het2 komentáře u knih

Pokračuji v kompletaci Karikových knížek a po Trhlině a Strachu jsem se vrhl na Tmu. A nebudu chodit okolo horké kaše a rovnou napíšu, že Tma je z téhle trojice jednoznačně nejslabší. Je to vlastně studie několika věcí - vůle přežít, strachu, (ne)příčetnosti a ještě něčeho, co napsat nemůžu, protože by to byl spoiler:) Hlavní hrdina (televizní scénárista, jehož manželství je v troskách, a který tolik potřebuje nabrat dech) je sám v mrazivé horské pustině a z jedné špatné situace se dostává ještě do horší a horší. A tak pořád dokola. A to je ten problém... Když se hrdina zabírá vlastními myšlenkami, tak se opakuje znovu a znovu, a když dojde na akci, s přibývajícím časem je vše méně a méně uvěřitelné. Karika, slovy svého hrdiny, sebe sám neustále omlouvá ("S tímhle by mne produkční vyhodil.", "Tomuhle by prostě v televizi diváci neuvěřili, ale tohle je prostě realita." atd. atd.). Dojde i na nejeden zvrat, ale většinu z nich jsem tušil dávno dopředu. Škoda toho rozsahu, být to povídka nebo kratší novela, bylo by to super, na román je to dlouhé a opakující se.

8 24.08.2019

Parádně nakreslená, naprosto nekompromisní a sakra drsná revenge story. Bartosz Sztybor si jde za svým stejně neochvějně jako La Muerte. A daří se mu to. Ten příběh je dobrej a takovej konec jsem fakt nečekal. Tohle se Vám bude líbit. Máte moje slovo. 4,5*

7 07.11.2023

Kniha obsahuje dva příběhy rozvíjející původní Kastu Metabaronů.
První z nich - Castaka - je vlastně rozepsané "Tetování Castaků", které jsme si mohli přečíst už v Kastě, a pojednává o tom, jak se Castakové dostali na planetu Marmolea a jak přišli ke svému tetování. Na jednu stranu přidáva spoustu detailů, na druhou stranu to podstatné už bylo řečeno v "Tetování". Das Pastoras také není Juan Gimenéz, takže kresba Castaky se "Tetování" nevyrovná ani náhodou (což ovšem neznamená, že by nebyla dobrá). Co mne zaráželo a rušilo jsou odlišné názvy (nanotechnové vs. technotechnové a řada dalších), jelikož oba příběhy překládal Richard Podaný, asi tohle jde na vrub Jodorowskému, ale nějak nechápu důvod.
Příběh druhý, "Metabaronovy zbraně", je zhruba polovičního rozsahu, originální je, o tom žádná, bohužel je ale i dost těžko (po/u)chopitelný. Skoro se nelze ubránit pocitu, že ani sám Jodorowski netušil, co tím vlastně chce říct. Ale možná si to zaslouží ještě jedno přečtení. Uvidíme :) O příběh se tentokrát podělili dva kreslíři a ta Charestova část se mi líbila výrazně víc.
Hodnotí se mi to těžko, nebýt toho, že existuje "Tetování", váhal bych nad 4*, takhle je to jen za 3,5*

7 25.06.2023

Třetí svazek francouzských adaptací Howardova Conana je zatím nejslabší. Tak trochu to odpovídá prvnímu dojmu z obálek. Argo jako tradičně dává na výběr ze tří (každá dělaná kreslířem jedné z adaptací) a zatímco u prvního a druhého svazku jsem se nemohl rozhodnout, která je lepší, tady se mi líbila vlastně jen jedna a to ještě ne úplně (ta Parkova). A stejně tak je to s obsahem, všechny ty adaptace jsou vlastně tak nějak průměrné. Rudé hřeby mají zajímavý vizuál, ale vlastně mi to přišlo nudné. Lidé černého kruhu jsou zmatení a kresba divná (zejména to šrafování). Nejlépe mi asi vycházi Zamboulské stíny, ale je to dané asi hlavně kvalitou originálu, který Gess jenom zvládl nepokazit. Více jsem to rozebral u jednotlivých povídek. Celkově spíš zklamání. Pořád jsem rád, že Argo tyhle adaptace vydává a doufám, že bude pokračovat, z pohledu produkce je to zvládnuté výborně, ale první dva svazky jsou o level někde jinde.

7 18.06.2021

Na to naše krásné rčení "Kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti." potřebuje Brian Azzarello 120 stránek:) Ale je to cajk, odsýpá to, Joker je šílenější než kdy dřív a je tam pár silných momentů a dobrých hlášek. Nemůžu říct, že jsem se bavil, ono z toho ve finále totiž spíš mrazilo. A to je vlastně dobře, ne, pane Frost?

7 07.03.2021

Uf. Hotovo. Je zvláštní, že tohle je po dočetní takovéhle bichle (550 stránek celkem malým fontem) moje převládající myšlenka.
Na "Klec duší" jsem se strašně moc těšil, ale dostal jsem něco úplně jiného než jsem čekal. Alespoň tedy z poloviny. Ona totiž tahle kniha vlastně není román v tradičním slova smyslu. Víc než to je kronikou. Kronikou z konce času, kronikou o konci lidské rasy. Je to vyprávění plné střípků příběhů, historek a vyprávění jiných. A stejně špatně nebo možná lépe řečeno stejně pomalu jako kronika se to i čte. Pořád čekáte něco velkého, ale ono tam nic takového není. Není tam žádný nosný a hlavně ucelený příběh, který by všechna ta témata a tajemství spojil dohromady, dal jim nějaký smysl. Navíc spousta z dějových linek a nakousnutých nápadů se vlastně nijak neuzavře, jen skončí (guvernér a jeho posledlost Trethowanem, čarodějná královna, Víra, Shadraparské politické hrátky, Chrám a další a další.). A tím, jak je ten konec ve většině případů definitivní, ve Vás po dočtení vlastně nehlodají ani žádné otázky. Převládá jen prázdnota. A to je sakra škoda, protože na stranu druhou je "Klec duší" i plná parádních nápadů, zajímavých postav a to prostřední je úžasné, ožívá Vám před očima, ohromuje Vás a bere Vám dech. A přes všechny ty moje výtky je to dobrá kniha a stojí za přečtení. O tom žádná.
Byl to můj první Tchaikovsky. V knihovně mám další dva. Je mi jasné, že po nich dlouho dobu nesáhnu. Je mi ale taky jasné, že jednou jejich čas přijde...

7 15.01.2021

Finch u nás vychází jako samostatná kniha. Ve skutečnosti je to ale třetí (a poslední) část volné trilogie Ambra od Jeffa VanderMeera. Nemůžu říct, jestli je to dobře nebo špatně. Jedno je jisté, do světa Ambry tak nevstupujeme zvolna a opatrně, ale vletíme do něj rovnou po hlavě. A nevím, jak Vám, ale mně to setkání vyrazilo dech. Ambra je monumentální a ůchvatná. Alespoň tedy musela být, než ji zničily války a invaze šeďáků a jejich "biotechnologie". Ale i z těch obrazů trosek a z úryvků historie na Vás ta velikost dýchá. VanderMeer je v tomhle mistr. Stejně jako jsem se zamiloval do jeho Oblasti X nebo do Borneova Města, zamiloval jsem se i do jeho Ambry. A stejně jako u těch předchozích, bych se chtěl do ní přenést, kráčet jejími ulicemi, objevovat a žasnout. A to i za cenu, kterou by jeden musel asi zaplatit.
Ambra už dávno není místem přívětivým pro lidi. Moc drží v rukou šeďáci a jejich zájmy jsou tajemné a nepochopitelné. Vládne absolutní totalita, lidé buď živoří v přetvořených ruinách města nebo jsou rovnou zavírání do pracovních táborů, kde jsou nuceni podílet se na konstrukci dvojice obrovských Věží, jejichž účel znají jen šeďáci sami. Městem se potulují zoufalé stíny lidí, hrdlořezové, špehové okolních států, povstalci, náboženští fanatici a podivní mutanti. Všechno je nám a našemu světu na jednu stranu hrozně blízké, ale na stranu druhou tak moc cizí.
A uprostřed toho všeho Finch, coby "detektiv" je kolaborantem šeďáků. Ale vlastně se stejně jako tisíce ostatních snaží jen nějak přežít a sem tam možná udělat správnou věc. V knize sledujeme týden jeho života. Týden, ve kterém se možná rozhodne o osudu Ambry i celého světa. Ale Finch není zdaleka strůjcem událostí. Mnohem víc je jen pěšec na šachovnici. Sem tam ohrozí nějakou figuru, občas nějakou i vyhodí, většinu času je ale jen postrkován vpřed nebo sleduje tahy ostatních a snaží se pochopit, o čem tahle podivná šachová partie vlastně je. Partie, kdy nejen že nevíte, kdo je vlastně černý a kdo bílý, ale i hráčů je mnohem víc a ještě k tomu v průběhu hry mění strany. A možná se ta partie ani nedohraje. Konec knihy je ale parádní. Z těch posledních pár stránek mne doteď mrazí a ty obrazy jsou ohromující.
VenderMeer je prostě moje krevní skupina a Finch je skvělá kniha. Připočtěte k tomu výborný překlad Jakuba Němečka a nádhernou obálku a máte kandidáta na knihu roku, alepoň co se žánru SF&F týče.

7 02.08.2020

Tak já nevím. Možná je chyba, že jsem jako první viděl film (který se mi líbil, rozhodně má spád a je mnohem víc "survival"), ale knížka mi přišla utahaná a místy mne ani moc nebavila. Na druhou stranu ten nápad je dobrý, Malerman umí psát, některé pasáže jsou napínavé a děsivé. Jen si zkuste na chvíli zavřít oči a představit si, že tam venku je něco hrozivého. Schválně, jak dlouho vydržíte je neotevřít? Na druhou stranu je třeba říct, že postavy jsou ploché - Julese a Felixe jsem za celou dobu nedokázal rozeznat (jasně jeden má psa, tím končíme), Cherryl se liší jen tím, že je to žena, obě děti plní v příběhu pouze roli chodících naslouchátek:). Nějakou identitu má vlastně jen Malorie a Tom, Don a Garry. A pak je tam ono tajemství, to, co číhá venku, co vaší mysl během okamžiku roztrhá na tisíc kousků a nezbyde nic než šílenství. A to tajemství je tajemné, neúprosné a nutí Vás přemýšlet. O tom žádná. Bohužel ale jen tak první polovinu knihy, pak se stane spíše otravným, protože začínáte tušit, že o jeho podstatě se nic nedozvíte. Většinou mi to nevadí, mám rád nepochopitelné a neuchopitelné, aby to ale fungovalo je potřeba autora s jasnou vizí. A já se nemůžu ubránit pocitu, že tu prostě Malerman nemá, že on sám neví... a ta jeho bezradnost je tam prostě na řadě míst až příliš patrná.

7 03.05.2020

Překladatel Jakub Němeček si ve svém nakladatelství Gnóm! vydává knížky s nezpochybnitelnou péčí a láskou, ale trošku ho podezírám, že jsou mu poptávka a názor (nejen) většinového čtenáře tak trochu putna:) Jeho knížky nejsou jednoduché, čtenáři nic neusnadní a určitě nejsou pro každého. Nejinak je tomu s povídkovou sbírkou Doupě/Zhroucení koně od Briana Evensona. Povídky (a jedna novela) mají jedno společné - neochvějný pocit, že je něco špatně. Ale je něco špatně se světem, s hrdinou nebo s oběma? To ve většině případů nechává autor jen a jen na čtenáři. To, jak se vám tahle knížka bude líbit, pak tedy do jisté míry závisí na tom, jak moc jste ochotni a schopni tohle akceptovat. Další úskalí spočívá v tom, že Evenson, je zručný vypravěč, začátky povídek jsou takřka bez vyjímky dokonalé a nedokážete přestat číst, nemůžete se dočkat rozuzlení, jenže to nepřichází a nebo, když náhodou nějaké přijde, zpravidla ho lze interpretovat tolika způsoby, až se vám z toho roztočí hlava. A jednou, dvakrát je to super, ale když se stejného schématu drží každá povídka, dostaví se po čase jistý pocit otupělosti. Takže jednoznačně doporučuji nečíst najednou, ale hezky si čtení rozložit v čase. 3,5*

7 29.07.2019

Tak jo přiznám se, Nathana Ballingruda jsem znal jen jako autora sbírky "Wounds", podle které byl natočený stejnojmený film, ale ten jsem neviděl a sbírku nečetl, a ke koupi "Severoamerických jezerních příšer" mne přesvědčily tři věci - zajímavý název, parádní obálka a jméno Milana Žáčka, který knížku přeložil (nutno dodat, že skvěle, jako obvykle).
A v žádném případě jsem nelitoval, naopak. Tohle je čtení přesně podle mého gusta. Znepokojivé, nejednoznačné a slohově vytříbené. Ano, souhlas s kritiky, že mnohdy jsou to víc než povídky jen fragmenty bez začátku a konce, že je to náročné na čtenáře, že tam vlastně žádné jezerní příšery (skoro) nejsou atd. atd. ALE je to skvělé (a často hodně temné a smutné) čtení, které se Vám dostane pod kůži. Za mne obrovské překvapení a letos jedna z nej knih a je mi jasné, že minimálně některé povídky si za čas přečtu znovu.

Jako obvykle jsem se více rozepsal u jednotlivých povídek.

4,5*

6 18.06.2024

Parádní (a za pár let nejspíš i dost aktuální) příběh z pera Bartosze Sztybora tentokrát sráží naprosto blbá (a fakt to nejde napsat jinak) kresba, která je kvalitou a barvami tak někde v 80.letech. A tady ta retro stylizace, pokud byla vůbec umyslná, nemá žádný význam.
3,5* (čteno loni v originále)

6 16.04.2024

Dočteno a je to pecka, každá další kniha je lepší než ta předchozí. A ten konec je dobrej, všechno to krásně zapadne a motivace a skutky hlavních postav jsou uvěřitelné, stejně jako ta "věda", na které to celé stojí. A nezbývá mi něž opakovat, že ten příběh je parádní a kresba taky. Pro mne obrovské překvapení.

6 29.04.2023

Příběh je pořád skvělej a je to sakra hustý :) Opravdu jsem zvědavý, jak to celé skončí.

Mám snad jedinou výhradu. Trochu mi tam vadily ty odkazy na stávající firmy/značky (KFC, CitiBank, Coca Cola), úplně jsem nepochopil jestli je to sranda (v případě Mekáče nejspíš jo) nebo je autor má jenom rád a nebo je to prachsprostý product placement, co dorazil už i do komiksu.

Co je ale fakt na ránu, a za co nemůže autor, ale vydavatel, je zadní stránka s megaspoilerem, kterej je možná ještě horší než ten, co se povedl Comics Centru u Posledního Rónina. A kterej si prostě omylem přečtete, protože je už v první větě.

4,5/5

6 29.04.2023

Taková jednohubka, která až moc připomíná (včetně minimálně jedné postavy) horrorovou (avšak notně osekanou) verzi parádního filmu Petera Weira Útěk ze Sibiře. Na jedno přečtení fajn, jinak nic víc.

6 10.06.2022

Tak jsem zase jednou dostal něco úplně jiného než jsem čekal. A není to špatné, ale není to ani nijak extra dobré. Námět i příběh jsou zajimavé, nakreslené je to skvěle a konec je parádání (i když možná příliš melodramatický a obehraný, v takovém tom duchu jako třeba filmové retro "Ve stínu", které to vlastně i tou bezútěšnou atmosférou celkem připomínalo). Ale je to hrozně ukecané. Opět platí, že méně je někdy více. Být tady těch úvah o pravdě, o tom, kým doopravdy jsme, a co vlastně chceme, tak polovina, bylo by to mnohem údernější, takhle se to v tom plačtivém pseudofilozofování utápí. Škoda...

6 01.05.2021

Se čtením jsem čekal, až budu mít knížky o Rudém králi (Baltimore 6-8) komplet. Teď tomu tak konečně je, takže jsem se mohl klidně vrhnout na Baltimorovo poslední dobrodružství.
"Kult Rudého krále" je rozdělený na dvě dějové linky. V té první se Baltimore vypraví do Petrohradu a v té druhé část jeho souputníků vyráží na výpravu do Kartága najít první chrám Rudého krále. Vždycky jsem měl rád tyhle příběhy o putování do exotických lokací a odkrývání pradávných tajemství, takže jsem většinu času chrochtal blahem. Obzvlášť to Kartágo mne fakt bavilo (pan Kid je dobrej řízek). Petrohrad mi přišel o něco slabší z několika důvodů. Rozjezd má také parádní - pouť na lodi a pak pěšky přes zamrzlé moře je vizuálně parádní a zároveň se rozehraje celkem zajímavé drama mezi postavami. Bohužel po příchodu do Petrohradu to sice nabírá zběsilé tempo, ale to je asi tak všechno. Měl jsme pocit, že tahle linka vlastně k ničemu není, ve finále děj nikam neposouvá (snad kromě představení Rudé čarodějky). A hlavně (až se to skoro bojím napsat) mne začala štvát postava samotného Baltimora. Možná byl takový od začátku a tady to jen vyniká, protože má kolem sebe svoje parťáky, ale je to neskutečně zapšklej a protivnej patron. A co víc, přijde mi, že je i špatně napsaný - chvíli mu na nikom nezáleži, jen na pomstě, jindy by se pro ostatní rozkrájel. A já ho měl dřív tak rád...
No uvidíme, kam se to celé posune ve zbylých dvou knihách.

6 02.03.2021

Přímočarý horror, který vlastně ničím nepřekvapí. Karty jsou rozdány lícem nahoru a v rukávu se žádné eso neskrývá. Takovéhle příběhy jsme hltali v raných 90. na ošoupaných videokazetách z půjčovny. Ale je to napsané zručně a děj odsýpá. Líbilo se mi to proložení novinovými výstřižky, úryvky z vyšetřovacích spisů a laboratorních zpráv. Chvílemi jsem tedy měl pocit, že autor možná až moc tlačí na pilu, protože místy už to není jen nepříjemné, ale dostaví se až takřka fyzický odpor. Občas je to fakt explicitní a surové.
O nějaký přesah se Cutter snaží vlastně až v závěru a vychází to tak napůl. Ale vlastně jo, tam mne překvapil, nečekal jsem, že po dočtení bude tou převládající emocí smutek. Těch pár posledních stránek má sílu. 3,5*

6 06.12.2020

Tak jo přiznávám se. Píšu tenhle komentář už po druhé. Ale úplně jinak. První jsem napsal před pár dny, kdy jsem knížku odložil s tím, že jí ani nedočtu. Moje předchozí zkušenost s Joe Hillem byla pouze v originále čtená NOS4AT2 (Vánoční říše), která se mi celkem líbila, ale ve finále mi to přišlo zbytečně dlouhé a utahané.
"Na plný plyn" jsem pořídil hlavně kvůli povídce "Ve vysoké trávě". Před pár měsíci jsem viděl filmovou adaptaci na Netflixu, a i když to nebyla žádná bomba, navnadilo mne to dostatečně na to, abych si přečetl předlohu. A tak jsem tou povídkou začal, a líbila se mi, fakt že jo. Jenže pak jsem začal číst od začátku a nic. Prostě to nefungovalo, nepotkávali jsme se. "Jízda" mi přišla nudná, "Kolotoč" přes parádní "kingovský" rozjezd ve finále trapný a "Wolverton" ani "Jezero" mne nijak zvlášť nebavily. Tak jsem to prostě chtěl odložit, i když to s knížkami dělám opravdu málokdy. Napsal jsem nespokojenou recenzi a chystal se knížku uložit k ledu. Jenže pak jsem jí naposledy prolistoval a viděl "Ďábla na schodech" a jelikož miluju tyhle hrátky s textem a jeho formou, dal jsem mu ještě šanci. A líbil se mi. Moc. A tak u mne Joe Hill dostal další šanci. A jsem sakra rád, protože druhá část té sbírky byla pro mne velkým a příjemným překvapením. Je tam spousta dobrých příběhů ("Záleží mi jen na Tobě", "Propouštíme vás", "Mateřídouška") ale NEJ jsou "Pozdní návraty". Ty jsou prostě nádherný. Už jenom kvůli nim stojí za to tuhle knížku mít a číst. Kvůli nim bych chtěl dát "plnou palbu", ale nebylo by to fér, takže jen 4*.

(Více jsem se rozepsal u jednotlivých povídek)

6 19.11.2020

Já Barronovy povídky miluju. I když v rámci objektivity málokterá ode mne dostane absolutní hodnocení. Někdy mám vlastně pocit, že jako povídky ani nefungují, protože i když nějaký příběh mají, je často nemožné ho sledovat, uchopit, natožpak pochopit. Přesto je čtu znovu a znovu, v překladu, v originálu, pořád dokola... Užívám si tu atmosféru. Zbožňuju jeho popisy divoké a odlehlé přírody, rozlehlých sídel plných tajemných zakoutí, jeho hrdiny a (mnohem častěji) antihrdiny, jejich tajemství, skvěle napsané dialogy. A když to rozbalí tak i jeho šílené vize dutých planet, pijavic a hnědých sluncí. A hlavně zbožňuju tu dekompozici příčetnosti. Sakra, tohle nikdo jiný napsat neumí, alespoň ne takhle...
(podrobněji jsem se rozepsal u jednotlivých povídek)

6 03.09.2020

Ed Viesturs je bezesporu jednou z nejvýraznějších postav vysokohorského lezení přelomu 20. a 21. století. Během 30 expedic do Himalájí dokázal vylézt na všech 14 osmitisícovek, a to bez použití umělého kyslíku. Zažil přerod horolezectví od velkých národních expedic k mezinárodním týmům profesionálních lezců a bohužel až k současnému smutnému stavu naprosté komercializace himalájského lezení. Zažil v horách okamžiky radosti a triumfu, ale i naprostého zmaru a zoufalství (nejen Everest 96). O tom všem je jeho (a Robertsova) knížka. Ale není to jen knížka o horách a lezení, ale je to i osobní výpověď o jednom lidském životě, neskutečném snu a trnité cestě za jeho uskutečněním.

6 18.11.2019