het2 komentáře u knih

Jak sám autor píše v závěru, pro žánrové nakladatele byla kniha příliš literární a pro ty literární zase příliš žánrová. A stejně tak to bude se čtenáři. A ten příběh v příběhu a místy neskutečně pomalé tempo to knize taky neusnadní.
ALE stojí to za tu trpělivost, protože příběh o Rybáři je originální, nabitý fantazií a některé ty výjevy jsou doslova ohromující. A při čtení máte pocit, že to Vy sami stojíte na břehu černého oceánu a v údivu zírate na to, co se odehrává kolem Vás. Ta prostřední část, která, pokud bychom chtěli škatulkovat, má nejblíž k lidovému vyprávění (a to pěkně temnému) je prostě skvělá.
Špatný není ani příběh Abeho a Dana, jejich přátelství, ztrát a bolesti, který tvoří úvod a závěr knihy. Ve srovnání s vyprávěním o Rybáři je možná méně originální a více předvídatelný, ale i tak se Vás jistě dotkne. Obzvlášť pokud máte v srdcích podobný kus prázdnoty jako oni.

19 21.08.2021

Nebudu se tajit tím, že mám Eduarda Stehlíka prostě rád. Obdivuji rozsah jeho vědomostí, jeho badatelskou činnost a schopnost být poutavým vypravěčem, který Vás dokáže pro svá témata nadchnout během pár okamžiků. A v neposlední řadě si ho pro jeho názory a postoje nesmírně vážím i jako člověka. Není tedy divu, že jeho nová knížka přeskočila pomyslnou frontu knih čekajících na přečtení rovnou na začátek.
Ale protože tohle je knížka rozhovorů, není to knížka jen Eduarda Stehlíka, ale stejným dílem i Martina Brabce, který je díky svým rovněž enormním znalostem historie a historckých souvislostí Stehlíkovi rovnoceným partnerem a rozhovory vede s lehkostí a dokáže je často stočit zajímavým směrem. Samotné rozhovory jsou pak zaměřené na určitá témata historie československého odboje proti Hitlerovi s drobnými odbočkami ke vzniku Československa, legiím a období první světové války. Seznámí Vás s politickou situací a mezinárodními vztahy před druhou světovou válkou, situací v Československu, výstavbou opevnění, budováním jednotek SOS a přípravou armády na střet s nacistickým Německem, Mnichovskou konferencí, mobilizací a věnují se i otázce případné obrany republiky. Dále pak pokračují okupací a domácím i zahraničním odbojem. Poslední jsou pak věnovány například Slovenskému národnímu povstání, Pražskému povstání, vypořádání se s nacistickými zločinci atd. Autoři přinášejí celou řadu nových poznatků (např. i o akci Anthropoid) či méně známých faktů. Pro mne byla třeba nesmírně zajímavá čast věnovaná Bohuslavu Ečerovi, "československému lovci nacistů" a zakladateli mezinárodního trestního práva, z jehož myšlenek se vychází dodnes.
Určitým bonusem je pak rozhovor poslední, který je věnován Eduardu Stehlíkovi samému, jeho profesní dráze a částečně též zamyšlení nad naší současností. Opět zajímavé čtení.
Každý z rozhovorů je doplněn bohatou obrazovou přílohou. Fotografie pocházejí z osobních archivů Eduarda Stehlíka a dalších našich vojenských historiků. Některé z nich lze označit za ikonické, ale jiné zde s největší pravděpodobností uvidíte poprvé.
Celou knížkou se od úvodu až po poslední stránky jako červená niť prolíná myšlenka, že Česká republika (potažmo Československo) má minulost a osobnosti, na které bychom měli být právem hrdí, že zdaleka nejsme národem švejků (v tom lepším případě) či zbabělců, zrádců a kolaborantů (v tom horším). Že tohle vše je jen lživá představa, kterou se v nás snažil minulý režim vyvolat a kterou se nás snažil indoktrinovat, aby v nás potlačil jakýkoliv odpor, hrdost na to kým jsme, kým byli naši předci a aby nás mohl lépe ovládat. Takový obraz nás samých bohužel ve velké části naší společnosti převládá dodnes. Zároveň to ale není idealizované čtení a autoři se nevyhýbají ani některým temnějším okamžikům např. z konce války.
Tohle je knížka, která si zaslouží být čtena. Dlužíme to osobnostem i bezejmeným hrdinům, o kterých pojednává, dlužíme to naší vlasti a dlužíme to i sami sobě...

15 28.05.2021

Ach jo:( Strašně moc bych chtěl dát tomuhle komiksu absolutní hodnocení a vychválit ho do nebes, ale já prostě nemůžu.
Příběh Gabčíka a Kubiše, jejich spolubojovníku a spolupracovníků, desítek známých a tisíců neznámých, kteří za svoji odvahu zaplatili cenu nejvyšší a nebo se jen staly nevinnou obětí nacistického terroru, je příběhem, který bychom si měli vyprávět, který si musíme neustále připomínat a na který nesmíme nikdy zapomenout.
Vkládal jsem proto do komiksu autorské dvojice Ležák-Kocián velké naděje, doufal jsem, že to, co udělali pro československé legionáře se jim podaří zopakovat pro druhý odboj. Už "Tři králové" mne ale nepřesvědčili. A s Anthropidem je to bohužel ještě mnohem horší. Problémů je hned několik.
Za prvé je to zpočátku příliš široký záběr pokrývající celou řadu výsadků a tím značná roztříštěnost děje a nemožnost identifikovat se s postavami. Díky tomu je například domácí odboj redukován na pár postav a pár obrázků. O pozadí a přípravách akce se nedozvíme nic. V rámci nutnosti sdělit čtenáři to nezbytné minimum spolu postavy diskutují věci, které by si v rámci utajení ve skutečnosti řekly jen s těží. Ve zdůvodnění proč právě Heydrich (jak v úvodu, tak komiksu samém) je naprosto opomenut osobní rozměr celé akce pro plukovníka Moravce a jeho spolupracovníky. Moderní historiografie stále více a více klade důraz ne na promyšlený kalkul, který měl vyzdvihnout československý odboj v očích spojenců, nýbrž na jeden z nejstarších lidských motivů vůbec - a to odplatu, nejen za vraždu generála Josefa Bílého, ale i dalších představitelů Obrany národa a dalších odbojových skupin. Moravcovým záměrem bylo pravděpodobně mnohem více ukázat nacistům, že elitu českého národa nemohou beztrestně likvidovat a že si sami nemohou být nikde jisti svým bezpečím. Přes všechny hrůzy které následovaly se mu tohle zcela nepochybně povedlo.
Ale zpět k oné zkratkovitosti. Je to právě ona, která v závěrečných stránkách ubírá komiksu na síle (např. výslech Vlastíka Moravce). Pokud neznáte celý příběh a neznáte postavy, bude to pro Vás jen pár obrázků, často vytržených z kontextu, které Vás těžko zasáhnou tak, jak by asi měly. A to je strašná škoda.
Jedním z dalších problémů je kresba. Občas je monumentální (výsadky v úvodu, černý mercedes, některé panely s Heydrichem), ale v Kociánově pojetí všechny postavy vypadají tak nějak staře. Vždyť většině těch kluků, kteří se v průběhu roků 41 a 42 snesli na padácích na území rodné vlasti nebylo ještě zdaleko třicet. Na Kociánových obrázcích vypadají ale tak na padesát. Opět další z věcí, která sráží emocionální dopad jejich osudů a celého komiksu...
Vlastně mne napadlo takové přirovnání, vezměte si starý filmový "Atentát", odhlédněte od jakýchkoliv moderních výzkumů historiků a prostě si ho jen přetáčejte, každou zhruba minutu pauzněte, podívejte se na "obrázek" a fastforward vpřed a znovu pauza. A to je Anthropoid:( Není tam nic navíc, nic nového, a pokud má být smyslem přiblížit tenhle kus historie nové generaci, tak ta forma i obsah jsou špatné. Strašně moc mne to mrzí, ale i filmový Anthropoid s Dornanem a Murphym, udělá větší službu. O vynikajícich Šulcových "Dvou proti říši", televiznímu projektu "Heydrich - konečné řešení" či četných publikacích a rozhovorech našich historiků v čele s Eduardem Stehlíkem ani nemluvě.
Takže hodnotí se mi to strašně těžko. Jako adaptace jedné z nejdůležitějších kapitol naší moderní historie, toho, co by mělo spoluvytvářet naší národní identitu, je to prostě špatné:( Ale i přes to to má svůj význam a kvituji s povděkem snahu autorů i Arga. Když za nic jiného, tak alepoň za to připomenutí.
Myslel jsem, že dám tenhle komiks přečíst svým klukům, ale neudělám to. Radši chci, aby viděli Gabčíka, Kubiše a nebo třeba kapitána Morávka, tak, jak si je představují, když jim o nich vyprávím...

14 23.06.2021

Nepochybuji o tom, že jedním z důvodů, proč Georges Bess přišel na svět a stal se výtvarníkem bylo, aby jednou nakreslil Draculu. A možná skutečným důvodem, proč Stoker Draculu napsal bylo, aby ho Bess mohl po více než sto letech nakreslit.
Je to úžasné, je to děsivé, je to monumentální a je to krásné. Nemám prostě slov. Na některé obrazy jsem hleděl dlouhé minuty a ztrácel se v nich. Ať už je to starý hřbitov ve Whitby z úvodu, vrcholky Karpat, prastaré hrady a hluboké transylvánské lesy nebo třeba překrásná a děsivá Lucy kráčející zpět ke své hrobce s dětským tělem v náručí. Tohle je nejlepší zpracování Draculy. Žádný komiks (sorry Miku Mignolo), žádný film, prostě nic mu nesahá ani po kotníky. Těch dvě stě stran uteče jak voda a je to málo, chtělo by to víc. Já bych rozhodně víc chtěl. A to je snad jediná výtka - v druhé půlce občas působí děj trochu zkratkovitě. Obzvlášť v porovnání s první částí zpracovávající Jonathanův deník je děj v Londýně spíše sledem krátkých epizod a čtenář neznalý příběhu se možná může trochu ztrácet. Ale vše je zapomenuto v okamžiku, kdy se hrdinové nalodí na loď do Varny a příběh se řítí vstříc velkolepému finále.
Tohle budu číst ještě mnohokrát.

12 16.03.2021

Vrby čtu v originále pořád dokola. A teď jsem si je přečetl i v českém překladu a krásném ilustrovaném zpracování od Vyšehradu. Je to pro mne jedna z mých nejoblíbenějších povídek/novel a spolu s Wendigem to nejlepší od Algernona Blackwooda. Kouzlo Vrb spočívá v několika věcech. Předně je to krásný jazyk, kterým Blackwood vypráví. Z prvních stránek, kdy popisuje Dunaj a cestu dvou kamarádů - vodáků (ale dočista jiných, než jsou ti dnešní, je pořád úsvit 20. století!), čiší láska k řece, krajině, jež ji obklopuje, a přírodě vůbec. A také tomu druhu přátelství, kdy netřeba hovořit, ale stačí jen sdílet okamžik. Je to tak nádherně napsané, že si to prostě musíte přečíst sami...Ale do poetického vyprávění a barvitých popisů se pomalu vkrádá cosi zlovolného. A nebo možná natolik cizího, že se to naprosto vymyká pojmům zlo a dobro. Zůstává jen ohromující a nepochopitelná jinakost. A tady Blackwood ukazuje svoji další silnou stránku (a to proč ho (po právu) H.P.Lovecraft považoval za jednoho z nejlepších autorů hrůzostrašné literatury). Stejně mistrně, jako popisoval krásy putování po Dunaji, popisuje i hrozivé síly, které na hrdiny čekají v bludišti nekonečných písečných zátok, ostrůvků a šumějícího moře vrbových větví v krajině kdesi za Pressburgem (=Bratislavou). Setkání je to osudové, drtící víru v racionalitu a samo lidské vnímání a chápání světa. I přes hrůzy, které hrdiny potkají, je mi vlastně nakonec smutno, že ten kouzelný kraj navždy z většiny zmizel díky stavbě Gabčíkova. Ale pořád věřím, že ho stranou mimo dnešní hlavní koryto Dunaje kousíček zůstal. Písky se tam přelévají, mapa mění ze dne na den a v mírném větru po nocích šumí větve vrb, jakoby nás tiše zvaly do svého hájemství...

12 24.08.2019

Rovnou se přiznám, že posledních 50 stránek jsem spíš prolistoval než přečetl (a to se snažím poctivě dočíst skoro všechno).
Začátek "Hlubiny" je celkem fajn, sice je hlavní hrdina krajně nesympatický a to neustálé líčení střídajících se absťáků s rohypnolovými výtuhy vyloženě otravné (zejména proto, že je to pořád dokola to samé), ale je tam aspoň náznak tajemna a pár celkem děsivých momentů.
Ale někde za třetinou se z toho stává krvavá fraška, kde se většina postav chová jako idioti a i ten zbytek atmosféry jde někam. Partyzánská backstory (minispoiler) o tom, jak drsný partyzánský vůdce nechá zraněnýho bráchu ve vesnici a doufá, že ho protipartyzánské komando nenajde a vesničany ušetří, je jen těžko uvěřitelná. Za něco stojí až poslední cca tři stránky, které mají sílu, na druhou stranu už jsme to viděli/četli mockrát.
Myslel jsem si, že "Smršť " a "Tma" byly omyl a Karika naváže, když už ne na skvělou "Trhlinu", tak alespoň na solidní "Strach", ale tohle je brak a ztráta času. A myslím, že naše cesty se tímto definitivně rozešly...

11 28.02.2024

Uhtred stárne a já ho mám rád čím dál tím víc. Jeho vlasy a vousy jsou prokvetlé stříbrem. Pomalu přestává být tím všemocným válečníkem a, stejně jako když byl ještě mladík, opět pochybuje a váhá. A navíc si začíná být vědom toho, že jeho čas se pomalu krátí. Stejně jako čas jeho rodné Northumbrie. Stále znovu a znovu se ale staví do čela štítové hradby, aby čelil svým nepřátelům tváří v tvář.
Tenhle díl má pár nezapomenutelných momentů, ale trochu selhává jako ucelený příběh. Uhtred tak nějak stále tápe a je spíše ve vleku okolností. To samo o sobě by mi nevadilo, ale měl jsem pocit, že občas tápe i sám autor. Pořád je to ale skvělé čtení. A při některých větách Vám prostě musí naskakovat husí kůže (např. "Když královna volá o pomoc, válečníci jdou do boje." apod.)

(čteno v originále)

11 05.08.2021

Parádní sbírka, které ale k dokonalosti přece jen pár věcí chybí.
Ale než se do toho pustíme, je potřeba varovat, že zhruba polovina povídek už autorovi vyšla v jeho předchozí sbírce "Archa zrůd". To Vás může nepříjemně překvapit. Na druhou stranu je tu dost nového a kvalitního čtení. Autorovo zdůvodnění, že zatímco předchozí sbírka byl žánrový mix, tady chtěl mít pohromadě všechny své science fiction povídky, beru tak napůl.
Každopádně minimálně pro mne je "Studené světlo hvězd" lepší a vyváženější než "Archa zrůd", takže pokud byste měli vybrat jednu sbírku, zkuste tuhle.
Zklamaní rozhodně nebudete.
Řada povídek ("To, co milovalo Arthura Brookse", "Kam plují harmy", "Roky naší lásky") je skvělá a troufám si tvrdit, že pokud by vyšly anglicky, sklízel by autor ve světě zasloužený úspěch. Pavel Fritz hýří nápady a opravdu píše sci-fi světového formátu. O tom žádná. Bohužel se ale u některých povídek příliš snaží o strhující a nečekanou pointu až tak, že tím ve finále zabije vlastní text. Často tak moc tlačí na pilu, že pokud pomine ten wow efekt a ohlédnete se zpět, řada věcí přestane dávat smysl a genialita se rychle propadá do průměru. Tohle je asi moje největší výtka k autorově tvorbě obecně i k celé knize. Když se ale tuhle honbu za pointou Pavlu Fritzovi podaří ukočírovat a vybalancovat stojí to za to.
Ještě mi chybí pár dalších drobností. Například, že u obdobných autorských sbírek bývá zvykem pár slov autora ke každé povídce (např. o inspiraci a tak). Tady bohužel kromě kraťoučkého úvodu a závěrečného medailonku nic není. Jedna z věcí, co mne při čtení také opravdu zajímala je autorův spisovatelský vývoj, bohužel díky tomu, že jednotlivé povídky nejsou datovány, můžeme jen spekulovat. Ale to jsou vlastně už jen drobnosti. Jo a taky jsem nepochopil, proč je jednoznačně nejslabší povídka sbírky ("Pláž") hned na začátku. Já bych jí schoval tak, že by se najít nedala :)
Každopádně tohle je opravdu příjemné čtenářské překvapení letošního roku a celkem pravděpodobně adept na jednu z nejlepších letošních sci-fi knih.

(Jako obvykle jsem se víc rozepsal u jednotlivých povídek)

11 28.06.2021

Jestliže se první povídková sbírka pražského kriminalisty Davida Urbana nesla ve znemaní thrilleru a zapeklitých detektivních příběhů, ta druhá nám dává mnohem víc nahlédnout pod pokličku policejní práce. Na jednu stranu jsou příběhy z Výjezdovky občas mnohem "obyčejnější" a drží se více při zemi, na stranu druhou si troufám říct, že neexistuje mnoho spisovatelů a knížek, které nám skutečnou práci kriminalistů předvedou takhle zblízka. Za to jednoznačně palec nahoru a pokud Vás právě tohle zajímá, není vůbec o čem přemýšlet. Tohle je knížka pro Vás. Napsané je to parádně a při čtení máte prostě pocit, že k jednotlivým případům vyjíždíte spolu s Edou, Markem a Robertem v jejich transportéru. Občas Vás zamrazí, občas Vám bude smutno a občas se nahlas zasmějete. A schválně si můžete zkusit představit, jak byste se v jednotlivých situacích zachovali sami...

(Jako obvykle jsem se více rozepsal u jednotlivých povídek)

11 30.03.2021

Po "Temné hmotě" to Blake Crouch dokázal znovu. Naservíroval nám knížku, o které bych si chtěl povídat hodiny, ale zároveň Vám o ní vlastně skoro nic říct nechci. Cokoliv prozradit dopředu, by byla hrozná škoda. Opět je plná omračujících nápadů a opět je nečekaně lidská. Na jedné straně je to hard sci-fi vyžadující otevřenou mysl a plnou pozornost, na straně druhé je to zatraceně krásná a místy nevybíravě smutná (nejen) love story.
Tím jak všechny dílky skládačky dokonale zapadnou na svá místa, svojí melancholickou atmosférou a motivy jako jsou touha, vina a osudovost to má hrozně blízko k Netflixáckému "The Dark" (dokonce i těch 33 let, všimli jste si?). A nenechte se odradit, pokud Vás to hned nedostane do kolen, ono to přijde, nebojte...

(Škoda jen té změny názvu. Ona by tomu ta originální "Rekurze" slušela mnohem víc. Mimochodem píše se tak o knize i v "Poděkování" na konci, tak se zdá, že tu změnu udělal vydavatel až na poslední chvíli.)

11 28.11.2020

Moje druhé setkání s Martinem Goffou a "jeho" Markem Vrázem. A vlastně důvod, proč jsem ho (je oba) začal číst. Opět je to skvěle napsané, rozjezd je možná pomalejší, ale hned první prolínačka do 90. let to změní. A nejde přestat číst. Zatímco v předchozím dílu, byly vzpomínky na 90.léta provázeny takovou místy až příjemnou nostalgií, tady jsou kruté a nemilosrdné. A vlastně jsem si uvědomil, na kolik z toho svinstva jsem už zapomněl, na kolik z toho jsme my všichni už zapomněli. A asi to tak mělo být. Přechod od kolektivního vlastnictví k soukromému se zdařil... ta pasáž, kdy se o tomhle všem baví Marek Vráz se svým dávným kolegou je skutečně depresivní. Bohužel, jako většina těch svinstev, co se děla, vyšuměla v nic, vyšumí tak nějak i celý příběh. Nedojde k žádné konfrontaci, katarzi, či překvapivému odhalení. A možná je to i dobře... možná tahle knížka víc než detaktivka nebo thriller prostě měla být takovou zprávou o životě a době jednoho chlápka. 4,5*

11 06.10.2020

Jedna z nejlepších Červenákových knih. Detektivní zápletka tady narozdíl od některých jiných případů Kapitána Steina a notáře Barbariče funguje skvěle. Steinova (a Jarošova) absence vůbec nevadí a Matěj Barbarič je čím dál tím lepší. První půlku knihy jsem opravdu netušil, co se na hradě Sitno vlastně stalo. Zhruba od poloviny knihy mi bylo jasno, ale i tak mne to neskutečně bavilo. Lehké historické propojení s posledním dobrodružstvím kapitána Báthoryho je příjemným bonusem. A teď nezbývá než pokračovat do Lesa přízraků. 4,5*

11 28.03.2020

Možná trochu předvídatelný děj a konec, rozhodně ale výborně napsané, tajuplné a znepokojivé čtení. Člověk má pocit, že je spolu s tou nesourodou partou průzkumníků přímo na Tribeči. A ten pocit není vůbec příjemný...

11 21.06.2019

Strašně dlouho jsem přemýšlel, co sem napsat. Nic jsem nevymyslel. Někde v půlce čtení jsem tvrdil, že je to jako kdyby "Modlitbu za Owena Meanyho" napsal místo Johna Irvinga Stephen King, ale, i když se obě knížky odehrávají v přibližně stejné době, není to pravda.
Prostě si to přečtěte. Nedostanete žádný velký příběh, ale dostanete krásnou knížku. A možná se pak zase aspoň na chvíli dokážete přestat dívat na svět těma dospělýma, unavenýma očima, co přestaly vidět kouzla, i když je jich všude kolem plno.

4,5*

10 29.02.2024

Příběh o tom, že na starý křivdy je sakra těžký zapomenout.
Má to parádní nápad a ta alternativní historie je skvěle podaná a hlavně uvěřitelná. Hodně tomu pomáhá provázání se skutečnými historickými osobnostmi a událostmi. Líbilo se mi, jak tam vlastně vůbec nic není černobílé (snad jen s výjimkou ústřední dvojice). Vlastně jsem se přistihnul, že mám svým způsobem rád, dobře, možná ne vyloženě rád, ale že alespoň chápu toho starýho nácka Uweho, komunistu Frankeho i herr Gablera.
Akorát je to hodně pomalé, akce a napětí je pomálu a víc než o thriller jde spíš o jakousi meditaci na téma vyrovnání se s historií, křivdami minulosti a naději na smíření. Což samozřejmě není špatně, jen možná trochu knížka klame tělem, anotací a literární minulostí autora.

10 17.11.2023

Uhtredův příběh se uzavírá a já si říkám, jak těch 14 let, od doby, kdy mne doslova okouzlilo "Poslední království", uteklo. "Válečník" není ani nejlepší, ani nejhorší díl "Saských kronik", ale je bezesporu jejich důstojným zakončením.
Jeho problém je jistá dějová roztříštěnost a také fakt, že se historicky odehrává v nějakých cca deseti letech, a v bitvě u Brunanburhu by Uhtredovi už muselo být hodně k 80 (ne-li přes), ale moc to na něm vidět není. Má strach a nechce se mu už do další války, ale přišlo mi, že v díle předchozím byl jakožto stárnoucí, o sobě samém již pochybující válečník vykreslen mnohem lépe. /*mini spoler*/ Tady jsem jen čekal, kdy přijme Anlafovu výzvu, a rozdá si to s ním jeden na jednoho. Naštěstí to tak nedopadlo. /*konec spoleru*/
Jenže bitva u Brunanburhu je parádní a když na konci čtete "Jsem Uhtred, syn Uhtredův...", budete mít zkrátka husinu a na všechny výhrady, které jste snad mohli mít, zapomenete.
(čteno v originále)
4,5*

10 15.10.2023

Dekonstrukce jednoho mýtu v naprosto luxusní podobě.
Mám Millerovu Třístovku rád, ale je to jen pohádka, která navíc zcela záměrně zamlčuje dobře známé historické skutečnosti. Například to, že vedle sparťanů v "Horkých branách" bojovaly až tisíce dalších řeků, například thébanů a thespijců, jejichž oběť byla mimochodem mnohem větší, protože 700 padlých thespijců byla podstatná část dospělé mužské populace města a navíc to byli řemeslníci a ne vojáci a jejich město bylo po bitvě peršany vydrancováno a vypáleno. Ale to odbíhám a bitvou u Thermopyl se Gillenova Trojka nezabývá, jen se o ní otře a otočí jí svým vlastním a nečekaným způsobem.
Gillen nedekonstruuje mýtus o bitvě u Thermopyl, vzal si mnohem větší sousto, dekonstruuje mýtus Sparty a hrdých a ušlechtilých válečníků, onoho pověstného "štítu Západu". A v příběhu o třech uprchlých heilótech mu to jde sakra dobře. A profesor Hodkinson mu svou esejí a rozhovorem v závěru vydatně sekunduje.
Tohle je historcký komiks par excellance a je to i parádní příběh (cokoliv vyzrazovat z děje by byl hřích), navíc příběh skvěle namalovaný a se spoustou bonusů. Mighty Boys se vytáhli, tohle je prostě pecka a zpracování českého vydání zaslouží obdiv. 4,5*

10 09.10.2022

Koupil jsem společně s Cestou kostí, aniž bych o knize cokoliv věděl. A musím přiznat, že mne tenhle komiks naprosto dostal. A to i přes to, že od doby, co mám děti, nemám tenhle typ příběhů vůbec rád. Ale tady nešlo přestat číst. I když se přiznám, že jsem chvíli chtěl. Ale ty twisty! První je možná tuctový a vlastně ničím nepřekvapí, jenže ty další mne dostaly, tohle jsem nečekal a už vůbec ne ten parádní a nekompromisní konec.
Tuhle knihu nemůžete mít rádi, na to je moc hnusná a zlá. Zároveň je ale skvělou ukázkou toho, že i na tomhle poli jde pořád vytvořit originální a překvapující dílko a před autory musíte smeknout. 4,5*

10 10.06.2022

Příběh je opět rozdělen do dvou knih, takže na úplný konec si ještě musíme počkat. Nicméně dějový oblouk týkající se Labyrintu smrti je ukončený (první čtyři sešity z celkových šesti, které v knize jsou), takže není problém ho zhodnotit. Kresba je opět parádní a příběh je v pohodě, dokonce je tam pokus o jakýsi "přesah" a nějaké to morální dilema. Celkově je to nepochybně o fous lepší než první dvě knihy ("Život a smrt barbara Conana") a na cestu do Kitáje se celkem těším... 3,5*

10 02.12.2021

Tohle je pecka. Strašně moc se mi to líbilo. Jak píše trudoš níže, je to vyzrále. To je slovo, které celé dílo asi nejlépe vystihuje. Příběh sám je originální a směr, jakým se odvíjí celkem nepředvídatelný. A v tom příběhu navíc není nic černé a bílé, nejsou tam žádná morální klišé a celé je to až po parádní finále naprosto uvěřitelné (možná až na policistku Jarošovou). Hrozně moc jsem se bál, aby to nedopadlo jako filmové noir "Ve stínu", které přes všechny svoje klady, ztrácelo každou minutou právě díky té (ne)uvěřitelnosti. Tady je to jinak. Jakub Dušek tohle zvládnul na výbornou. Od prvního obrázku až po ten poslední.

10 22.07.2021