HerrPilot komentáře u knih
O skutečném Marlowovi jsem toho slyšel tolik, že bych mohl napsat knížku o knížce, avšak Chandlerovy romány nejsou v současné době u nás tak nějak vydávány, proto jsem se rozhodl pro příslovečný Adidas se čtyřmi pruhy.
O hardboilových hrdinech jsem něco málo věděl, a tak mi bylo jasné, že blondýnka, vyobrazená na obálce, nebude v románu sténat jen kvůli těžkému ovládání padesátkových sportovních vozů. A měl jsem pravdu.
Prakticky ve všem ostatním jsem se však mýlil. Čekal jsem totiž příběh, ve kterém se tuplákový detektiv bude muset probíjet zástupy záporáků stylem Red Bullem nadopovaného Bruce Leeho, neustále přestřelky vygenerují tolik smogu, že i ti nejhouževnatější aktivisté to vzdají a že souložení bude tak časté, až odpovídající citoslovce seschne opotřebovaností.
Místo toho jsem dostal poměrně podařenou brakovku, oplývající (někdy temnou) padesátkovou atmosférou, alkoholem, cigaretami, femme fatale, osamělostí, nočními projížďkami, cynickým humorem, naivním, nikoliv však hloupým či nevzdělaným detektivem a chlapáckými fatalistickými kecy. Takže ano, jsem spokojen, dá se říci, že v několika ohledech splnila tato knížka má očekávání, týkající se hardboilů/noirů, některá také uvedla na pravou míru, za což jsem rád.
Nakolik je toto zdařilým pokračováním Marlowových dobrodružství nedokážu posoudit, ale jako brakový noir hodnotím 4 poctivými *.
Nuž takhle... Hieronymus Bosch namaloval mj. Zahradu pozemských rozkoší, Peter Dempf napsal Tajemství Hieronyma Bosche. Co mají ti dva společného, může se zeptat nejen žena, řešící potenciální zálety svého manžela, ale i čtenář této knihy. Odpověď zní: co asi chtěli svým dílem říci?
U Hieronyma je celkem v pořádku, že si jeho obraz zachovává svou enigmatičnost, nicméně román, který daný obraz adresuje a vysvětluje, by měl mít jasnější tah na branku, což se v tomhle případě neděje. Dvě dějové linky se tu splétají jako nohy předního fanouška výčepního od Pinkasů, přičemž ta současná je ve velice výrazné rozsáhlostní defenzívě, což se jí v cílové rovince vymstí asi jako láska bez gumového prostředníka.
A za vysvětlování významu obrazu pomocí smíchání astrologie, numerologie, bohoslovectví, starořecké mytologie a feminismu by se nestyděl žádný kuchař z babicovské myšlenkové školy. (Jméno a příjmení autora je tvořeno 10 písmeny, jméno a příjmení překladatelky je tvořeno 14. 14+10=24. Roku 1924 chybělo 15 let do zahájení 2. světové války. 15 je nejen věk, od kterého je v ČR povolen legální styk, ale také 3x5. Trojka je mocným číslem, viz např. trojjediný Bůh nebo Tři mušketýři. Mušketýr=11 písmen. Výše zmíněná 2. světová=bombardování civilních budov. Pomocí numerologie jsme právě empiricky dokázali, že útoky z 11. září byly předpovězeny 2. světovou válkou). Vyznění celého románu je taky celkem nekoncepční – hojně srovnávaný Brownův román pracuje s jednou šokující a tedy příběhově nosnou teorií. Dempf se o vyznění rozhodl asi až po vydání svého románu... Občasnou nelogičnost jednání postav rozvíjet moc nebudu...
Kniha má ale i svá pozitiva. Kupříkladu vysokou čtivost (fakt jsem jí slupnul), ale taky tíživou atmosféru doznívajícího středověku, počátku renesance a honu na domnělé čarodějnice. Dalším pozitivem je i fakt, že se člověk blíže seznámí s detaily onoho obrazu, kterých by si třeba nevšiml (ačkoliv autorova práce se samotným dílem je jinak místy tristní – jak do jeho koncepce třeba zapadá drobná skladba, jejíž notový zápis tetuje démon na zadek hříšníka v Pekle??).
Obecně vzato jsem zázrak nečekal, ale byl jsem vcelku příjemně překvapen zmíněnými plusy publikace, za které tedy uděluji 3 tajemné *.
P.S. Jenom pro pořádek – Tajemství Hieronyma Bosche vyšlo zhruba 4 roky PŘED Šifrou.
P.P.S. Výše zmíněnou skladbu si lze pustit na YT, stačí do vyhledávače zadat něco jako „Bosch butt music“
Po čase jsem si řekl, že je zase třeba přečíst si něco s mým oblíbeným komiksovým skoro-superhrdinou, a tak jsem sáhl po tomto jinak dobře hodnoceném titulu. A nestačil jsem se divit...
Začnu plusy: komiks je poměrně pěkně nakreslen, pohledy na Gotham mají ten správný noir, možná skoro až burtonovský šmrnc. Příběh taky disponuje velkým množstvím batmobilů ze všech možných epoch Batmanovy historie a médií, v nichž se objevil (vévodí ovšem filmová svatá trojice '66 Batmobile, Keatonmobile a Nolanův Tumbler), Murphy taky přidává jeden svůj originální batmobil. A do třetice je třeba zmínit základní premisu příběhu, která je opravdu velice zajímavá.
No a na tom to pro mne asi tak končí. Dále následuje tsunami pofidérních rozhodnutí:
-PRÁSK! Joker po několika letech (dle komiksu desetiletích) najde lék na své šílenství. Jak k tomu došlo? Co je to za lék? Proč až teď? Jak to funguje? Hele bráško, na zodpovídání tak fundamentálních otázek není čas!
-Jok... teda Jack párkrát brekne na kameru a prakticky celý Gotham mu odpustí roky masakrů a nepříjemností? HALO! Zapomeneme tedy na to, že tenhle týpek při výsleších protivníků nešel pro žiletku daleko? Aha, tak to, že chtěl otrávit celé gothamské zásoby pitné vody, teda asi na stůl dávat rovnou ani nebudeme, ne?
-Batman. Nejlepší detektiv světa se chová jako naprosté pako, které s nedočkavostí panice a alkoholickou jiskrou radosti v oku nabíhá Jackovi/Jokerovi na vidle... S Batmanovou zdejší cholerickou náturou by z něj padoucha dokázalo udělat i Vodňanské kuře.
-Komisař Gordon. Chlápek, který celá desetiletí (opět – dle tohoto příběhu) stojí po Batmanově boku najednou zařadí zpátečku rychlostí, která by jej kvalifikovala spíše do filmové série Rychle a zběsile.
Zkrátka a dobře se příběh příliš snaží hrát na inovativní a komplexní strunu, v rámci čehož neváhá přetvarovávat již dané postavy způsobem, který vlastně ani nestihne nějak hlouběji rozebrat. Tahle knížka taky potvrzuje mé soukromé přesvědčení, tedy že komiks, mající pod +- 300 stran, prostě nemůže být nějak myšlenkově i dějově komplexní (byť výjimky by se našly – třeba takový žánrový Kameňák je kratší a myšlenkově hodnotnější než tohle). Pracovně jsem si to pojmenoval HerrPilotův axiom komiksové muziky.
Taky si myslím, že tahle kniha tak trochu ilustruje stav superhrdinského komiksu – skvělý nedotažený nápad, kde ony nedotaženiny jsou zaplácány easter eggy, stafážními rolemi jiných oblíbených postav a vírou, že fanouškům stačí jejich hrdina, pár vnadných krásek a bitky, ve kterých létají pěsti a zuby.
3* dávám za 3 výše zmíněné plusy.
A pochvala za české vydání – pevná vazba a přebal nejen Batmanovi sluší.
Nechal jsem se unést novou výběrovou (snad)sérií od Arga, která bude věnovaná Conanovi, a sáhl i po komiksovém zpracování legendy žánru „sword and sorcery“ (spíše by se to ale mělo jmenovat „fight n'fuck“).
Bylo velmi příjemné, že každou povídku dělal někdo jiný, a tak v té první Conan vypadá jako Mel Gibson říznutý mladým Pavlem Trávníčkem, ve druhé jako Princ z Persie po užití projímadla a v té třetí jako nabušený hipster dělající cosplay Vikinga. Díky tomu si každý najde toho svého barbara.
Po příběhové stránce to bylo výživné jako polévka ze sáčku za 3 ,- (ani v rámci komiksového média bych to nedal na piedestal), byť opravdu tomu nemohu upřít zábavnost a tempo. První příběh se točil kolem bitvy a jakkoliv byl pěkně ztvárněn, cosi tomu chybělo. Druhý příběh vykazoval známky výtvarného „disneyovství“, ale příběhově byl o několik stupňů zajímavější, než jeho předchůdce. Poslední příběh byl laděn do modra, a tíživá atmosféra spolu s kresbou tenhle příběh v rámci této knihy vyzdvihla.
Nesměla zde chybět ani erotika, ale pro nás, studenty a absolventy Jodorovského-Mannarovy Vysoké Školy Komiksové Pornografie „Borgia“ byly zdejší výjevy, jako náznakové zadní spojení či hnětení ňader, uvolněně cudnými, nad kterými by se nepozastavily ani pečovatelky z Nápravného Zařízení pro Neposedné Jeptišky.
Vlastní kapitolu pak tvoří technické provedení svazku: velký formát, pevná vazba, bonusový materiál, plátěná záložka, mapy na předsádkách, semi-reliéfní obálka, výborný překlad – Argo zkrátka ví, jak na to.
Celkově dávám 3 barbarské *, neboť navzdory technické péči lodního vydavatelství se pořád jedná o adaptace (byť krásné) už tak kašovitého zdrojového materiálu.
Moje první špionážní knížka z vyšší police, a teda dopadla daleko lépe, než jsem čekal.
Podle komentářů tady a na Goodreads jsem čekal něco, co si na anti-Bonda hraje natolik, až je literárním betonem. Ale nestalo se.
Poměrně úzká knížka nenudí ani na chvíli, má silnou atmosféru, rozhovory a výslechy ji posouvají kupředu (a to i bez přemíry akce a sexu... byť obojí tu nesmí chybět), a líbí se mi, že jakkoliv fiktivní, přimixovává i některé skutečnosti (viz zapojení bývalých nacistických špionů do poválečných struktur).
1* jsem musel ubrat, jelikož jsem doufal v trošku lepší prokreslení tehdejšího Berlína, případně i postav. Ale tak snad něco málo víc o této akci/knize bude ve volném pokračování Dědictví špionů.
Opět velmi dobrý Wodehouse, byť poněkud krátký, což mu dle mého uškodilo. Sice nás vybavil Frederickem „uličníkem-v-podzimu-života“ Lordem Ickenhamem, ale ubral na těch svých moc pěkných popisech Blandingsu a okolí, jakož i na spletitosti děje (kupříkladu se tentokrát obešel bez nakopávání konstáblů, či komplikovaně provedených krádeží – tohle je prakticky čistá konverzačka).
Rovněž zde chybí pan Galahad; strašně bych chtěl vidět Ickenhama a Galahada mířících bok po boku bez bázně a hany do akce. Na druhou stranu – na takovou nálož šílenosti nebyli čtenáři počátkem šedesátek ještě připraveni.
Sečteno a podtrženo – standardně dobrý Wodehouse, který celou dobu jede na vlně lehkého humoru, ale který v rámci vmáčknutí do limitu 200- stránek leccos zjednodušil. A za to - 1*.
(Potenciálním zájemcům o Wodehouse doporučuji pro začátek spíše mého oblíbence –„Pan Galahad zasahuje“)
Další Wodehouse do sbírky, a první jeho počin, který jsem v tomto roce přečetl.
Na záložce je napsáno, že román patří do Wodehousových spisovatelských začátků, jakkoliv byl vydán až roku 1924, ale i tak je to znát. Tady zkrátka „Blandingská série“ ještě tápala.
Kniha ještě nedisponuje oněmi vzletnými popisy Blandingsu a jeho luxusu, chybí zde legendární prasnice Císařovna, absenci hlásí i vítěz olympiády v důkladném vysušení anglických barů a krčem, čili pan Galahad, bratr hraběte Emswortha a Constance (jakož i moje oblíbená postava).
Její tempo je taky trochu nevyrovnané – disponuje na „Blandingskou sérii“ vskutku dlouhým úvodem, nicméně když se titulní Psmith dostane na zámek, začíná vás autor bombardovat humorem s takovou kadencí, že i Sověti na východní frontě by uznale zamručeli. A ke konci tempo opět poklesne.
I tak ale jde o milého Wodehouse, plného humoru a dobré nálady, navíc s opět výborným překladem. Dávám 4 vybraně ukecané *; mého favorita, tedy „Pan Galahad zasahuje“ (mimochodem doporučuji), to ale ze sedla nesesadilo.
Upřímně – tahle knížka mne zklamala. Očekával jsem zajímavou prasárničku na úrovni, dostal jsem suchopárný (snad s výjimkou první čtvrtiny a zakončení) deník o získávání spermatu od slavných osobností, který se zoufale často opakuje. Od mistra fantazie Dahlova formátu bych čekal něco víc.
Na druhou stranu to bylo čtivé, mělo to nápad (alespoň námět ho měl), bylo to stylovější, inteligentnější a místy i humornější, než dnešní rádoby humoristická oddechová literatura s prvky sexu (zvláště ta česká), což ale zase není takové vítězství. Za toto dávám 2 nadržené *. Obávám se, že na víc tohle u mne nedosáhne.
Ke knize jsem se dostal již ne jako dítě nebo mládežník, i tak si mou pozornost dovedla docela dobře udržet.
Vladimír Hulpach vypráví takovým jazykem, který je radost číst. Děti a mládež se tak v ději neztratí, dospělí zajisté ocení elegantní „linie“ děje i jazyka.
Příběh jako takový začíná pádem Tróje a končí pádem Artušovým, přičemž se nám mezitím dostane i bonusu v podobě příběhu o Tristranovi a Isoldě. V příbězích defiluje spousta známých jmen, a to jak postav, tak i míst.
Jako menší mínus bych vnímal ořezání příběhů, autor vynechal i Artušův incest, ze kterého vzejde jeho Nemésis, místo toho Mordreda líčí jako standartního rytíře Kulatého stolu s poněkud mocenskými choutkami. Rovněž epický zápas Mordreda a Artuše je zde osekán na absolutně nejnutnější minimum.
Naproti tomu jako velký mínus hodnotím ilustrace Miloslava Troupa. Hrůzné!! Dělají z knihy-iniciační záležitosti katalog abstraktního umění. Za to srážím hvězdu.
Celkově se má tato kniha k artušovským legendám stejně jako Petiškovy Staré řecké báje k řecké mytologii: velmi osekané, nicméně napsané opravdu znamenitým jazykem a jakožto iniciační záležitost do dané tématiky absolutně výtečné!
Jaký je rozdíl mezi limonádou s příchutí koly a samotnou kolou? Člověk může pít limonádu s příchutí, ale není to kola.
Z mého pohledu podobně je na tom i tato publikace. Má skvělou premisu, která slibuje vzrušení každému milovníkovi sci-fi, faktem ale je, že se jedná o klasický knižní spotřební artikl dneška, které nad žánrovou katastrofu povyšuje druhý autor, Ctein se svými zevrubnými technickými popisy. Myslím, že kdyby celou tuto knihu napsal jen a pouze on, mohlo to aspirovat na pokračovatele Clarkova či Bradburyho.
Problémem této knihy je, že jí nenapsal vědec, nýbrž „bestsellerář“, který se pro jednou (?) rozhodl vkročit do vod sci-fi. A tak se z knihy se sci-fi premisou stává příběh, kde prim hrají zákulisní praktiky politiků (kterým je věnován opravdu velký prostor), sex (ano, i na ten dojde, jsou zde jak sázky, tzv. Šukbank, kde se sází, kdy se dvě postavy vyspí, tak i klub orgií) a vulgarity (tyto jsou velice časté a věřte, že oslovením „do prdele“ to teprve začíná). Nejsem žádný puritán, na druhou stranu mne v žánru odkojili Wells, Clarke a Bradbury, kteří tyto záležitosti spíš upozadňovali.
Let k Saturnu je z hlediska žánru docela jednotvárný (jojo, nějaké sabotáže apod. tu jsou, ale nečekejte žádné obdivování planet či jejich měsíců), popis Saturnu poměrně zběžný a první kontakt spolu s emzáky katastrofálně zmrvený (čtenáře Vesmírné odyssey už teď lituju).
K tomu ještě mám takový pocit, jako kdyby některé pasáže byly přímo (snad slovo od slova) vyňaty právě z Vesmírné odyssey, přičemž autor se neobtěžuje Clarka nijak zmínit.
Velkým problémem pro mne byla absence jakéhokoliv umění (viz. právě Clarkovy neustálé citace, narážky a poklony starým mistrům různých oborů). Je divné, když vědec je schopen umění tvořit (a snad i ve svých dílech doceňovat víc) lépe, než umělec jako takový.
Jisté výhrady bych měl i k překladu, jelikož si nejsem tak úplně jist použitím některých termínů.
Jako klad této knihy vnímám její vysokou čtivost (ale tu má Hartlův Malý pražský erotikon taky :)). Dalším plusem pak jsou skvělé technické popisy Cteinovy.
Shrnuto a podtrženo: čtivá, technikálně vyspělá brakovitá óda na lidskou vyčůranost, ze které jsem si nic moc nevzal. Tedy 1* za příběh a 2 za toho miláčka Cteina.
Herr Potter. Harry Potter. Chlapec, který přežil, aby mohl být jako uzlíček položen na prahu strejcovic haciendy chlápkem, který se vyžívá v cucání dropsů, mizení s fénixem a navozováním atmosféry jako stvořené pro dopravní nehodu zhasínáním světel na cestě.
No, a to je v kostce začátek téhle knížky. Co k ní říct....HP jsem poprvé četl ve svých dvaceti a Kámen mudrců spolu s Vězněm z Azkabanu jsem vnímal jako nejlepší díly
(spolu s jistou kapitolou v Relikviích smrti) téhle série. KM mi přijde jako ještě relativně originální díl-Příčná ulice, spěšný vlak, Bradavice, vše poprvé a nové.
Je to tak trochu dětinský/dětský díl, ale právě to spolu s výše uvedenými rekvizitami čaruje (a v kontrastu s Harryho pozdější pubertou, která s ním bude třískat jako očarovaný Nimbus 2000 je to i milé).
Příběh stručný, ale na úvod fajn, postavy originální a ještě ne tak ploché (viď Rone?) a Bradavice na 5* z 10.
No...hrozně jsem se na tu knížku těšil. Parádní premisa, kytky typu Adéla(nebo pro zasvěcené Audrey II)+ nějaký světelný úkaz=parádní nejen-postapo příběh. Ale tak trochu mne to zklamalo...možná, kdybych před nějakým časem nečetl Válku světů, moje hodnocení by bylo daleko lepší.
Ale tahle kniha mi zkrátka přišla jako předělávka Wellsova románu, hrdina navštěvuje různé vesničky/města, jsou tu jejich detailní popisy, všude zkáza a zmar, přimíchává filozofii, kterou nakopává lidstvu zadek, zkrátka taková knížka o putování v okolí Londýna, verze 2.0
Je ale pravda, že oproti Válce světů jsou hlavní záporáci podstatně originálnější a také jsou v ději zmíněni víckrát, než Marťani ve VS. Ale přesto mohl ty trifidy využít lépe, zapojit je do příběhu ještě trochu víc, víc zabrnkat na tu notu neuváženého křížení (které třeba v naší době začíná nabírat na aktuálnosti) pro větší zisk.
Abych to shrnul-rostlinky dobyly mé sympatie, asi od poloviny knihy jsem jim fandil, myslím, že tvoří tu nejlepší (a zároveň tu proklatě nevyužitou) linku knihy, některé postavy rovněž velmi sympatické (dívám se na tebe Dennisi), atmosféra tísnivá, depresivní a uvěřitelná, ale ty filozofické úvahy....no nemůžu si fakt pomoc, ale reinkarnovaný HGW (jasně, někdo může namítnout, že o tom obecně JE sci-fi, o těch myšlenkách, jenže tady ten pocit duplikace podpořilo i ono prostředí).
3* za výborné rostlinky, bez patosu vylíčené sebevrahy a kulervoucí začátek.
Úžasná knížka od autora, který mne uvedl do vod sci-fi a zároveň utvrdil, že sci-fi knihou nemusí být věc, hemžící se popisy přístrojů, které díky své popisnosti do deseti let od napsání zastarají (že, pane Verne?).
Válka světů je jednou z nejintenzivnějších knih, které jsem kdy četl. Počátek s přistáním Marťanů je skvělý, krátké boje s pozemšťany ještě lepší. Pak kniha zvolní tempo, věnuje se místům, které hrdina navštívil během svého útěku před mimozemšťany, přemýšlí nad velkohubým hrdinstvím, zamýšlí se nad „velikostí“ člověka, poukazuje na někdy vražedný lidský pud sebezáchovy.... A v poklidném (nikoli nudném tempu) kniha i končí. Rozuzlení je velice zvláštní (nezaměňovat s tupým, debilním, atd.).
Milovníci popisů si jistě přijdou na své (ke čtení je doporučena mapa okolí Londýna), marťanské vybavení je rovněž popsáno, ačkoliv ne do tak „brutálních“ detailů, jako u páně Verna.
Osobně velice pozitivně hodnotím vkomponování postavy vikáře, jeho první slova jsou velice silná (uvědomíme-li si, že křesťanství tak nějak staví na tom, že ve vesmíru jsme jediní).
Ačkoliv je kniha válkou jen z titulu, jedná se o výbornou četbu, která mi potvrdila Wellse jako jednoho z mých sci-fi oblíbenců.
Filmy na motivy knihy nedoporučuji. Jsou přesně takové, jako tato kniha není- megalomanské.
(Autor nenese odpovědnost za gramatickou správnost poslední věty. Komentář byl psán pod vlivem radosti z psaní- pozn. autora)
Když jsem spatřil tento titul, řekl jsem si, že po letech svého heterosexuálního milostného poměru s Sherlockem tedy náš vztah okořením titulem (a ke všemu ještě komiksovým), který slibuje udělat neurochirurga z každého.
Výsledek je jako jít na první rande s průjmem – dosti na hraně.
Velice mne zaujal styl kresby a práce s barvami, malba krajiny a viktoriánského Londýna, taktéž způsob dělení panelů a velice originální náhled pod pokličku či v tomto případě pod lebeční kost slavného detektiva.
Nezaujaly mne průběh a rozuzlení příběhu (opravdovou gradaci a napětí jsem snad cítil jen na konci stránky, předcházející poslední akci pachatele); roztříštěné pojetí panelů během akce, kdy se na čtenáře řítí barvičky, pěsti a hlášky pak může vyhovovat snad jen zraku chameleona.
Dovolím si nesouhlasit s kolegy níže: jednak s názorem, že příběh je podán v nejlepší tradici ACD (ten dokázal pracovat s atmosférou, pachatelé byli většinou homogenní součástí příběhu, ale byli nezřídka charakterově maskování, viz Pes baskervillský, zde se víceméně padouch profiluje od počátku, jeho odhalení ve mne nezanechalo ten dojem, jako u „conanovek“).
Dále bych nesouhlasil s poznámkou o benevolentním zobrazení Holmesových kokainových choutek. Tyto prostředky k Holmesovi zkrátka patří, jsou nedílnou součástí postavy, díky nim je Holmes více „člověčí“, méně papírový, k čemuž mu dále dopomáhá i jeho často přezíravý postoj a nadpozemské sebevědomí. Škrtnutím něčeho z toho se dostaneme na cestu, která nás může dovést k viktoriánskému Mirku Dušínovi (dá se říct, že právě mj. ty drogy posilují jeho antihrdinství). Navíc mám za to, že lekce o škodlivosti drog jsou ve školách již poměrně brzy. Také si myslím, že pouze děcko JIŽ namotivované ke zkoušce drog otevře tuhle knihu a s pohledem na zfetovaného Holmese si řekne: „Fajn, jedna šleha a vyřeším tu ztrátu třídní knihy!“ Navíc tyto závislosti jsou zobrazeny i v jiných „sherlockárnách“ (seriál s B. Cumberbatchem, svého času hojně sledovaný mládeží říká AHÓJ!), bylo by tedy zapotřebí vydat plošné cenzurní opatření. Kreslíř tady navíc dává jasně najevo, že tyhle přípravky člověku nejspíš neotevřou třetí oko a nevyčistí auru o tři generace nazpět.
Sečteno a podtrženo: Kresba 5* s výhradou k akci, příběh za slabší 3*.
Někdy to připomínalo jízdu na skateboardu, který si před vteřinou uvědomil, že neměl štěstí a nenarodil se jako koloběžka. Taky to vyžadovalo trpělivost.
Autor jel skutečně tvrdě, nic pro něj nebylo dostatečně šílené; představuji si, že doma na stěnu nalepil směs viktoriánských postav, míst, událostí a pak na ně házel šipky. Z fakt velkého zásobníku.
Přibližně vprostřed se mi ta dělostřelba šíleností začala zajídat, podobně jako Adolfovým vojclům u Kurska, ale řekl jsem si brachu, co chceš v tomhle vlaku dělat jiného? Čumět na bandu hutníků, kterak dobrovolně a s radostí odepisují, s pomocí jistého slovanského boha, své šedé buňky? No, a tak jsem se vždy poslušně vrátil do alternativního Londýna...
... a dobře jsem udělal. Ve druhé polovině se příběh soustředí na samotného Skákajícího Jacka a před čtenářem se rozprostře jeden z nejdojemnějších příběhů fušérských cestovatelů časem za poslední dekádu. A za to přidávám jednu hvězdu.
Obecně mi to přišlo místy o dost méně uvěřitelné, než podobně praštěné a situované Brány Anubisovy, které ale ještě nemám zcela dočtené. Místy to zachraňovaly postavy, občas nějaké zajímavé myšlenky a někdy i novátorské vulgarismy geneticky upravených papouchů. Bez přepálených vynálezů bych se obešel. Celkem tedy 3* plus jedna za Jackův příběh.
Nicméně mýtus o Jackovi má autor vyrešeršovaný opravdu na výbornou, v prakticky všech případech vycházel ze skutečných hlášení napadených děvčat.
Mimochodem, Skákající Jack byl s největší pravděpodobností inspiračním zdrojem pro našeho Péráka.
Knihu jsem zakoupil pod dojmem anotace na jistém serveru s ojetými knihami, abych zase měl nějakou válečnou alternativu do vlaku (po Tisíc sluncí od Scarrowa, která se mi líbila), a po přečtení zdejších komentářů se má očekávání propadla natolik, že na ně musela naběhnout parta ostravských horníků.
A ono překvapivě se mi to četlo dobře, byť první polovina drhla způsobem, jakým dobře navazelínovaná prdel nedrhne. Současné i minulé postavy mi byly sympatické (možná proto, že do Ostravy velice často dojíždím a tak nějak rubikovsky mi do toho zapadly), atmosféra se místy zahustila takovým způsobem, že do potravinového NUTRI-SCORE by museli přidat další písmeno a ocenil jsem také napojení této knihy na lore/kontext, vybudované kolem oné domnělé nacistické tajné zbraně (pro jejíž existenci v reálu nejsou pražádné důkazy, leč to některé neodradí; schválně nechť případný zvědavý čtenář tohoto komentu pogooglí Rudolfa Lussara).
Během čtení jsem vypouštěl faktografickou správnost předkládaných informací a bral to celé jako skutečně alternativní historii (tedy takovou, v níž jsou polští partyzáni v Breslau, kde skutečně funguje další kvazi nacistická tajná zbraň- Die Glocke a kde američtí piloti po válce skutečně spatřují neidentifikovatelné vzdušné věci). Možná nacistické tajné zbraně zde mohly mít větší roli, ale někdy i cestu dvou literárních mrzáků je zábava pozorovat (důraz na literárních)
Oproti Tisícu sluncí je tato kniha pomalejší, není zde nonstop akce jako v Lidlu a postavy mi připadají životnější, než v TS. Společným pojítkem obou knih by snad mohl být závěr, vedený do ztracena (ano, události z konce války zde NEMAJÍ dopad na budoucnost, resp. budoucnost zde není výrazněji odlišná od toho, co se po válce skutečně dělo).
Za závěr, pomalejší rozjezd a jednání postav leckdy nelogičtější, než jednobarevná Rubikovka, strhávám 1,5* a díky pozdější čtivosti zaokrouhluji na 4.
P.S. Nezaregistroval jsem, že by nějaký zdejší SSman mluvil ostravským nářečím (jeden po určitou dobu mluvil takovou tou popkulturní čěmčinou, známou z Alles Gute!)
Tohle byla první kniha, kterou jsem zakoupil jako bravlk, tedy brak do vlaku.
Neočekával jsem od toho osvícení ecovského typu, nicméně i tak jsem dostal více, než jsem doufal a kromě toho jsem si během zdlouhavých cest vlakem parádně početl (jednou či dvakrát mne také zachránila od nepříjemné socializační situace).
Má se jednat o autorovu prvotinu, tudíž je plná různých příběhových řešení, která jsou poněkud... nekonvenční (celý koncept a způsob práce záporácké organizace, plánování atomového náletu, etc.), taktéž ze mne autor nevyloudil vyhraněné emoce, jako např. pláč, nicméně i ten knedlík v krku, který jsem měl na konci, kdy se dvě postavy v bombardéru postupem času proměnily v bezejmenné kostlivce, pohřbené ve vraku někde u pobřeží Ameriky, docela postačil.
Námět je docela povedený, byť plánování celého náletu bylo poměrně... freestylové (poslat ukořistěný americký bombardér pro operaci pod falešnou vlajkou s posádkou bez znalosti angličtiny a nechat ho ke všemu doprovázet letkou německých stíhaček, když Luftwaffe měla k dispozici celý vějíř kořistních spojeneckých strojů... tomu se říká velezoufalost).
Autor rovněž pokrývá mnoho různých úhlů, a tak příběh sledujeme z pohledu německé posádky zmíněného bombardéru, z pohledu německého a židovského vědce s rozdílnými povahami, z pohledu amerického prezidenta a mladého studenta fyziky, z pohledu německého kapitána ponorky, z pohledu současného britského fotografa,... zkrátka tahle knížka by potřebovala alespoň sto stránek navíc, aby byly lépe rozvinuty motivace hlavního záporáka (jeho přerod/y jsou fakt neskutečné), zpomalena rychlost, s jakou moderní fotograf uhádne, že pod hladinou je německá atomovka a konečně i prokresleny motivace německých bombarďáků...
Čím naopak autor nešetří to jsou nadávky, kterých tam je vskutku požehnaně, a které místy působily jako autorův nepovedený pokus o odlehčení situace (hojně používané ,,nasrat a rozmazat" mi po x-tém použití začalo připadat jako chuť autora získat práci v marketingovém týmu Nutelly).
Přes všechnu kritiku jsem touhle knížkou neskutečně potěšen, dlouho jsem nečetl takhle dobrou lehkou četbu. Ani jednou jsem se nestihl nudit, děj svižně odsýpal (někdy možná až příliš svižně), konec sice nebyl z nejoriginálnějších, ale do z gruntu melancholického vyprávění mi tak nějak sedl.
3,5 ozářených *, ale vzhledem k relativní propracovanosti celého co by kdyby scénáře zaokrouhluji nahoru.
Němcům se sice atomovku svrhnout nepodařilo, zato nakladatelství, které má na svědomí české vydání, v něm nasekalo přímo jaderné množství chyb (chybějící písmena, špatné skloňování a hlavně překlepy), které kazily požitek z četby.
Naprosto senzační knížka, která mne svou tematikou a čtivostí donutila odsunout slovutné Jméno růže na boční kolej (promiň Umberto, sexuální zkušenosti středověkého mnicha mne sice nadchly, ale nacistická atomovka je jen jedna...)
Nacistická atomová bomba se čas od času stane předmětem konspirátorů, přesto skutečnost mnohdy překonává i jejich teorie.
Kniha vzdor titulu nevypráví příběh jedné jednotky, pověřené likvidací německého atomového programu, nýbrž splétá komplexnější příběh různých lidí různě slavných jmen, kteří se dostali do kontaktu s výše zmíněnou zbraní francouzských, německých, amerických, italských a zčásti i britských jaderných vědců, amerického důstojníka s antisovětskou minulostí, amerického multilingvního baseballisty s doktoráty, který se rozhodne špiónovat, vojáků, pověřených útokem na výrobnu těžké vody nebo třeba britského šlechtice s dobrodružnými choutkami.
Kean vypráví o misích, které byly tak nepravděpodobné, že se prostě musely stát, o postavách, které by se neztratily ani v barvotiskových dobrodružstvích, a to všechno podbarvuje svým humorem (který mi místy navzdory autorově národnosti připadá docela britský, ale to bude asi i okolní, často až pythonovskou, tematikou).
Díky nemalému množství uvedených zdrojů může kniha posloužit i jako vstupní brána k dalšímu studiu.
Přes všechny plusy autorovi srazím příslovečnou půlku hvězdy, a to za vlákno, týkající se Joea Kennedyho ml. (staršího bratra JFK), jehož jedinou zásluhou v tomto směru bylo, že se přihlásil k takřka sebevražedné misi na zničení domnělých německých atomových bunkrů... kterou nepřežil. Proč mu autor věnoval tolik prostoru?? Chtěl snad americké čtenáře nalákat na nějaké známé příjmení? To i Einstein měl v boji proti Hitlerově atomovce větší zásluhy...
I tak se ale jedná o patrně nejlepší knihu, jakou jsem od počátku tohoto roku četl...
Samostatnou kapitolou je pak české vydání, které je vybaveno přímo atomovým množstvím překlepů a velice podivných formulací, což jistě překročí Práh bolestivosti kdejakého čtenáře. U příslušného vydavatelství by měli zauvažovat nad opraveným vydáním!
Konečně, Pískomuži, jsme stanuli tváří v tvář...
A vůbec to nebylo špatné setkání. Gaiman střílí jeden nápad za druhým, žádná zhovadilost pro něj není dostatečně zhovadilá, aby ji nešlo ještě vyšperkovat a žádný obskurní DC superhrdina dostatečně obskurní, aby jej nešlo použít/zrecyklovat.
Nicméně... jsem čekal kapku víc. Do téhle knížky jsem šel jako do svatého textu komiksového žánru, kterého bych se měl dotýkat jen v rukavicích, posvěcených Kolegiem Stana Leeho a Billa Fingera, a číst jej, mrskaje se nedovařenými špagetami se slovy „NEJSEM HODEN!"
Nebylo to špatné, bylo to dost jiné – takový grafický román jsem do nynějška namoutě ještě nečetl. Ale zkrátka něco mi tu chybělo – možná to bude tím přílišným rozkročením, rychlým stylem řešení nebo záporákem, který je zajímavý až na konci (byť povídka 24 hodin s jeho účastí je více než fajn). Je pravděpodobné, že tady si Gaiman s týmem ještě ověřovali nahuštění míče a góly začnou padat až příště... Každopádně tu šanci mu dám, nicméně tento díl ponechávám bez *.
Po dokonale atmosférickém grafickém románu Zatmívačka od Brubakera a Phillipse jsem zatoužil po další (nejlépe) noirové četbě. A vzhledem k tomu, že mcbainovky byly v mém oblíbeném knihkupectví v akci, několik z nich odešlo se mnou domů...
... a Sekera se stala první přečtenou. Upřímně – mělo to spád, místy to bylo vtipné a napínavé, obsahovalo to správnou míru brutality, bylo to i atmosférické (byť s noirem jsem to teda fakt netrefil – hlavní hrdina je usedlý rodinný typ, nikoliv ochlasta s rozedraným soukromím).
Kol a kolem to dobře navázalo na neuvěřitelně silná chapadla zmíněné Zatmívačky (byť ji to nepřehlušilo), nicméně vrah a jeho motivace tomu z mého pohledu dost snížily hodnocení. Tedy za 3.