozvleklým popisům moře, počasí a pobřeží si čtenář uvědomí, že i dokonalý ráj se může do 5 vteřin změnit v něco, z čeho by měl velkou radost i pan Dante Alighieri.

Sečteno a podtrženo – některé knížky, stejně jako třeba filmy, dalece přesahují své médium, a stávají se realitou, či zážitkem/zkušeností, a tahle, předávající ultimativní ponorkový zážitek, se řadí mezi ně. Pod 5* teda fakt jít nemůžu.

P.S. Tuhle knížku bych doporučil i sexuálně náruživým čtenářkám bestsellerových škvárů, poněvadž takovou nálož originálních a inspirativních sexuálních historek nenajdou ani v Hartlově Malém pražském erotikonu (ne, že by ta knížka byla nějakou konkurencí, ale jdu podle jejího titulu).

P.P.S. Komu se nechce číst dlouhou Ponorku, může zkusit Göbelerova Podmořského lovce, který je kratší, akčnější a odehrává se na (ne)šťastné U-505.

P.P.P.S. Zájemcům ještě doporučuju Kruté moře, které vypráví o anglickém honu na U-booty.

6 28.10.2021

Po přečtení Plaveb sebevrahů a vyposlechnutí rozhovoru výborné Lucie Výborné s Miroslavem Náplavou na Radiožurnálu jsem si řekl, že by bylo fajn zkusit zase nějakou knížku od dueta H+N. Tužbu podpořilo zklamání z Bradburyho Pampeliškového vína, pročež jsem sedl do Škodovky City Elephant, a nechal se dovézt na přestupnou stanici do Cejlonu – do knihkupectví.
Abych to zkrátil – knížka je psána fakt čtivě, obrázků je v ní tolik, že i Louvre by si měl dělat poznámky, QR kódy zase zajišťují hi-tech stránku těchto memoárů, ale přece na 5 se to u mne nevytáhne.
Styl sice čtivý je, přenese čtenáře až na místo, dovolí mu setkání s A.C. Clarkem i Čitrasenou, disponuje filozofickými pasážemi, přesto stejně jako u Plaveb je koncept udělán trochu zmatečně. Tři autoři, cestopis, vzpomínání, málo stránek... a aktualizované vydání s novými poznatky.
Příklad – všichni tři autoři píšou stejným/podobným stylem, a tak pokud si v zápalu čtení (a tohle vás hořet donutí) nevšimnete iniciál autora dané kapitoly, můžete se pak divit, kdy se Miroslav Náplava reinkarnoval do Zikmunda.
Fakt to chce víc stránek. A redaktora.

Jinak je to ale velice příjemné čtení, lehkost per a postihnutí atmosféry místa může být pro někoho vhodnější, než poněkud akademický přístup cestopisů páně Stingla.
Solidní tropické 4*.

6 10.07.2021

Jedna z knih, která měla potenciál, ale v mém případě nezafungovala.
Počátek byl víc než jen slušný – rodiče a služebnictvo hlavní hrdinky jsou vybiti epidemií, samotná Mary je poslána do úplně nového světa se zcela jinými zvyky a jiným podnebím, kde svými manýry způsobí tak trochu pozdvižení. Potud dobrý. Autorka dál splétá pavučinu tajemství, kouzel a záhad. Výborně!
A pak ta kouzla, magii a záhady rozpustí do dlouhých popisů tajemné zahrady, které sice chtěly být poetickými (a pro nadržené zahradníky jistě básnickým Olympem budou), ale jaksi jezdily jen tak po povrchu, bez invence, stejně jako 3/4 téhle knížky. Nic proti popisům nemám, ale měly by mít něco... navíc.

Rovněž nemám rád, když si autor vymyslí postavu, nad jejímiž vlastnostmi a schopnostmi pak neustále honí pero (krátké „e“, perverzáci!), no a v téhle knížce jsou takovéhle postavy hned 2 – extrémně skvělý, ultrabožský, výjimečně zkušený, eponymně hodný, mýticky pracovitý Dickon, a jeho vševědoucí, velezkušená a počítačově moudrá matka. Neustálé narážky dalších postav na to, jak tihle dva jsou úžasní, tomu moc nepomáhaly.

Abych jenom nehaněl – atmosféru tato knížka svým způsobem má (anglická vřesoviště ji zcela určitě mají), proměna Mary a pana Colina byla docela uvěřitelná, a snad i některé myšlenky stály za to, nicméně jsem očekával kapku víc, než jen 300+ stránek o zahradničení (osobně zahradu mám, ale takhle na větvi zas z ní nejsem). Nedokážu hodnotit *, ale myslím, že teoreticky by to mohlo být za lepší 3*.
Pokud chcete nádherné knížky o přírodě, které ale zároveň mají pěkný děj, pak doporučuji spíš Vítr ve vrbách, nebo Annu ze Zeleného domu.

P.S. Vydání od Ledy je graficky velmi pěkné, ovšem obsahuje i nemálo hrubek a interpunkčních nedotažení.

Tak jsem se konečně dohrabal k přečtení téhle klasické knížky, a ona fakt cestou byla. Ale nikoliv do středu Země, nýbrž do středu mé trpělivosti a tolerance.

Celý příběh se zprvu tváří zcela nevinně. Je docela zábavný (snad poprvé jsem se u Verna smál), obsahuje drobnou satiru, a je to psáno vskutku lehkým perem.
V momentě, kdy roztržitý profesor Lidenbrock objeví tajemný svitek, se začínají stahovat mračna.
Ta začnou povážlivě houstnout v průběhu hrozně nudné cesty Islandem, a konečně kulminují právě ve středu Země.

Tahle knížka mi také odhalila, že Verne opravdu nebyl dobrý spisovatel. Tak strašně se držel vědeckých popisů, že v nich příběh utápěl stejným způsobem, jakým evropský gurmán utápí hranolky v majonéze. Jeho postavy mezi sebou mluví tak STRAŠLIVĚ škrobeně a křečovitě (prakticky každá třetí věta začíná „Jakže?“), až jsem na ilustracích začal hledat tyč, zabořenou v jejich zádelích. Nevěřím, že by se lidé viktoriánských časů vyjadřovali takto, zvláště v nebezpečných situacích.
Taková Mary Shelley, nebo Vernův „kolega“ H. G. Wells také psali sci-fi, ale to jejich bylo tak jaxi… uvěřitelné.

Kniha ale byla krátká, a měla atmosféru, za což dávám slaboučké 4*. Mou oblíbenou verneovku – „Ze Země na Měsíc“ – to tedy nesesadilo.

P.S. Ani těch dinosaurů, kvůli kterým jsem to četl, tam moc nebylo.

6 11.02.2021

Nejprve jsem 1. ledna viděl vcelku průměrný film. Kamarádky průvodkyně mi ovšem řekly, že kniha je o 120 % lepší, a tak jsem ji koupil.

No, nebudu lhát, četla se dobře, bylo tam nemálo vtipných scén (prozacem sjetá hraběcí rodinka me poslala do kolen), přesto když se od poloviny knihy začalo takřka neustále narážet na „svatbu Helenky Vondráčkové“ a peripetie s ní spojené, měl jsem chuť Helenku zažalovat za to, že autora nezažalovala. Helenku nějak moc nemusím, ale takovéhle dojení jednoho (ještě neúčinného) vtipu, či lépe řečeno vtipů, jelikož autor to dělá neustále, jsem fakt dlouho neviděl. Na prvních stranách navíc autor otevře sýpku vulgarismů, a jede na vlně Viewegha, či Hartla. U kastelána bych ale čekal kapku víc...

Na druhou stranu se kniha odehrává v neotřelém prostředí, autor je místy i nápaditý (to když líčí, co všechno Kostkovic sexuchtivý předek používal jako hračky. Kovadlinu jsem s přítelkyní ještě nezkoušel, takže tady knize děkuju za inspiraci), a děj plyne docela svižně i navzdory tomu, že tam žádný není.

Přes tři se kvůli repetitivnosti vtipů, vulgarismům a občasné „kameňákovitosti“ šlechtična nedostane, ale i tak to byl svěží vánek v zasmrádlém českém humoristickém rybníčku.

Zájemcům o hradní humoristickou literaturu naopak doporučuji anglického klasika P. G. Wodehouse, který se dokázal obejít i bez laciných fórků, vulgarismů a dojení Helenky Vondráčkové. Navíc byl opravdovým mistrem jazyka (někdy se o něm hovoří jako o „Shakespearovi 20. století“). Jeho série o zámku Blandings by vám mohla sedět. Třeba Letní bouřka, Psmith to zařídí, či můj favorit – Pan Galahad zasahuje.

6 18.01.2021

U této knihy si dávejte pozor a neočekávejte střelenou sci-fi jízdu jako v předešlých dílech. Tohle je romance, která dokazuje, že Adams uměl psát nejen o vesmírných lodích, pohybujících se nepravděpodobnou rychlostí, ale i o vcelku intimních prožitcích, které dokázal pojmout... krásně a vcelku nevulgárně.
Do psaní téhle části SP se navíc promítla i Adamsova nešťastná zkušenost s pobytem v Americe (Hollywoodu), kam jel vyjednávat o filmu, ze kterého nakonec sešlo (min. do roku 2005).
Čtvrtý díl sice nepostrádá šílené situace (hlavní hrdinka se jmenuje podle nádraží, kde ji její nudící se rodiče zplodili ve frontě na lístky, prekérní situace se sušenkami, létání a sex na křídle Boeingu,...), zároveň je ale znát, že Arthur je po osmi letech v kosmu jinačím člověkem, toužícím se usadit a najít lásku, čemuž zákonitě odpovídá i rytmus příběhu.
Za zmínku stojí pořád skvělé ilustrace Dana Černého (slovo „meganádud“ se nastálo uhnízdilo v mém slovníku), kterých je ale v tomto vydání jaksi méně, a některé jsou ještě k tomu rozházené mimo stránky, kam by měly patřit (redaktoři by měli dávat lepší pozor).

Jakkoliv usedlejší, přesto dávám solidní 4* (minimálně za jednu z nejlepších leteckých scén, jaké jsem v beletrii objevil), a zcela jistě se k ní vrátím- jsou tam eště nějaké myšlenky k pro(z)koumání. 1* hvězdu strhávám za trochu rozlepený konec.

P.S. Zafod a Trillian jsou zde zmíněni jen max. dvěma větami, naproti tomu Ford Prefect se zde vyskytuje v hojné míře.

P.P.S. Doporučuji knihu Neila Gaimana a spol. „Nepropadejte panice“ k lepšímu pochopení zákulisí nejen jednotlivých dílů SP.

P.P.P.S. SPOILER: Bude se mi po tobě stýskat, Marve!

6 07.05.2020

Knihu jsem si pořídil po přečtení pozitivních recenzí. Forma dopisů? Paráda, nemám s tím problém. Druhá světová? Ještě lepší, sem s tím...

Počátek byl velmi dobrý, opravdu se celkem často psalo o autorech, o jejich životech (Charles Lamb, Anna Bronte,...), hlavní hrdinka opravdu připomínala spisovatelku, která je nejen profesionálkou, ale především literární srdcařkou. Věci se začaly pozvolna měnit s nástupem postavy jménem Elizabeth, kterou všichni milovali, byla bez jediné chybičky (tvrdohlavost nemusí nutně být mínusem, že?), všem pomáhala, válka a útrapy na ni takřka nedoléhaly... Vrcholem pro mne bylo, když v koncentráku (a to není žádný spoiler) zmlátila dozorkyni, která bila menstruující dívku. Tady jsem měl chuť knihu odložit, jelikož tak drzé a levné glorifikování postavy bylo na mne příliš. Kdysi jsem viděl rozhovor s chlápkem, který v Osvětimi holil komandanta Hosse a ten řekl, že měl chuť mu přejet břitvou po krku a ukončit život toho ober-nácka, ale bál se, kolik vězněných souvěrců by po tom aktu kvůli němu zařvalo... Tahle postava to zkrátka opravdu, ale opravdu kazí. Velmi nemilé pro mne proto bylo, že druhá polovina knihy se nese ve znamení právě Elizabeth.
Druhá část knihy se pak mění v takovou nějakou limču-prakticky všecičko na ostrově je po té zlé válce úžasné, zalité sluncem a bez mráčků a dočkáme se i nečekané lovestory. Knihy (o Spolku nemluvě) jsou upozadněny. Knihomolům nemůžu s čistým srdcem doporučit.

Jako plusy vidím poutavost textu, postavy jsou (až na jednu zmíněnou výše) plastické a vcelku uvěřitelné, počátek o samotném Spolku pěkný. Věřím, že paní Shaffer se mohla „vypsat“ a v budoucnu nám předat nějakou opravdovou bombovku, jako prvotina to není tak úplně špatné. A dalším plusem je v knihách nepříliš používaný ostrov Guernsey.

Nicméně o tématice existují i lepší knihy:
Pokud chcete něco o koncentrácích-V pekle plynových komor je knihou faktografickou, ale velmi čtivě udělanou. Maus-komiksové zpracování zážitků autorova otce za pobytu v Osvětimi, opět výborné a čtivé/koukatelné.
Pokud chcete hlazení po duši- co třeba Pýcha a předsudek nebo Malý princ?
A pokud jde o knihomolství a nevadí vám pohádky, zkuste Dahlovu Matyldu nebo Endeho Nekonečný příběh.

Jen tak tak 3*.

6 06.02.2019

Z jisté úcty k autorovi nebudu hodnotit *, jelikož nechci být jedním z těch, kdo snižují procentové skóre, nicméně vidím to na pomyslné 2*.

Postavy mi přišly odpudivé:
-profesor Aronnax-namyšlený intelektuál s povýšeným vystupováním a zároveň nepokrytě rektálně-alpinistickým přístupem k Nemovi
-sluha Conseil-kómaticky klidný, fanaticky oddaný Aronnaxovi
-Ned Land-naopak opravdu velice výbušný a „přeaktivnělý skororebel“
-kapitán Nemo-génius s proměnlivým (snad schizofrenickým) charakterem, který se řečeno s nadsázkou rozhodl vyvraždit, co se dá (jo jasně, tragický osud). Ne, tohle Verneovi opravdu nevěřím.
-ty pomyslné 2* tedy uděluji jediné postavě, která se mi líbila a která mi byla sympatická, a tou je ponorka Nautilus-není schizofrenická, nepovyšuje se, zbytečně si nehraje na rebela a je zajímavá. Verne ji i popisuje celkem láskyplně, jako živou bytost, a to mám u klíčových předmětů příběhů rád (trochu mi to připomíná Tolkiena a Glamdring, Orkrist and co.).

Rovněž popisy byly velice rozvleklé (i podle Verneova standartu), jedinou skoro až fascinující záležitostí byly kulinářské popisy. No, Francouz...

Příběh také nebyl nijak oslnivý, Pět neděl v balonu mi přišlo tak nějak....dobrodružnějších. Tahle podmořská odysea mne nechytla, ale asi ji ještě někdy otevřu, abych pochopil, co na ní všichni vidí :).